Od miniendura přes XC raketu až po trailbike – metamorfózy jednoho biku

Pokud nepočítám nespočet krátkých „bokovek“, je to už osmý rok, co to táhneme spolu. Řeč není o mé manželce, ale pochopitelně o mém biku.

Přestože za tu dobu jsem měl možnost vyzkoušet kvantum různých testovaček, Kona Process 111, modelový ročník 2015, zůstává nedílnou součástí mé „cyklostáje“.

Jak roky plynou, už to zdaleka není ten bike, jaký to byl na svém prvopočátku a v různých metamorfózách přeskákal všemožné MTB žánry, od původního all-moutain/miniendura, přes XC, Down-Country až po trail. Ale takto mě to prostě baví a tento vývoj krásně odráží i můj vývoj jako člověka a jezdce. Pokud vás toto téma zaujalo, udělejte si kafe, pohodlně se posaďte, dejte si nohy na stůl, toto čtení bude trošku na déle .

Jak jsem se vůbec ke Koně dostal?

Kona Process 111 je mým prvním fullem v osobním vlastnictví. Abych byl upřímný, vybral jsem si ji vysloveně proto, že papírově měla přesně takovou geometrii, jakou jsem si v té době od moderního a svého prvního fullu představoval. Všechno ostatní jako 760 mm řídítka, 40 mm představec, teleskopka, těžké pláště a kola mi však vůbec nevoněly.

Jelikož v té době tuto značku na Slovensku už nikdo oficiálně nezastupoval, vypsal jsem si dovolenku a využil kámoše Dominose, který spolu s bratrem zrovna vyrážel do hlavního města kupovat synovci kolo. Byla to jediná možnost vidět tento bike živě. Bike jsem si vyzkoušel, povozil se na parkovišti před prodejnou a zklamaný odešel domů. Vůbec to nebyl můj „šálek čaje“. Seděl jsem na tom příliš vzpřímeně, pláště hučely, bike byl těžký, řídítka vysoko a široká jako na harleji…

Stále mi to však vrtalo v hlavě a začal jsem spřádat ďábelský plán a virtuální excelovskou tabulku, co by se dalo vykouzlit, kdybych vyměnil kola, řídítka, představec, teleskopku, pláště, gripy, sedlo… (vlastně skoro všechno).


No a do toho po dvou měsících na e-shopu prodejny navíc vyskočila 40% sleva, jelikož se jednalo už o loňský model, a bylo vymalováno! Za týden mě čekal s obrovskou krabicí poštovní kurýr na rampě v práci a celá geneze mohla začít.

Název projektu zněl: „Jeden bike na všechno”. V té době manželka ještě studovala, bydleli jsme u rodičů a celodenní víkendové výlety, maratony, závody do vrchu a každodenní ježdění po práci nebyl žádný nepřekonatelný problém. Ručička osobní váhy tehdy ukazovala tak o 10 – 12 kilo méně a gramařské komponenty ani zdaleka nenarážely na své limity. V této epoše se výměnou různých komponentů dostala Kona na hmotnost něco přes 12 kg a sem tam se podařila i nějaká ta „bedna“ na lokálním závodě, pokud jel Kája a spol. „dlouhou“. No, ale to už trochu předbíhám.

2017-2018: Od AM k XCM

...hlavní rezervy gramů jsou situovány zejména v pneumatikách kolem mého břicha.

Kona Process 111 byla původně koncipována jako takové nízkozdvihové „minienduro". V roce 2013 (kdy tento model vznikl) vůbec nebylo běžné, abyste našli v nabídce výrobců odolný nízkozdvihový 29” bike do těžšího terénu. V té době to byl nevídaný počin a celá modelová řada „nepochopitelně“ neumožňovala osazení přesmykače, měla v základu na všech modelech teleskopku s vnitřním vedením a horní rámovou trubku „proklatě nízko“. K tomu relativně položenou hlavu, kratičkou zadní stavbu, delší přední trojúhelník a komponenty typické spíše pro biky se zdvihem řádově o několik centimetrů vyšším. Mike Levy z pinkbiku se v roce 2021 o "stojedenáctce" dokonce vyjádřil, že to byl vůbec první Down-Country bike, i když tehdy ještě tato kategorie biků vůbec neexistovala.

Absolutně v rozporu s tím, jak tento bike zamýšleli borci v Kanadě, jsem se pustil do přestavby na maratónský univerzál se zdvihy 120/110 mm, který by byl pohodlný, a zároveň šel dobře za pedálem. Jako první „šla z domu“ teleskopka KS LEV se zdvihem 125 mm, aniž bych ji vůbec vyzkoušel, neboť jednak papírově byla o centimetr kratší, než jsem do optimálního posedu potřeboval, a „druhak“, do té doby jsem nic takového neměl. Logicky jsem to tedy nepotřeboval a vozit na biku sedlovku, která má přes 500 gramů, bylo něco, co mi v té době dokázalo rozbušit srdce víc než jízda do kopce. Nahradila ji tedy pevná 200gramová CNC kráska Thomson Masterpiece. A jako bonus k tomu mi do měsíce psal kluk, co tu nepoužitou teleskopku koupil, že mu vytekla jako stará pračka. Tak nějak jsem se tehdy rozhodl, že na teleskopku mám ještě čas, i když jsem se tomuto komponentu vůbec nebránil. Jenže v té době byly teleskopky se zdvihem 150 mm a hmotností pod půl kila mimo mé finanční možnosti .


Jako druhý dostal „padáka“ původní tlumič Rock Shox Monarch RL, jehož páčka uzamykání byla více na okrasu než na uzamykání a šmátrání po ní ve sjezdu mi vytvářelo hluboké vrásky na čele. Podařilo se mi vykšeftovat od Kristýny krásný třípolohový tlumič Fox Float DPS, který měl lockout twinlock od Scottu a v uzamčené poloze byl reálně tuhý jako štolverk. Tento tlumič jinak spolehlivě funguje dodnes. Díkásek, Kika, pozdravuji!

Samozřejmě za oběť padly i těžké ráfky WTB a pláště Maxxis Ardent, které nahradily „papírové“ Rocket Rony Lite Skin, které měly na sobě po sezóně mapy jako atlas světa, a ráfky ZTR Crest, které praskaly kolem niplů jako dřevo v krbu. S odstupem času se tomu směju, a přestože některé KOMy vydržely dodnes, už bych do takové gramařské "magořiny" dnes určitě nešel.

2018 - 2019: Přibírám já, přibírá bike, alias Down-Country éra

Sice je to trochu v rozporu s mým příjmením, ale tak, jak přibírá na hmotnosti bike, přibírám i já. (Nebo je to spíše opačně?) Zde už přichází kromě první a druhé fáze, i fáze předělávky bydlení a večerního vyjídání ledničky, což nepřímo vede k logickému odklonu od „gramařiny“ s vědomím, že hlavní rezervy gramů jsou situovány zejména v pneumatikách kolem mého břicha. Na bike se tak dostávají komponenty, které zvyšují hlavně jeho univerzální schopnosti a nepodléhají příliš rychlému opotřebení. Přidávám odolnější pláště Vittoria Barzo/Mezcal (později Taipan, Barzo, Wicked Will), 70 mm dlouhý představec, který se ve sjezdu nekroutí jako nasolená žížala, přichází konečně i 150 mm teleskopka, širší řídítka, čtyřpístkové brzdy Shimano SLX, 12rychlostní pohon a karbonové kliky. Stále se však jedná o poměrně rychlý a lehký bike, který se toho nebojí ani na trailech.

2020 - 2022: „Čachrování" s geometrií a starší doba trailová

...elektronické řazení je asi nejlepší upgrade, jaký si za poslední roky pamatuji.

COVID. Magické slovo, které změnilo naše životy. Vedlejším efektem pandemie v mém případě byl i citelný odklon od zažitého polykání kilometrů v širším okolí a soustředění výjezdů více do neprobádaných lesů v místě bydliště. Jednak za to mohl zákaz pohybu mimo okres a "druhak" frustrace z náročné práce ve "špitálu" a potřeba vypadnout někam, kde bude jen ticho, les a já. V tomto období jsem místo obvyklého kroucení pedály objevoval více nové pěšinky a možnosti ježdění v prostředí mimo dosah sítě GSM. Výškové metry naskakovaly rychleji než kilometry a průměrná rychlost byla menší než počet seříznutých a odklízených větví za hodinu.

Nové „tajné” traily a zdolávání přírodních nástrah se mi fest zalíbily a samozřejmě se to odrazilo i na mezigenerační obměně komponentů. Začal jsem spekulovat, jak by se dala zmodernizovat geometrie rámu. Do oka tlumiče putovaly excentrické vložky, vidlice dostala nový shaft s centimetrem zdvihu navíc, představec jsem o centimetr zkrátil, řídítka naopak o dva centimetry prodloužil. K tomu přišel 30zubový převodník a vodítko řetězu, pěnové gripy nahradila poctivá guma s objímkami a teleskop se zdvihem 150 mm byl najednou málo (200 mm vnímám s odstupem času jako „new normal”). Rychlé Vittorky nahradilo dvoukilové combo Maxxis Dissector/Schwalbe Nobby Nic.


Došlo také na dva dlouholeté brouky z hlavy, a to karbonové ráfky a elektronickou přehazovačku SRAM GX AXS. Zatímco karbonová kola s sebou přinesla spíše problémy jako „prdlý" zadní ráfek, zasekávající se vadnou sérii ořechu a potřebu používání insertů, při kterých je nahazování plášťů obvykle řádný „porod", tak elektronické řazení je asi nejlepší upgrade, jaký si za poslední roky pamatuji. Věčné problémy se zadrhávajícím se bowdenem a „rachtání“ šaltru zmizely ve vteřině a popravdě návrat k mechanice si už ani dobře neumím představit.


Bike navzdory přítomnosti většího počtu karbonových komponentů opět poskočil o kousek na hmotnosti a aktuálně se v „plné polní" pohybuje na hodnotě cca 14,8 kg. Místo víření prachu na svážnicích jsem tak začal skoro výhradně „šrédrovat" lokální traily, jezdit stylem „strmě nahoru, strmě dolů” a dávat vyjížďky dlouhé 15 km s nastoupáním pěkných 700 výškových. Vzdálenosti a vysoké průměrky jsem vyměnil za výškové metry a technické pěšinky a popravdě si to užívám jako nikdy předtím!

2023 - ?: Co bude dál?

Cyklisté to mají obvykle tak, že když začne být bike přesně podle jejich představ a už se není moc kam posunout, tak si koupí něco nového a celý koloběh začne nanovo.

Netvrdím, že já takové kacířské myšlenky nemám, ale přesto je moje Kona pro mě i nadále srdeční záležitost a jako správný cyklofanatik se na ni dokážu jen tak půlhodinu bezprizorně dívat a obdivovat ji. No a samozřejmě, že už mám na novou sezónu nahozené o číslo větší kotouče, nachystané nové DHFko na přední kolo a pár tuningových komponentů zaškrtnutých na MTBIKERu ve wishlistu.


Navíc jsem mezitím „zfotrovatěl“ a času na ježdění je vedle prcka, rodiny a práce stále méně. Vidím to tedy v nejbližší době spíše na pořádný cyklovozík a hřejivý pocit na hrudi, když to příležitostně někomu v kopci pěkně natřu i na 15kilovém trailbiku . Zkrátka jsem dospěl do stadia, kdy sám sobě a ani ostatním už nepotřebuji nic dokazovat, jízdu na „emtébéčku“ si v první řadě užívám a nejdůležitější ze všeho je, abych spolehlivě v bezpečí a zdraví dojel domů. No a když se přitom podaří nějaký ten zářez v leaderboardu, je to pro mě cenné o to víc.

Pokud to vy máte úplně jinak, je to naprosto v pořádku. Každý vnímá požitek z jízdy jinak a i já jsem měl úplně jiné preference jako dvacátník, než jaké mám teď jako třicátník v poločase.

Biku zdar!