Gravel Blinduro: Jak jsme (ne)trénovali na náš první gravel závod
Jezdívali jsme jen na klasické Blinduro, a loni jsme si na Vánoce nadělili gravely. Kolem března přišel můj muž s nápadem: „Hele, na Gravel Blinduro je sleva pro holky na MDŽ. Nechceš jet?“
Chvíli jsem přemýšlela a pak si říkám, že když je to za polovinu, tak proč to nezkusit. Aspoň se podíváme do České Kanady, říká se, že je to tam na kola moc pěkné.Půl roku uběhlo jako voda. Trénink? Eh, kdo by na to měl čas? A tak jsme se 6. září bez větší přípravy sbalili a vydali napříč Českem do autokempu Osika u Nové Bystřice. Tam se měl konat závod. Výhodou bylo, že na místě měli všechno – od stánků s občerstvením po mobilní fyzioterapii. Pro ty, kdo gravel bike nevlastní nebo chtěl vyzkoušet nějakou z nabízených značek, byla také možnost gravel na závod bezplatně zapůjčit.
Formát závodu byl jasný – dvoudenní závod, 70 km každý den s převýšením okolo 1000 metrů. Měřily se jen rychlostní zkoušky (pět denně), takže celkový čas nás nemusel až tak stresovat. Oproti klasickému Blinduru jsme dostali alespoň papírovou mapu, takže trasa byla známa. Ale nevěděli jsme, kde jednotlivé rychlostní zkoušky začínají a kde končí.
Na víkend vyšlo krásné slunečné počasí. V sobotu jsme startovali před obědem, takže už bylo pěkné teplo.
Pěkný houpavý trail v lese, říkám si, paráda, tohle mě baví.Naštěstí trasa vedla často v lese. Netrvalo dlouho a dorazili jsme k první ERZetě. Vůbec jsem netušila, co nás čeká. Velká část byla po šotolině, ale na chvíli jsme vjeli i do lesíka, kde byl kraťoučký trailík. To bylo příjemné zpestření a už jsme zase šlapali ke druhé, která byla převážně šotolinová.
Poté následovalo pro mě nekonečné šlapání k občerstvovačce. Bylo hrozné horko, cesta byla po poměrně rozbitých šotolinách a dost nás to vyčerpávalo. Po cestě nás ještě zdravotníci upozornili na hejno rozzuřených sršňů na trati, kteří už někoho pobodali. Tak jsme si to raději ještě trochu protáhli a objeli je.
Na občerstvovačce byl poměrně nával a chvíli jsme čekali, než dorazila voda, naštěstí jsme stáli na začátku fronty, takže na nás zbylo. Nevím, jak dlouho museli čekat ti chudáci, co byli dále ve frontě, protože to množství dovezené vody určitě nevyšlo na všechny. Dali jsme si Red Bull, nějaké občerstvení, hned bylo trochu líp a vyrazili jsme dál.
Třetí rychlostní zkouška byla pro mě nejzábavnější z celého dne. Pěkný houpavý trail v lese, říkám si, paráda, tohle mě baví. Pak se to celkem rozjelo a při tom kodrcání na kořenech mi vypadl bidon. Tak jsem rychle zastavila, ale bylo tam dalších možná deset bidonů, a teď kde je ten můj? Našla jsem ho, hodila do kola a pokračovala dál. Krásná RZ, takových by mohlo být víc.
Zato čtvrtá mě pořádně potrápila, a myslím, že nejen mě. Nekonečně dlouhá, po šotolinách a s poměrně hodně stoupáním. Dvacet minut utrpení. Naštěstí poslední RZ byla poměrně krátká a převážně z kopce. Poté jsme konečně dojeli do Nové Bystřice, kde jsme si dali zmrzku a jeli zpět do kempu, abychom to stihli do 18 h.
Večer jsme si řekli, že už máme dost, a místo dalšího závodění v bunny hopu a jsme to zabalili na koupačku a pivko.
Druhý den jsme startovali v 9:30, což bylo příjemné, protože ještě nebylo takové horko. Trasa byla v podstatě stejná, akorát v opačném směru a malinko kratší. Šestá ERZeta byla stejná jako ta poslední předchozí den. Báli jsme se, jestli nebude stejná i ta sedmá, ale naštěstí byla kratší.
Asi v polovině trasy byla občerstvovačka. Tentokrát bylo vody dost. Občerstvili jsme se a pokračovali k osmé rychlostní zkoušce. Na té se střídal asfalt se šotolinou, bylo zde poměrně dost křižovatek a závěr byl na dlouhatánské rovince.
Dojela jsem, chvíli čekáme a kamarádka nikde. Ptali jsme se ostatních, ale nikdo neviděl, že by někdo spadl nebo měl defekt, tak nám bylo hned jasné, že někde špatně odbočila. A nebyla jediná, při tom čekání jsme zaslechli ještě další dvě skupinky, co na téhle rychlostní zkoušce poztrácely kamarády. Trochu si to protáhla, ale hlavně že se našla a mohli jsme pokračovat dál.
Po cestě na další ERZetu už jsem cítila, že jsem dost unavená, ale devátá RZ mě nakopla. Velká část RZ byla hrabanka, zatáčky, kořínky, byly tam i šlapavé úseky, ale z velké části to byla zábava. Ne teda pro všechny, někteří tam s tou technikou poměrně bojovali, ale nějak to všichni zvládli.
Pak už zbývala jen desátá, bylo jasné, že bude končit v kempu, jen jsme nevěděli, kde začíná a kudy přesně povede. Poslední rychlostní zkouška byla opět lesní trailík, ale tentokrát hodně šlapavý a přes kořeny. Naštěstí byla jen krátká a byl konec.
První Gravel Blinduro je za mnou a jsem ráda za tuto zkušenost. Formát závodu je super, člověk se občas trochu hecne, ale jinak je to hlavně vyjížďka s kamarády. Vyzkoušet ho můžete zase za rok, na podzim nás ale ještě čeká poslední zastávka klasického Blindura, a to 26. -. 27. 10. na Plešivci.