Do Dalmácie na jeden zátah (2/2)

Část druhá a poslední – ze Zagrebu k moři přes místo, kde padl Vinnetou, náčelník Apačů. Padnu tam taky?

První část povídání skončila příjezdem do Zagrebu. Nechci se zbytečně opakovat, už jsem to psal mnohokrát, ale nemám průjezdy hlavními (a obecně velkými) městy rád, protože hrozně zdržujou. Tenhle pocit jsem neměl zatím jen ve slovinské Ljubljani, kde je super vyřešená cykloinfrastruktura, řidiči tam jsou v drtivé většině velmi ohleduplní… a hlavně má tohle hlavní město podobně obyvatel jako Ostrava.

Populace chorvatské metropole čítá něco přes milion (když přidáme i okolní satelity). Vzhledem k tomu, že je něco po poledni a v asfaltovým pekle zapnuli vyhřívání na plnej knedlik, koukám se z hlavního města Chorvatů zase rychle vypařit (obrazně, reálné vypaření mi kvůli slunci a vedru hrozí víc, než by mi bylo milé).

Tak tady bych se nechtěl narodit jako žába!

Díky a čau, Wikipédie, jdeme od encyklopedických znalostí a gůglení zpět do reality. Zagreb mě vítá čtyřproudovkou. Vypadá to jako vysloužilá dálnice. Tak to je nějaká navigační chyba nebo co. Ale nebudu teď hledat, kudy bych to objel, prostě to rychle projedu, však to nebude trvat věčně.

Pro deníčkový pořádek dodávám, že je pátek 3. července 2026, kolem 1. hodiny po poledni a já jsem se na cestu vydal před 26 hodinama.

Kde pramení Jamnica

Za Zagrebem zastavím na krátkou svačinku v lesíku. Je to tam pěkně hnusný, na zemi se válí odpadky a i ve stínu je poměrně horko, ale přece jen je to lepší než na přímém slunci.

Ve vesnici s příjemným, a chladivou atmosféru navozujícím, názvem Rakov-Potok se dostávám na hlavní silnici, která vede ze Zagrebu do Karlovace. Ty čtyři kilometry nebyly příjemný ani trochu. Aut jak v McDrive, když mají akci hranolky k burgru zdarma. Vedro, který bývá vždycky potenciálním zdrojem nervozity (což moc nechápu, protože dneska skoro všichni mají v autech klimatizaci). A do toho jeden pomalej cyklista, kterýho není v tom provozu úplně snadný bezpečně předjet.

Sociologická sonda řidičstva dopadla jako obvykle – někdo radši chvilku počká a jede za mnou krokem, jinej, než aby musel nedejbože zpomalit, místo toho dupne na plyn a hodí myšku protijedoucímu autu, další neřeší bezpečnou vzdálenost a prostě jede. Pumpička si poradí.

Pumpička za tohle občas ukazuje prostředníček. Ale teď vím, že tuhle silnici bych si nevybral, kdybych to tady znal líp, tak zatnu zuby a snažím se odsud co nejdřív dostat.

„Za 300 metrů odbočte mírně vlevo.“ To se mi kvůli provozu nepovede, tak počkám, až kolona přejede a pak se kousek vrátím. Dostávám se na cyklotrasu, která do Karlovace nevede po frekventované hlavní, ale obloukem přes město jménem Pisarovina. Tady ze země vyvěrá božský nápoj jménem Jamnica.

Když jsem v Chorvatsku, nepiju prakticky nic jinýho. Jamnica je výrazně minerální, má mírně slanou chuť a připomíná tak trošku naředěnou Vincentku. Akorát nestojí 50 korun za 0,7 litru, ale většinou kolem 1 eura za litr a půl. Takže zastavuju u místního minimarketu a jednu láhev si kupuju.

Možná tady Jamnica teče i z vodovodu, přemítám. Ale spíš ne, na to jsou Chorvati příliš podnikaví.


Z Pisaroviny doprava a pak asi 25 kiláků rovně až do Karlovace. Silnice vede kolem řeky jménem Kupa, která kupodivu vypadá docela koupatelně. Laboruju s pokušením najít přístup k vodě a na chvilku se do ní naložit, ale nakonec se mi nechce zpomalovat, natož zastavovat a hledat sjezd mezi rákosinama. Jedu dál.

Vesnice tady v chorvatském vnitrozemí mi připomínají můj loňský průjezd Bosnou. Tedy né že by tady byly místo kostelů mešity, ale co se týče koncentrace čapích hnízd, je to tady doslova zobák na zobáku. Na dřevěných sloupech podél silnice v jediné vesnici napočítám pět hnízd a všechna jsou obydlená.

Tak tady bych se nechtěl narodit jako žába!

Karlovac – chorvatská Plzeň

Jsem v chorvatském hlavním městě piva. Ano, tohle město získalo jméno podle piva Karlovačko. Nebo že by to bylo naopak? Co já vím – na logický uvažování je moc vedro, můj cestovní čas atakuje hranici 30 hodin, takže kdo by se tady divil, že z té cesty plácám trochu z cesty?

Cítím, že bych si zasloužil zase nějakou pauzičku, a intuitivně mířím k řece Kupě, která Karlovacem protéká. Tady už bohužel nevypadá tak lákavě jako po cestě. Sundám helmu a na půl hodinky se rozplácnu na schodech vedoucích dolů pod most.

Pak je čas najít občerstvovací stanici (AKA supermarket). Blíží se noc, tak je potřeba se zásobit sacharidama. A proteinama. A osvědčenou dvojkou, která ti zažene škaredý (i hezký) sny ve složení kofein a taurin.

Mám nakoupeno, ledňáka jsem spořádal, napil se, naplnil bidony (jeden Jamnicou, druhej Colou), zbytek tekutin hodil do svého nerozlučného rucksacku MTBIKER, kopnul prvního RedBulla a jupí, ať se práší za kočárem!

Čeká mě asi 70 kilometrů, kdy to bude prakticky pořád jen do kopce. Z Karlovace už jsem k moři putoval před dvěma lety (článek jsem o tom nepsal, tak aspoň link na Stravu) – tehdy jsem to bral přes Plitvická jezera a kvůli spoustě kamionů na relativně úzké silnici jsem na tuhle trasu dost nadával.

Teď to zkouším jinudy – cesta mě vede skoro celou dobu v blízkosti dálnice. Akorát ty dva větší kopce, které jsou provrtané šestikilometrovými dálničními tunely, si my cyklisté musíme vyšlapat za svoje. A právě k prvnímu z nich se teď, v končícím odpoledni, začínám pomalu přibližovat.

Trable s nabíjením

Abych si byl jistý, že mi světlo vydrží celou noc, dávám si ho nabít z větší powerbanky, která se tak konečně dostává do první ostré akce. Malé powerbance už svítí jen jedna kontrolka ze čtyř, tak tu si nechám na ještě jedno dobití telefonu a pak ji odložím a pojedu už jen z velké. To by mělo do cíle bohatě stačit.

Světlo se ale po připojení k powerbance začne chovat nějak divně. Místo aby signalizovalo nabíjení, rozsvítí se kontrolka, která naopak ukazuje změnu stavu z „napůl nabité“ na „skoro vybité“. „What the f...ig?“ Volím nevulgární a chorvatsky ovocnou alternativu oblíbené nadávky.

Chvilku nad tím přemýšlím a pak mi to dojde – světlo si o sobě myslí, že je powerbanka. A powerbanka si myslí, že se má ze světlometu nabíjet. No tak tohle je tedy prekérní situace… Mít s sebou kabel USB-A–USB-C, asi by velká powerbanka pochopila, že to ona je zdrojem nabíjení a ne jeho příjemcem. Ale mám jenom USB-C–USB-C. No do háje!

Já mám celou tu dobu pocit, že mě někdo sleduje.

Kdybych na to přišel v Karlovaci, nebyl by problém v některém ze zdejších supermarketů kabel pořídit. Ale Karlovac za mnou, vracet se nechci a noc na krku. Chtěl jsi dobrodrůžo? Voilà, tady je!

„Pracuj s tím, co máš!“ říkám si. A pak mě řešení napadne. Nabiju z velké powerbanky powerbanku malou! Nějaká energie se přitom asi zákonitě ztratí, ale z malé powerbanky jsem světlo v minulosti normálně nabíjel i pomocí oboustranného USB-C kabelu, tak by to mělo fungovat. Teď už jen prozkoumat, jestli to půjde v praxi a proud poteče z velké powerbanky do malé.

Jo! Funguje to! Mám chuť zařvat Heuréka, vypadá to, že šťávy bude dost, aniž bych musel někde zastavovat, pídit se po zásuvce a zdržovat se. Takže jo, sedám na kolo, trabl číslo jedna je vyřešen a co tam máš, kámo, dál? Jo, zbývá ještě padesát kiláků do kopce a sedla Mala Kapela. No tak jedem!

Po cestě do kopce znovu narážím na jednu chorvatskou specialitu, která znepříjemňuje život cyklistům. V místech prudších kopců, kde v zimním období hrozí námraza, je hladký asfalt pomocí nějaké mordorské silniční techniky vyfrézovaný tak, aby byl drsný a kola aut na něm tolik neklouzala.

Pravda – silničářům to asi ušetří peníze na údržbě, ale na kole z toho máš za chvilku vymlácený veškerý tlumiče. Tj. hlavně zápěstí a p*del. Ale i tak je tady krásně! A když přejedu po mostě nad železniční tratí právě chviličku předtím, než tudy přesupí nákladní vlak, je z toho obrázek plný idyly jak ze století páry!


Ve Skradniku si sednu na zastávku, dávám si posilovací svačinku a přitom kontroluju, jestli už se malá powerbanka nabila dost. Svítí na ní teď tři kontrolky ze čtyř, což beru jako kladnou odpověď na mou výzkumnou otázku. Tak jo, je čas přesměrovat elektřinu do světla!

Slunce před chviličkou zapadlo a tak si vychutnávám burek z karlovackého supermarketu a další sojový suk, zapíjím colou a RedBullem a sleduju vesnický život. Občas projede auto, podle vůně se někde v blízkosti griluje něco dobrého… Já mám ale celou tu dobu neodbytný pocit, že mě někdo sleduje.

Rozhlížím se a pak to spatřím. Z okna protějšího domu na mě svým skleněným okem zírá olbřímí plyšová panda v nadživotní velikosti! No uf, tohle je jak z hororu! Radši pojedu, než se úplně setmí, tohle monstrum rozrazí dveře a s krvelačným pištěním půjde po mně.

Noční útok

Josipdol neboli Josefův Důl je poslední větší vesnice před sedlem Mala Kapela. To jméno znám z cedulí na dálnici, často jsme projížděli kolem a tak jako u řady dalších míst jsme tu nikdy nesjeli a nezastavili. Tak jo, tak teď si to můžu odfajfknout. Už je stejně tma, tak tady není co obdivovat. Allez, allez!

Stoupání do sedla Mala Kapela se mi moc líbí. Je to dlouhej, táhlej, ale ne příliš prudkej kopec – 11 kilometrů s průměrným sklonem 4,1 % a maximem 9,6 % (ale jen v jednom místě). Takový mám rád.

Kousek pod vrcholem mě něco štrejchne o nohu. Trochu se leknu. Co to mohlo být? Had? No to je nesmysl, kterej had by tu teď potmě lezl a číhal na cyklisty? Tak co to ale sakra bylo? No nic, jedu dál.

Jen po pár šlápnutích ale útok přijde znova. Teď už regulérně zpanikařím, vycvaknu a jdu si na to posvítit. Jedno napadení se dá tolerovat, ale dva ataky po pár sekundách? Kdo to po mně tady v pustých horách jde?

Stejně jako v reklamě na pampersky napětí rychle střídá uvolnění a já děsím noční tvory v celém blízkém okolí huronským smíchem. Napadl mě totiž… můj vlastní banán! Konkrétně poslední z toho trsu, který jsem si koupil asi tak před 30 hodinami ve Wiener Neustadtu a který se poslední kus cesty vezl v igelitovém pytlíku na podsedlové brašně. Ve stoupání mi vyklouzl zpod popruhu, a jak visel za igelitové ucho, drnknul o dráty, odrazil se a „kousnul“ mě do levého lýtka.

Dlužno podotknout, že podobně jako včela tento svůj útok nepřežil – kontakt s dráty kola ho připravil o „hlavu“. Což svědčí o tom, že jsem i do kopce dupal neskutečný watty. 😂

Jakmile jsem se dosmál, udělal jsem s nebohým žlutým viselcem krátkej proces. Přitom jsem natočil krátké video světlušek, kterých bylo všude kolem spousta, ale kamera zaznamenala jenom tmu.

Hodinka na mezi

Tááááák, a jsem nahoře! Cedule hlásí Mala Kapela, 888 metrů nad mořem. Druhý nejvyšší bod mé letošní cesty k moři je dobyt. Říkám si, že by tady mohl být cíl některé z etap závodu Okolo Chorvatska – hezkej asfalt, dlouhej kopec, na dojezd kopcovité klasikářské etapy by to mohlo být hezký.

Ale žádný dlouhý zastavování a kochání (čím se taky kochat, když je kolem teď hodinu před půlnocí tma jako v pytli), čeká mě bezmála desetikilometrovej sjezd do vesnice Jezerane, která leží o skoro 400 výškových metrů níž, než se právě nalézám.


Kolem půlnoci na mě padá touha si trošku dáchnout. Pár kilometrů s ní bojuju a vzdoruju, ale nechce se pustit, potvora. Tak víš ty co? Já ti ukážu! Ukážu ti, že nejsem takovej magor, abych do toho dupal přes moc a pak si nedobrovolně ustlal někde v rigólu.

Na chvilku se natáhnu (no, vlastně se vzhledem k teplotě kolem 12 °C stočím do klubíčka) a dám si dvacet. Času na dojetí mám do dalšího večera dost a dost, tak si ani nebudu nastavovat budíka.

Místo si ani moc nevybírám. Vylezu i s kolem na asi dva metry vysokou mez a smotám se tam jak husky ve sněhové závěji do čerstvě pokombajnovaného pole. Ne, pohodlný to fakt není, ale je to lepší než pověstným drátem do voka.

Psi v Chorvatsku by se obecně dali označit za nejlepší nepřátele cyklistů.

Budím se zimou. Koukám na telefon, je jedna hodina po půlnoci. Hmm, tak to jsem si moc dlouho nepospal. Co teď? Kolem dokola tma, kterou prosvětluje dorůstající měsíc a semtam po silnici pode mnou projede auto. Chvíli ještě tupě zírám jak po trezoru černá díra, ale je mi čím dál jasnější, že tady to do svítání neusedím. „Musíš dál, vole!“

S touhle jedinou myšlenkou v hlavě sjíždím z meze na silnici, nasedám a jedu Vychladlej motor chvilku klepe kosu, ale vím, že do deseti minut se krev rozproudí a zima přejde. Na tachometru 590 km, takže zbývá už jen nějakých 260. A mám na to celej den! Tak hlavně udržuj tempo, šlapej, makej.

A ejhle, ono to jde! Profil je docela přátelskej, je to teď převážně po rovince nebo z mírného kopce. Najednou je 3:15 ráno a já zastavuju na chviličku na zavřené benzince v Otočacu, abych vdechnul dalšího RedBulla a dokrmil hladinu sacharidů müslityčkou. Všude je teď pusto a prázdno a já si tu osamělou noční jízdu dost užívám.

V hlavě mi postupně krystalizuje myšlenka: Na vícedenním ježdění je nejlepší jet v noci, protože není vedro a není provoz. Pak je taky nejlepší jezdit ráno, protože se probouzí nový den, světlající obzor dodává naději a ještě není vedro. A taky je super jízda večer, kdy světla a aut pomalu ubývá a krajina se ukládá k spánku.

Vlastně jediná doba, která je na celodenní cyklojízdě tak trochu vopruz, je někdy od 9 do 18 hodin. A to se dá nějak přežít. 😂

Mudruju a mudruju, až se přede mnou a po mé levé straně začne rozednívat. To už mám za sebou stoupáníčko na náhorní plošinu ležící asi o 300 metrů výš, než jsem jel dosud. Divadlo dnešního úsvitu je o dost působivější než to včerejší ve Slovinsku.

Tady jsem mezi kopci a od Jadranu mě dělí už jen jeden horský hřeben. Koukám na dorůžova se barvící zalesněné hřebeny i holé skály, pod nimiž se těsně nad loukami a políčky povaluje peřina ranní mlhy. A z ní vykukují balíky slámy. Ustupující tmu proříznou světlomety nákladního vlaku, který tudy jede někam na jih.

Rozplývám se z té nádhery jako sněhulák Olaf na poledním slunci. Jako malinová makronka na jazyku zasněné dívky sedící u kavárenského stolku na bulváru Saint Michel. Nebo jako Al Caponova tchýně v sudu s louhem… HONZO, DOP*DELE, MŮŽEŠ LASKAVĚ PŘESTAT RUŠIT TU IDYLU NEVHODNEJMA ASOCIACEMA?! Jo, sorry, nechal jsem se trošku unést…

Mám v Gospići!

Je půl šesté ráno a já přijíždím do okresního města Gospić. Vstupní point do pohoří Velebit. Odsud už je to jen nějakých třicet kilometrů k začátku stoupání na nejvyšší bod celé cesty. Zastavuju u památníku Nikoly Tesly, který se narodil v nedaleké vesnici Smiljan, a ujím něco ze svých zásob nakoupených ještě v Karlovaci. A jedem, dokud není vedro. Vypadá to, že bude opět krásný den, na počasí mám letos štěstí, zatím ani kapka deště!

Jo, málem bych zapomněl pojednat o blízkých setkáních s nejlepšími přáteli člověka. Psi v Chorvatsku by se obecně dali označit za nejlepší nepřátele cyklistů. Hlavně proto, že nejsou zavření a mají volnej přístup na silnici. Pár hafanů nejrůznějších ras, velikostí a stáří mě už na mých minulých cestách motivovalo ke špurtu líp než sprinterská prémie borce na Tour de France. Není nad zvuk cvakajících zubů a bublavého vrčení, které se rozléhá v nebezpečné blízkosti tvých kotníků.

Nejinak tomu bylo i při letošní jízdě. Ale nakonec jsem přišel na to, jak si ty zubatý mordy udržet v bezpečné vzdálenosti, vydobýt si respekt… nebo ty třetinové chorvatské Kerbery alespoň dokonale vyvést z konceptu.

Vzpomněl jsem si na kamarádku, která s sebou na dálkové cesty vozí pepřák. „Když si pes moc dovoluje, tak ho prostě vopepřim!“ Já s sebou tuhle zbraň nemám, ale mám bidon s vodou. Přes noc jsem toho moc neupil, přihýbal jsem si z toho druhého, ve kterém jsem vezl colu.

Takže když vidím pár set metrů před sebou jednoho takovýho vrtichvosta, kterej se tváří jakoby nic, ale po očku po mně pošilhává, vytrhnu bidon z košíku, zubama ho odjistím a pozoruju bestii zpod přimhouřených víček jako Clint Eastwood svého soka na vyprázdněné hlavní ulici v Santa Fé. Dej si bacha, skunku, jestli si něco zkusíš, tak já jsem ready!

Jakmile přijedu na úroveň psa, ten shodí nonšalantní a povzneseně nevšímavou masku, zavrčí a rozběhne se ke mně. Ale já ho mám přečtenýho jak slabikář a zbraň v pravačce nachystanou ke střelbě. „Tak si pojď!“ kropím ho stříkancem vody. No, vlastně jsem ho úplně netrefil, ale moje odpověď na jeho podlý útok slaví úspěch – čuba jako mávnutím čarodějného proutku ztrácí o nějaké chňapání po kotnících zájem.

Výraz bezmezného údivu se snaží rychle překrýt znuděným a pohrdavým úsměškem, jako by říkala „Ty mě vlastně vůbec nezajímáš, hnido.“ Ale můj burácející smích musí tohohle potomka vlků strašit ve snech ještě dnes. Takhle na vás, podvraťáci!

Cesta mistrů

Chvíli po průjezdu další vesnicí se srandovním názvem Papuča jsem ve Svetém Roku. Takhle se přece jmenuje ten tunel, který vede z Chorvatska do Dalmácie. Ten tunel, ze kterýho když vyjedeš, tak poprvé uvidíš pobřeží a moře. Ten tunel, kterej je zase jenom pro auta a motorky, kudla drát!

Mě čeká cesta přes kopec. Sedlo Mali Alan leží v nadmořské výšce 1050 metrů. A nejlepší na tom je, že z téhle výšky pak sjedu až na úroveň moře. Aneb nejvyšší místo trasy a nejnižší v rozmezí méně než jedné hodiny.


Tuhle cestu, kterou mapa označuje názvem Majstorska cesta (Cesta mistrů), jsem v minulosti už jednou absolvoval. Akorát to bylo autem, když byl kvůli dopravní nehodě zavřenej tunel a na dálnici se tvořily desítky kilometrů dlouhé kolony. Tehdy si pamatuju, jak jsme měli už tak málo nafty v nádrži, že jsem radši vypnul klimatizaci, abychom v těch horách nezůstali. Dobře to nakonec dopadlo…

Jak se blížím ke kopci, povrch silnice se postupně zhoršuje. A pak uvidím značku „pozor, odlétavající kamení“. No dobře, tak to bude asi horší asfalt než teď. Trochu zpozorním, když dodatková tabulka hlásá, že na téhle „shitty road“ strávím 18 kilometrů. Ou kej, tak jedem, ať to je za náma!


A pak najednou asfalt končí a začíná regulérní štěrková cesta. Dobrá, dobrá, gravelu se moje Nigiri nebojí, i když je to klasická silnička. A že je to gravel do kopce? No co už! Vyjel jsem tudy ve služební oktávce, vyjedu to i na kole. Přece se nebudu vracet a vymýšlet jinou cestu, no ne?!

O pár desítek minut později bych si za tohle svoje rozhodnutí nejradši nafackoval. Jediným kladem je, že tu nejezdí žádná auta. Štěrk je hluboký, silnice meandruje, takže při hledání pevných částí musím přejíždět ze strany na stranu, pořád připravenej vycvaknout nohu, kdybych zajel do místa, kde se ti kolo zastaví.

Dámy a pánové, tak tohle je dobrá zkouška pozornosti, vytrvalosti a houževnatosti – to celé po 45 hodinách na cestě a 700 ujetých kilometrech! Chvilkama drtím mezi zubama šťavnaté nadávky a chvilkama se směju smíchem šíleného vědce. „Kámo, mám v Gospići!“ opakuju si trapný slovní vtípek, který jsem vymyslel před necelými dvěma hodinami. A představuju si, jakou brutální pilu by tady asi nasadil mistr světa v cyklokrosu Mathieu van der Poel. Říkám si, že by se mu to muselo líbit.


Nakonec sebou při stoupání seknu jen jednou, když zajedu do hlubšího štěrku, zastavím se a už nestihnu vycvaknout. „P*dele!!!“ nadávám, ale zároveň se směju a jen doufám, že se nic nestalo přehazce, protože se samozřejmě položím na pravou stranu. Ale jo, vypadá to, že řazení je v pohodě. Jen na horní trubce zůstane věčná památka v podobě škrábance.

„Padls tu jak Vinnetou při natáčení Posledního výstřelu!“ Na rozdíl od rudého apačského gentlemana vstávám, oprašuju se a pokračuju.

Konečně jsem nahoře! Mali Alan dobyt! Přede mnou se tyčí Tulove Grede a v dáli před a pod sebou spíš tuším než vidím Jadran. Fučí tu jako kráva! Ale je tady krásně! Fotím vrcholovku, pak stejně jako vloni lepím samolepku Mikulovských cestovatelů na nejvyšším bodě své trasy a hotovím se ke sjezdu až úúúplně dolů.

Pod sebou vidím serpentýny a hluboko pod nimi potom výjezd z dálničního tunelu. Wow, sjezd po štěrku!


Nakonec je to kupodivu jednodušší než stoupání. Jen musím dávat bacha na vítr, který je fakt dost silný a v některých serpentýnách hrozí, že mě sfoukne ze srázu. Ale není to nic, co by nešlo vyřešit vycvaknutím tretry. Nedám se!

Po cestě potkám několik skupinek turistů a později u zaparkovaných aut si ověřím domněnku – všechna mají české značky.

Konečně zase asfalt!

Štěrk skončí těsně před přejezdem nad ústím tunelu. Hurá, přežil jsem to! Zbytek sjezdu, který končí u řeky Zrmanje v Obrovaci, si užiju parádně – svištím a na všechny protijedoucí mávám jak blázen.

Obrovac. Jsem na úrovni mořské hladiny a jdu si do obchodu doplnit živiny. Hahaha, Honzo, jsi básník! Ošlehanej větrem jak Karel Hynek Mácha, rozervanej jak Percy Bysshe Shelley a utahanej jak Xavier Baumaxa po třídenním permanentním večírku.

Během brunche (blíží se poledne) si píšu s holkama a sonduju, kdy asi budou na Murteru. Prej kolem třetí odpoledne. Aha, tak to asi vzhledem k času dojezdu vyškrtnu z itineráře zajížďku do Národního parku Krka a pojedu rovnou k cíli. Zkrátím si tak cestu o nějakých 40 kilometrů a tahle štreka z Mikulova na Murter se tak nestane mou nejdelší vzdáleností absolvovanou naráz. Ale je mi to jedno. Přece na sebe nenechám zbytečně čekat!


Po krátkém odpočinku vyrazím – opět do kopce, odsud to jinak ani nejde. To jsem ale nevěděl, co jsem si to vybral za trasu. Ten kopec snad nemá konec! Stoupám zatáčku za zatáčkou v poledním vedru a za každou už čekám vrchol, který ale nepřichází. „Ty idiote, kudy ses to vydal!“ osopím se sám na sebe. Vracet se ale nebudu, ne a ne a ne a ne a ne!

Nakonec se výškoměr zastaví na čísle 500 metrů nad mořem. Naštvanost už mezitím přešla zase do bezpečnější(?) polohy šíleného smíchu. „Tak, a teď nejkratší cestou na Murter! A dej si, paní, bacha na to, kudyma mě vedeš!“ hulákám do telefonu.

Vidina blízkosti cíle dá mým nohám křídla (RedBully dávno došly), sjíždím z kopců tak rychle, že bych dal na frak i římskejm psům a jejich úřadům. Možná proto jsem se po dojezdu musel asi dva týdny hádat se Stravou, aby mi tuhle aktivitu uznala jako absolvovanou na (neelektrickém) kole, furt mi psali, že tahle moje aktivita je podezřelá a abych si ji rozdělil nebo změnil typ aktivity. Jasně, volové, chvilku jsem letěl na rogale, neasi! Jan Tleskač likes this!

Jsou tři hodiny odpoledne, sobota 4. července, a já stojím na nábřeží v Tisnu, zmrzlinu v ruce tisknu. Jsem skoro v cíli, teď už jen přejedu po cestě lesíkem podél pláže. Cítím se relativně v pohodě, rozhodně líp než po loňské cestě. Celá tahle sranda byla dlouhá 812 kilometrů a trvala 52 hodin a 44 minut, z toho čistý čas jízdy čítal 35 hodin a 11 minut. Průměrka 23,1 km/h a 7386 nastoupaných metrů. Dobrodošli, Murter!


Teď si dám osvěžení v moři. Mám před sebou 2,5 dne na odpočinek a pak mě čeká cesta zpátky a další pokus o překonání 1000 km najednou. Jasněže si o tom přečteš!


Link na Stravu máš tadyhle.