Od Gibraltaru po Střelkový mys: 279 dní na cestě Afrikou

Představ si, že jedeš na kole z Evropy až na nejjižnější bod Afriky. 23 tisíc kilometrů, 21 zemí, vítr v zádech, ale také malárie, hlad a byrokratické peklo. Laco to dal.

Autorem článku je Laco Branický. Článek vznikl ve spolupráci s KOLOMOTION a magazínem VONKU.

Laco to dal. A my jsme se ho zeptali, jaké to je, když ti Sahara začne připadat jako dálnice.

Jak vznikl nápad projet Afriku na kole? Proč právě Afrika?
🗨️ Nápad projet Afriku vznikl tak trochu náhodou a spontánně. Původně jsem měl v plánu Asii a dojet až do Vietnamu. Ale během půlroční cesty po Evropě s mou manželkou Peťkou jsem začal více vnímat i africký kontinent.

Totiž, když jezdíš na kole v listopadu a prosinci v Portugalsku a Španělsku, mnohem více vnímáš možnost, že tam za úzkým Gibraltarem je Maroko a začíná Afrika. Potkávali jsme lidi, kteří mířili do Afriky. Jednoduše mi to začalo vrtat v hlavě.


Po návratu z Eurotripu to logisticky vyšlo tak, že jsem mohl vyrazit na podzim. Na zimu je lepší jít do teplé Afriky než do horských sedel střední Asie.

A neposledním faktorem bylo, že mě lákala Sahara. Udělal jsem si na jaře měsíční trip po Maroku a Sahara mě úplně okouzlila. Odtud byl už jen kousek k touze projet ji (Saharu) celou. No a když už projedu Saharu, byla by blbost nepokračovat dál.

Jak řešíš na cestě ubytování, hygienu nebo jídlo? Jak to vychází finančně?
🗨️ Ubytování řeším velmi jednoduše. Beru s sebou stan a kempuji na divoko. Nacházím si vhodná místa, která jsou ukrytá před zrakem lidí a jsou nenápadná. Za ta léta mého cyklocestovatelského života jsem už docela přišel na triky, kde a jak najít dobré místo. Nejde totiž jen o to rozložit si někde stan.

Důležité je i to, aby bylo místo bezpečné, aby tam pokud možno nikdo v noci nepřišel.

Nejvíce mě trápilo jídlo. Hlavně sehnat něco normálního na zub.

Čím méně lidí o mně ví, tím lépe, tím méně lidí se mnou může mít problém. V neposlední řadě je skvělé, pokud není stan jen tak někde v plevelu, kde do rána provlhne ranní rosou nebo jím budou v noci zmítat větry. Takže najít místo pod střechou je terno, které se však nečekaně často povede.


Ideální jsou různé rozestavěné domy, autobusové zastávky (ačkoli ty se Afriky netýkají), školy, které mají často terasy a podobně.

A když to jinak nejde, v Africe je velmi osvědčená metoda: přijet do malé vesnice, najít náčelníka nebo stařešinu a přímo se ho zeptat. Většinou není problém, ukáže místo, kde se můžete složit.

S hygienou je to horší. Nejednou se omezila jen na umytí zubů ráno a večer po dobu pár týdnů. To docela jde v Evropě a na Sahaře, kde je sucho. Ale dále na jihu v tropech a pralesích je vysoká vlhkost. Člověk se potí ani ne tak z tepla jako z té vlhkosti. Zde aplikuji polní sprchu.

Stačí mi k tomu litr nebo litr a půl vody do cykloláhve a opláchnu se, namydlím a smyji. Dá se to. Pokud se to dělá efektivně. Netřeba mydlit všechno. Pouze kritická místa. 🙂

V praxi pak zhruba jednou-dvakrát týdně mám možnost přespat v nějakém ubytování. Ať už si booknu něco přes platformy nebo využiji bezplatného pozvání. V Africe k tomu často „přibalí“ i kbelík s vodou, takže se dá umýt.

Jezera a řeky využívám minimálně, zvlášť v Africe. Kvůli nejisté situaci s různými parazity od malých mikroskopických potvor až po krokodýly. 🙂


Strava byla v Africe, alespoň pro mě, největší problém. Ne jízda na kole, ani kempování, písek, teplo nebo déšť. Nejvíce mě trápilo jídlo. Hlavně sehnat něco normálního na zub.

V Africe totiž nefungují supermarkety jako u nás. Že přijdeš a nakoupíš najednou, rychle, všechno a hlavně máš výběr. Tady jsou malé krámky, v každém je něco, takže jich musíš oběhnout třeba šest. Navíc sortiment je velmi omezený. Často jen základní suroviny pro vaření a sladkosti. Nic, co by člověk řekněme po půl dni jízdy na kole spolkl.

A pak jsou zde pouliční fastfoody. Říkám tomu „kyblíkový systém“. Paní si vyloží na dřevěný stolek pěkně na sluníčko kyblík s masem, těstovinami a majonézou, pěkně na to praží sluníčko a ty si to můžeš koupit. Zpravidla je to vždy na dně toho kbelíku, takže nevíš, kolik dní už to na tom sluníčku je.

Restaurace evropského typu najdeš jen ve velkých městech, takže tohle není cesta. Nejednou mě zachraňuje vlastní vaření večeře. Ať už je přes den strava jakkoli bídná, mám vždy po ruce balík rýže nebo těstovin a večer si uvařím v mé polní kuchyni.

Ale to je také takové nic moc - z 250 dní jsem jedl 200 dní suchou rýži, občas se najdou rajčata, občas dokonce koření, ale pořád dokola je to rýže. 🙂


Cenově jsem se snažil vměstnat do 10 eur na den, co se týče jídla. Šlo to, ačkoli bylo třeba zvažovat. Afrika není levná. Ceny jsou zde jako u nás, respektive levné jsou jen lokální věci typu banány, rýže, ananasy. Ale cokoli jiného je za evropské ceny.

Kromě toho, samozřejmě, mám další náklady, například na ubytování, ačkoli tohle jsem se snažil minimalizovat, nebo na víza. Víza jsou pořádná pálka, je třeba si to nabudgetovat předem a počítat s tím, abys neměl srdeční zástavu, když si každé dva týdny nějaký konzul vyžádá 200 eur.

Jak ses připravoval na cestu po technické stránce? Jaká je byrokracie?
🗨️ Příprava musí být hlavně mentální. Že to chceš. Fakt chceš jet na 7 měsíců přes 20 podivných afrických zemí, zažít si byrokratickou torturu, malárii, hlad a všechno to ostatní? A utratit peníze? Odhodlat se je základ.

Potom už rychle vyřešíš technické věci. Očkování trvá pár týdnů až měsíců, na žlutou zimnici, žloutenky, meningokok, břišní tyfus, vzteklinu, tetanus. V praxi vyžadují na vstupu do některých zemí jen žlutou zimnici, ale dobré je mít i to ostatní.


Na kole vyměnit za nové vše, co se točí. Staré, stále dobré součástky si klidně odlož doma do šuplíku a dojedeš je později okolo komína. Ale do Afriky je to potřeba mít fungl nové, aby to vydrželo. Protože 18 000 km neuvidíš pořádný servis a neseženeš pořádné díly. V tomto mi hodně pomohli v Cykloshop.sk v Bratislavě.

Brašny jsou také zásadní. Je potřeba si promyslet, jak rozložíš náklad (oblečení, stan, náhradní díly...) a co potřebuješ dokoupit. S brašnami jsem dlouhodobě spokojen se značkou Ortlieb.

Skladem 2 ks

ORTLIEB Seat-Pack podsedlová brašna, 16,5 l

3 699 Kč MOC 4 199 Kč

Skladem > 2 ks

-8% ORTLIEB Frame-Pack Toptube RC brašna na rám

2 349 Kč -8% MOC 2 899 Kč

V prodejnách > 2 ks

ORTLIEB Accessory-Pack brašna na řídítka, 3,5 l

1 449 Kč MOC 1 699 Kč

Nakonec je ale neméně důležité zjistit si průchodnost zemí. Například: je někde vojenský konflikt? Jsou někde uzavřené hranice, extrémně komplikovaná až nemožná víza? Nepokoje? Pandemie?

Písek tvoří jen asi 10 % rozlohy Sahary.

Musíš si udělat alespoň narychlo průzkum, zda je to vůbec realizovatelné. A když ano, můžeš zjišťovat detaily o jednotlivých zemích. Byrokracie s vízy byla moje největší bolest. Já mám stres i z vyplňování podacího lístku na poště, natož žádat o víza.

Měl jsi po cestě nějaké technické problémy? Jak řešíš případné opravy?
🗨️ Hned na začátku po 2 000 km, tedy z pohledu cesty dlouhé téměř 20 000 km to byl začátek, mi začaly praskat špice. Jedna po druhé. Nepomáhalo je měnit. Musel jsem po několika dnech peripetií nechat vyměnit celý výplet zadního kola.

To není úplně snadné – nalézt v Maroku nějakého alespoň trošku rozumného mechanika a náhradní špice použitelné kvality. To mě tehdy opravdu potrápilo.


Dnes už vím, kde jsem udělal chybu v zanedbání údržby. Špice je třeba občas jemně dotáhnout jako prevenci před praskáním. Nemuselo by to fungovat na 100%, ale asi bych si dost pomohl.

Rovněž jsem se naučil měnit špice sám. Dřív to pro mě byla raketová věda. Prostě na to nesahám a modlím se, aby to fungovalo. Ale život mě naučil. Dnes už si špice umím vyměnit sám. Tento faktor bych přidal do přípravy (mnou zanedbané): naučit se opravovat si věci sám. Nad rámec defektu. 🙂

Stále je mnoho věcí, které neumím udělat. Některé však už ano. A mít alespoň dobrého servisáka na telefonu.


Jel si přes Saharu. Jaké to bylo? Co si mám představit, když člověk jede na kole přes poušť? Dá se někde najíst nebo ubytovat?
🗨️ Sahara je krásná. To jsem chtěl říci na úvod. 🙂 Ono se zdá, že je to jen nekonečná monotónní pláň plná písku. Ale písek tvoří jen asi 10 % rozlohy Sahary. Většina Sahary je skalnatá. Má mnoho podob. Skalnatá země posetá malými tvrdými keříčky, skály, kopce, dokonce hory. Tajemná údolí. A celé to dotváří pískové návěje, případně erg, což je taková opravdová filmová písečná poušť s dunami.


Takže Sahara má mnoho podob. Hra stínů, světla, slunce.

Pouštní nic, kamenitá pláň, jedna cesta. A v prachu cosi píská.

Neplatí ani fakt, že na Sahaře nic nežije. Většina pouště, minimálně té, co jsem já viděl v Maroku a v Mauretánii, je porostlá malými tvrdými trávami, jsou tam ještěrky, kupodivu hodně ptáků, různí brouci a prý i antilopy. Přestože ty jsem neviděl. No a nakonec lidé.

Přejet Saharu není tak nemožné, jak by se zdálo. Dokonce, pokud jede cyklista ze severu na jih, ve směru, ve kterém 90 % času fouká silný vítr do zad, tak je to vlastně velmi příjemná jízda.


Ano, města jsou každých 200 km. Ale není to tak, jako ve filmu, že se ploužíš žíznivý, až padneš z duny a vyhasne ti svíčka.

V praxi byla každých 80 - 100 km nějaká pumpa, malý obchůdek, základní sortiment, ale vodu a pár sladkostí najdeš. No a když fouká do zad, těch 200 km není takové umění ujet.

Navíc cyklista jede po krásném marockém asfaltu. Doprava není velká, ale je. Jednou za 15 minut projede nějaký kamion. A dobrý zvyk je, že pokud zamáváš, šofér ti dá vodu. Takže ten civilizační backup, že tě někdo najde a sveze, kdyby byl fakt problém, tam vždycky je.


Samozřejmě, jiné by to bylo, kdyby se člověk vydal mimo cesty do písků a skal. Křížem krážem. Někam do tramtárie. Tam pak opravdu může přijít problém, ale stejně by dříve či později narazil na nějakého beduína. Poušť je mnohem frekventovanější, než to z filmů máme zafixováno.

Já konkrétně jsem měl v říjnu luxusních 22 stupňů přes poledne. Takže vodu jsem ani nepotřeboval a s větrem v zádech jsem těch 200 km do dalšího města vždy ujel na jedné lahvi (vody). Spíše je potřeba plánovat to jídlo. Jak už jsem psal výše, sortiment bídný a na sušenkách a cole se dlouhodobě žít nedá.


V jednu chvíli jsi jel s kuřátkem Pípem. Jaký je to příběh?
🗨️ Pípa jsem našel uprostřed pouště u cesty. Představ si pouštní nic, kamenitou pláň, jednu cestu. A v prachu u kraje cosi píská. Nemohl jsem ho tam nechat. Plán byl, že ho předám někde v nejbližším městě. Jenže kde a komu? Všude jinde na světě lidé chovají slepice, ale v pouštních městech fakt ne. Žádný vhodný dvůr jsem neobjevil. A s mou francouzštinou ani farmu na slepice.

Takže jsem neměl na výběr. Jel se mnou. V brašně, krabici, pod tričkem. Všelijak cestoval. Problém kuřátek totiž je, že prvních pár týdnů života nemají termoregulaci. A Pipo měl asi den, možná dva. Potřebují teplotu kolem 30 °C. Jenže jak topit, když je venku, byť na Sahaře, jen 22 v peaku? Navíc pocitově méně, protože fouká vítr?

Zkoušel jsem leccos. Zahřívat na těle, ale kuřátko bylo promočené od mého potu a já zapařený jak knedlík. Jediné, co pomáhalo, byla láhev s horkou vodou. Ale hřeješ to půl hodiny a vydrží to půl hodiny. Takovým stylem se projet Sahara nedá.

Snažil jsem se ho rozkrmit. Malá kuřátka to totiž musí odpozorovat od slepic. Ďobal jsem mu prstem do země a snažil jsem se mu vysvětlit, že ta kukuřičná směs je michelinská restaurace.


Když svítilo a hřálo sluníčko, přes den bylo dobře. Papal. V noci spal ve spacáku se mnou. Ale to teplo člověk netvoří. Já sice mám vnitřních 36,7 stupně, ale kůže tolik nemá, neboť od jistého momentu se potím. Neuměl jsem ho efektivně zahřívat. Snažil jsem se ho udržet 3 dny, chvíli to vypadalo nadějně, ale potom Pipo umřel. Prostě, byla mu zima.

Je to zvláštní pocit. Pro mě to byla jedna krátká etapa na nekonečné cestě. Pro něj celý život. Ale aspoň zažil lásku a ne jen velkochov a klec. Škoda. Pokud by se mi ho podařilo udržet ještě týden, dojel bych do Mauretánie a tam udeřili čtyřicítky.

Cestou jsi dostal malárii. Jakou máš zkušenost s africkým zdravotnictvím?
🗨️ Africké zdravotnictví je lepší, než jsem čekal. Ve smyslu, že vůbec je. Ale jinak je k ničemu. I v porovnání se slovenským marasmem. Totiž, jak mi vysvětlil domácí, korupce bují a doktorem se nestaneš, když vystuduješ nějakou školu a máš jisté alespoň standardní znalosti, ale když znáš a zaplatíš, neboť doktorský plat je super a zahojí tě na celý život.

Když jsem přišel se 40° horečkami do nemocnice ve městě Man v Pobřeží slonoviny, sice krásné, nové a velké, jakou ani u nás nemáme, tak se na mě doktoři dívali nechápavě, o co mi jde. Zároveň poněkud bezradně, jako "co s tebou máme dělat?"


Malárie u černocha je totiž něco úplně jiného než u bělocha. Domácí, přestože na malárii neexistuje imunita, přece jen nějakou imunitu asi mají. Navíc, právě ta mentální rovina je podle mě dost v náš neprospěch nás Evropanů.

U nás se malárie vnímá jako něco, co když v pralese dostaneš, rovnou voláš domů se slovy "měl jsem vás rád". Vždyť i Alexandr Veliký na to zemřel, tak to nemám šanci.

Ale v praxi se to dá. Jsou antimalarika. Ne ta preventivní, které se doporučuje jíst, pokud jedeš na 3 týdny někam na safari (nechtěl jsem je však do sebe tlačit půl roku). Ale jsou antimalarika už na samotnou léčbu. Většinou pilulky na 3 dny a opravdu jsou účinné a funkční.

Při první malárii, když mě sklátily čtyřicítky a druhý den přišla horečka přes 41° a už fakt jsem přemýšlel, že zavolám domů "Měl jsem vás rád", tak třetí den zabraly.

Vtip je v tom, že je třeba odhalit včas příznaky a začít co nejdříve brát léky. A příznaky jsou vágní. Nejprve latentní únava, bolest svalů, zvýšená horečka, případně různé imunitní příznaky. Mně se dělaly potníčky na kůži.

Ale to jsou všechno věci, které si ve švunku na bajku, když makáš a jsi furt venku a ve vlhkém a teplém prostředí, neuvědomíš a nespojíš s malárií. Vezmi si, že kopeš celý den na zahradě a večer jsi unavený a bolí tě svaly. A máš zapařená záda. No nečekané.

Takže první kolečko jsem fakt pochopil, až když jsem nemohl dál. Druhé bylo lepší. Už byla zkušenost. Začal jsem o dva dny dříve s pilulkami a přešlo to jen se zvýšenou teplotou.

Opravdu je velmi důležité sledovat se. A každý výkyv je na 90 % malárie. Na bajku chřipku, angínu ani nic takového nechytíš. Hned je třeba jíst pilulky.


Jaké máš zkušenosti s lidmi, které jsi potkával? Některé regiony mohou být nebezpečné, neměl jsi strach?
🗨️ Lidé mě berou až moc. Jednoduše svítím zde jako žárovka v tunelu. Takto, oni jsou velmi milí, komunikativní, zvědaví a pohostinní. Až na nějaké to procento, vyvolané všeobecnou chudobou, které tě vnímá jako „walking ATM“, to myslí opravdu nezištně.

Ale já jsem introvert. Chvíli je to zábavné a milé, být středem pozornosti, každý tě zdraví, každý je zvědavý, odkud a kam jedeš a chce vyměnit číslo. Máváš jako papež, ani tu ruku dolů nemá cenu dávat, když jdeš vesnicí. Doprovod dětí, které fandí jako na Tour de France.


A pak přejdou 4 hodiny a zbývajících 250 dní tě málem... prostě chceš raději skočit ze skály do propasti a už nechceš žádnou pozornost. Takže ano, lidé krásní a milí, ale víc bych si toho užíval, kdyby si mě nikdo nevšímal.

Byli 10 metrů ode mě. Dva volně žijící sloni.

Co se týká bezpečnosti, je to daleko lepší, než se nám může zdát ze zpráv a z těch pověr, co u nás kolují o Africe. Ano, jsou země, kde je to špatné. Ale to je Jižní Súdán, Somálsko a možná východ Demokratické republiky Kongo. A možná ani ne, jen jsem tam nebyl a nezbavil se těchto pověr.

V drtivé většině zemí je bezpečnost srovnatelná s Evropou. Samozřejmě, jsou jisté faktory. Velká města v noci. Boční uličky. Přeplněné trhy. Nebezpečné čtvrti. Ale to je všude. Ani v Bratislavě není radno kempovat pod Apollo mostem v noci.

O to spíše, že jsem bílý, čili svítím, poutám pozornost a každý vidí, že Američan, ten má nacpané kapsy dolary. Čili ano, to procento lidí, kteří ti chtějí udělat neplechu, tady podle mě není větší než u nás. Jen se zkoncentruje na tebe, protože svítíš. 🙂

Ale při dodržení jistých bezpečnostních standardů daných zdravým rozumem je to riziko na rozumné úrovni.

Situace jako ze zpráv, že přijede horda na džípech a vystřílí vesnici, to se neděje. Tedy neděje tam, kde jsem byl já.


Jisté riziko únosu turistů je v Nigérii. Tam jsem jel hotelovým stylem a vždy do tmy jsem byl na pokoji. To je základní pravidlo v Nigérii.

No a konečně, já jedu poměrně vyšlapanou cestou. V civilizaci, kudy jezdí i jiní cestovatelé, ať už motorkáři, cyklisté nebo francouzští důchodci v karavanech. Nebloudím lesními cestami hluboko ve vnitrozemí a v pralesích, kde mají šanci být nějací rebelové s negativním přístupem k mému životu.

Jaký byl nejhorší zážitek?
🗨️ Pro mě jsou nejnáročnější prostoje. Netrpím únavou, hladem (tedy na ten jsem trpěl permanentně, ale zvládal jsem ho), neprožívám nějaké nepříjemné lidi, pokud se i vyskytne nějaká blbá situace, nebo tím, že zmoknu. Mě týrá nejvíc, když nemůžu jet dál.

Když mám prostoj, protože malárie, a 10 dní kvasím v nějakém zapadákově. Pak týden jezdím na kole, konečně mám radost, že to jde, a bum, malárie 2. A zas stojím. Toto mě ubíjí. 🙂


Čili nejhorší moment pro mě byl, když jsem se na týden zasekl v Calabaru v Nigérii. Totiž, jak jsem psal, Nigérie je těžká země. Divní lidé, všichni tě berou jako bankomat, potmě nebezpečná, mají jen hnusný anglický sendvičový chléb, takže hlad jde na level 4000, prostě jsem ji chtěl přejet co nejrychleji a vypadnout co nejdříve do Kamerunu.

Jenže jsem měl trampoty s vízy do následujícího Kamerunu. Blbě vyplněná kolonka v žádosti způsobila, že jsem neměl víza na druhý den, ale za týden. A to jsem celý týden netušil, jestli jim ta kolonka nebude vadit až tak, že mi víza zamítnou úplně.


Ta nejistota, čekání a to, že nemám věci ve vlastních rukou, mě ubíjely nejvíc. To byla asi největší mentální krize. Když jsem byl fakt nalomený, že na to kašlu. Navíc to přišlo týden po druhé malárii, která mě zasekla na 8 dní, čili zase prostoj.

Musím dodat, že to není jako v Evropě. Projdeš se. Podíváš se na parky, architekturu, uličky, kávičky, piva. Prostě sightseeing na týden. Africká města jsou jen přerostlá směs garáží, dílen, oprýskaných domů, rozbitých chodníků, odpadků, chaosu, troubení a bídného jídla. Žádné centrum nemají.

Parky a veřejný prostor neexistují. Chodníky minimální a rozbité. Každou chvíli dvoumetrový odtokový járek, jáma, otevřený kanál, nebo se prodíráš mezi auty. Je to spíše túra a ne procházka. Jít i 500 metrů do potravin je únavné, protože všechno je rozbité, prodíráš se a každý něco chce. Prostě prostor, kde jsem opravdu neměl co celý týden dělat.


Jaký byl nejlepší zážitek?
🗨️ Jednoznačně pralesní sloni v Kongu. Existuje místo, jedno z mála v Africe, kde je lze vidět ve volné přírodě. Opravdu volné. Ne národní park a safari za stovky eur a vození se autem. Ale prostě doslova „v keřích za vesnicí“.

Afrika je totiž, a to je deprimující, vlastně dost vyjedená. Dávno je vše vystřílené a snědené. Všechno větší než ptáci a ti mají také namále. To, na čem jsme vyrůstali, dívajíc se na dokumentární filmy, je uzavřený, chráněný svět v národních parcích. A i to převážně dole v Namibii, Botswaně apod. V zemích Guinejského zálivu je mrtvo. Kozy, slepice, ještěrky a finito.


Takže najít takhle unikátní místo je zázrak. Měl jsem štěstí. Kamarád z Čech se v Kongu pohybuje kolem ochrany přírody. Tadeáš Šíma napsal knihu Na kole přes Afriku, neboť také před pár lety Afriku přejel. On mi toto místo doporučil.

Sloni chodí na horní nebo dolní konec vesnice. Jeden večer jsem čekal na dolním. Přišli na horní. Druhý den jsme je šli s místním stopařem najít. Už jen to samotné stopování byl zážitek.

Vidět pak slona, ​​byť jen jeho horní třetinu, z dálky a ze stromu, neboť ke slonovi není radno se přiblížit, stálo za to. Divoký slon v divoké přírodě. Žádná přerostlá ZOO, kde tě přivezou autem na safari i s holandskými důchodci.


Nejlepší však přišlo večer. Tentokrát jsem byl na správném konci vesnice. A sloni přišli. 10 metrů k cestě, kde jsem stál. Byli 10 metrů ode mě. Dva volně žijící sloni. Malý zázrak Afriky.

Pravděpodobně jsme poslední generace, která má šanci vidět slony pralesní mimo rezervaci. Byl to úplně jiný pocit vidět je takhle, než někde v ZOO nebo organizovaně na safari.


Jaký byl plán cesty? Kolik kilometrů a kolik zemí?
🗨️ Můj plán byl od začátku přejet ze Slovenska na nejjižnější bod Afriky, Střelkový mys. Celé to bylo celkem 21 afrických zemí, 23 000 km a trvalo to 279 dní.

Maroko, Mauretánie, Senegal, Gambie, Guinea-Bissau, Guinea, Sierra Leone, Libérie, Pobřeží slonoviny, Ghana, Togo, Benin, Nigérie, Kamerun, Kongo, Angola, Namibie, Botswana, Zambie, Zimbabwe a Jihoafrická republika.