Salzkammergut Trophy

O víkendu se v Bad Goisernu u Halštatského jezera uskutečnil 29. ročník legendárního závodu Salzkammergut Trophy. Zúčastnilo se rekordních 4200 závodníků z více než čtyřiceti zemí.

Dech berou zejména parametry nejdelší trasy - letos 201 kilometrů s převýšením 7100 metrů. Já po dvou marných pokusech na dvoustovce v předchozích letech toužil konečně vidět cíl a přihlásil jsem se na trasu B (119 km/3500 m). Vzhledem k tomu, co jsem namísto finální přípravy zažil den před samotným startem, to byla skvělá volba.


Do Rakouska jsem vyrazil sám. Ubytoval jsem se v penzionku na kraji Bad Ischlu a volný den před závodem se rozhodl využít k lehkému rozjetí - po rovince mezi jezery Wolfgangsee, Mondsee a Attersee. Jenom tak volně točit nohama, aby se rozmotaly z dlouhé cesty autem. Ideální na rozjetí před sobotním těžkým maratonem.


Po 40 kilometrech příjemné projížďky se ale idylka změnila v horor. Sotva jsem opustil Attersee a vjel na pěšinu podél silnice zpátky do Bad Ischlu, ozvala se rána a zadní kolo bylo během vteřiny prázdné. Defekt, oukej. Asi větší, že se to tak rychle vyfouklo, říkám si a hledám díru, abych tam dal knot a doufal, že se díra zacelí a budu moci pokračovat. Ale díru najít nemůžu, mlíko nikde z pláště neutíká. Tak co to?

Až pak mi při protáčení kola v ruce brnkne jeden volný drát - přetržený a bohužel jeho špice udělala díru i do pásky těsnící bezdušový systém.


Takže vyndavám náhradní duši. Ale i tahle varianta ve chvíli selhala. Bezdušový ventilek se protáčí, ale povolit ho a vyšroubovat prostě nejde až se mi na prstech tvoří bolestivý mozol. Bez kleští nebo kombinaček s ním nehnu. Tak nic. Uložil jsem aktivitu na Stravu a zahájil novou - pěší túru hledat pomoc.

Z Weissenbachtalu, úplně mrtvé soutěsky v zemi nikoho mezi Attersee a Traunem, to bylo k mému penzionu a autu skoro 20 km. Navíc zmizel mobilní signál. Občas projel e-cyklista a podařilo se mi zastavit i dvě auta. Ale nikdo neměl vhodné nářadí, kterým by ventilek povolil.


Skoro po dvou hodinách pochodu pípl telefon. Ha, data! Mrknul jsem a zjistil, že na Stravě mi napsal pro mě dosud neznámý kluk. Všiml si, že jsem aktivitu skončil dost daleko od cíle, a napsal mi, jestli nepotřebuju pomoc. Pokrytí signálem stále kolísalo, ale nakonec se mi podařilo s ním spojit a domluvit se, že je blízko a přijede pro mě autem. Díky moc, Pavle.

Závod je vlastně jednoduchý - přejedeš tři kopce a jsi zpátky v cíli

Nakonec jsem v cyklistických tretrách naťapal skoro 9 kilometrů. Kromě puchýře na ruce cítím další - do krve rozedřený na noze. Prostě ideální příprava na sobotní nálož. Teď už jen dát dokupy kolo, abych vůbec mohl odstartovat.


V Bad Goisernu jsem vyzvedl startovní balíček. Servisáci z Authoru, kteří jsou dlouholetým partnerem závodu a jsou k ruce závodníkům před startem i během závodu, mě sice politovali, ale náhradní dráty s sebou do Rakouska nevzali.

Záchranou zítřejšího závodu i zbytku dovolené v Rakousku byl cykloservis Mauna Loa Bikespirit, který se mi hodinu před zavíračkou podařilo najít v Bad Ischlu. Udělali mi na počkání komplet tubeless servis, dali nový drát, pásku, ventilek i tmel. A skoro zadarmo. Za hodinu práce a materiál si řekli dohromady o 75 euro. Odmítli, když jsem chtěl nechat 100.

Sem snad budu jezdit z Prahy na servis na otočku. Takže také díky!

A teď hurá na slavnou Salzku

Varianta kratší trasy B byla po páteční anabázi maximem. Snad jsem si komplikace vybral už před startem... Tak jdeme na to. 🙂


Na startu pro mě bylo nečekaným bonusem setkání se spolužákem ze základky Michalem. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme se dopočítali, že je to už přes 35 let, co jsme za peklo považovali možná tak zkoušení ze slovíček ruštiny.

A teď najednou oba stojíme vedle sebe na startu slavného závodu v Solné komoře, kterému se přezdívá Cesta do pekla a zpátky. V prvním kopci mi samozřejmě ujel a pak jsem ho viděl až u večeře. Takže rakouskou čertovinu jsme si užili každý po svém a sám.


Závod je vlastně jednoduchý - přejedeš tři kopce a jsi zpátky v cíli. Jenže každý z těch krpálů znamená převýšení přes 1000 metrů. Takže hned od startu prvních jedenáct kilometrů stoupáme na Raschberg a peloton 800 lidí se táhne krajinou vzhůru jak nekonečný had.

U cesty postávají stovky lidí a fandí, hraje muzika, ryčí řehtačky, bubny a další nástroje. Místní lidé si ze závodu dělají celodenní párty. A nám s jazykem na vestě se jede o fous líp.

Byl jsem rád, že já už ten den dalších 80 km jet nemusím.

Z vrcholu Raschbergu se mi ovšem jede hůř - na šotolině si nejsem moc jistý a hodně brzdím. A na konci sjezdu pod Hutteneckalmem brzdy tak kvílí a smrdí, že vítám občerstvovačku a stan kluků z Authoru. Tohle bude chtít nové destičky.


Servisák si propálil rukavici, když na připečené brzdy sáhl. Ještě mě potěšil, když řekl, že mám určitě 80 kg a to je ve sjezdech znát, když za to vezmu. Kdyby věděl, kolik mám doopravdy... Vyměnil destičky a jelo se dál.

Zdržení mě stálo něco přes 10 minut a ztrátu cca 250 pozic. Ale to bylo v tu chvíli jedno - mohl jsem pokračovat a užít si průjezd skálou na Ewige Wand a další sešup až do Lauffenu.


Tady se naše trasa spojovala s gravelisty a to bylo dobře, protože nás čekalo skoro 30 kilometrů po rovině kolem jezera přes Obertraun až do Hallstattu, takže se jejich tempo dalo dobře využít ke svezení.


Městečko Hallstatt organizátoři přezdívají Hellstatt - Pekelné město. Takže sem jsme dojeli a teď už jen zpátky, jak praví slogan závodu. A pěkně přes pořádný kopec - nekonečné stoupání na nejvyšší bod trati Rossalm.

V půlce stoupání, zrovna když jsem míjel maskota závodu - okřídleného čerta - se udělala tma a strhla se průtrž mračen, párkrát se i zablýsklo. Ochladilo se z 25 na 12 °C. Dostali jsme peklo se vším všudy.

Po hodině škrábání se neustále vzhůru následoval další šotolinový sjezd k jezeru Gosausee. Tady už mezi cáry mraků zase hřálo slunce i vědomí, že cíl už je blízko.


Z Gosau přišel poslední dlouhý kopec zpátky pod Rossalm a tady jsem se už musel trochu šetřit. Na takové krpály fakt nemám figuru, abych to nějak hrotil. Zato pak už jen dolů dolů a dolů. Skoro 30kilometrový sjezd jsem si užil a pár chrtů poznalo, zač je toho 100 kg z kopce.


Každopádně další výzva zdolaná a když jsem cestou do cíle potkával borce, kteří finišovali dvojnásobnou trať, byl jsem rád, že já už ten den dalších 80 km jet nemusím. I díky páteční "přípravě" jsem toho měl tak akorát…