Jezdíš pro sebe… nebo pro Stravu?

Vyrazil jsem si jen tak zajezdit... a nakonec jsem honil segmenty, sledoval čísla a hnal se za výkonem. A nějak se vytratilo to, co mě na cyklistice kdysi bavilo.

Začalo to nenápadně, jako asi u každého. Jízdy jsem si začal ukládat do aplikace Strava, sledoval jsem trasy kamarádů, sem tam jsem porovnal segment, a šlo hlavně o zábavu. Postupně jsem si však na sobě začal všímat, že některé jízdy byly „lepší“ než jiné – a ne podle toho, jak jsem se cítil, ale podle toho, co ukázala čísla. A ty horší jsem jako by ani nechtěl vidět.

Z jízdy pro radost se postupně stala jízda pro výkon. Z ticha v hlavě, které mi bike přinášel, se stala kontrola a tlak, až jsem si začal klást otázku, kterou jsem si do té doby nikdy nepoložil: proč vlastně jezdím?

Dobrá Strava, špatná Strava

Používání aplikace Strava přináší cyklistům, běžcům a celkově sportovcům kombinaci psychologických přínosů a rizik. Ty se liší podle míry sociálního porovnávání, vztahu k datům a také podle toho, jak moc člověk nechá svůj výkon definovat čísly.

Najednou už jízda nebyla jen o mně.

V praxi to znamená, že pro někoho jde jen o užitečný tréninkový deník a zdroj motivace, zatímco pro jiného se z toho může nenápadně stát měřítko vlastní hodnoty. A hranice mezi tím je tenká. Zjednodušeně je můžeme rozdělit takto:

• Psychologické přínosy: zvýšení motivace (sledování progresu, cíle, segmenty), posílení konzistentnosti tréninku, komunitní efekt (zpětná vazba, „kudos“), pocit uznání a zdravá soutěživost.
• Psychologická rizika: sociální srovnávání (pokles sebevědomí), fixace na výkonové metriky namísto pocitu z jízdy, tlak na výkon a validaci přes čísla, riziko ztráty vnitřního motivátora.

Není to jen o sportu

Celé toto pozorování trvalo roky. Nepřišlo to najednou, spíš pomalu a potichu – a to je na tom možná nejzrádnější, protože psychologicky se zde děje něco zcela přirozeného: když máš neustále k dispozici měřitelná data, začneš jim podvědomě dávat stále větší váhu než vlastnímu pocitu.


Začal jsem si všímat nejen toho jak jezdím, ale také jak o tom přemýšlím, a tady se to začalo lámat ještě víc, protože jsem si uvědomil, že i interpretace jízdy se mění.

Pomalejší jízdy jsem najednou potřeboval vysvětlit – „jen regenerace“, „neměl jsem dnes nohy“, „jen jsem si šel vyvětrat hlavu“ … Doplňte si své oblíbené „výmluvy“. A ačkoli to znělo nevinně, ve skutečnosti to byla snaha udržet si vnitřní konzistentnost obrazu o sobě.

Pokud jízda nevypadá dobře v datech, musí to mít alespoň „ospravedlnitelný důvod“. V prostředí, kde je vše srovnatelné a sdílené, se totiž přirozeně aktivuje sociální srovnávání – začínáš si hledat své místo v žebříčku, i když jsi v něm nikdy nechtěl figurovat.

Aplikace jako Strava za to samy o sobě nemohou a už vůbec je nebudu odsuzovat, stále dokáží dobře posloužit. Řekl bych, že spíš zesilují něco, co už v nás existuje – lidskou potřebu srovnávat se, patřit někam, vědět, jestli „stačím“, jestli jsem „dost“.

A u mě se to překlopilo do něčeho tichého, ale nepříjemného. Začal jsem si skládat žebříček – kde jsem já a kde jsou ostatní. Jestli jsem dost rychlý. Zda to, co jezdím, má hodnotu. A najednou už jízda nebyla jen o mně.

Hluboko do králičí nory

Porovnávání se pak začalo dít zcela automaticky. Po každé jízdě jsem se podíval na ostatní, kde byli, jak jeli a postupně se z toho stal zvyk, který nenápadně měnil význam mé cyklistiky.

Psychologie tomu říká posun referenčního rámce – z vlastního pocitu se stane vnější standard. A z něčeho čistého se stává tiché měření hodnoty. Při některých jízdách jsem myslel na to, jak to bude vypadat na „nástěnce“ výjezdů, místo toho, abych se díval kolem sebe, jestli jsem jel tak, jak to cítím. Byl to tak pomalý zloděj radosti.

Postupně to přestalo být jen o ostatních a začalo to být o mně. Každá jízda jako by musela něco dokázat, být hodná záznamu, hodná sdílení, a tak jsem začal jezdit jinak – trochu víc tlačit, méně se zastavovat, víc myslet na výkon než na pocit.

Až jsem si nakonec uvědomil, že cyklistika se pro mě změnila v něco, co je třeba obhájit i před sebou samým, a právě tehdy mi došlo, že problém není v technologii, ale v tom, jak moc jí dovolím určovat význam vlastního zážitku.

Zpomalil jsem. Ne proto, že jsem musel, ale proto, že jsem mohl.

Když se na to teď podívám s odstupem času, není to jen individuální věc. Žijeme v prostředí, kde je výkon viditelný, kde je každá činnost srovnatelná, kde se dá vše změřit a sdílet, a to přirozeně posouvá chování, aniž bychom si toho všimli.

Jenže cyklistika pro mě o tom kdysi nebyla. Nebyla to tabulka ani soutěž. Byla to jednoduchá věc - sednout na bike a na chvíli vypnout hlavu od běžných povinností, něco vidět, zažít, být venku.

Nejsem za ježdění placený, nemám za sebou tým, čísla ani ambice dosahovat nějakých pódiových výsledků. Možná právě proto jsem si začal více všímat, jak snadno si umím tu jednoduchost zkomplikovat.

Proč tlačím na pilu? Proč se z něčeho, co mi mělo dávat prostor, stává něco, co si potřebuji hájit? A kde v tom všem stojí moje hodnota?

Jak z toho ven?

Nebudu si hrát na mentora, ani dávat návody. Koneckonců, netvrdím, že Stravu nepoužívám, že čísla nesleduji, ani že se do stavu popsaného výše už nikdy nedostanu. Na druhé straně nemusím ani žít asketicky, ani jezdit na rezavé „ukrajině“, abych si uvědomil ztracené hodnoty.

Stačilo přidat více vlastního vědomí a přišlo něco, co bych nazval tichým probuzením. Na jedné z jízd po delší pauze jsem si všiml, že opět sleduji čísla více než cestu přede mnou. Že jedu rychle, ale nevnímám, kam vlastně jedu. Tak jsem zpomalil. Ne proto, že bych musel, spíš proto, že jsem mohl. A nic se nestalo - žádný pokles hodnoty, žádné selhání, jen tichý, vědomý prostor.


Cesta se najednou znovu stala cestou, ne dráhou ani segmentem, a tehdy mi došlo, že jsem si na kolo nesedal proto, abych něco dokazoval. Právě naopak – abych alespoň na chvíli přestal něco řešit. Ne kvůli datům, ne kvůli srovnání. Ale kvůli tomu tichu mezi tím vším…


Na závěr možná stojí za zmínku, že to, co jsem popsal, není jen subjektivní pocit. Psychologické výzkumy dlouhodobě ukazují, že sociální srovnávání (zejména v online prostředí) může vést k poklesu spokojenosti a sebehodnoty, zejména když se člověk porovnává s „lepšími“ výkony ostatních (Festinger, 1954; Vogel et al., 2014).

Zároveň se ukazuje, že externí metriky a odměny (čísla, lajky, segmenty) mohou postupně oslabovat vnitřní motivaci – tedy radost z činnosti samé (Deci & Ryan, 2000). A konečně studie z oblasti sportu a self-trackingu naznačují, že neustálé sledování výkonu může zvyšovat tlak na výkon a měnit prožívání aktivity z přítomného zážitku na hodnocení výsledku (Lupton, 2016; Kerner & Goodyear, 2017).

Jinými slovy – přesně ten nenápadný posun, kterého jsem si začal všímat i u sebe.

Tak co, kolik z toho, co jezdíš, ještě patří tobě… a kolik už patří číslům?

Použité zdroje:

• Leon Festinger (1954). A Theory of Social Comparison Processes.
• Erin A. Vogel et al. (2014). Social comparison, social media, and self-esteem.
• Edward L. Deci & Richard M. Ryan (2000). The “What” and “Why” of Goal Pursuits: Human Needs and the Self-Determination of Behavior.
• Deborah Lupton (2016). The Quantified Self.
• Charlotte Kerner & Victoria A. Goodyear (2017). The motivational impact of wearable technologies for healthy lifestyles.