Pohled do hlavy řidiče a cyklisty - odborník radí, jak zvládnout hněv a nevybuchnout

Zažil jsi už ten pocit, když tě těsně minulo auto a tebou okamžitě zalomcoval neovladatelný hněv?

Každý z nás to už na silnici zažil – těsné objíždění, troubení, ostřikovače nebo zcela nevyzpytatelné chování ze strany řidiče. Ve zlomku vteřiny nám stoupne puls a máme chuť reagovat stejně útočně. Proč se to děje a jak tyto situace zvládnout s chladnou hlavou tak, abychom si nepokazili výjezd?

I o tom jsem si povídal s Mgr. Karlem Kleinmannem, klinickým a dopravním psychologem z platformy ksebe.sk, která pomáhá lidem s jejich psychickým zdravím a zvládáním náročných životních situací.

Nepříjemné situace bychom si neměli brát osobně.

V tomto rozhovoru jsme se podívali přímo do hlavy cyklistům i řidičům. Rozebrali jsme, proč na cestách vznikají konflikty, jak je efektivně deeskalovat a proč vztyčený prostředník situaci vždy jen zhorší.

Když cyklistu objede auto na centimetry, mozek to často vyhodnotí jako ohrožení života. Co se v té chvíli děje s naší psychikou a proč je první reakcí extrémní hněv nebo agresivita?
🗨️ Protože mozek to skutečně vyhodnotí jako ohrožení života a na to nereagujeme úlevou, ale mobilizací. V tu chvíli přebírá kontrolu amygdala, během pár vteřin nastoupí adrenalin.

Prefrontální kůra – ta šedá část mozku, která nás odděluje od jiných primátů a slouží k racionálnímu přemýšlení – jde zcela do pozadí. Ta by nám za normálních okolností řekla: "Dobře, stalo se, jedu dál." Jenže my se cítíme v ohrožení.


Hněv je v tu chvíli naprosto funkční reakce. Přirozeně reagujeme na ohrožení buď útěkem, nebo bojem. Problém je, že na kole v dané vteřině nefunguje ani jedno. Energie zůstává uvnitř a hledá výstup ven přes gesta, hněv, křik a agresivitu.

Takže je to normální reakce s fyziologickým základem. Dá se tento pudový výbuch adrenalinu vědomě ovládat, abychom nezkratovali a situaci nezhoršili?
🗨️ Upřímně, v té konkrétní vteřině, kdy prožíváme ohrožení a nerozlišujeme, zda nám jde o život, nebo jen o chvilkové naštvání, máme velmi malou šanci vyřešit něco racionálně. Adrenalin je jednoduše rychlejší než rozhodování.

Co ale lze udělat, je trénovat anticipaci (předvídání). To znamená vědět předem, že k něčemu takovému s velkou pravděpodobností dojde – dříve či později na nějakého bezohledného řidiče natrefíme. Důležité je mít předem rozhodnuto, co udělám. Nepodlehnout emoci, ale mít nastavenou odpověď dříve, než situace vůbec nastane.

Velmi dobře jsou v tomto trénování například hasiči nebo záchranáři. Když záchranář skočí do vody k tonoucímu, předpokládá, že se sebou ten člověk bude mlít a potáhne zachránce pod vodu. Počítá s tím, a proto není rozzlobený, vystresovaný a neovládá ho adrenalin.

Co by tedy bylo pro cyklistu nejlepší? Co by měl udělat při těsném objetí, aby situaci neeskaloval a nezkazil si zážitek z jízdy?
🗨️ Hlavně bychom to neměli brát osobně. Zkratová reakce nám říká, že nám to řidič udělal schválně. Evolučně je totiž "předpoklad nepřátelství" rychlejší a pro mozek levnější, než si racionálně říct: "Možná mě jen neviděl, nebo měl zrovna něco důležitého na práci."

Realita je taková, že většina incidentů je opravdu nepozornost, nikoli agresivita. Lidé za volantem jen šetří energií svého mozku a nedívají se tam, kam by měli. Cyklista si to většinou uvědomí až později, když mu klesne adrenalin a obě strany jsou už dávno od sebe.


To mi dává smysl. Může to být i případ se známými ostřikovači? Řidič si možná jen neuvědomí, že ostřikuje okno ve vteřině, kdy objíždí cyklisty, ale cyklista hned předpokládá špatný úmysl.
🗨️ Přesně tak. Někdy předpokládáme, že jsme centrem vesmíru, ale přitom ten řidič v autě právě řeší zúžení na cestě, co bude k večeři, nebo jak zvládne rozvoz dětí.

Každý má svoji bublinu a některé věci, jako například mytí oken, jsou ve většině případů podvědomá záležitost. Velmi často se jedná o shodu náhod.

Co když se neudržím a začnu gestikulovat – například ukážu prostředník nebo si klepu na čelo? Vezme to řidič jako konstruktivní kritiku a poučí se?
🗨️ Ne, vůbec to není konstruktivní. Dokonce je to přímo kontraproduktivní. A tohle je asi nejdůležitější věc: Gesto řidiči, který právě udělal chybu, není zpětná vazba, ale forma útoku. Když mu ukážeme prostředník, nevychováváme ho.


Řidič, který si svou chybu uvědomí, je v té chvíli velmi zranitelný a spouští se u něj pocit studu. Jeden z nejčastějších obranných mechanismů v psychologii je rychlá transformace studu na hněv. Cyklista chce poukázat na chybu, ale řidič to čte jako ponížení a přepne se do sebeobrany. Komunikace tak selhává ještě předtím, než vůbec začala.

Z vlastní zkušenosti vím, že je nejlepší to neřešit. Jednou jsem dojel mladého řidiče na přejezdu poté, co mě extrémně těsně objel. Zaklepal jsem mu na okno, ale nenadával jsem mu. Slušně jsem se zeptal, jestli si uvědomuje, co se stalo, a vysvětlil jsem mu, že stačilo, aby zafoukalo a srazí mě. Byl vystrašený, ale omluvil se. Je toto správný postup?
🗨️ Přesně tak, udělal jsi to správně. Nereagoval jsi útokem, ale neutrálně. Než jsi ho dojel, uběhl určitý čas. Řidič se uklidnil a i ty jsi trochu prodýchal adrenalin. Lidsky jste si to vyjasnili. Nikdo nepředpokládá, že nebudeme dělat chyby, ale jde o to, jak na ně reagujeme. Ve tvém případě se setkaly dvě zralé osobnosti, které si to uměly vysvětlit.

Pomáhá zde i nějaká deeskalace přímo v momentě incidentu? Co když potkám vysloveně agresivního řidiče, který se na mě schválně tlačí a cíleně mi škodí? Osobně si v tu chvíli říkám, že mu neudělám tu radost a neukážu hněv, o který mu jde.

Tělo plné adrenalinu a kortizolu opravdu první minuty neví, jestli jde o život.

🗨️ Tvůj postoj je naprosto správný. Používání vulgarismů (verbálních či neverbálních) agresivnímu řidiči signalizuje, že nám „vybuchl hrnec“ a ztratili jsme kontrolu. Řidič to čte jako signál, že může situaci eskalovat bez většího reputačního rizika – oba jste přece agresivní, tak si to pojďte rozdat.


Naopak chladný tón nebo úplná ignorace vytváří asymetrii, která toho druhého v hádce destabilizuje. Ne proto, že bychom k němu byli slušní, ale proto, že je to nečekané. Člověk v agresivním stavu očekává agresivní odpověď. Když nepřijde, musí přehodnotit strategii. Už jen to je samo o sobě deeskalační nástroj. Když mu někdo poklepe na okno s přátelským výrazem nebo mu jen věnuje neutrální pohled, řidiče to vyvede z míry.

Gesta lze použít i pozitivně. Nedávno jsme jeli na kolech a řidič v protisměru měl ve svém pruhu překážku, ale zastavil a počkal. Ukázal jsem mu palec nahoru. Stejným gestem odměňuji řidiče, kteří mě vzorově objedou. Má to smysl?
🗨️ Ano, to se mi líbí. Samozřejmě, pokud ten „palec nahoře“ není myšlen ironicky – ironie je totiž jen skrytá agresivita.

Pokud jde o skutečnou, pozitivní zpětnou vazbu, každý ji má rád. I když si tě konkrétní řidič nebude pamatovat (myslím si, že řidiči vnímají cyklisty spíše jako jeden homogenní celek), každá ukázka dobré vůle na cestách je nesmírně vítaná.

Když je na silnici nervozita, lidé si ji přebírají jeden od druhého. Stejně to ale funguje s pozitivními signály. Svým poděkováním příznivě ovlivňuješ celkovou atmosféru v provozu.


A co když situace přece jen eskaluje, jak ji urovnat?
🗨️ Někdy stačí jen podívat se řidiči do očí – takový pohled vydá za tisíc slov a řidič si často svou chybu uvědomí sám. Pokud je možná přímá komunikace, je klíčové pouze suše popsat situaci. Namísto křičení "Ty idiote!" (čímž hned aktivujeme evoluční strategii k boji) stačí říct: "Skoro jste mě srazil." Takový věcný popis otevírá prostor. Dává řidiči šanci říct: "Promiňte, mrzí mě to, lekl jsem se/ladil jsem rádio."

Jsou varovné signály, které prozradí, že je lepší ujet? Jednou mě ve městě řidič objížděl na milimetry, proto jsem mu lehce bouchl do dveří, abych na sebe upozornil. Zastavil a začal něco hledat v kufru. Nechtěl jsem riskovat, že vytáhne hever nebo baseballku, proto jsem se schoval v blízkém podniku. Do jaké míry s takovými lidmi komunikovat?
🗨️ Tam nekomunikuj vůbec. Náš vnitřní hlas nás v těchto nebezpečných situacích naviguje velmi dobře. Pokud řidič zastaví, vystoupí z auta a rozjede se proti tobě, opravdu není třeba nic vysvětlovat a komentovat. Prostě okamžitě zastav, sjeď na chodník nebo prostě jeď dál.


Pokud ti někdo fyzicky vyhrožuje, nemůžeš to brát na lehkou váhu. Opravdu je lepší počkat v bezpečí, než odejde. Klidně vytáhni telefon - to útočníka může zablokovat, pokud si bude myslet, že voláš policii nebo ho nahráváš, ale počítej s tím, že někdo to může vzít jako další provokaci.

Když už máme takovou špatnou situaci za sebou (ať už jsme ji zvládli dobře nebo ne), uvnitř to stále rezonuje. Jak se po takovém incidentu uklidnit a vrátit k normálu?
🗨️ V první řadě je třeba si uvědomit, že organismus na to má právo. Tělo plné adrenalinu a kortizolu opravdu první minuty neví, jestli jde o život. Chvíli potrvá, než se znovu dostane do normálního stavu.

Mozek si přirozeně situaci neustále přehrává a analyzuje ji. Problém nastává, když se zasekneme v takzvaném ruminačním cyklu (když se mysl neustále točí kolem téže špatné myšlenky). Jak z toho ven?

1. Pojmenuj, co se stalo: Klidně si to řekni nahlas: "Skoro jsme se srazili, ten řidič mě neviděl a já jsem se hrozně lekl." Racionálně si to pro sebe uzavři.
2. Reframing (přeformátování): Uveď si věci do správného poměru. Představ si, kolik aut tě za ten den objelo. Možná tě objelo 100 aut naprosto bezpečně a jen jeden řidič udělal chybu. Hned se na statistiku dívá jinak.
3. Grounding (uzemnění): Když si to přehráváš večer v posteli a nemůžeš usnout, přesuň pozornost na fyzické vjemy. Soustřeď se na to, jak se tvá záda dotýkají matrace a paty přikrývky. Posílíš tak parasympatický nervový systém a uklidníš se.
4. Využij pohyb: Samotné šlapání do pedálů fantasticky pomáhá „vypotit“ ten přebytečný adrenalin z těla ven.

Špatná zkušenost může vést až k fobii, díky které se cyklista začne provozu zcela vyhýbat. Jak s tím bojovat?
🗨️ Je to naprosto legitimní reakce a žádná slabost. Řešením ale není stáhnout se a přestat jezdit na kole. Řešením je postupná expozice.


Přesně takto se přistupuje i k úzkostným reakcím. Začni na méně frekventovaných trasách a postupně si buduj kompetenci a sebedůvěru v ježdění. Když máš v hlavě předem připravené scénáře (anticipaci, o které jsme hovořili na začátku), snižuje se pravděpodobnost paralýzy.

Ježdění na kole je totiž úžasná součást dobrého života - je to zdravé, příznivé pro přírodu, levné, slouží to jako mentální odpočinek a přesuny po městě jsou extrémně efektivní, bez nutnosti hledat parkování.

Na závěr osobní zkušenost: po srážce s autem, kdy byl na vině řidič, mi velmi pomohla sezení s psychologem. Pokud někdo zažil traumatizující situaci na kole, má smysl se na vás v ksebe.sk obrátit?
🗨️ Určitě. Pokud nepříjemný zážitek snižuje kvalitu života, vyhýbáš se jízdě na kole, rozhodně je to téma pro terapeuta.

Terapie není jen o tom, přijít si někam vyprávět jako kamarádovi u piva. Je to místo, kde se aktivně pracuje na řešení problému pomocí metod podložených vědou (evidence-based). Fobie a úzkosti tohoto typu patří pro psychology mezi nejlépe zvládnutelná témata s obrovskou mírou úspěšnosti.

V ksebe.sk si můžeš vybrat odborníka - psychologa, ať už online formou videohovoru z pohodlí domova, nebo osobně podle toho, co ti více vyhovuje.


Karole, moc ti děkuji za tvůj čas, odborný pohled a mimořádně praktické rady. Věřím, že díky tomuto rozhovoru si mnozí z nás dokáží zachovat na cestách chladnou hlavu, vyhnou se zbytečným konfliktům a užijí si každý další výjezd ve zdraví a s úsměvem.

Téma vzájemného respektu na cestách je nám na MTBIKER.cz mimořádně blízké, a proto dlouhodobě podporujeme kampaň Ohleduplnost. Ať už sedíš za volantem nebo v sedle kola, pamatuj, že tolerance a chladná hlava jsou klíčem k tomu, abychom se všichni vrátili bezpečně domů.