Šichta na Road Classics s Domestiky

Co se o sobě dozvíš na 100 kilometrech s 2 200 nastoupanými metry, které nejedeš pro sebe, ale pro druhé.

Kdo mě čte pravidelněji, ví, že na kole nezávodím. Nebaví mě to, nemám na to kolo a hlavně na to nemám nohy ani roky. Ale vidět a zažít celý ten cirkus cyklistického závodu zevnitř – to zase ocenit dokážu. Takže když se naskytla možnost přidat se k týmu Domestiků na letošním Road Classics Ještěd, neváhal jsem.

Co je Road Classics, to tady asi nemusím dlouze představovat, ne? Tým kolem ředitele závodu Honzy Hejdy má tak promakaný marketing, že příspěvky o tomhle podniku vidí ve svých feedech na sociálních sítích snad každý, kdo někdy jen v hloubi duše zauvažoval, že by sedl na kolo.

Když se některý z podniků Road Classics blíží, mám vždycky trochu strach otevřít ledničku, aby na mě ze šuplíku na zeleninu nevybafl dotaz, jestli už jsem se do závodu přihlásil. Ale v době, kdy běžný smrtelník má pozornost roztříštěnou napadrť, je to asi správný přístup.

O činnosti charitativního projektu Domestici.cz jsem v minulosti taky už psal, ale pojďme si to trošku osvěžit.

Celé to vzniklo kolem Martina Součka a jeho snu ujet Race Across America. To se mu povedlo před dvěma lety. Martin dlouhodobě spojuje sport a charitu, organizoval čtyřiadvacetihodinový závod Letovická 24h a nyní s se Domestiky snaží zvýšit povědomí o paliativní péči. Kterou bude – pokud budeme mít to štěstí a dožijeme se toho – jednou pravděpodobně potřebovat většina z nás. Jde samozřejmě nejen o povědomí, ale taky o peníze.

Domestici prostřednictvím dárcovských sbírek vybírají prostředky na konkrétní projekty, spolupracují s hospicy a podobnými zařízeními.

No a jednou z forem zviditelnění a prezentace idejí Domestiků je právě účast na Road Classics. Naším úkolem na trati bylo pomáhat cyklistům v nesnázích, ať už šlo o cokoliv. Základním předpokladem ale bylo zvládnout to fyzicky ujet, a navíc aspoň v nějakém trošku slušném tempu. „Což o to, sto kiláků je v pohodě, ale s tím převýšením přes 2 000 metrů? Vždyť to bude furt jenom do kopce!“ říkal jsem si před tím, než jsem do Liberce odjížděl.

Rozjezd k trojmezí

Při mé poslední návštěvě Liberce před skoro třemi lety o Vánocích mi zbyly dva resty. Vyjet na Ještěd a navštívit česko-polsko-německé trojmezí. První rest si splním společně s Domestiky, ale ten druhý musím zvládnout sám. Respektive s kamarádem Tomášem, který mě v pátek večer pohostil a uložil u sebe doma.

Můj původní opatrný záměr dojet do Hrádku nad Nisou ranním vlakem a od trojmezí se vrátit na kole rozbil smělým dotazem: „A nezvládnem to ujet celý?“ Ukázalo se, že Tomáš má zrovna v práci nějakou desetidenní soutěž v počtu najetých kilometrů. Je na průběžném třetím místě, chce na bedně zůstat a každej kilák se hodí. No tak jo, 25 nebo 50 kilometrů, jakej už v tom je rozdíl…

Trasu jsem nechal na Tomovi a nakonec z toho bylo krásných 62 kiláků. Viděli jsme nejen trojmezí, ale jeli jsme taky transborderem – lanovkou na ruční pohon přes Lužickou Nisu.

Na start!

Po dojezdu rychlá snídaně a hurá na liberecké náměstí Dr. Edvarda Beneše. Tam už to pěkně žilo. Bavil jsem se při pohledu na zakaboněné a sveřepé pohledy týpků, kteří vypadali, že „to sem přijeli vyhrát“. Asi to k závodění patří, nikomu to neberu, ale sám to mám jinak. Pro mě je kolo radost, a když na něm můžu jet, většinou se na všechny a všechno kolem směju jak blázen. Teda když nemám v nohách 700 km a neplahočím se někde do 20% kopce v prudkým protivětru.

Seznámím se s ostatními Domestiky a hnedle jsme pozvaní na pódium, kde Martin v pár minutách odvykládá hloučku poslouchajících celou myšlenku našeho počínání. A hlavně to, co máme dnes v pelotonu za úkoly.

Pak si to na interním brífinku řekneme podrobněji. „Jsme Domestici, tak pomáháme, jasný? Když uvidíš někoho stát na kraji silnice, zastav a zeptej se, co má za problém a jestli potřebuje pomoct. Vyměnit duši, narvat knot, nahodit řetěz, promačkat nohy ztuhlé křečí. Tam se neboj, když budou řvát – to je dobře, to je důkaz, že mačkáš správný místo. No a rozdávejte gely, vodu, magnéziové tablety a sůl.“

Oukej. V týmu máme kromě Martina Součka ještě Aleše, vítěze prvního ročníku Letovické 24h a účastníka řady ultrazávodů. Letos ho čeká ještě nějaký Turecko, jestli si to dobře pamatuju. Pak je tam Vašek, mladá raketa Štěpán (kterej nám svými 19 lety dost kazí věkovej průměr) a Kuba.

Kuba je místní architekt, který má čerstvě na rámové trubce hrdinský megazářez. Na podporu brněnského dětského hospicu Dům pro Julii vyjel 36x(!) po sobě z Liberce na Ještěd. Vystoupal celkem přes 18 000 výškových metrů a tím dosáhl tzv. double-Everestingu. Navíc prej v příšerným počasí, dešti a zimě. Tak tomu říkám frajer! Víc si o tomhle výkonu můžeš přečíst tady.

A pokud to čteš těsně po vydání, klidně můžeš ještě přihodit do sbírky, nebo to poslat kamošům.

První kopec

Zařadili jsme se mezi skupiny závodníků (jedou na celkový čas) a švihařů (ti si užívají ve volnějším tempu a soutěžit mohou na dvou vrchařských a jednom sprinterském segmentu). Od začátku jedeme hezky svižně, ale stále ještě udržitelně.

Naše strategie je, že budeme postupně pelotonem „prokapávat“ dozadu, kde – jak očekáváme – bude naší pomoci nejvíc potřeba. Zatím nemáme nafasované ani žádné občerstvení, které bychom mohli rozdávat. Všechno dostaneme až na některé z občerstvovaček. Takže jedem a jsme ve střehu, ale zatím pohoda.

Prvních 18 kilometrů je skoro pořád do kopce. Stoupání končí na Rozmezí v 1 000 metrech nad mořem (startovalo se z 380 m n. m.). Hned za cedulí označující konec prvního vrchařského segmentu vidíme stát týpka vedle kola. Vypadá to na defekt. „Hele, kluci, je to blbý, roztrhl jsem plášť, asi tady na těch panelech,“ hlásí. Společně s Kubou sundáme plášť a… no fakt. Ne jedna, ale hned dvě díry a ještě dost blbě umístěné, hned u patky. Páni, tak to teda nevím.

To nevadí, že je to do kopce, však co by se mohlo stát, že?

Po chvilce nás dojedou ostatní Domestici a snaží se přispět radou. „Nemáš kreditku? Nebo něco podobnýho pevnýho. Narve se to mezi plášť a duši, aby duše nelezla tou dírou ven,“ radí Martin s Alešem. Nakonec tam vrazíme plastovou kartičku ze sady lepení (prý je to k tomu určené – aha, tak jsem zase o něco chytřejší). Ale nedrží to. Tak další pokus.

Ostatní Domestici odjíždějí, aby mohli pomáhat dalším. „Borci, musíte jet pilu, abyste se dostali zpátky,“ loučí se. Opouští nás Štěpán – má po operaci stehenní tepny a bolí ho to, tak nechce zbytečně riskovat. To je jasný, zdraví je na prvním místě!

My s Kubou lepíme ještě další defekt. Pak přijede auto mechaniků závodu. Náhradní plášť s sebou bohužel nemají. Poučení pro příště. Nakonec oba defekty společnými silami spravíme a můžem pokračovat. Všichni ostatní cyklisti už jsou dávno pryč, tak teď to fakt bude chtít máknout.


Jen o kousek dál potkáme ještě dalšího nešťastníka s defektem. Už to máme najeté, sundáváme kolo a dojede nás mechaničák. Vzhledem k tomu, že je to bezduše plná mlíka, necháváme práci na profíkovi, pak jen opravené kolo namontujeme zpátky. „Díky, pošlu na Domestiky nějaký peníze,“ září majitel opět nafouknutého kola a odjíždí.

Pak potkáme našeho známého s protrženým pláštěm. „Je to blbý, zase je to prázdný,“ krčí rameny. No, tak to je fakt smůla, to bez nového pláště nevyřešíme. Musíme dál.

Šedesátikilometrová stíhačka

„Kubo, valíme!“ Následujících 58 kilometrů to nešetříme a dupeme, co to dá. Tohle fakt není pohodovej švih, jakej jsem si představoval na začátku dne. „Sakra, kdybych to věděl, asi bych ráno na to trojmezí ani nejel,“ kleju pod vousy v jednom z dalších stoupání.

S Kubou jsme sehraná dvojka. On na mě čeká na kopcích a já na něj pod kopcema. Technický sjezd ze Smědavy do Bílého Potoka bohužel absolvujeme za sanitkou závodu, což minimalizuje požitek z toho, že můžeme využít celou šířku silnice, ale moc o tom nepřemýšlím, protože takhle to prostě je.

V Krásném Lese v zatáčce na levou ruku to přeženu s rychlostí, brzdy nechám brzdami, protože ten roh zatáčky, kterým si to namířím, je pokrytý vrstvičkou štěrkopísku. Zatáčka je ostřejší, než jsem myslel, tak mě fyzikální síly vynesou ze silnice.

Naštěstí je tam tráva. Vycvaknu a zastavím na trávníku – uff, dobře to dopadlo. Mám pomáhat ostatním a teď jsem se málem stal adeptem na pomoc sám. Tak bacha, Honzo, soustřeď se a nedělej blbosti! Nezávodíš, jen se snažíš dojet ostatní.


Některé účastníky švihu už se nám ostatně naším zběsilým tempem předjet podařilo. Když se nám zdá, že to potřebují, ptáme se, jestli nechtějí gelíček nebo magnéziovou tabletku, ale většinou odpovídají, že všechno mají. Přejeme jim hodně štěstí a valíme dál.

Kubovi volá Martin. „Prej na nás čekají na té prémiové občerstvovačce. Jsou asi 5 km před námi.“ No hurá, naše utrpení skončí! Na několika místech jsme se po cestě dostali už do běžného provozu, i když jsme ztrátu dohnali a auto označující konec závodu jsme nechali za sebou.

Prokličkovali jsme třeba skupinou polských Hell's Angels, které jedni regulovčíci pustili, ale další je zastavili, tak tady popojíždějí po celé šířce silnice a bublají jako hejno naštvaných čmeláků, kterým někdo rozkopl hnízdo.

Není ale čas zastavovat a říkat „Proše pana sdovolením!“ Nacházím si skulinky mezi jednotlivými nablýskanými stroji a modlím se, aby se některý z nich nezachoval nepředvídatelně. Adrenalin vystřelil ještě výš, než byl doteď.

Pohodový dojezd na Ještěd

Konečně cedule označující občerstvovačku a pak už dresy Domestiků a známé tváře. „No zdar, kde jste?“ zdraví nás rozesmátá grupa. Běžíme s Kubou poslat tam aspoň dvě espressa a zbytky opulentního pohoštění. Moc toho na nás už nezbylo, ale pár kousků buchty přece. Však tady nejsme kvůli jídlu, ale kvůli poskytování energetické, technické, morální a další pomoci.

Po pěti minutách sedáme znovu na kolo a jedem. Čeká nás kopeček do Noviny, pak sjezd do Křižan a odtud už závěrečných 10 kilometrů do kopce jménem Ještěd.

„Hele, fotopoint. Co kdybychom se chytli kolem ramen a projeli jako profi tým v poslední etapě grand tour?“

Super nápad. To nevadí, že je to do kopce, však co by se mohlo stát, že? Jedem s Alešem, Martinem a Vaškem, Kuba se zakecal a jede teď víc vzadu. Tak se my čtyři chytnem. „Chytni se mě,“ říká Martin na mé levé straně. Já už ale držím Vaška na pravé. No tak jo! Dávám levačku z řídítek a chytám Martina, pravou jsem ale nějak zapomněl vrátit na řídítka. Hlavou mi běží „No dopr…, tohle buď dopadne hodně špatně, nebo ne. Každopádně z toho bude super fotka!“

Vzít si na svědomí hromadný pád celé skupinky se mi fakt nechce, takže to s podporou kluků ubalancujeme. Foťák cvaká… uff, můžem se pustit! Tak tohle smrdělo průšvihem, ale dobře to dopadlo.


Stoupání na Ještěd jedeme v pohodovém tempu. Tedy aspoň ve srovnání s tím, co jsme s Kubou jeli po většinu trasy. I tak ale předjíždíme řadu lidí. Konečně můžeme rozdat něco z našich zásob. Většina potřebných bojuje s křečemi, takže Martin, který je z nás nejzkušenější, plní roli maséra.

💬 „Jen si zakřič, to je dobře!“
💬 „Pojď, pojď, makeeeej!“ povzbuzujeme ostatní. „Už je to jenom kousek!“
💬 „Nechceš gel? Magnézium? Sůl?“
🗨️ „Všechno mám. Nemáš tam nový nohy?“
💬 „Ty se fasujou na Ještědu. Zdarma!“ hecuje Aleš.

Už jenom 6, 5, 4 kiláky. Kopec se mi jede fakt dobře. Možná jsem se konečně zvládnul rozjet. Asi je pro mě stokilometrová trasa moc krátká. Snažím se povzbudit předjížděné cyklisty nějakým (aspoň blbým) vtípkem.

„Zmrrrrrzlinaaaaa citrónovááá! Kyyyselinaaaa síííírovááá!“ vyvolávám známou hlášku z Marečku, podejte mi pero.

Jsme u odbočky k vrcholu. Tak konečně se dostanu až na Ještěd, před třemi lety tady byly hluboké závěje. Kuba, přeborník na tenhle kopec, nás už dávno dojel, máme sraz na parkovišti pod vrcholem, abychom do cíle dojeli společně.

Provoz je teď obousměrný, proti nám z kopce sviští ti, co už mají závod nebo švih za sebou. Jedním z nich je i můj včerejší hostitel a ranní průvodce Tomáš – jel závod a skončil 70. v čase 3 hodiny a 12 minut, což je super výsledek.

Skupinové foto nahoře a vzhůru dolů do Liberce! Jsem rád za tuhle zkušenost. Být Domestikem mě bavilo. A jestli to půjde, v příští sezóně do toho půjdu zase!


✉️ P.S.: Tomáš nakonec skončil na druhém místě v celoevropské firemní soutěži s nájezdem 1328 km za 10 dní. No není to náhodou trochu magor? 😃