Sveti Jure… a ještě něco navíc

aneb přes spáleniště na vrchol…

V době, kdy připravujeme tuto reportáž, tak v Evropě, vč. České republiky, zuří přívalové deště, vichřice a ničivé povodně. Ten kontrast s touto vzpomínkou na žhavé léto v Chorvatsku je opravdu silný.

Pojďte se spolu se mnou vrátit o pár týdnů zpět. Léto je doba dovolených, což postihlo i moji rodinu. Chorvatsko máme rádi, letos padla volba na Makarskou rivieru a letovisko Podgora. No, a abych za těch několik dnů úplně nezakrněl, přibalil jsem mezi sandály, ponožky a paštiky i bajk a naplánoval si výlet na nejvyšší vrchol pohoří Biokovo, Sveti Jure.

Vloni jsem si tam do výšky 1762 m.n.m. vyšlapal na silničním kole (článek si můžeš přečíst tady), a letos jsem si jako přídavek vymyslel nějaké ty MTB kilometry a těšil jsem se na chorvatský terén.


Ráno jsem na pláži v klidu posnídal a ještě za šera kolem třičtvrtě na šest jsem opustil spící Podgoru směrem nahoru. Od výškové nuly, od hladiny Jadranu. Cesta jde od začátku nekompromisně do kopce a kroutí se v serpentinách. Kousek pod osadou Srida Sela jsem vjel do míst, kde před dvěma týdny zuřil rozsáhlý požár, který spálil obrovské území. Já tím územím projížděl asi hodinu, spáleniště bylo pořád cítit a ten feeling v těch místech byl skoro až depresivní.


No, ale jel jsem na kole, což je radost, takže nálada šla nahoru spolu s výškovými metry. Po 6 kilometrech mě směrové cedule poslaly doleva a najel jsem na Biokovskou cestu, která vede Národním parkem Biokovo. Vjezd do parku je zpoplatněn, cyklistu vyjde na 5 €.

Jen pro zajímavost, kdybyste tam chtěli jet autem, platí se 8 € za každou osobu. Po vjezdu do parku jsem ještě dalších 5 km projížděl spálenou krajinou a cestou lesem jen vzpomínal, jak tady na mě před rokem řvaly cikády. Tentokrát nic… jen mrtvé ticho.


Silnice vede pořád cikcak, ostré vracečky, po výjezdu z lesa s parádními výhledy na Makarskou rivieru a okolní ostrovy, až do výšky 940 m.n.m. Tam je v poslední serpentině hospůdka, která se jmenuje Vrata Biokova. Bylo ráno, takže zavřeno, ale já měl všeho dost, takže mi to nevadilo. Za ní se sklon cesty na chvíli zmírnil a skončily i ostré zatáčky.


Výhledy na moře se skryly za „tisícovky“ Čelišnik a Badališće. Příjemně se stoupalo, teplota se držela kolem 20 °C a po 19 km mě čekala první zastávka, první zajímavost na trase.

Svádí to svézt se dolů pěkně rychle, ale cesta je úzká a za každou zatáčkou na vás může něco vybafnout.

Prosklený můstek ve tvaru půlkruhu přilepený na skalní stěnu ve výšce víc než 1200 m.n.m. A prosklený je celý, včetně podlahy. Nic pro lidi, kteří se bojí výšek, ale pro ty ostatní fakt zážitek a nekonečné panoramatické výhledy na moře, ostrovy, pobřeží a letoviska. Tohle fakt doporučuju… a ideálně brzy ráno, než sem najedou davy turistů v autech a mikrobusech.


Od Skywalku to byl poměrně jednoduchý úsek, sice až na pár výjimek pořád nahoru, ale nic moc náročného. Cestu zpestřovala stáda divokých koní. Oni jsou spolu s krávami takoví trochu provokatéři. Když si usmyslí, obsadí celou šířku cesty a uhýbat se jim moc nechce.


Někde kolem 25. km jsem měl první vizuální kontakt s vrcholem Sv. Jure a potom o dva kilometry později už se vyloupl v celé kráse. A od chaty Planinarska kuća už na mě čekalo posledních 5 ostrých serpentin a 170 výškových metrů po stěně Sv. Jure až na vrchol k vysílači. Krásný úsek. Po 29 kilometrech jsem byl ve výšce 1762 metrů nad mořem, kam jsem vyšlapal poctivě od nuly.


Nahoře nezbytná foto a video dokumentace, aby mi ti dole věřili, že jsem tam nahoře opravdu byl a hurá dolů. Vloni jsem si ten sjezd na silničce moc neužil, protože asfalt na Biokovské cestě má už své nejlepší roky dávno za sebou. Jak já říkám, je docela terénní, ale na horáku to byl jiný level. ALE! nenechte se unést endorfiny. Ono to svádí svézt se dolů pěkně rychle, ale ta cesta je úzká a za každou zatáčkou na vás může vybafnout protijedoucí auto, motorka nebo zvíře. Počítejte s tím a jeďte opatrně…


Takže, stejnou cestou jako nahoru jsem sjel až do nadmořské výšky 520 metrů, kde jsem z Biokovské cesty konečně odbočil do terénu. Ale klesání tím neskončilo, svezl jsem se dolů až do 150 m.n.m. Cestou jsem míjel zajímavou stavbu, Veliki Kaštel, což je takový „přílepek“ ke skalní stěně a jeskyni a sloužil jako vyvýšený kryt v dobách Kandské války v 17. století (jak jsem se dozvěděl gůglováním po návratu). Dnes je tam expozice muzea Makarska.


Při tom sjezdu se mi otevíraly úžasné výhledy na moře, pobřeží, na město Makarska a další letoviska. Nádhera. A pak to začalo. Kousek před obcí Makar se cesta zvedla a začalo nekonečné stoupání nad Veliko Brdo a po úbočí kopce Mali Borovec. Ono teda mělo asi 10 km, ale nastoupal jsem na nich 550 metrů. Což by nebylo tak hrozné, ale nestoupal jsem jen já, ale i teplota.

V maximu až 38°C, šotolinovopísčitý měkký povrch… a mně kromě sil docházela i voda. Té jsem s sebou měl 4 litry, tahal jsem se kvůli tomu s batohem Osprey Raptor s 2,5 litrovým vakem (mimochodem skvělý cyklistický batoh), ale i ten na vrcholu tohoto stoupání skoro už vysychal, stejně jako bidony. Kam se hrabal Sveti Jure, tohle byl kopec, který mě zničil…


Naštěstí mě čekal sjezd do letoviska Promajna, kde jsem si už úplně vysušený koupil vodu. Jen to zasyčelo. Po občerstvení jsem najel na pobřežní chodník a to byla těžká pecka. To mě bavilo. Prostě přímořský singletrail, přes letovisko Krvavica až do hlavního města Makarské riviéry, do Makarske.


V Makarske jsem se musel nejdřív proplést davy lidí na promenádě, omrknul jsem Maják sv. Petra (Svjetionik sveti Petar) a kolem poloprázdného přístavu jsem najel do lesoparku, kterým vede cyklotrasa do letoviska Tučepi.

Původní plán byl, že si z Tučepi ještě vyjedu na jednu vyhlídku, ale tlačil mě čas a upřímně, v tom horku se mi už ani nechtělo. Tak jsem to po magistrále zkrátil přímo do Podgory, odkud jsem ráno vyjížděl... a rovnou na pláž. Na Garminu mi svítilo 97 km a 2667 výškových metrů – stačilo.

Trasu si můžete prohlédnout zde.