Stoneman Miriquidi: to nejlepší z Krušných hor

9 vrcholů, 4400 výškových metrů, 162 km dlouhý okruh, to vše v Krušných horách, na obou stranách hranice. Výzva, která stojí za to.

Do Krušných hor jsme se chtěli už dlouho podívat a zalíbilo se nám, že budeme mít už takhle dopředu naplánovaný výlet. A kromě naplánované trasy nás možná na konci kromě dobrého pocitu čeká i odměna.

Co je Stoneman zač?

Cestou sklidíme od zájezdu německých důchodců pochvalu a potlesk za to, že jedeme do kopce na kolech bez motoru...

Projekt Rolanda Staudera začal na původní trase Stoneman Dolomiti a organizátoři postupně přidávali další lokality napříč Evropou. Vznikla tak celá síť cyklistických výzev se společným jmenovatelem: užít si pobyt v horách, posunout své limity a stát se členem komunity cyklistů nadšených pro podobné akce. Kromě původní trasy tak můžete zdolávat Stonemana v Ardenách, Krušných horách, Švýcarských a Rakouských Alpách, navíc postupně přibývají další varianty a kromě původních MTB tras tak letos v projektu najdete i silniční verze, a dokonce i zimní varianty pro běžkaře.

My jsme pro začátek z celého projektu vybrali krušnohorskou trasu pojmenovanou Stoneman Miriquidi. V podmínkách výzvy jsme se dočetli, že je možné absolvovat ji za 1 až 3 (po sobě následující) dny, vystoupáme na nejvyšší vrcholy české i německé části hor a povozíme se po místních trailech. Kdo by nechtěl, že? Za jeden den by to pro nás ale bylo za hranou, volba tedy padla na dvoudenní variantu, navíc kilometrově prodlouženou o přejezdy na Boží Dar, kde jsme spali.


Princip celé akce spočívá v objíždění stanovených vrcholů po předem dané trase, jejíž mapu dostanete buď elektronicky, nebo v papírové podobě, podle toho, jaký startovní balíček si koupíte. Na vrcholech jsou mapy a mašinky na oražení kartiček (připomíná to dírkovačky, kterými kdysi označovali průvodčí jízdenky ve vlaku), případně je možné mít kartičku s vrcholy elektronicky v mobilu a na každém z vrcholů se zalogovat. Organizátoři nabízejí vyzvednutí startovacích balíčků u partnerů, vše je jednodušší, když u některého z partnerů akce i bydlíte. Navíc můžete zvolit i etapovou variantu, ve které za vámi dovezou kufry do vybraných míst. My jsme v tomto ohledu šli vlastní cestou – ubytování jsme si našli sami a startovní balíček jsme měli jen elektronický.

Den první: německá etapa

Když už máte za sebou půlku trasy, není vůbec prostor pro úvahy, jestli to třeba nevzdat.

Ráno startujeme z Božího Daru a jako první nás čeká výjezd na Fichtelberg. Začíná to hezky, i když výhledy se nám zatím schovávají. Občerstvovačku nepotřebujeme, takže si užijeme hlavně cestu z kopce po staré bobové dráze. Dál se trasa klikatí lesy, místy trošku bloudíme (i když i přímo na místě jsou značky, trošku to komplikují letošní objížďky), ale další z cílů je nadohled – Bärenstein je kopec, který se nedá přehlédnout.

Cestou sklidíme od zájezdu německých důchodců pochvalu a potlesk za to, že jedeme do kopce na kolech bez motoru, což nás samozřejmě potěšilo. Sjíždíme dolů k řece, kolem které nás moc hezká stezka zavede pod další z vrcholů – Pöhlberg. Tentokrát byla zajímavá cesta nahoru – po bývalé sáňkařské dráze, kterou před sto lety vyskládali z kamenů. Vypadá to krásně, jede se po tom hůř.


Ani tady ještě nezastavujeme a míříme směrem k dalšímu z cílů, Scheibenbergu. Je to dlouhý přejezd a definitivně si potvrzujeme, že na této straně hranice mají zvláštní zálibu ve stavění panelových cest. Chápu, je to beton, vydrží toho asi hodně, po pár kilometrech už jsme ale byli solidně naklepaní (myslím, že tady někde se definitivně rozhodlo, že potřebujeme fully). Na kopci konečně občerstvovačka a hurá zase dolů, abychom mohli opět stoupat nahoru.


Další kopec, na jehož vrcholu je horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny, jen tak stojí v cestě, není na seznamu těch, které máme dobývat. Je to ale poctivé stoupání a nahoře jsme navíc zklamaní, protože se nedá jezdit přímo okolo nádrže jako třeba na Dlouhých stráních. Docela nám začalo docházet magi, a to nás čekala cesta přes kopec do Rittersgrünu a pak nahoru na hřeben k hranici, kde jsme opouštěli trasu Stonemana a vraceli se na Boží Dar. Konec byl ale za odměnu. Krásná cesta i výhledy, posledních 12 km byla vlastně časovka. A pak, po 93 km a 2394 nastoupaných metrech, zasloužené pivo a postel…

Den druhý: ve znamení trailů

Na Klínovci jsme chtěli dobytí posledního vrcholu oslavit, ale všechny hospody byly zavřené...

Když už máte za sebou půlku trasy, není vůbec prostor pro úvahy, jestli to třeba nevzdat. Takže s celkem bolavýma nohama (ostatní bolavé části těla nezmiňuju) opět nasedáme na kola a cestou včerejší večerní časovky se vracíme na trasu Stonemana. Jde to rychle a hned po ránu se tak dostáváme na první dnešní traily, známé německé centrum Rabenberg, které je i jedním z vrcholů. Ani tady nás ale trasa nešetří a poté, co nás nechá užít si kousky modrých a červených trailů, nás ve finále táhne dolů po černém. Musím přiznat, byla to výzva.

A když je to z kopce, musí to pak být zase do kopce… Stoupání na Auersberg se docela táhlo, cestou nic moc zajímavého nebylo, ale samotný vrchol zajímavý je – kromě hospody na něm najdete i obří radar. Cestou dolů projíždíme okolo rašelinišť, až se vrátíme zpět do Čech, do vesnice Potůčky. Pro nás docela šok – žili jsme v domnění, že doba stánků s napodobeninami značkových kabelek je už dávno pryč, ale zřejmě ne. Tady jich bylo tolik, že jsme museli kola v davu tlačit. I stánky s trpaslíky byly… Raději zase pryč, do přírody.


Stoupání na Blatenský vrch nás vrátilo zpět do hry, hlavně kořenový konec stál za to. Nahoře orazíme další vrchol, oslavíme to pivem a párkem a čeká nás krásný sjezd do Abertam kolem propadliny lomu Červená jáma, která určitě stojí za návštěvu. A pak zase hurá nahoru, tentokrát na Plešivec. Cestou potkáváme dost lidí, i na vrcholu je jich díky místním atrakcím nemálo, takže žádné velké zdržování a dolů z kopce prověříme místní traily. I tady by to šlo.


V itineráři už nám zbývá jen poslední vrchol, Klínovec. Má to je jeden háček – z Plešivce to na něj není úplně blízko (přes 20 km), ani úplně po rovině (přes 800 výškových). Ale jdeme do finále, takže s chutí do toho. Cestou jsou krásné výhledy na českou stranu hor i do vnitrozemí, takže to nakonec uteče rychle.


Na Klínovci jsme chtěli dobytí posledního vrcholu oslavit, ale všechny hospody byly zavřené, tak jsme to oslavili alespoň sjezdem po červeném trailu Rubín (za mě ze všech trailů toho dne nejhezčím). A pak už jen na Božím Daru uzavřít trasu a odeslat všechny logy. Podle statistik z druhého dne jsme ujeli 95,5 km a nastoupali 2253 výškových metrů.

Zážitek, který rozhodně stojí za to

Po odeslání logů nám hned přišly gratulace, ocitli jsme se na listině finisherů a rozhodli jsme se, že za tu snahu si zasloužíme i trofej. Ta nám přišla později poštou a musím říct, že je to fajn vzpomínka na Stonemana (vzpomínám pokaždé, když z ní utírám prach).


A co k celé trase? Rozhodně nikoho nešetří. Protáhne vás místy, kterými byste si asi sami trasu nenaplánovali, zavede vás opravdu na všechny vrcholy Krušných hor, podíváte se kus do německého vnitrozemí, když zastavíte, můžete projít některá města a městečka, stejně jako se podívat na rašeliniště, doly a jiné zajímavosti. I v trailcentrech by se dalo zdržet delší dobu. My jsme se zajížďkou na Boží Dar a zpátky najeli celkem 188,5 km a nastoupali 4647 výškových metrů. Musím přiznat, že další den jsme rádi nechali kola odpočívat a šli na výlet pěšky.

Parametry trasy:

• Určení: Horské kolo
• Náročnost: Střední
• Kdy vyrazit: mezi 28. dubnem a 31. říjnem
• Povrch: Polní a lesní cesty, traily, asfalt
• Délka: 162 km (udáváno organizátorem), za 2 dny naměřeno 188,5km s noclehem na Božím Daru
• Převýšení: 4400 m (udáváno organizátorem), za 2 dny naměřeno 4647 m s noclehem na Božím Daru
• Záznam jízdy 1. den: na Strava.com
• Záznam jízdy 2. den: na Strava.com

Zdroj fotografií: archiv autorky.