Tip na dovolenou: Livigno silniční

Tip na dovolenou: Livigno silniční

Vyhlášené zimní středisko i vyhlášená bajková lokalita má co nabídnout i silničním cyklistům. Nedaleko najdeme legendární průsmyky jako Stelvio, Mortirolo a Gavia. Pojďte si se mnou užít prodloužený víkend na dostřel královských etap Gira.

Livignu jsem se už věnoval ve svém bajkovém tipu a přišlo mi nespravedlivé, že by se nedostalo na příznivce asfaltu zvláště proto, že přímo z Livigna se dají podniknout celodenní skvělé švihy přes legendární kopce.

Pokud jste v Livignu nikdy nebyli, nebo dokonce nebyli nikdy v Alpách, určitě si přečtěte první odstavce v mém článku věnovaném MTB ježdění v Livignu. Pro silniční cyklistiku platí prakticky totéž. Je nutné počítat s možností zhoršení počasí a velmi dobře zvážit oblečení a své schopnosti. Oproti ježdění v ČR doporučuji i za teplého počasí přibalit do kapes dresu vestičku a návleky, případně alternativně nějakou větrovku, která je hodně „na tělo“. V dlouhých sjezdech bývá i při teplotách kolem 20 stupňů docela chladno. A co teprve, když zaprší. Stejně tak doporučuji zadní i přední blikačky kvůli průjezdu tunely a galeriemi.

Nakonec bych si dovolil poznamenat, že pokud i na českých kopcích zápasíte s nedostatkem převodů, pak právě před návštěvou následujících stoupání nastal ten pravý čas osadit horské převody.

Zernez, Svatý Mořic, Maloja Pass, Bernina Pass, Livigno Pass



Začít se má zvolna, takže i první trasa je na alpské poměry v podstatě placatá. Začínáme v Livignu a následuje obligátní průlet galeriemi kolem přehrady, což je pro mnohé profi jezdce denní chlebíček. Do tunelu sice na kole nesmíme, jezdí jím ale bike shuttle čistě pro cyklisty (8 kol) a autobusová linka Livigno – Zernez a zpět (cca 5 kol). Více informací včetně ceníku najdete na stránkách věnovaných Mult La Schera tunelu.

Průjezd tunelem obstarává minibus s přívěsem pro kola.

Za tunelem následuje pěkná scénická silnice, která začne zhruba po kilometru stoupat, ale výšku naberete jen o nějakých 150 metrů. Následuje docela prudký sjezd až do Zernezu. Tady se záhy ukáže, jestli jste měli štěstí a v údolí vám bude foukat proti, nebo do zad. Ze Zernezu do Svatého Mořice je to sice pořád mírně do kopce, ale jak se ukáže, důležitější je správný vítr.

Kolem jezera ...... i galeriemi budeme projíždět několikrát


Nám většinu času fouká do zad, takže v mírnějších pasážích svištíme klidně 35 a užíváme si kvalitního asfaltu, který není ve Švýcarsku výjimkou, ale pravidlem. Z relativně nudné hlavní silnice odbočujeme do vesnic S-chanf, Zuoz a Madulain, které nabídnou opravdové Švýcarsko bez turistického nebo snobského pozlátka, jaké nás čeká v St. Moritz nebo Pontresině.
Exkurze do vesnic netrvá dlouho a čeká nás opět hlavní silnice podél Innu, který se před Samedanem rozlévá a meandruje v rozšiřujícím se údolí. Inn budeme sledovat dál k jezerům. Nejdříve ale mineme nezaměnitelnou ruinu kostela San Gian u Celeriny, abychom se vyhoupli do Sankt Moritz. Pokud máte čas a chuť, můžete to vzít severně mimo hlavní silnici z Celeriny do Svatého Mořice téměř po stopách historické bobové dráhy ze zimní olympiády, která se tu konala v letech 1928 a 1948.

Míjíme majestátní a možná až kýčovité hotely a pokračujeme směrem k Silvaplaně a jezerům kolem, kterými protéká Inn. Prakticky po rovině se nakonec dostaneme až do vsi Maloja na vrchol stejnojmenného průsmyku. Je to tak trochu podvod, protože to pravé stoupání začíná u jezera Como a jeho poslední část můžeme v podobě velmi prudkých a zavřených serpentin obdivovat z vyhlídky na konci vesnice. Z náměstí směrem na sever pak zase můžeme zahlédnout poměrně velký vodopád, což je i poslední možnost spatřit Inn ze silnice před jeho pramenem, který leží v kopcích několik kilometrů severozápadně.
Cestou zpět do Svatého Mořice mám vítr do zad, takže kolem tyrkysových jezer letím mezi 35 a 40 km/h. Letos mi jízda kolem jezer připadá trochu surreální, protože jsem tu zatím byl vždycky, když bylo kolem 20 °C nebo méně, a tentokrát se tu koupe spousta lidí, Garmin ukazuje kolem 34 až 36 stupňů, přitom nahoře na okolních vrcholcích vykukují ledovce. Už se těším na Berninu!

Průlet kolem tyrkysových jezer kolem Silvaplana.

Krátký sjezdík ze Svatého Mořice na již známou křižovatku, na kruháči doprava a už mířím na Berninu. Stále mírně fouká do zad, takže se stoupá moc pěkně. Dokonce chvilku uvažuju o tom, že bych si Berninu mohl vyšlápnout na velkou pilu, ale rozum nakonec vítězí. Přeci jen je to první den a pohled na wattmetr mi napovídá, že to s tou formou zas tak slavné nebude a bude to chtít, jak bych řekl Kreuziger, pošetřit.

Ve stoupání na Berninu se otevírají výhledy...... na ledovce, přehrady i vlak proplétající se údolím.


Jede se skvěle i přes to pro mě nepříjemné vedro a v dolní pasáži před prvním železničním přejezdem se dá jet vysloveně výletním tempem přes 30. U přejezdu se otevře jeden z nejkrásnějších výhledů na ledovec, jaký v Alpách můžete spatřit. Z několika parkovišť si můžete postupně ledovec vyfotit, a pokud máte štěstí, projede záběrem i Bernina Express, jehož trať budeme ještě několikrát přejíždět.
Krátký prudký úsek vystřídá mírná část v otevřeném údolí s loukami a lesem, než dojedeme k závěrečné vrcholové pasáži u přehrad s výhledem na další části ledovce. Byl jsem tu už mnohokrát, takže ani nezastavuji u cedule, jen zapínám dres a svištím dolů k odbočce do Livigna.

Bernina express místy překonává docela slušné stoupání.

Poslední stoupání mi dává zabrat víc, než jsem čekal. To vedro mě přece jen dostalo. Na nejlehčí převod a „konečně“ i proti větru se šinu k hraničnímu přechodu. Konečně nahoře. Teď už jen hurá dolů. V galeriích musím jet opatrně a navíc fouká opravdu silně proti, takže do Livigna se ještě docela našlapu, i když je to z kopce. Smažený, unavený ale spokojený dojíždím do Livigna. Po sprše a večeři už jen v klidu sedím a koukám na padáčkáře nad vrcholkem Monte della Neve, který je ještě ozářen zapadajícím sluncem.

Parametry trasy:


  • Určení: Silniční kolo
  • Náročnost: Střední
  • Kdy vyrazit: Za dobrého počasí
  • Povrch: Asfalt 100 %
  • Délka: 139 km
  • Převýšení: 2150 m
  • Trasa: na Mapy.cz
  • Záznam jízdy: na Strava.com


Passo Torri di Fraele (přes Foscagno Pass a Passo d´Eira)


Tato trasa sice vede prakticky stejnou cestou tam i zpět, ale pokud vám to nevadí, její konec nabídne úchvatné stoupání se skvělým výhledem zakončené dojezdem k přehradním nádržím.
Jízda začíná mírným a příjemným stoupáním na Passo Eira, kde jízdu dokážou znepříjemnit jen víkendové davy aut a motorek. Stoupání má jen kolem 7 % a po vyjetí z lesa těsně před vrcholem lze z cesty shlédnout na celé údolí Livigna. Následuje sjezd vsí a galerií pod další stoupání. Je třeba zde dávat dobrý pozor, protože z různých výjezdů a parkovišť se mi tu vícekrát vynořilo neočekávaně auto nebo chodec.

Stoupák na Foscagno už taková selanka není. Kousek za vesnicí silnice nasadí 12 - 14 % a tento sklon opustí až v úplném závěru. Mimo uspěchané víkendy tu ale panuje docela klid a z cesty můžete zahlédnout sviště strážící své nory.
Po přejetí samotného průsmyku za první krátkou galerií se vlevo nachází hotel a malé jezírko. Zastavte se tu, na východ od jezírka je příjemné posezení se skvělým výhledem na údolí Valtellina, Bormio i ledovce kolem.

Pohled z konce stoupání k Torri di FraeleVýhled na Ortler a Monte Pedenolo z pic-nic zóny.


Následující sjezd trochu komplikuje nekvalitní cesta a horší viditelnost v galeriích, jinak se ale dá jet celkem svižně. Vlastně až do Isolaccie je to opravdu citelně z kopce. Právě tady dáváme pauzu na náměstí na kávu a něco sladkého. Já mám v plánu právě Torri di Fraele, kdežto přítelkyně vyrazí k směrem k Tiranu hledat v Alpách roviny
Já vyrážím prakticky rovnou z náměstí do kopce ke dvěma věžím opevnění Torri di Fraele. Pokud to vezmete přesně po mých stopách, můžete se těšit na 7 - 10% stoupání s jedním 20% bonusem ve vsi Pedenosso. Cestou míjíme i trubky vedoucí vodu k hydroelektrárně v údolí z jezera Cancano. Pokud chcete mírnější variantu stoupání, dojeďte z obce Isolaccia až do Fior d’Alpe - Torripiano a tam odbočte vlevo do modřínového lesa. Poslední pasáž před samotným hradem je pro obě možnosti společná. Mírnějším stoupáním serpentinami dojedeme k tunelu vysekanému ve skále a pak i k samotnému hradu. Otevírá se tu pohled na zdolanou silnici, údolí Bormia, ledovce na Cima de´Piazzi i na Gavii.

Pohled z Torri di Fraele na silnici, po které jsme stoupali a do údoli Valtelina.

Od hradu se dá ještě po asfaltu dojet k přehradě Cancano (k samotné hrázi 300 m šotoliny). Pokud byste si z téhle etapy chtěli udělat odpočinkový den, doporučuji vzít batůžek, dole v Isolaccii koupit něco na gril a využít zdejší pic-nic zónu s grily, stoly a tekoucí vodou. Mimo víkendy je tu klid, a navíc přímo od stolu výhled na ledovce Ortleru.
Cestou zpět do údolí doporučuji zastavit se v jednom z kostelíků. Buď v Pedenosso, nebo v kostelíku na skále nad vodopádem nad Isolaccií. Oba jsou zajímavé.
Pokud byste náhodou měli gravel kola, nabízí se varianta, která je ještě zajímavější, ale některé kamenité gravelové pasáže jsou už trochu náročnější. Vyzkoušeno bez problémů na cyklokrosovém kole s rychlými 33mm plášti.

Kostelík v Pedenosso ...... zvenku klame velikostí a uvnitř překvapí zvláštní dispozicí.


Parametry trasy:


  • Určení: Silniční kolo
  • Náročnost: Střední
  • Kdy vyrazit: Za dobrého počasí
  • Povrch: Asfalt 100 %
  • Délka: 85 km
  • Převýšení: 2633 m
  • Trasa: na Mapy.cz
  • Záznam jízdy: na Strava.com


Pass Fuor, Umbrail Pass, Passo Stelvio, Foscagno Pass, Passo d´Eira


Konečně pořádné kopce? Ano dneska to bude stát za to, protože Stelvio je jeden z nejvyšších průsmyků v Alpách. Nepojedeme na něj sice z té nejtěžší strany, ale i tak to bude docela fuška.
Startujeme stejně jako minule. Rychlý průjezd galeriemi kolem přehrady, kolo do autobusu a na druhé straně tunelu hurá do sedel. Za tunelem tentokrát neodbočujte vlevo, ale vydáme se doprava do švýcarského národního parku. Kolem mohutně meandrujícího potoka dávajícího tušit, že za prudkého deště to bude koryto plné valícího se bahna, a vysokohorským lesem celkem bezbolestně a svižně stoupáme na Pass Fuor. Nahoře je už výhled směrem na Stelvio, respektive ledovec na Ortleru.

Sjezd z Pass Fuor.

Následující sjezd do Santa Maria nás připraví od značnou část výšky, ale stoupání z této strany mi přišlo nejpříjemnější. Hned na náměstí silnice nikoho nenechá na pochybách, kam že to jedeme, a nasadí 10 %. Paradoxně je to ale docela příjemné, protože projíždíme prastarým modřínovým lesem a šněrujeme jednu vracečku za druhou. Pokud byste měli štěstí, můžete zde zahlédnout orly, nebo dokonce potkat medvědy.

První část stoupání na Stelvio respektive na Umbrail Pass.

Se stoupající výškou ubývá lesa a krajina se otevírá v louky, ze kterých výše zbývají jen kamenná pole. Pořád je ale na co se koukat a pár kilometrů před Umbrail Passem je možné zahlédnout i vrchol průsmyku Stelvio s hotely a chatami kolem. Zahlédnout je možné i vojenskou zásobovací stezku vlevo od průsmyku, která si to šněruje v sevřených serpentinách.
Z Umbrail Passu, kde už bohužel několik let není možné se občerstvit, to máme na Stelvio, co by kamenem dohodil. Nastoupáme ještě něco málo přes 300 m a jsme nahoře. Stánky se suvenýry a různými cetkami míjíme, ale dáváme si salsicciu v housce a radlera, se kterými se usadíme na zídku kousek za vrcholem průsmyku. Máme tu výhled na ikonickou část stoupání směrem z Trafoi, vyhlášenou horskou chatu Tibet, a hlavně na majestátní ledovce na Ortleru. Abychom se u toho náhodou nenudili, zvědavě nás ze země i ze vzduchu okukují kavčata žlutozobá a čekají, jestli je něčím pohostíme.

Závěrečná pasáž stoupání na Stelvio a ...... pak už jen poslední metry a jsme nahoře.


Nahoře je sice krásně, ale ještě nás čeká kus cesty, takže vzhůru dolů. Stejně jako včera je i dnes opravdu teplo, takže nedojde ani na návleky a jen zapneme dres a vyrážíme vstříc 20 km sjezdu do Bormia. Vyrazili jsme ve všední den, takže provoz není velký a dá se jet příjemné tempo. I tunely jsou letos spíš příjemným ochlazením a chybí v nich tradiční ledová sprcha. Horní část v otevřeném údolí střídá soutěska před Bormiem. Míjíme vpravo původní římské lázně a za teploty blížící se 36 °C přijíždíme na křižovatku k Bormiu. Tentokrát vůbec nelituji, že jsme horké prameny lázní vynechali.

Poslední část sjezdu před Bormiem, za kterou se cesta zařízne do úzkého kaňonu.

Před Bormiem odbočujeme vpravo a máme opět štěstí na vítr, který nás údolím Valtellina pohání směrem k posledním dvěma průsmykům. Časově stíháme naprosto bez potíží, takže se v Isolaccii zastavujeme na kávu a zmrzlinu. Usazeni u stolku v kavárně na náměstí úzkým výhledem mezi domy koukáme na stužku vodopádu pajícího ze skály nad vsí a diskutujeme, jak jet zpět. Nakonec se dole dělíme a každý jede svým tempem. Já jsem dneska docela při chuti a asi jsem se aklimatizoval na to vedro, takže se mi jede do kopce vysloveně dobře. To mi pak zpětně potvrdí i Strava nejlepšími časy, jaké jsem na Foscagno dosáhl. Cesta nahoru opravdu ubíhá, navíc stále většinou fouká do zad. Jen těsně mezi a za posledními galeriemi foukne proti chladnější vítr, což ale jen uvítám. Zajímavé, jak je najednou při 27 °C příjemně chladno.

Výhled z Foscagna zpátky k Bormiu do údolí Valtelina.

Proti neděli mám na průsmyku docela jinou atmosféru. Prázdná silnice i okolní louky na rozdíl od včerejších davů vybízí k tomu si někde sednout a koukat na okolní kopce nebo pozorovat sviště. Jenže já zpozoruji cyklistu ve sjezdu kousek před sebou, takže mi to samozřejmě nedá a řeknu si, že ho sjedu. Chyba lávky. Na rovných prudkých úsecích mi brutálně ujíždí a sjedu ho až dole, za zatáčkami, kde se silnice zvedá na Passo Eira. Jel na koze, takže jsem neměl šanci.
Závěrečné stoupání na Passo Eira a následný sjezd je už jen třešničkou na dortu. Nevím, jestli je to tím, že už vím, že je to poslední stoupání, nebo podvečerní klidnou atmosférou, ale spíš než kolu se věnuji okolí. Na prudkých loukách obrací nebo sklízí ručně seno, sem tam zazvoní kravský zvonec a ze silnice mám i skvělý výhled do bočního údolí Val Pila, kde jezdíme na bajku a nad kterým se tyčí skalnatý hřeben s krásně viditelnými vrásami připomínající obrovský kamenný štrúdl.
Dolů z Eiry modřínovým lesem, trochu potrápit motorkáře a pak už v klidu dojet poslední úsek Livignem k autu. Bylo to krásné, bylo to krátké, ale intenzivní. Tak zas někdy příště.

Parametry trasy:


  • Určení: Silniční kolo
  • Náročnost: Vysoká
  • Kdy vyrazit: Mimo víkendy za dobrého počasí
  • Povrch: Asfalt 100 %
  • Délka: 113 km
  • Převýšení: 3525 m
  • Trasa: na Mapy.cz
  • Záznam jízdy: na Strava.com


Bonus: Mortirolo a Gavia (a Stelvio) - po stopách královské etapy Gira


Tato etapa je trochu navíc a bral jsem ji vždy jako opravdu těžkou záležitost. Zvláště pak kvůli Mortirolu v kombinaci s pekelným vedrem, které kolem Tirana a v údolí směrem k Bormiu obvykle panuje. Trasu nebudu popisovat kompletně, ale jen doporučím zastavit si na čtyřech místech.



Vracečka na Mortirolu s monumentem Marca Pantaniho.

Parametry trasy:


  • Určení: Silniční kolo
  • Náročnost: Vysoká
  • Kdy vyrazit: Za dobrého počasí
  • Povrch: Asfalt 100 %
  • Délka: 113 km
  • Převýšení: 3164 m
  • Trasa: na Mapy.cz
report_problem Našel (našla) jsi v textu chybu?
jecnak (Tomáš Vitvar)
Líbí se Ti tento článek? thumb_up6thumb_down comments 3 komentáře report_problem
clear
Proč se Ti článek nelíbí?
Odeslat zpětnou vazbu
Formulář se odesílá

comment Komentáře

Abys viděl(a) celou diskusi, musíš být přihlášený/á.
Formulář se odesílá
Přidej komentář
Formulář se odesílá

Podobné články

Tip na dovolenou: Livigno – klasika, která neomrzí

Tip na dovolenou: Livigno – klasika, která neomrzí

Úvodní díl seriálu začínáme pro mnoho z vás provařenou klasikou, ale pro ty, kdo v Alpách nikdy nebyli, se jedná o skvělou exkurzi do vysokohorského bikování. Díky slušné startovní výšce si ušetříte nekonečná stoupání a díky existenci množství původních vojenských cest i nově budovaných singlů si na své přijdou začátečníci i pokročilí jezdci.
Tip na dovolenou: Livigno, italské město milující cyklisty

Tip na dovolenou: Livigno, italské město milující cyklisty

Livigno je ráj pro všechny cyklisty. Od silničářů až po čistokrevné downhillisty. Ledovce, skvělé traily, tolerantní řidiči, prostě paráda. Vydáme se spolu na Stelvio, Carosello a na další krásy tohoto místa. Na skok se podíváme i do Švýcarska, jestli je tam vážně tak krásně, jak se říká...
Na co si dát pozor při balení na cyklistickou dovolenou

Na co si dát pozor při balení na cyklistickou dovolenou

Už se to blíží. Čas jarních cyklistických kempů v zahraničí. Jak si dovolenou užít a během balení na nic nezapomenout? Jedete se svým kolem, nebo letíte a kolo půjčíte na místě? V článku naleznete pár užitečných tipů a triků.
keyboard_arrow_up