Kolo jako meditační polštář: Z Mikulova za Dunaj a zpět

O noční cyklovýpravě z Mikulova za Dunaj, pak trošku do kopců a nakonec mezi bouřkama zpátky.

„Šmiky, půjčím ti na víkend kolo na otestování, chceš?“

Vzpomenu si na jeden letitej rozhovor s Ozzym Osbournem a kamarádovi Milanovi kontruju: „Je papež katolík? Se*ou medvědi v lese?“ A už si v hlavě dělám plán, kam tuhle metalízovou karbonovou krasavici z belgického Beringenu (příjmením Ridley) vyvezu.

Táhne mě to na jih. Vlastně ani nevím proč. Vybírám rakouské okresní město Lilienfeld, prostě proto, že je to jedna z položek na mém odškrtávacím seznamu. Pak naklikám trasu tak, aby nevedla stejnou cestou zpátky, a hotovo.

No vida – kromě Lilienfeldu navštívím ještě tři další dolnorakouská okresní města – Hollabrunn, hlavní město Dolních Rakous St. Pölten a na zpáteční cestě ještě Tulln an der Donau. Trasa má nějakých 330 km, s jediným dominantním stoupáním a nejvyšším bodem trasy někde v 860 metrech nad mořem.

Je poslední květnový pátek, půl deváté večer a já se vydávám na cestu. Předtím, než přejedu hranice, se ještě stavím v prodejně nejcyklističtějšího potravinového řetězce, který v Mikulově máme (ano, je to ten, jehož logo na dresu vozí Mathias Vacek) a kupuju zásoby na noc – čtyři sójové suky, dvě müslityčky, pytlík buráků a litr Coly. To bude do rána stačit.

Na to, že jedu tříkilo na novém a nevyzkoušeném kole, jsem podivně bohorovnej – však co by se mohlo stát. A Bůh, Buddha a Zeus, kteří spolu zrovna hráli mariáš, si toho asi všimli a řekli si, že bude sranda…

Tříkilo bez hrazdy

Navigaci zapínám až za Laa an der Thaya, konkrétně v Unterstinkenbrunnu. Vždycky, když tudy projíždím po kruháči s oranžovou skulpturou cibule, říkám si, jestli se to tu jmenuje „Dolní Smraďákov“ právě podle toho, že se v okolí Laa an der Thaya pěstuje tolik cibule. Ale prý ne. Za název může železitý minerální pramen s charakteristicky zapáchající vodou.

Na kole (kterému kvůli našemu rychlému, pouze víkendovému románku nevymýšlím žádné sofistikované jméno a do Stravy si ho ukládám jako Testovací Rydlinu) se mi jede dobře. Manuální Shimano 105 řadí, jak má, brzdy brzdí.

Promarněná příležitost nazvat kultuře zasvěcenou věž prostě KulTurm.

Pravda, ten představec mohl být o pár čísel kratší a taky by mi vyhovovalo vyzkoušet si jízdu s kratšími klikami, ale půjčenému kolu na zuby (v převodníku) nekoukej. Kvůli nekulatému profilu řídítek jsem si nemohl namontovat hrazdu, kterou jsem si při cestách nad 150 km (a někdy i při těch kratších) zvykl vozit už standardně, ale ani tím se moc nevzrušuju.

Do Hollabrunnu vjíždím asi v 11 večer. Dám si krátkou, čtvrthodinovou převlíkací pauzu, sežvýkám jeden sójový suk a jedu dál. Projíždím Wagramem, což je sprašový hřbet a všechno se tu jmenuje am Wagram. Můj oblíbenej Wagram am Wagram ale tentokrát míjím, to bych musel jet do Kremže a tam už jsem byl vloni v zimě.

Nocí se jede dobře, kolo poslouchá na slovo, já poslouchám taky – jedním uchem muziku a navigaci a druhým noční krajinu. Chvilku si ještě odpočinu těsně před přejezdem Dunaje přes vodní elektrárnu Altenwörth.

Ale pak přijde skutečná krize. Je 1:45 a já zjišťuju, že usínám. No, asi jsem předchozí noc mohl spát déle a lépe, no… Jsem v Oberwindenu, těsně před Sankt Pöltenem. Zaparkuju na hezké dřevěné autobusové zastávce a chvilku si tu dáchnu. Je to trochu nemilé, dělat si přestávku už po 110 kilometrech, ale co naděláš, když všechny trumfy má zrovna v ruce Buddha.

Po asi osmdesátiminutové meditaci na lavičce jsem přece jen čilejší, tak do sedla a jedem! Trvá to sotva deset minut a jsem na cyklostezce, která vede údolím říčky Traisen. V celé své délce a kráse spojuje u Dunaje ležící městečko Traismauer a nejvýznamnější rakouské poutní místo – Mariazell. Tak daleko se já ovšem tentokrát nechystám, ostatně v Mariazell už jsem byl, když jsem zkoušel svoje první pětikilo. Po Traisental Radweg pojedu jen kousek za Lilienfeld, než se vydám na Kopec.

Traisental Radweg. Approved!

Přestože je ještě noc a tma, cyklostezka je super. Při průjezdu Sankt Pöltenem je dokonce osvětlená. Pak následují nějaké menší vesničky – Ochsenburg, větší Wilhelmsburg, pak Traisen a Marktl.

Začíná se rozednívat, ale dnes to jde hodně pomalu, protože jsem schovaný v údolí mezi kopci. Potkávám několik dřevozpracujících závodů a objevují se tu první krávy. Fakt to tu začíná vypadat jako v Alpách. Cyklostezka stoupá metr za metrem takřka neznatelně, ale kdyby to byla rovinka, tak to asi jede rychleji.

Chvilku před pátou ranní, na kterou má dnes budíka nastavené i sluníčko, přijíždím do Lilienfeldu. Tohle okresní „město“ má asi 2600 obyvatel a jediné, co tu stojí za zmínku, je cisterciácké opatství založené v roce 1202.

Pro českou historii je zajímavé to, že v jeho zdech je pochovaná Markéta Babenberská, první choť českého krále Přemysla Otakara II.


Mě tady kromě majestátního komplexu klášterních budov zaujal trojúhelníkový průsek na protilehlém kopci Spitzbrandkogel a taky trestuhodně promarněná příležitost nazvat kultuře zasvěcenou věž prostě KulTurm.

Zatracenej kvadriceps!

Pokračuju dál po cyklostezce údolím řeky Traisen. Už nějakou dobu cítím sval na levém koleni – je to ten nejvnitřnější úpon kvadricepsu. No do psích náušnic! – tady tenhle sval mě nikdy předtím nebolel. Přičítám to kolu, které jsme s Milanem před jízdou sice ladili, ale asi tam přece jen je něco málinko jinak.

Říkám si, že na Nigiri by se mi to asi nestalo. „Jó, nestalo… Co ty o tom, pozemský nešťastníče, můžeš vědět?“ mrkl Bůh na své dva kolegy a vynesl trumfovou hlášku.

Je šest ráno, den už se probudil a vypadá to, že bude alespoň část dne hezky. Takové to krásné jarní ráno, však to znáš. A já nastupuju do stěny. Začíná to na malé lokální silničce, která se po několika serpentýnách napojí na větší silnici B21, která spojuje (opět) Mariazell s Wiener Neustadtem.

Tu stěnu ber trochu s nadsázkou, všechno se to odehraje na 4,44 kilometrech, průměrný sklon dělá 6,7 % a maximum je 11,7 %. Ale když k tomu přičteš bolavý koleno po deseti hodinách od startu v Mikulově, chápeš asi, že jsem si to náležitě užil. Když přijíždím na B21, sundávám větrovku a rukavice a rozepínám merino dres – je sice ráno, ale nemíním se při stoupání uvařit.


Jsem nahoře! Ale triumfální pocit se nějak nedostavuje. Připadám si tu jak na Vysočině nebo v podobnejch kopečkách. Taky se to tady jmenuje Voralpe. Takže ne Alpy, ale jen jakési Předalpí. Výhled veškerej žádnej, všude kolem další zalesněné kopce. A bolavej kvadriceps navrch. Tak aspoň ten si teď bude moct dát chvilku voraz. Čeká mě pár kilometrů, kdy nebudu muset šlápnout.

Nakonec se sklony skoro srovnají na nulu, takže aspoň zlehka znovu šlapat musím. (Nebo takže musím znovu šlapat aspoň zlehka? Miluju tě, češtino!) Zastavuju v Kleinzellu, abych sbalil dlouhý dres na záda, stáhl z kolen návleky a převlíkl se do denního krátkýho.

Samo-obsluha

Jen o pár desítek minut a kilometrů dál, to zrovna projíždím Rohrbachem nad Gölsenem, začne kapat. „Aha, to na mě někdo myslí, abych zastavil v nějakém obchodě a dal si snídani,“ raduju se. Je po osmé hodině ráno a já zrovna míjím něco jako obchod. Ani Billa, ani Spar, Lidl nebo Hofer, ba ani na vesnicích běžný Näh und Frisch.

Nevadí, vlítnu tam, ulovím si nějakou snídani, chvilku posedím, než déšť přejde, a zároveň tím ulevím bolavému koleni.

Vejdu do obchodu a zjistím, že v něm nikdo není! Aha, je to jedna z těch samoobsluh nové doby, kde tě místo bdělého oka prodavačova hlídá ještě bdělejší oko kamery. No dobře, tak copak tu máme k snídani? Spousta věcí tu je od lokálních výrobců, což je super, ale pečivo takhle v sobotu ráno není. Nakonec beru nějakou lokální obloženou bagetku s vejcem a sýrem a RedBulla, kterého tu kupodivu mají taky. Naskenuju si to u pokladny a do kasičky házím mince. Kamera vypadá spokojeně, takže můžu jít.

Únava z tebe sloupne všechny ty slupky, kterými tě obalila civilizace a výchova, a pod nimi zbýváš už jen ty.

Snídám před obchodem pod střechou, a tedy relativně v suchu. Ostatně neprší nikterak prudce, je to takový ten zahradnický deštík, ten se za chvilku vsákne i do asfaltu. Tak jo. Za hodinu od zastavení se opět vyhoupnu do sedla, koleno je trošičku lepší. 200 km říká, že už jsem za půlkou cesty a podle mapy mám před sebou posledních 10 kopcovatějších kilometrů: stoupání, sjezd a druhý stoupání. A pak až k Dunaji zase z kopce nebo po rovině. A od Dunaje už to více méně znám, tama jsem jel už několikrát.

Ještě si udělám fotku hospody jak ze seriálu Návštěvníci a pak se pouštím do posledního kopce. Má 3,6 km s průměrným sklonem 3,9 % a maximum nepřeleze desítku. Tak a teď už to pojede, říkám si nahoře. Tož, jede to, ale šlapat se musí. Sval na koleni kupodivu bolet nepřestává, na druhou stranu se to ani nějak výrazně nezhoršuje, domů to už není daleko, tak na lehčí převod a točíme, točíme.


Po rakouských cyklostezkách to ubíhá, a jak se od jihu blížím zpět k Dunaji, začíná se hezky oteplovat.

Otepluje se a otepluje a těsně před Tullnem an der Donau už je to teplo skoro nehezké. Došla mi voda, půjčené kolo je vybavené jenom jedním košíkem na bidon, tak už nějakou dobu vyhlížím občanskou vybavenost dalšího dolnorakouského okresního města. Hurá, tady je Billa! Hlad ani moc nemám, hlavní je pití. A ještě nanuka!

Pohled na radar říká, že ta poslední necelá stovka kilometrů bude ještě zajímavá. Na mapě putuje několik ohnisek lokálních dešťů a bouřek. Jsou sice malinká, zato hrají těmi nejtemnějšími červenými barvami. A to znamená, že během malé chvilky spadne na zem fakt hoooodně vody.

Jedno takový ohnisko se zrovna teď valí na mě. Ale když teď hned sednu na kolo a přejedu řeku, ujedu tomu. No tak jo. Švihám to nejkratší možnou cestou mezi prvníma kapkama na most přes Dunaj, nevšímám si cyklostezek a posílám to tam auta-neauta. Tady v Rakousku to jde, tady je většina řidičů tolerantních.

Dobrý, jsem tam. Fotím povinný foto na mostě a vím, že teď už je počet kilometrů domů jen dvoucifernej.

Kolo jako meditační polštář

Pokračuju další hodinu, než mě zastaví další přeháňka. Jsem u kapličky, před kterou rostou dvě staré lípy. A je tady i pár laviček a zahradních židlí, některé funkční, některé už se rozpadly na součástky. Kvadriceps pořád bolí, tak si beru jednu tyčku z rozpadlé židle a zkouším sval rozmasírovat jako válečkem na nudle. Třeba to zabere.

Pomalu se dostávám do stavu, kdy mi začíná být všechno jedno. Všechno kromě jedné věci. Musím dojet. Možná to bude znít trochu paradoxně, ale právě tenhle pocit mám na těch delších cyklovýletech nejradši. Únava z tebe sloupne všechny ty slupky, kterými tě obalila civilizace a výchova, a pod nimi zbýváš už jen ty. Kolo prostě JE meditační prostředek, cesta (k sobě) je cíl.


Přeháňka přejde, teď to chvilku zase pojede, do cíle zbývá 70 kilometrů, tak jedem. U kapličky jsem prodlel něco přes půl hodiny, když ty časové ztráty strávené sezením po lavičkách nasčítám, jsou abnormálně velké.

Ale jak říká klasik, není čas na hrdinství – je potřeba dovézt bolavý koleno (masáž tyčkou ze židle trochu pomohla, ale k dokonalosti ještě něco chybí) i všechno ostatní domů.

Zeus zasahuje

Překonávám poslední malá stoupání v Hollabrunnském lese. Sleduju střídavě oblohu a radar, zatím se mi daří proplouvat mezi těmi největšími slejváky, kterých kolem přibývá. Olověná obloha na západě, ocelová na jihu, ale nade mnou je ještě sluníčko. A tam nahoře se Zeus zlomyslně tlemí do karet a už za chvilku vynese trefové eso v podobě hromů, blesků a pěknýho slejváku.

Stane se to v Unterstinkenbrunnu. Naštěstí je tam prosklená autobusová zastávka, stíhám se schovat před prvními prudkými kapkami. Následuje třičtvrtěhodinovej liják, během kterého sním poslední sójový suk a říkám těm nahoře: Tak doufám, borci, že hrajete jen klasickej mariáš ve třech a ne válku v osmi lidech (teda pardon, bozích).

Sleduju pohyby srážek na radaru a vymýšlím alternativní trasu. Kdybych se místo na severovýchod vydal přímo na východ a místo na Laa an der Thaya jel na Poysdorf, vypadá to, že bych se dalším dešťům, které jsou na cestě, mohl vyhnout. Okno příležitosti se otvírá na pár desítek minut, tak vyrážím.

Ale sotva projedu dvě tři vesnice, už zas prší. Takže další zastávka a další půlhodina čekání. Pak si ale moje na kůži smyté já řekne: Buď tady budu čekat další půlhodinu, než to přejde, nebo vyrazím tudy na sever, sice pojedu chvilku v dešti, ale pak z toho vyjedu a už to bude dobrý. Vzhledem k tomu, že už se blíží pátá hodina odpolední, jdu to zkusit.

A fakt! Do deseti minut jsem z deště venku a dokonce vychází slunko! No tak ok. Ještě si naberu vodu z pítka na náměstí v Laa a pak už naučenou trasou posledních 25 kilometrů domů.


Fuuu, jsem doma a přemýšlím, proč byl tenhle trip nakonec tak náročnej. Stárnu už? Nakonec si to vyhodnotím, že hlavní roli sehrála nedostatečná příprava v kombinaci s kolem, na které jsem nebyl zvyklý, a korunovaná vrtkavým počasím. Společně s klasikem si říkám: Pokoru, kua!


🗺️ Link na Stravu máš tady.