Jak se překonávají limity, i když má člověk po šedesátce (rozhovor)

Někteří lidé si myslí, že po šedesátce se naše limity výrazně zužují. A pak jsou zde ti, kdo je překonávají - tiše, vytrvale a s obrovskou pokorou.

Šedesátník Pavel Grajciar z Kysuc je ukázkovým příkladem toho, že ani věk, ani zranění, ani dlouhé pauzy od sportu nemusí být překážkou, pokud má člověk chuť opět začít s jakoukoli fyzickou aktivitou.

Pavel se k jízdě na kole vrátil téměř náhodou - jeden výjezd, jeden půjčený e-bike a najednou se v něm probudila energie, kterou v sobě léta potlačoval. To, co začalo jako snaha dostat se do formy, přerostlo do příběhu o překonávání sebe sama.

Z někdejšího hobby se stala životní vášeň, která ho přivedla až na start extrémního vytrvalostního závodu 1000 a později i 2000 mil. Na cestě za nimi překonal nejen stovky kilometrů a tisíce výškových metrů, ale také dvě vážná zranění a vlastní pochybnosti.

Přestože každý jeho pád se mohl stát tečkou za sportovní kariérou, Pavel si zvolil opačný směr - a posunul své hranice ještě dál.

Jak byste popsal moment, kdy jste si uvědomil, že je čas něco ve svém životním stylu změnit?

Nepřipustil jsem si, že bych těch 1000 mil jednou nezkusil.

V mládí jsem rád sportoval. Hrál jsem fotbal, v zimě lyžoval a později jsem začal i běhat. Když mi bylo asi 28 let, měl jsem úraz kolene a přestal jsem se sportem. Kila šla nahoru a kondice dolů. Když mi bylo 57 let, šel jsem s manželkou a dcerou na túru. Zjistil jsem, že jim nestačím. Tehdy jsem si uvědomil, že se sebou musím něco dělat.

Co pro vás po letech znamenal návrat ke sportu a jaké pocity ve vás tento proces vyvolal?
Když mi jednou kolega půjčil horský e-bike, hned jsem věděl, že by to mohlo být něco pro mě. E-bike jsem si koupil a začal jsem jezdit po kysuckých horách. V našem regionu je mnoho osad, některé z nich jsem začal poznávat až nyní. Bylo to vzrušující období.

Kde se vzala vaše nová motivace a energie začít se aktivně věnovat jízdě na kole?
Za půl roku jsem si koupil nové horské kolo bez elektrické podpory a začal jsem kopce zdolávat vlastní silou. Když jsem začínal, i menší kopce mi daly zabrat. Postupně mi rostla kondice a stále víc mě to bavilo.

Jak se změnil váš vztah k pohybu, když jste začal opět objevovat krásy přírody a kopců ve vašem okolí?
Sport a pohyb byly pro mě v dětství vášní. Když po letech opět sednu na kolo a projíždím místy, kde jsem vyrůstal, zapomínám na věk, bolesti kloubů a jiná omezení, která s věkem souvisí. Je to, jako bych se vrátil do mládí.


Co vás vedlo k tomu, abyste své rekreační ježdění posunul na úroveň závodních výzev?
Někde jsem viděl, že se jezdí závody na horských kolech, myslím, že to bylo na stránce MTBIKER. Jelikož jsem dost soutěživý, řekl jsem si, že bych to mohl zkusit. Později mě zaujaly bikepackingové závody 1000 mil Adventure.

Jak jste se vyrovnával s překážkami, které postupně přicházely?
V roce 2019, když mi bylo už 60 let, jsem na závodech ve Stupavě spadl a zlomil si stehenní kost. Kolo muselo jít na půl roku stranou. Noha se naštěstí poměrně rychle zahojila a já jsem opět sedl na kolo. Mezitím jsem viděl film o závodech 1000 mil Adventure a podařilo se mi zaregistrovat na ročník 2022. Těšil jsem se na start, ale radost byla předčasná.

V únoru, kdy bylo slunečné počasí, jsem se jel projet na silničním kole. Na kamíncích ze zimního posypu jsem spadl a zlomil si stehenní kost, tentokrát na levé noze. Klín přibyl i do druhé nohy. Většina cyklistů si zlomí klíční kost, mně se podařilo zlomit ty nejpevnější. Zní to až absurdně, ale ani když jsem podruhé ležel v nemocnici, nepřipustil jsem si, že bych těch 1000 mil jednou nezkusil. Začal jsem cvičit, noha se rychle hojila a já jsem se opět přihlásil na závod.


Co vás přitahuje na extrémních vytrvalostních akcích?
Bikepackingové závody jsou jiné než MTB maratony, je to spíše dobrodružství. Během nich jste odkázáni sami na sebe. Téměř celou dobu trávíte v přírodě, setkáváte se se zvířaty, občas s náhodným turistou prohodíte pár slov. Když opustím komfortní zónu a řeším jen to, abych měl co jíst a pít, aby mi nebyla zima nebo teplo a nic mě nebolelo (únava se nepočítá), začínám mít pocit svobody. Získávám jiný pohled na život i priority.


S jakými výzvami jste se setkal během prvního extrémního závodu?
Když jsem se poprvé postavil na start, bylo mi 64 let. Startoval jsem na jižní trase a chtěl jsem to hlavně dokončit. Cíl byl v Nové Sedlici, nejvýchodnější obci Slovenska. Moje představy však rychle narazily na realitu. Podcenil jsem ošetřování zadních partií a třetí den jsem si pro puchýře nemohl pořádně sednout na sedlo.

Nejdůležitější je první krok - nebát se začít.

Do Jevišovky u Mikulova, kde byl cíl 500 mil, jsem dorazil s velkými problémy. Vážně jsem uvažoval o konci. Po telefonátu s dcerou, která mě povzbudila, jsem však pokračoval. Postupně se to zlepšovalo.

Na Slovensku se přidaly technické problémy - povolující se kliky, později zničený ořech na zadním kole. Ve vesnici Sirk mi v zámečnické dílně pomohli improvizovaným řešením, které vydrželo až do cíle. Poslední noc jsem přespal na autobusové zastávce u Zemplínské Šíravy. Do cíle jsem nakonec dorazil - ze 150 startujících nás dojelo 50. Skončil jsem na 39. místě s časem 17 dní a 21 hodin.


Jaké to bylo po dojezdu do cíle?
Přemohl mě pocit štěstí, že jsem to dokázal. Zapomněl jsem na všechny problémy, které mě doprovázely.

Co vás přivedlo k výzvě 2000 mil?
Když v roce 2023 otevřeli trasu 2000 mil, nechápal jsem, kdo se na ni přihlásí. Ale když jsem se dozvěděl, že v roce 2025 bude znovu možnost, řekl jsem si, že pokud bych čekal další čtyři roky, měl bych už 70. Tak jsem se přihlásil. Doma si mysleli, že jdu na 1000 mil.

Koupil jsem si nové kolo Scott Spark 920, novou navigaci Garmin 1050 a nový spacák. Manželka se o 2000 mílích dozvěděla až na startu.


Prvních 1000 mil jsem zvládl rychleji než minule. Ale byl jsem jen v polovině - přede mnou bylo ještě 1600 km a 40 000 výškových metrů.

Druhá polovina byla náročná. Špatné jídlo mi způsobilo žaludeční problémy. Později přišly krize v Krušných horách, tři dny deště a zimy. Ale nevzdal jsem to.

Jaké byly poslední kilometry?
Při 2000 mílích úplně jiné než dříve na tisícovce. Poslední den jsem si neskutečně užíval. Když jsem uviděl cílový oblouk, do očí se mi tlačily slzy. Zdolal jsem 3271 km a přibližně 75 000 výškových metrů. Z 81 startujících nás dojelo do cíle 30. Skončil jsem na 24. místě s časem přesně 31 dní - ve věku 66 let.


Co byste vzkázal lidem, kteří mají pocit, že je už pozdě začít?
Je potřeba si určit cíl, postupně se k němu přibližovat a vytrvat. Nejdůležitější je první krok - nebát se začít.

Příběh Pavla Grajciara je důkazem, že limity neexistují v těle, ale v hlavě. Není to jen o kilometrech a o výsledcích, ale také o odhodlání a víře, že na nový začátek nikdy není pozdě. Věk je jen číslo – a ta největší dobrodružství mohou přijít právě tehdy, když by je už málokdo čekal.