Moje cesta od trojpřevodníku až k oválu

Cyklistika se neustále vyvíjí a tomuto vývoji jsem se nevyhnul ani já. Jak jsem postupně měnil kola, propracoval jsem se od dnes již brzy archaického trojpřevodníku až k oválnému jednopřevodníku.

Vrátím se však k ještě dřívějším časům, kdy mě cyklistika „drapla“ a už nepustila. Tehdy jsem jezdil na otcově staré trekové Demě. Dodnes tvrdím, že páčkové řazení Shimano SIS je jedno z nejlepších, jaké jsem kdy zkusil, zejména z hlediska praktičnosti. Starý dobrý systém 3x5, víc mi ani nebylo třeba, vždyť koneckonců tady v okolí Trnavy je přece téměř čistá rovina. No i přesto jsem po čase pokukoval po nových kolech, protože na tak starém kole mi zpřevodování úplně nesedělo.

Stará dobrá klasika stačí… Nebo ne?

Prvního „pořádného“ kola jsem se dočkal někdy v květnu 2014. Už tehdy jsem každý výběr a nákup důkladně zvažoval, jasnou volbou byla 29“ kola a trojpřevodník s dostatečným rozsahem. Něco jako jednopřevodník bylo samozřejmě teprve v plenkách (možná ani to ne, znalci mě doplní, kdy přišly na scénu) a dvoupřevodník byl jen pro pracháče. Tehdy jsem si pořídil na moje dnešní kritéria pořádně těžký CTM Rambler 1.0, ale pro mě, jako 16letého bikera, který se zamiloval do dvoukolových tátošů a měl značně okleštěný rozpočet, to byla super volba.


Placky 44–32–22 vpředu a kazeta 11–34 vzadu spolu s MTB pneumatikami a odpruženou vidlicí mi umožnily okusit i terén. Nutno však říci, že v té době pro mě byla jízda v terénu spíše vzácností a většinou jsem se ocitl spíše na silnici. Celý příběh trochu urychlíme a přeskočíme zhruba šest let, které jsou ve zkratce popsány v mém článku o silničním kole. Přistáváme na datu 1. 6. 2020, kdy jsem si z Trenčína dovezl „žiletku“ a můj horský bike byl na čas odsunut na vedlejší kolej – paradoxně se kvůli tomu rozjel kolotoč zajímavých událostí.

První trampoty a další krok

Totiž, když už jsem měl kolo určené na silnici a nemusel jsem na ní drtit široké pneumatiky, začal jsem horské kolo využívat k tomu, na co bylo primárně vyrobeno – a sice k jízdě v terénu. Tady se pozastavím a věřím, že mi módní policie odpustí ten nosič… pozůstatek našeho výletu přes celé Slovensko.

Jako první padla za oběť Kráľova hoľa, ale aktivněji jsem začal až na podzim, kdy už byla na žiletku zima. Podzim = hodně bláta. Následně samozřejmě hodně bláta na kole. Nutno přiznat, že ne všechno byla chyba pohonu a přesmykače. Nakonec se v té době ne zcela preferovaly XC rámy s vyšší průchodností plášťů, minimálně ne na low-end kolech. Přestože jsem měl z výroby osazeny jen 2,1“ pláště, další zachytávač bláta byl na světě.


Následně už to šlo jedno s druhým, mnohdy jsem byl odkázán jen na jeden převod vpředu, protože se mi na přesmykači nachytalo takové množství lepkavého „maglajzu", že přestal fungovat. Druhá věc, která mi neskutečně lezla na nervy, byl čtyřhran. Ačkoli bylo ložisko samozřejmě zapouzdřeno, mezi kliky a střed se mi často dostávalo bláto, prach, nečistoty a komu by se chtělo stále sundávat kliky a poctivě to čistit? Zima celému systému úplně nepomohla a když mě netrápilo bláto, tak alespoň zadrhávající se lanko. Víte, jak to je – čím méně pohyblivých věcí na kole, tím méně se toho může pokazit. A tak definitivně padlo rozhodnutí, předělat trojpřevodník na jednopřevodník.

Omezené možnosti

Když naši zjistili, co všechno plánuji předělat, padla otázka, proč si rovnou nekoupím nové kolo.

Už pár měsíců předem jsem zkoušel, jaké to asi bude. Jelikož můj druhý převodník vpředu měl akorát 32 zubů (stejně velkou „pilu“ jsem chtěl mít i na příštím pohonu), prostě jsem jezdil na 2x1 až 2x8 a ostatní převodníky jsem nepoužíval (číselně mi to vycházelo na zpřevodování 32x34 až 32x12 zubů). 12% stoupání jsem silově zvládal i v sedě a trochu mě to uklidnilo, koneckonců, po předělávce budu moci využívat kazetu s větším rozsahem.


Studoval jsem všechnu tu teorii o kazetách, ořeších, středových složeních, kompatibilitě… Možná je to divné, ale bavilo mě to a baví mě to dodnes. Každopádně, zjištění byla asi taková, že kombinace poměrně starého rámu a ořechu „odsuzovala" můj bike na maximálně 10rychlostní kazetu s rozsahem 11 – 46 zubů. Když jsem si hodil převody do tabulky (určitě znáte stránky nebo appky na styl „gear calculator“), zjistil jsem, že převodové poměry jsou téměř identické jako můj starý systém, přestože přijdu o několik nejlehčích a několik nejtěžších převodů.


Tady samozřejmě musím dodat, že tabulka je jen tabulka a zkušenosti v terénu jsou už druhá věc. Ovšem zatím není třeba předbíhat událostem a vrátím se ke všem vyřizovačkám. Přestože bych kdejakými prapodivnými úpravami mohl na biku nechat původní kliky, nakonec jsem se i s přihlédnutím ke špinavému středu rozhodl pro zapouzdřené ložisko Hollowtech II. Celkově mě změna pohonu vyšla na zhruba 150 € (bavíme se o desetirychlostní sadě Deore). Když se zadívám na fotku ze servisu, asi jsem to neměnil v hodině dvanácté, ale minimálně alespoň o půl třetí. Takže ponaučení, starejte se o svá ložiska.

První zkušenosti s jednoplackou

Na začátek jsem si poměrně slušně „naložil“, protože jsem šel hned na Štefánikovu cyklomagistrálu. Změnou pohonu jsem ušetřil něco na hmotnosti, ale snad nejvýraznější změnou bylo pocitové posunutí těžiště kola dozadu, důvod prostý - minus dva převodníky a přesmykač, lehčí střed, lehčí kliky, mírně těžší šaltr, a zejména těžší kazeta. To mi papírově předurčovalo o něco náročnější strmé výšlapy než dosud (zejména z hlediska létajícího předního kola), i zde je třeba se pozastavit a nezapomínat, že velké přičinění na tom měla v té době už pořádně zastaralá geometrie, což jsem si samozřejmě neuvědomoval.

Prvním příjemným zjištěním bylo, že to zvládne i 20% stoupání. Druhým, ne až tak příjemným zjištěním bylo, že když je ta 20% stojka na trase již čtvrtá, zbývá jen tlačit (ačkoli těžko říci, zda by to vyšší rozsah kazety vyřešil, a druhá věc, kdo nemá v kazetě, měl by mít v nohou . Každopádně, křest ohněm „zmákl“ jednopřevodník na výbornou a byl jsem si jistý, že se jedná o dobrou investici.

Odcházejí mi komponenty, řeším upgrade a končím u nového kola

Nic netrvá věčně a moje vidlice by o tom mohla říct své. První věta z úvodu samozřejmě neplatí jen na pohon – v rámci většího upgradu a odcházejících komponentů jsem plánoval koupit novou vzduchovou vidlici a také nová kola na průmyslových ložiscích, protože mi kónusy otravovaly život. Když naši zjistili, co všechno plánuji předělat, padla otázka, proč si rovnou nekoupím nové kolo.

Přestože jsem návrh okamžitě smetl ze stolu (vždyť co mému nynějšímu biku chybí?), Červík už byl v hlavě zavrtán, a nakonec jsem si řekl - proč ne? Koneckonců, někdy je lepší vyměnit rám se zastaralou geometrií bez možnosti osadit vidlici s tapered krkem, vážící snad tolik, co průměrný slon indický, za něco moderního s boost a pevnými osami. Tím spíš, když už jsem konečně začal brát horskou cyklistiku vážně. A povýšil jsem tedy pořádně, protože po nekonečném, přes rok trvajícím čekání, mi doma přistál Superior Team XF 29 Elite. Paradoxně jsem tím pádem na starém biku, předělaném na jednoplacku, odjel jen asi pět vyjížděk.

Zvykám si na nový druh pohybu

Bike jsem si přebíral s již nahozeným oválným převodníkem, nebudu chodit kolem horké kaše, vybral jsem absoluteBLACK v 32zubovém provedení Srandy stranou, svůj účel splní i v „Batman“ provedení.

Už po pár šlápnutích jsem si, podle očekávání, říkal: „Tak tohle je tedy řádně divné.“ Popisů klasika vs. ovál jsou plné internety, takže to tady asi nebudu úplně rozmazávat. Na co jsem však přišel rychle - čím vyšší kadence, tím nižší účinek, minimálně pocitově. Situace se změnila po příchodu do ostrých stoupání. Zejména v momentech, kdy jsem se postavil ze sedla a moje kadence šla přirozeně dolů, jsem cítil kontinuitu záběru. Nebylo to však nic, na co bych si musel dlouhodobě zvykat, spíše tak drobný, nenápadný pomocníček. V současnosti už silně zvažuji, že se ovál ocitne i na mé silničce, ať už v podobě malého převodníku, nebo i obou…


A verdikt ohledně pohonu? Trojpřevodník mi v začátcích jednoznačně pomohl ve dvou oblastech, o které jsem při „mezipřistání“ v podobě 1x10 přišel. Množství těžkých převodů, které jsem dokázal využít při, pro mě v té době oblíbených, asfaltových sjezdech, a rovněž i těch nejlehčích převodů při jízdě do kopce. 10 rychlostí v kombinaci s jednopřevodníkem bylo fajn do momentu, kdy přišla únava. Tehdy jsem cítil, že mít vzadu těch 5 – 6 zubů navíc, jak je tomu na moderních 12rychlostních kazetách, by mi určitě pomohlo. Ale při momentální kombinaci 32zubový ovál vpředu a 10 – 51 zubů vzadu už při ostrých výšlapech narážím spíše na problémy s trakcí, než na nemohoucí nohy.

Válka jednopřevodníků a dvoupřevodníků, či dokonce trojpřevodníků je tu s námi už poměrně dlouho, něco jako počáteční odpor vůči 29“ kolům. Celkový průběh je podobný – dnes už „jednoplacku“ najdeme na drtivé většině strojů, ačkoli je jasné, že systém má své mouchy, například v podobě většího křížení řetězu. Na druhé straně v mých očích není třeba dvoupřevodníky hanit, protože i začínajícím cyklistům nabídnou několik kombinací převodů.

A do kterého tábora patříte vy – volíte cestu menší nutnosti údržby, nebo většího rozsahu převodů?