
Z Bratislavy do Vídně s děckem ve třech etapách (2/3)
Druhý den naší společné cyklocesty s patnáctiletou dcerou neměl pevný cíl.
Říkal jsem si: Uvidíme, jak na tom Maty bude po prvém dni – když bude moc unavená a nebude se jí chtít jet dál, zakempíme v nějakým penzionu u Neziderského jezera a zbytek dojedeme třetí den. Koneckonců, zamýšlená trasa se dá i zkrátit, protože na most přes Dunaj je to zajížďka dobrých 15 km. Prostě bychom jeli po jižním břehu, tím ušetříme kiláky.Nahlas říkám: „Dneska máme na trase ten jedinej pořádnej kopec. Bez něj to bohužel nešlo naplánovat.“
„Okej, tak hlavně když bude jenom jeden!“
Koně a ostružiny
Vyrážíme z maďarského Sarródu po snídani, kterou jsme si nakoupili ještě v rakouském Frauenkirchenu. Je 9:50 a mně se v hlavě automaticky rozezní písnička Vlasty Redla o tom, že „za deset deset už nejede nic“. Čeká nás ještě asi 30 km Maďarskem, pak opět přejedeme čáru na rakouskou stranu, dokončíme objezd Neziderského jezera (které jsme zatím neviděli ani zdálky). Pak přijde Kopec s velkým K. No a pak už někam dojedeme. Kam? To se uvidí.Po včerejším sokolníkovi nás čeká ještě jedno setkání s neobvyklou dvojicí. Po silnici proti nám přijíždí chlápek s maringotkou taženou koňským dvojspřežím. Maringotka vypadá jako skříň ze staré Avie a na obou stranách ji zdobí vlajky dánského království. No tak jestli sem chlápek přijel fakt z Dánska, tak má za sebou úctyhodnou štreku. I když on se na rozdíl od nás veze zadarmo pohonem dvou koňských sil. Máváme na sebe, ale pokračujeme každý svou cestou.
Po asi tři čtvrtě hodině jízdy pohodovým tempem a 17 kilometrech dáváme první pauzu. Trošku vynucenou, protože jsme každý pochopili jinak, kam vede cyklostezka, já jel doprava a Maty doleva. Bohužel jsme jeli vedle sebe – já na levé straně a Maty na pravé. Takže… bumbác kolize! Naštěstí skoro v nulové rychlosti, takže se nic nestalo až na trošku odřené koleno.
Dáváme banán a čokoládu na spravení chuti k jízdě a po půlhodince pokračujeme. Ani dnes nikam nespěcháme, máme před sebou celé odpoledne. Na západním břehu jezera se profil začíná vlnit a jsou tam i úseky se 7–8% sklonem.
„To už je ten Kopec?“
„Ne, to ještě není on.“
O deset minut později…
„A tohle?“
„Ne. Tenhle je sice dost prudkej, ale podívej, jak je krátkej. Ten hlavní Kopec bude delší.“
„To si ze mě děláš srandu!!!“
Radši to nechávám bez odpovědi, protože moje dad jokes se jen málokdy setkají s úspěchem. A nechávám Cestu, aby zhoršenou náladu vyřešila za mě. A Cesta mi přihraje do cesty… ostružiny. Na chvilku zastavíme, trháme a cpeme si sladké černé plody do pusy. V hlavě mi hraje moje oblíbená „I cesta může být cíl“.
Pijeme střik i okenu
Zbývá nám poslední maďarská vesnička jménem Fertörákos. Říkám si, jestli tady, v blízkosti jezera, neznamená v maďarštině rákos to stejné jako v češtině, a vyhlížím mlhu, jež by se dala krájet. Za ní by se mohl skrývat Fertörákosníček. Ale kde by se ve druhé půlce srpna ve slunečném poledni vzala mlha!„Přejedeme do Rakouska, najdeme obchod a dáme zmrzku, co?“
„Jo!“
O deset minut později přejíždíme státní hranici, kterou opět poznáme jen díky nenápadným cedulkám. Ta Evropa, to je stejně něco! Přejezd hranice dnes pocítíte hlavně tak, že vám chvilku nechce hrát písnička, protože telefon hledá operátora. A když nemáte stažené offline mapy, tak můžete chvilku tápat.
Což se stalo i nám, ale brzo jsme se chytli a za dalších deset minut od přejetí hranic už v rakouském Mörbisch am See (lásku k přehlasovaným samohláskám mají Rakušané a Maďaři společnou) bloudíme chladnými uličkami místního Sparu.
„Jé, tatí, koupíš mi tenhle drink?“
„Co to je? Vždyť je to modrý jak Okena. To fakt chceš pít?!“
„Jo! Prosím!“
„…“
Před supermarketem je stolek se židlemi, navíc ve stínu. Co víc si přát?
Myslím, že kdyby chtěla, tak mě za chvilku v kopcích dropne jako nic.Po občerstvovačce se vydáváme na cestu po rakouských cestách. Vedlejší silnička prakticky bez provozu, ano, takhle nám to vyhovuje. I na maďarské straně to dnes bylo v klidu – buď cyklostezka vedle silnice, nebo taky silnička mezi vinicemi, místy lesíkem. Byl tam i gravel úsek, ale cesta byla rovná, tak se to dalo i na Matyldině silničním kole s 25mm plášti.
Další zastávku děláme o 15 kilometrů dál (je vedro a nemá smysl se uštvat) na kouzelném místě, které určitě na západním břehu Neusiedler See doporučujeme. Jmenuje se to tam Seehof (jezerní dvůr) a patří to šlechtickému rodu Esterházyů.
Posezení pod stromy mezi hospodářskými budovami statku, takové to klasické rakouské občerstvení (studené i teplé) z místních surovin, uvnitř hezky zrekonstruované budovy prodej lokálních produktů (všelijaké marmelády, naložená zelenina, maso, uzeniny, sýry a samozřejmě víno). No prostě paráda. Škoda, že jsem si vyfotil jen svůj vinný střik, který se tady nepije z vinné skleničky jako u nás, ale z krýglíku s uchem. Stylisch!
Hlad nemáme, tak jsme si dali jen drink na osvěžení a jedeme dál. Přece jen máme ještě půlku cesty před sebou a je půl třetí odpoledne. Pokračujeme další půlhodinku po klidné cyklostezce a blížíme se k severozápadnímu okraji jezera.
Hranolky u jezera
„Tak co kdybysme se zajeli podívat, jak to jezero vlastně vypadá, když už ho objíždíme?“„Tak jo!“
Odbočujeme k jezeru, kde na břehu stojí turistický resort nazvaný stejně jako vesnice, kterou pak budeme projíždět na cestě ke Kopci – Breitenbrunn. Ubytování všeho možného druhu (chatičky, bungalovy i rozlehlejší budova), na druhé straně „parkují“ jachtičky a čluny. Pomalu se začíná ozývat hlad a taky je záhodno posílit se před Kopcem, tak se shodneme na hranolkách.
Nakonec se nám pauzička protáhla skoro na hodinku, protože jsme ještě neměli zabookované ubytování a vybírali jsme si. Luxusní hotel, který má zrovna slevy, nebo rodinný penzion v malé vesničce? Nakonec zvítězila druhá možnost. Penzion se jmenuje Prinz, protože ho stejnojmenná rodina po generace vlastní a provozuje. A najdeme ho ve vesnici s názvem Höflein (tedy česky něco jako dvoreček).
Prinzovi prý taky skvěle vaří, což bohužel nezjistíme, protože v úterý mívají zavřeno, ale v Höfleinu funguje jiná hospoda (a není ani tak vzdálená jako ta včerejší). Ano, ubytko je poněkud dražší než v Maďarsku, ale pořád se to dá. A hlavně – zítra před odjezdem dostaneme snídani! Rozhodnuto, vybráno, zaplaceno.
„Nechceš jít do vody?“
„Ne!“
„Proč? Není to škoda?“
„Není. Jedem!“
Teď, když víme, kam jedem, můžeme vyrazit. Zamáváme Neziderskému jezeru, které teď po objezdu už opustíme. Do cíle to máme 25 kilometrů, které začnou… ano, Kopcem! Nejdřív se tedy vrátíme, protože jsme si cestou k jezeru trošku zajeli, ale za chvíli jsme na trase, projedeme Breitenbrunnem, napojíme se na silnici a začínáme stoupat.
Nakonec to nahoru nebyly 2, ale 4 kilometry. Ale protože sklon dosahoval v nejprudších pasážích jen nějakých 6,5 % a průměrně to dělalo 3,1 %, jelo to i Matyldě velmi slušně. Nahoře kraťučká pauza a vzhůru dolů!
„Zvládla jsi to výborně! Super!“ chválím.
„Jo, dík!“
„Jak se ti to jelo?“
„Mnohem horší to bylo dolů!“
Na sjezdech musíme zapracovat. Ale postupně a opatrně. Kdo se chce zdokonalovat v jízdě z kopce, musí prostě jezdit i do kopce. Přestože stoupání podle svých slov nesnáší, má Maty nesporné vrchařské vlohy. Myslím, že kdyby chtěla, tak mě za chvilku v kopcích dropne jako nic.
U princů na dvorečku
Za chvilku opouštíme spolkovou zemi Burgenland a vjíždíme do Dolního Rakouska. To už máme před sebou posledních deset kiláků. Projedeme městečkem Bruck an der Leitha, kde jsem nocoval před dvěma lety při své dvoudenní cestě Brno–Bratislava–Vídeň–Brno (jestli tě to zajímá, první půlka je tady a druhá zase tady), pak ještě drobně zakufrujeme při přejezdu dálnice, ale to už je jen poslední peripetie před finální katarzí – hned další vesnice je náš „Dvoreček“.Podle zprávy od paní Prinzové (snad se neurazí, když ji pracovně označím za princeznu) v ubytování nikdo nebude. „Klíče budou na stolečku před vchodem do ubytování, cca 50 metrů od vchodu do restaurace,“ zní instrukce. Ha, bude bojovka!
„Počkej tu s kolama, já jdu hledat klíče.“
„Tak jo.“
Následuju instrukce a opravdu čekám, že budu klíč někde hledat, případně se někam dobývat. Ale zapomněl jsem, že jsem na rakouském venkově, kde to lidi mají jinak. Vchod do ubytování je v malinkém atriu, ve kterém stojí stolek. A na něm tři obálky s klíči! Na jedné je napsané moje jméno. Tak jo, tohle miluju!
Jdeme se ubytovat, kola si bereme pro jistotu s sebou. Je sucho, kola jsou čistá, tak co by ne. Ubytování je menší a skromnější než to včerejší v Maďarsku, ale hlavní je, že bydlíme!
Po rychlé sprše se jdeme najíst. Dorfgasthaus Am Spitz, čili „vesnický hostinec Na růžku“, překládám si v duchu. Sedneme na zahrádku a čekáme na obsluhu. Když už je čekání trošku dlouhé, jdu se podívat dovnitř. Hospodu vede sympatický děda, který donese menu, pivo i limonádu.
„Tak co si dáš?“
„Řízek!“
„Okej. Já taky.“
Svou pajdavou němčinou objednávám. Snad jen minutu na to se dvorkem rozlehne nezaměnitelný zvuk paličky na maso. Jsem v sedmém nebi – žádné předpřipravené šnycle, ale čerstvě naklepané, obalené a dozlatova osmažené. Má láska k Rakousku vzroste o další stupínek, zvlášť když výsledné jídlo bylo zcela uspokojující (mnohem lepší než ta maďarská pizza včera).
„Tak na zítra nám zbývá už jen nějakých 60 kiláků.“
„A jsou tam nějaký kopce?“ ozve se zcela předvídatelná otázka.
„Co já vím, tak než přijedeme k Dunaji, jeden takovej kopeček tady je. Ale s tím dnešním se to nedá srovnat. A kolem Dunaje už je to jen po rovině.“
„Oukej, tak to dáme!“
„Co to koleno, jak jsme se ráno srazili?“
„Dobrý, to nic není!“

Záznam druhé etapy najdeš na Stravě.
Momentálně se tu nenacházejí žádné komentáře