Mezi roubenkami a skalami: Čtyři dny objevování Lužických hor

Co se stane, když v mapách zapomenete přepnout režim z MTB na silniční kolo?

Poznáte Lužické hory zblízka, velmi zblízka. Vyměnili jsme domácí Beskydy za severní Čechy a vyrazili objevovat kraj roubenek, hlubokých lesů a nečekaných „gravelových“ vložek.

Pořád je co poznávat a objevovat. Pro cyklistické dovolené rádi volíme destinace, kde jsme ještě nebyli a které nám, pokud možno, nebudou úplně připomínat domovské Beskydy. A tato naše kritéria dokonale splňoval kraj, kde jsme to vůbec neznali: Lužické hory a jejich okolí. Abychom toho stihli vidět co možná nejvíc, sbalili jsme silničky a vyrazili.


Lužické hory a České Švýcarsko nabízejí cyklistům úplně jiný svět než kopce u nás na Moravě. Čekají tu na vás klikaté silnice s minimálním provozem, údolí sevřená skalami a unikátní architektura. Naše čtyřdenní putování nás provedlo přes vyhlídky na Jedlové až po klidné cyklostezky u Ploučnice. I když nám plánování tras občas připravilo horké chvilky, tento kraj nás svou atmosférou úplně dostal.

Den 1: Lužickými horami na skok do Českého Švýcarska

Pro první den jsme vybrali trasu, která nás měla protáhnout Lužickými horami na sever, plán byl odskočit si do národního parku České Švýcarsko a přes Jedlovou se vrátit zpět do Cvikova, kde jsme bydleli v pivovaru.

Takže zaprvé: bydlení v pivovaru je super (pokud máte rádi pivo), je ale potřeba si dát večer pozor, ať jste ráno ready na cestu. Úplně regenerační nápoj to není, to si přiznejme... nám se povedlo vyjet docela brzy a hned po výjezdu ze Cvikova už jsme se kochali krásnou zvlněnou krajinou s roubenkami.

Ne že bychom v Beskydech neměli dřevěnice, ale tyhle jsou jiné, a jak jsou rozeseté okolo cest a po kopcích, vypadá to kouzelně.


Silnice ve čtvrtek dopoledne prakticky bez aut, povrch fajn, hezky to odsýpalo. Mařenice, Juliovka... pak přišlo zpestření v podobě dost gravelového kopce na Stráž. Ale je to vlastivědný výlet, takže neremcáme a šlapeme.

Nahoře moc hezké výhledy, pomník obráncům hranic a další zajímavosti. Po chvíli kochání sjíždíme do Německa, projedeme Waltersdorf a hned zpátky na českou stranu do Varnsdorfu, kde plánujeme pauzu v pivovaru Kocour. Ten je navíc u kolejí a protože jeden z nás (já to nejsem) je nadšený „vláčkař“, je to vlastně povinná zastávka.

Brzdím spíš očima, lituju, že nejedu na fullu,

Z Varnsdorfu jsme to střihli po cyklotrase do Rumburka (povrch se zhoršuje, ale to nás nemůže rozhodit), promotáme se městem a už zase kopec – tentokrát na Dymník, naštěstí po silnici.

Kousek za rozcestníkem Skřivánčí pole si začínám říkat, že možná to plánování trasy nebylo úplně optimální. Na téhle cestě bych ocenila i horáka, hladké 28 mm pláště měly k ideálnímu obutí daleko. Každopádně defektům jsme se naštěstí vyhnuli a sjeli jsme do krásného Dlouhého dolu.


A tady to teprve začalo – smyčka do NP České Švýcarsko byla nádherná. Mezi skalami, dole hučela Křinice... všechno by hrálo, kdyby tam byl alespoň náznak asfaltu! Ukázalo se, že jsme při plánování nezapli v mapách silniční kolo, ale nechali jsme tam MTB, takže nás to teď táhlo spíš necestou než cestou.

Ale co už, je to výlet, takže statečně drncáme dál – Brtnický most, Hraniční most, Vlčí deska a Třešňovým dolem okolo Hřebce zpět na asfalt (ufff).


Naklepaní do zásoby, s několika dalšími kopci v nohách, sjíždíme do Krásné Lípy, kde situaci zachraňuje pivovar na náměstí. A protože jsme nepoučitelní a na cestách je zrovna trochu větší provoz, pokračujeme dál po cyklotrase směr Studánka, pak okolo větrného mlýna Světlík do Jiřetína.


A tady vlastně teprve začíná kopec – okolo hradu Tolštejn se plazíme nahoru na Jedlovou. To už z nás fakt teče a začínáme toho mít docela dost. Ale v sedle nás drží, že je to poslední velký kopec a pak si sjedeme na něco dobrého do hospody na zastávce Jedlová, kterou má „vláčkař“ jako hlavní bod výletu.


No, představa, že si tam jen tak sjedeme, byla trošku chybná – k té zastávce nevede normální asfaltka, ale totálně šutrovitá cesta. Brzdím spíš očima, lituju, že nejedu na fullu, na kterém bych tady využila celé zdvihy, a modlím se, ať to přežiju já i kolo.

Na zastávce to zachraňuje jídlo, ale zkoumáním mapy zjišťujeme, že jsme se ocitli trošku ve slepé uličce – jinak než po turistických značkách a nějakých lesních cestách se odsud dostat nedá. A protože odmítám po takovém povrchu dál na silničním kole jezdit, sedáme na nejbližší vlak (ale aktivitu jsem si ve vlaku zastavila, žádné fixlování) a vystupujeme, až když vidíme asfalt – na zastávce Kytlice.

A před námi je co? Kopec, přece. Snažím se věřit, že Jedličná je fakt poslední stoupání, a je to víceméně pravda. Sjedeme do Nového Boru, který jen profičíme s vidinou odměny ve Cvikově. Ne že by to z Radvance přes Lidnavu do kopce nebylo, ale cíl je blízko, stovečka namotaná, takže nálada se zvedá.

Před pivovarem parkujeme se skoro 1 800 nastoupanými metry a říkáme si, jak si musíme dát při plánování daleko větší pozor na to, co na mapy.com zaklikneme, abychom zase půl dne někde nedrncali... Ale hezké to bylo moc, takže přidávám i odkaz na trasu.

Den 2: Kdo(e) je tady Mimoň?

Po zkušenostech z prvního dne jsme museli přeplánovat původní trasy, abychom se víc svezli po asfaltu. A taky jsme chtěli trošku změnu od kopců, takže jsme se vydali opačným směrem – na jih. Hory jsme na většinu dne opustili, ale i tahle trasa stála za to.

Ráno začínáme kopcem okolo Klíče, ale je to tam moc hezké, tak se kocháme a jedeme si v klidu. Další kopec končí u nádherné vyhlídky u kapličky na Polevsku, odkud pak vede ještě hezčí sjezd do Prysku. Ten jsme si fakt užili.


Ale když je to z kopce, zákonitě je to potom zase do kopce. Takže žádné flákání a stoupáme k Panské skále nad Kamenický Šenov. Nezbytná vlastivědná zastávka, pár fotek a pak odpočinková cyklostezka po trase bývalé železnice až do České Lípy. Tohle byl super úsek – stabilní sklon (hlavně teda pořád z kopce), hezký asfalt... jen bufet byl cestou jen jeden a párek k obědu nás úplně neuspokojil.


Promotáme se městem a po cyklostezce okolo Ploučnice jedeme do Zákup. Tam jsme se gastro složku dnešního výletu snažili zachránit v hospodě u rybníka, ale nebyla to šťastná volba. Dneska to vypadá, že nám sice vychází ježdění po cestě, ale zase to odskákala gurmánská stránka.

Pak přichází trošku pekelný úsek po hlavní cestě do Mimoně, který ale naštěstí není dlouhý. Dál už se opět motáme okolo Ploučnice až k přírodní zajímavosti – její průrvě v Novinách pod Ralskem.


Ve Stráži pod Ralskem se nezdržujeme a po krásných okreskách valíme dál. Za Dubnicí si vymyslíme takovou smyčku do Janovic v Podještědí – prostě proto, že se nám tam líbilo... Začalo nám ale docela docházet maggi a bylo jasné, že nás může spasit jedině cukrárna. Na tu jsme naštěstí narazili na náměstí v Jablonném v Podještědí. Trošku jsme ji vykoupili a bylo nám o moc líp.

Tahle etapa začala nádherně, řekla bych vlastně silničkářský sen.

Cukr udělal svoje, takže jsme si to znova kousek oproti plánu protáhli – zpátky v Lužických horách jsme se po kochací cestě vydali přes Krompach a Juliovku do Mařenic. Kopec přes Babiččin odpočinek (po tom kopci si odpočinek zaslouží nejen babičky...) byl sice navíc, ale vlastně za odměnu. Takhle bychom mohli jezdit pořád

Za bránou pivovaru ve Cvikově nám Garmin ukazoval 113 km a 1 413 výškových, takže jsme se nadšení z vyjížďky těšili na pořádné jídlo. Trasu najdeš tady.

Den 3 a 4: Sloup, Česká Kamenice a zase mezi skály

Další dva dny spojím dohromady, protože se všechno semlelo trošku jinak, než jsme plánovali. Třetí den jsme si naordinovali odpočinek. Sedli jsme na kola a přes Lidnavu jsme vyjeli k Modlivému dolu. Kola jsme schovali do křoví a prošli se mezi skalami a jeskyněmi. Pak jsme popojeli kousek dál, vylezli na rozhlednu na Stráži a kochali se výhledy a krásným počasím.

Hlavní rege část pak proběhla u Radvaneckého rybníka, kde jsme se vyvalili na pláž, koupali se a užívali si sluníčka. Pokusili jsme se opálit bílá stehna a ramena (cyklistu na pláži poznáte na první pohled...) a pak si ještě zajeli do Nového Boru na zákusek a do pivovaru (obojí doporučeníhodné). Byl to relax, kolo sloužilo spíš pro přesuny, těch 30 kilometrů ani nestojí za zmínku.


Na další den byl plán zajímavější, zkomplikoval ho ale smažák, který jsem si dala na pláži u rybníka. Hádáte správně, nebyl to dobrý nápad. Tahle oblíbená česká prasárnička z plážového bufetu mě připravila o spánek, takže výlet byl docela v ohrožení. Černé uhlí to ale naštěstí víceméně zachránilo a ráno jsme se přece jen vypravili.


Začali jsme opět silnicí směr Mařenice a Juliovka (protože se nám moc líbila), ale odbočili jsme na silnici okolo Malého Stohu. Tahle etapa začala nádherně, řekla bych vlastně silničkářský sen. A hlavně – od Malého Stohu až do České Kamenice je to podél říčky Kamenice pořád z kopce.

Cesta se krásně klikatí, viadukty se kříží se železnicí... nádhera. Z České Kamenice jsme se pak vydali stejně krásným údolím přes Srbskou Kamenici až do Jetřichovic. Když je to takhle pěkné, člověku vůbec nevadí ani žaludek na vodě.


Dál jsme si (tentokrát už vědomě) střihli gravel vložku okolo hradu Falkenštejn do kopce k rozcestí Na Tokáni. Povrch nanic, ale líbilo se nám tam, a když s tím člověk dopředu počítá, jsou i tyhle terénní vložky v pohodě. V Dolní Chřibské proběhla občerstvovačka v krásném penzionu Na Stodolci, odkud jsme pak vystoupali pod Malou Tisovou. Úsek jako z říše snů – asfalt, žádná auta, kochačka...


Pak už jen sjezd do Kytlice a ještě jednou stoupání na Jedličnou. Okolo Klíče jsme to tentokrát vzali z kopce a svezli se až do Cvikova. Kvůli mému handicapu z předešlé noci jsme se nehonili, takže z toho bylo jen 77 kilometrů, i když s 1 300 výškovými. Na trasu se můžeš podívat tady.


Lužické hory jsou určitě místo, kam chceme znovu. Splnily a vlastně i předčily naše očekávání. Našli jsme tady všechno – krásné cesty, kopce, skály, rybníky, říčky... krajinu jinou než doma, kde je pořád na co se dívat, malý provoz a na většině míst až překvapivě skvělé gastro zážitky. Jen si příště vezmeme radši gravely.