
Lysá hora: souboj se sněhovou královnou
Lysou horu, nejvyšší vrchol moravskoslezských Beskyd, je asi zbytečné nějak dlouze představovat.
Je to cyklistický i turistický magnet a její kouzlo spočívá i v tom, že nahoru musíš pěkně „za své“. Jiná alternativa prostě neexistuje. Což je dobře. A nejen pro místní cyklisty je jakousi nepsanou povinností a výzvou její vrchol zdolat.
Pro mě je otázkou osobní cti mít aspoň jeden zářez ročně, ale vloni se mi to z různých důvodů nepodařilo. Teda abych byl přesný, pěšky jsem tam byl několikrát, ale na kole ani jednou. Takže abych měl letos náskok, pokusil jsem se tu „povinnost“ splnit hned z kraje roku. A schválně píšu pokusil, protože do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, jestli mi to podmínky dovolí. A královna se rozhodla, že mi to rozhodně nebude zjednodušovat.

Na Lysou horu vede spousta tras, které se dají různě kombinovat. V létě je celkem jedno, kterou trasu zvolíš a odkud vystartuješ, záleží jen na tvé kondici a technické zdatnosti. Ale teď, uprostřed zimy, to chce trošku přemýšlení. Na to já neměl moc času, i proto, že to byl docela spontánní nápad, ke kterému mě přivedla předpověď krásného počasí.
Bylo to dva dny po intenzivním celodenním sněžení, takže mi bylo jasné, že jediná sjízdná (snad) cesta nahoru, bude ta od Papežova. Což je asfaltka využívaná k zásobování horských hotelů na vrcholu Lysé hory. A kudy dolů? To se teprve uvidí...
V 7 hodin, ještě za šera, jsem celý natěšený odstartoval z Frýdlantu nad Ostravicí. Nejdřív mě čekalo zahřívacích 19 km přes Malenovice a obec Krásná k oficiálnímu startpointu do osady Papežov. Většinou po bočních cestách, ale kus jsem musel i po silnici vedoucí k lyžařskému středisku Zlatník a dál na Visalaje. Provoz nebyl skoro žádný, ale kolem 500 m n.m. už byla na cestě souvislá vrstva sněhu a ledu. No a pak to přišlo...

Kvůli očekávaným podmínkám jsem měl tlaky hodně nízko, ale – znáš ten pocit, kdy se ti najednou zdá, že kolo začíná plavat a tak nějak cítíš každou nerovnost? A pomalu ti dochází, že máš defekt, ale nechceš tomu uvěřit? Jo, tak přesně tento pocit přišel po 16 kilometrech jízdy, 16 km od auta. Jako fakt? Na sněhu? Nesmysl, určitě jsem jen špatně dotáhl ventilek. Zběsile jsem žhavil minipumpičku, ale kolo bylo čím dál měkčí. Takže takhle blbě skončí dnešní vyjížďka s kamerou?
Co teď??? Ty myšlenkové pochody, ten boj v hlavě, snaha najít co nejjednodušší řešení, touha dostat se nahoru... Ještě jsem nenapsal docela zásadní info, totiž že jsem na tento výlet vyjel na duších. Po chvilce se mi reálné možnosti, jak situaci vyřešit, zredukovaly na dvě. Pokusit se duši zalepit, nebo se projít 16 km zpět k autu v tretrách.
Takže, byly -4 °C, pofukoval čerstvý vítr a i přes předpověď plnou slunce se začínala stahovat taková ta vlezlá mlha. A já ve sněhu mimo silnici zmrzlými prsty sundával tuhý zmrzlý plášť, lepil duši a zase ten tuhý zmrzlý plášť nahazoval zpátky. Byl to boj, nešlo to, byla mi zima, nadával jsem jak pohan. Pumpování mě zahřálo aspoň trochu a zjištění, že tlak drží, to hřálo ještě víc. Povedlo se, jedu dál

Na rozcestí do Papežova jsem to měl asi dva lehce stoupavé kilometry, odbočka doprava... a hned v nájezdu do segmentu stoupání na Lysou horu jsem zjišťoval, že to rozhodně nebude zadarmo. Silná vrstva sněhu byla sice zajetá rolbou a skialpy, ale ne tak, jak bych si představoval. Přece jen bylo to dva dny po nasněžení. Ale jet se dalo. No, aspoň zkusím, jak vysoko mě to pustí, když už jsem dojel až sem.

Ten segment, na Stravě pojmenovaný překvapivě „Lysá“, je dlouhý 8,42 km s převýšením 703 m a průměrným sklonem 8,3 %. Jarda Kulhavý ho v rámci Everestingu vyjel 13x za sebou a za normálních podmínek je to asi nejjednodušší cesta nahoru (mimochodem – vhodná i pro silničku).
Ale na sněhu to byla jiná paráda. Musel jsem pečlivě vybírat stopu, abych nevjel do měkkého, jel jsem doslova rychlostí chůze, ale jel. A pozitivní bylo, že mi konečně bylo zase teplo . Cesta se klikatila mezi stromy, ve stínu a mlze se teplota pořád držela kolem -4°C.

Při objíždění kopce Huserka ve výšce asi 850 m n.m. jsem si uvědomil, že jsem od snídaně v 5 ráno nic nejedl, takže malá sváča a hned to bylo poznat i na síle. O kousek výš jsem najel na úsek, kde se připojila turistická trasa a povrch znatelně ztvrdl a lehce se zvedla i moje rychlost. A hlavně, vyjel jsem nad mlhu a zhruba v půlce stoupání se ukázala modrá obloha a slunce. V kontrastu s tím sněhem všude okolo obrovská nabíječka. Rozhodl jsem se dostat na vrchol za každou cenu.
Výhledy na Fatru, na Tatry, na Beskydy, modré nebe, slunce, teplo 7°C - tak za tohle to opravdu stálo.Slunce tomu výšlapu dodalo krásnou lysohorskou atmosféru, ale pochopitelně začala stoupat teplota. A to nebylo dobré. Sníh měkl, teplota šla nad nulu a bylo čím dál náročnější udržet se v sedle. Zatím se dařilo. Pod Zimným jsem minul křižovatku s cestou na Kobylanku, po které jsem chtěl jet potom dolů a zjistil jsem, že kvůli sněhovým závějím, ve kterých byla jen jedna stopa od skialpů, to tudy určitě nepůjde.
No, ale nejdřív bylo potřeba vyškrábat se nahoru. Už jen dva kilometry. Kvůli měkkému povrchu jsem občas i šlápl na zem, zarážky se mi obalily sněhem, takže jsem už nezacvakl a musel jet navolno jako na miniplatformách. Občas pár kroků pěšky...
Známá zatáčka, za kterou se konečně vyloupl vrchol s vysílačem. My, co známe, tak víme, že odtud je to poslední kilometr. Turisté většinou chodí bokem po sjezdovce, takže cesta nebyla ušlapaná, čím dál častěji jsem se zahrabal a byl to boj, ale boj, který jsem nakonec vyhrál.
Vrchol! Dal jsem to! Kromě 150-200 m, kde už to bylo hodně měkké a musel jsem pěšky, celé v sedle. A ta odměna – dole krásná inverzní peřina, nad ní čistý vzduch, výhledy na Fatru, na Tatry, na Beskydy, modré nebe, slunce, teplo 7°C, tak za tohle to opravdu stálo.
Nezbytná fotka u vrcholového obelisku ve výšce 1324 m n.m., dlouhý relax na slunci s těmi brutálními výhledy, a i když se mi odtud nechtělo, musel jsem. Čekala mě ještě cesta dolů. Nerad jezdím stejnou cestou tam i zpátky, to opravdu nesnáším. Takže jediná možnost, která připadala na sjezd v úvahu, byla červená turistická přes Lukšinec a Butořanku. No, to bude ještě sranda, snad to tudy bude sjízdné až dolů.
Bylo. A nejen to, byla to totálně zážitková jízda. Vyšlapaný chodník na západní straně kopce, který je v zimě vlastně celý den ve stínu, takže krásně zmrzlý. Místy se dalo jet i relativně rychle, protože ty složité technické rockgardeny, které tam normálně jsou, byly schované pod sněhem. A těch několik turistů, které jsem cestou dolů potkal, jsem samozřejmě míjel opatrně a oni všichni ochotně uhýbali, smáli se na mě a někteří i fandili.

Sjel jsem po červené až do Ostravice a do Frýdlantu n/O k autu už jsem to měl už jen pár kilometrů po rovinaté cyklotrase. Dojel jsem plný endorfinů a hlavně pokojený, že jsem to nevzdal a nad sněhovou královnou vyhrál.
Trasa měla něco málo přes 40 km, nastoupal jsem 1143 výškových metrů, v těch podmínkách dobrý trénink. A ty zážitky, ty mi už nikdo nevezme...