Tip na výlet: Kousek Orientu v Evropě - Bosna a Hercegovina

S novým rokem přicházejí i nové plány - co letní cyklistická dovolená v Bosně a Hercegovině?

Patřím k té skupině lidí, kteří po většinu roku tráví čas doma, ve své vlasti, ale na léto se vždy snažím naplánovat si "trip" za hranice "všedních" dnů. Pro mě, zarytého cyklistu, by dovolená bez kola nebyla to pravé ořechové a tak bike musí být bezpodmínečně součástí dovolenkových plánů. V okolí našich hranic jsou desítky zajímavých lokalit, kde je radost popustit brzdy a tak o nevšední výlety není nouze. Možná dám právě teď tip někomu, kdo něco podobného hledá. Kam nás to tedy v létě zaválo?

Se svými koly jsem navštívil již několik zemí Evropy, mnoho zvučných cyklo středisek, které zná každý biker z titulků časopisů, ale raději než populární, komerční lokality navštěvuji něco více dobrodružného, méně okoukaného.

Podařilo se mi otisknout stopy pneumatik třeba v Albánii, Kosovu, Černé Hoře či Andoře. Teď bych vám chtěl popsat zážitek z mnohem bližší, ale zároveň stále námi málo navštěvované země - Bosny a Hercegoviny.

Když se řekne Jadran…

… napadne asi každého křišťálově čisté moře. Ano, Chorvatsko jsem několikrát navštívil také, ale tentokrát nebylo cílem, jen transportní zemí. Několikakilometrový úsek Jadranu totiž patří i zmiňované Bosně a Hercegovině a zde se náhodně odehrál i náš biketrip.


Samotného by mě asi také nikdy nenapadlo jet cíleně bikovat do této země. Ale mám švagra, který pracuje v armádě, a ten se zde ocitl na misi, která trvala rok. Za tu dobu prozkoumal velkou část země za nás. Netrvalo dlouho, zabydlel se zde, procestoval zemi křížem-krážem, poznal různá města, lokality a jelikož je tak trochu horal, navštívil i místní hory a kopce. Samozřejmě, sbalil si s sebou také kolo a jak jsme ho potichu sledovali na známé aplikaci Strava, na dovolenou jsme se zanedlouho pozvali sami.

Blížil se červen a já se synovcem, 13letým „šréderem” Nikem, jsme dostali chuť prohlédnout si zemi na vlastní oči. A tak jsme se v jeden červnový podvečer spolu vydali na docela dlouhou 11hodinovou noční jízdu za dobrodružstvím.

Cesta uběhla nad očekávání dobře, a tak jsme se nad ránem, kolem 4:00, ocitli nedaleko našeho kempu, složili biky, rozložili střešní stan a dali vydechnout mé „jednatrojce” multijet.

Hlavní město Bosny a Hercegoviny? - Trailpark Trebević!

Švagr zde působil přímo v hlavním městě Sarajevu a jak asi málokdo ví, včetně mě, hlavní město se nachází v nadmořské výšce 500 m n.m. a je obklopeno krásnými horami, pohořím Trebević. Nejvyšším bodem tohoto pohoří je vrch stejného názvu - Trebević o výšce 1 629 m n.m. V paměti jsme měli švagrovy provokační fotky z těchto kopců, a tak první den, krátce po probuzení, jsme se vydali na poznávací jízdu přímo sem.

Po dlouhé noční cestě a krátkém spánku jsme byli schopni vyrazit až kolem druhé odpoledne a v plánu nebylo nic náročného, ​​nanejvýš nějaký oběd a káva ne moc daleko od ubytování. Ale stačilo pár kilometrů na zahřátí a z plánované letmé prohlídky okolí se nakonec vyklubalo hned prvních 30 kilometrů. Probudilo nás krásné prostředí, které po několika kilometrech šlapání asfaltového kopce nabídlo všude trčící kořenové traily s uměle vybudovanými dřevěnými dropy a lavicemi.


Niko jako jediný z nás tří si dokáže tyto prvky patřičně užít, a tak se zde vyhecoval na pár, pro nás nesjízdných skoků.


Podle počtu bikerů, které jsme potkali, respektive nepotkali , bych to tady za nějakou bikefriendly lokalitu nepovažoval, ale množství stezek a trailů, které najdete i na známém trailforksu, hovoří o opaku. Zajezdit si zde můžete dosyta a davy bikerů vám zde zavazet nebudou. Ideál.

První den jsme zakončili kávou nedaleko lanovky, která sem vede přímo zdola z centra města a pokochali se výhledy na hlavní město z ptačí perspektivy.


Další ráno nás přivítalo slunečným počasím, a tak jsme se rozhodli zchladit se ve výšinách a za cíl jsme si vybrali samotný vrch Trebević.

Prostředí bylo ale opravdu krásné a všude kolem oči táhly dechberoucí výhledy na liduprázdné hory a kopce.

Úvod trasy byl tedy stejný s předešlým dnem a na prvních asi 7 km asfaltového výšlapu jsme se fajně zahřáli. Tato trasa je vhodná pro XC-čkáře, případně gravelisty a žádné extrémní sjezdy nás nečekaly. Na vrch vede široká klikatá štěrková cesta s táhlým stoupáním, ke konci okořeněná pármetrovým pěším výstupem po skále k nejvyššímu bodu - vysílači, se skvělým výhledem na okolí.


Výhled stál za tu dřinu a po nahlédnutí do mapy se nám na cestu zpět přece jen nabídly nějaké ty MTB traily. Svezli jsme se tedy pěkným singláčem Princesse trail a o něco drsnějším, ale nepříliš náročným enduro trailem.


Třetí den byl ve znamení odpočinku, a tak jsme se na kolech vydali jen do samotného centra města. Hlavní město ve mně zanechalo příjemný dojem a působilo na mě velmi klidně. Žádné vysoké mrakodrapy a megalomanské stavby. Spíše nižší, řadově zastavěné historické budovy, postavené v blízkosti řeky Miljacka s nádechem Orientu. Zahlédli jsme několik mešit a mnoho žen zahalených v burce. Je zde cítit míchání náboženství a zdálo se mi, jako bych byl mnohem dál, než jen nedaleko Chorvatska.


Nakonec jsme v rámci "regenerace" ujeli dalších 30 km, i když jen asfaltových s prohlídkou města.

Čas jako by zde zastavil, nikdo tu nikam nespěchá a taková byla i místní obsluha.

Následující den nás čekala třešnička na dortu - Bjelašnica a Lukomír, nejdelší etapa s porcí něco málo přes sto kilometrů. Švagr se synovcem si polovinu trasy zkrátili autem, neboť přece jen i těch 50 km je na 13letého bikera až až. Vyrážel jsem tedy z centra města sám s tím, že jsme se po opuštění města později setkali v jakémsi středisku pod vrcholem Bjelašnice.


Tato trasa byla sice nejdelší, ale co se terénu týče, tak nejlehčí. Pokud bych měl možnost, zvolil bych si gravel, protože většinu trasy tvořil asfalt nebo široké štěrkové cesty a lesní svážnice. Prostředí bylo ale opravdu krásné a všude kolem oči táhly dechberoucí výhledy na liduprázdné hory a kopce. Doporučuji. Cílem naší výpravy však nebyla jen Bjelašnica, ale za ní ještě několik kilometrů vzdálená vesnička Lukomir, domácími nazývaná také „konec světa“.

Ten kontrast, když vyrážíte z hlavního města s půl milionem obyvatel, ujedete 40 km a najednou x kilometrů nepotkáte ani nohu, přinejlepším jen pasoucí se ovce, byl nezapomenutelný. Jen zelená pole a kopce jako někde v Alpách, nádhera.


V Lukomíru se naštěstí nacházela jakási domácí restaurace á la starý dřevěný dům z Čičmian, kde jsme se občerstvili a načerpali síly na cestu zpět. Čas jako by zde zastavil, nikdo tu nikam nespěchá a taková byla i místní obsluha. Po asi 10 - 15 minutách nám klidný číšník donesl střídmý jídelníček, ze kterého jsme si vybrali ale opravdu výborný tradiční sýr s ajvarem a burkem. Následoval už jen přenádherný výhled do údolí z útesu, kam cesta dále nevedla.


Trasa nám zabrala asi 10 hodin i s nemilou událostí ke konci – naskrz propíchnutou zadní pneumatikou rezavým hřebíkem. Defekt mi však parádní zážitek z celého dne nepřekazil a všechno špatné přebily silné zážitky.

Nezkrocená divočina

Tento biketrip nebyl však jedinou naší návštěvou této země. Vrátili jsme se sem ještě jednou k prozkoumání dalších zajímavých míst. Strávili jsme týden i u moře ve městě Neum, prohlédli si turisticky velmi zajímavý Mostar i vodopády Krvavica.

Bosna ve mně zanechala příjemný, klidný dojem z méně turisticky navštěvované země, která si stále zachovává nezkrocené, divoké oblasti, kde civilizace ještě nezasáhla. Na rozdíl od takového Chorvatska není tak komerční, turisticky vyhledávaná, a to jí dává punc výjimečnosti.

Kdo ještě nebyl, vřele doporučuji, ať už na bikovačku, nebo na klidný odpočinek u moře s možností návštěvy různorodých přírodních atrakcí.


Jednotlivé trasy naleznete na Stravě:

• 5. červenec
• 6. červenec
• 7. červenec
• 8. červenec