Portugalské dobrodružství aneb jak jsme venčili Dogmy

Jak vypadal ultra závod Biking Man Portugal 2022 na silničních kolech a jaký výlet z toho nakonec vznikl?

Toto dobrodružství se mnou absolvoval můj dobrý parťák Miloš. Do města Faro v Portugalsku jsme dorazili v předstihu kvůli leteckému spojení, takže jsme měli dva dny k dobru na aklimatizaci. První den jsme byli „protočiť“ ztuhlé nohy po pobřeží a podívat se na okolí města. Druhý den už byl zajímavější. Nabalili jsme kola povinnou výbavou a věcmi potřebnými na závody a vyzkoušeli jsme si projet po plánované trase prvních 22 km na kopec a posledních 24 km ze závodu.


Ze začátku po rovině to byla ješte zábava, ale když se cesta začala zvedat, hned nám ztuhl úsměv. Z našich lehkých kol se staly těžké stroje. Všechno sedí dobře, kapsy drží, světla odolávají i kočičím hlavám, jen je potřeba vyřešit tu hmotnost. Nastoupali jsme 440 výškových metrů a „auu“, trochu to i bolí...


A závody slibují nastoupat 12 000 a víc metrů! Vrátili jsme se na ubytko, shodili všechny věci z kol a šli na místní pláže měnit taktiku balení. Takže věci, které asi potřebovat nebudeme, musí zůstat v kufru. Prostě věci, které nemáš, ti nebudou chybět.

Registrace a brífing

Na třetí den je naplánovaná registrace účastníků. Dopřejeme si vydatný spánek, pozdní snídani v místním bistru a odcházíme na registraci. Zázemí máme v parku u přístavu, na startu závodů. Po nahlášení našich jmen dostáváme otázku: „A kde máte kola s povinnou výbavou?“ Ups, tak to jsme nevěděli, že budeme při registraci potřebovat i kola. Zpátky na ubytko, sbalit všechny potřebné věci a vrátit se.

A vítr všude a vždy proti nám!

V prvím stanu dostáváme čísla a startovací balíček. Ve druhém stanu se nachází technická místnost s možností opravit, případně nastavit kolo i za pomoci technika. Naštěstí nám všechno funguje, tak se přesouváme dál, k usměvavému staršímu pánovi. Nejdřív nám zváží kola, potom si zapíše značku, výbavu, převody, počet a značky brašen. Při vážení mi klesá úsměv, zjišťuji, že z mého 6,8 kg kola je 11,5 kg vážící stroj, a to bez bidonů s vodou. Připočítal jsem ještě 1,5 kg vody a nebylo mi do smíchu - tuto hmotnost povezu víc než 1 000 km.


Pán je dost hovorný a když se dozvídá, že jsme na prvních závodech z jejich série, dává nám cenné rady. Při pohledu na naše kazety zůstává trochu zaražený. Prý musíme být silní, když jedeme s těmito převody. Já jsem měl kazetu 11-30 a Miloš 11-29. Pochopili jsme, že kopce na trase asi nebudou úplná „brnkačka“. Jako bonusovou radu nám prozradil výhody ježdění v noci - méně fouká a teplota je příjemnější než přes den. Popřál nám všechno dobré a prý se uvidíme na prvím checkpointu. Na závěr nás ješte poslal na kontrolu povinné výbavy.

Povinná výbava:

• GPS tracker od organizátora
• 4 AAA baterie (náhradní baterie pro tracker)
• GPS navigace
• přilba
• přední a 2x zadní světlo
• pumpa, náhradní duše a sada na lepení defektů
• lahve na vodu s minimální kapacitou 1,5 l
• reflexní prvky na noční jízdu
• nouzová hliníková přikrývka
• bunda do deště
• sluneční brýle
• mobilní telefon a powerbanka
• občanský průkaz

Tady jsme dobře připravení, ještě pár fotek do archivu a registraci máme vyřízenou. Večer ješte doplnit kalorie v podobě portugalského „sportovního“ vínka Vinho Verde. Den před startem jsme si dopřáli kvalitní spánek, pozdní snídani a šli jsme na brífing. Konal se v konferenční místnosti hotelu, kde měli organizátoři své zázemí. Nejdřív zazněly pokyny ve francouzštině. Pár věcí jsme pochopili, ale očekávali jsme angličtinu...


Organizační tým byl dobře připravený v každém směru. Vysvětlili nám používání GPS zařízení, počasí a směr větru, pravidla, dodali dobré rady a představili nám organizátory. Malé pohoštění s kaštanovým pivem z Korsiky po brífingu přišlo vhod. Klidný nedělní večer se měnil na slabou nervozitu ze startu. Nebyla to ani tak nervozita, jako respekt z tak dlouhých závodů. A hromada otazníků ohledně výbavy. Co nám chybí a které gramy bude zbytečné tahat po kopcích? A tak jsme víc věcí vyhodili, než přidali.

1. den

Před startem využíváme možnost uschovat si kufry s věcmi ve společné úschovně v hotelu. Přesouváme se na start, kde se to už pěkne plní. Startujeme ráno v 5:00 hod. ve skupinách po 12 závodnících zhruba každé 2 minuty. Kontrolujeme GPS a můžeme startovat. Ješte za tmy se prodíráme úzkými starými uličkami. Co nejrychleji opouštíme přístavní město a hrneme se do hor bojovat s větrem. Cílem prvního dne je první checkpoint, takže 340 km a 5 900 m převýšení. Zatímco v přímořské oblasti byl hustý provoz, v horách nepotkáváme auto i celé hodiny.


Krásný venkov s ještě krásnějšími výhledy. Historické vesničky v bílé barvě, spousta hradů a památek. Lesy střídají olivové háje a pole. A vítr všude a vždy proti nám! I když je provoz slabý, po cca 150 km jsme svědky nehody závodníka s autem. Byla tam už sanitka, pořadatelé a policie. Když jsme se ujistili, že kolega je v pořádku, pokračujeme v cestě. Těsně před nehodou přišel první silný déšť. I to se asi pod nehodu podepsalo. Pršelo sice krátce, ale my jsme zmokli úplně do nitky. Chtěli jsme se před deštěm schovat, ale v blízkosti nebyla žádná vesnice ani přístřešek. Samé pastviny. Tak jsme pokračovali dál.

Často míjíme jednoho Angličana, který zastavuje jen u hospod s reklamou na zmrzlinu.

Vychází slunce a v kombinaci s „příjemným“ větrem se rychle sušíme. Po nějakém čase nás opět straší těžké mraky v dálce. Ale naštěstí máme možnost odbočit trochu mimo trasu a přečkat další liják v pohodlí místní hospody ve vesničce Brinches. Delší pauza s občerstvením přišla vhod a po dopadech posledních kapek sedáme na kola a vracíme se zpět na trasu po voňavé levandulové cestě.

Během přestávky jsme pozorovali místní, jak z traktorové vlečky rozhazují levandle po cestách - právě se tam konaly levandulové slavnosti. Bylo nám jasné, že náš denní plán se už nepodaří. Ve stoupání k hradu Monsaraz, už po západu slunce, dojíždíme závodníka... a dostáváme otázku: „Nechcete jít na večeři?“ V průběhu celého dne jsme jedli samé „blbosti“, tak se dlouho nerozmýšlíme a souhlasíme.


Jediná nevýhoda této krásné nabídky byla odbočit z trasy a vyškrábat se k restauraci strmým kopcem až do vesnice u hradu. Tam potkáváme dalšího závodníka. Ten už byl umytý a převlečený. Oba byli Portugalci, jeden dokonce z okolí. Dozvídáme se, že už má i ubytování v blízkém penzionu. Dlouho neotálíme a pokoj v penzionu máme už i my. K večeři si dáváme jejich typické jídlo – pečenou sušenou tresku s opékanými bramborami.


Příjemně ukončujeme první večer s bilancí 298 km (286 km z trasy) a 5 000 výškových metrů. Pokoj je malý, ale útulný. Rychlá sprcha, nastavit budík na 5:00 a šup do postele. Velká únava způsobila horší spánek, a tak jsem poslouchal nejen Milošovo „hlasitější“ oddychování, ale i dešťové kapky dopadající na okenní parapet.

2. den

Probouzíme se ještě před zazvoněním budíku. Stále prší, tak s radostí přesouvám budík o hodinku. Vstáváme do mlhavého a mokrého rána. Domácí nám nechala snídani v jídelně, děláme si kávu a začínáme se připravovat na pokračování dobrodružství.


Opouštíme hradní vesnici a za hradbami se nám naskýtá krásný výhled na okolí. Několik záběrů na kole a už jsou u nás závodní komisaři. Zajímá je, jak se máme, jestli jsme v pořádku, jak jsme se vyspali a jestli jsme schopní pokračovat. Do prvního checkpointu nám chybí přibližně 50 km. První km jsou ještě v mlze a po mokré cestě. Po východu slunce se cesty vysušily a počasí se umoudřilo, až na ten vítr. Ale my ho už ani nevnímáme.


Checkpoint se nachází v těsné blízkosti historické památky Paço Ducal de Vila Viçosa ve městě Vila Viçosa. Po vyřešení formalit jedeme do centra na občerstvení. Cestou do města Evora míjíme mnoho lomů na těžbu mramoru. Druhý den je na cestách celkem nuda. Často míjíme jednoho Angličana, který zastavuje jen v hospodách s reklamou na zmrzlinu. Těšíme se, že se dostaneme k moři a vzduch bude příjemnější.


Moře už sice cítíme, ale dělí nás od něj velké písečné duny. Druhý večer končíme už okolo 21:00 hod., protože jsme se dostali do města Cercal, kde jsou volné pokoje v hotelu. Setkává se nás tam asi 10 závodníků a zatímco popíjíme pivo v baru u recepce, přicházejí další. Druhý den se nám podařilo dát 270 km a převýšení 3 100 m.

3. den

V hotelu se pro velký zájem podávají snídaně už od 4:00 hod. ráno. Jsme najezení, ještě nahodit všechny věci na kolo a začínáme šlapat za tmy. Teplota je příjemná a užíváme si i trochu bezvětří. Uvědomujeme si, že až začne fungovat termika, budeme bojovat s větrem.


Do druhého checkpointu nám chybí něco přes 100 km. Nachází se v městě Sagres v cípu, který je obklopený oceánem. Asi po třech hodinách zastavujeme v nějakém městě v místním podniku na kávičku a něco na posilnění. Ještě jsme si nestihli ani objednat a už jsou u nás komisaři. Hned nás začínají zpovídat, jak a kde jsme spali, jestli zvládáme pokračovat v cestě, co zajímavého jsme zažili atd. Bylo to příjemné. Celé dopoledne máme krásné výhledy na okolní přírodu, nádherné útesy, ale i na obrovské plantáže s fóliovníky. Štěrkový úsek o délce asi 5 km nás navádí do města Sagres.


Na silničním kole je to celkem sranda. Cestou potkáváme spoustu surfařů. Sagres je velmi větrné místo a školy surfování jsou na každém rohu. Na druhém checkpointu se dlouho nezdržíme, po dvou dnech jezení toastů se těšíme na teplý oběd. Je zajímavé, že restaurací jsme po cestě moc neviděli, ale toasty (sýrový, šunkový a tuňákový) vám udělají každé hospodě. A všude chutnají jinak. Pokračujeme dál a rozhlížíme se, kam si sedneme na oběd.

Podruhé za den teplé jídlo, to už je přepych!

První restaurace a my už sedíme na terase. Polévka a těstoviny po dvoudenní suché stravě chutnají fantasticky. U vedlejšího stolu sedí dvojice našich soupeřů z Belgie. Kluk má bílý dres a v zadní kapse se mu roztopila čokoláda. Tu čokoládu měl všude. Ještě měl jeden dres, ale ten si nechával na poslední den. Do cíle je potřeba dorazit čistý. Během rychlého jezení oběda se dozvídáme, že dnes bude problém s ubytováním. Asi na 80 km úseku není žádné ubytko.


Usoudili jsme, že tento úsek projedeme ještě za světla, ale potřebovali jsme rychle najít cyklo obchod, kde by se daly koupit kufry na tretry. Milošovi se začala vypínat už i za jízdy. Projíždíme jich několik, ale všude mají siestu. Pokračujeme dál. Výjezd z města se jeví jako nejhorších 5 km, které jsem kdy ujel. Brutální protivítr, v hlavě krize, jaké ještě nebyla, v žaludku těžko z rychle snězeného oběda, slunko praží jako šílené a zároveň studený oceánsky vítr může za husí kůži na celém těle. Únava a myšlenka na 360 km do cíle mě vypla... Nacházíme si stín za zdí místního hřbitova, v závětří. Pokud se vydáváte na dlouhý výjezd ve dvojici, je dobré mít parťáka, který vás podrží v takových chvílích. Svalil sem se na betonový chodník a bylo mi všechno jedno.


Když jsem hledal aspoň jeden důvod, proč pokračovat, Miloš si dokázal vyřešit problém s kufry a ještě si zdřímnout vedle mě. Ani nevím, jak dlouho jsme tam byli. Určitě přes hodinu. Padlo rozhodnutí pokračovat. Projíždíme pár km po dost frekventované cestě a já potřebuju další pauzu a kolový nápoj na zklidnění žaludku. Vůle dokončit tyto závody je ale silná.

Neplánované pauzy nám však udělaly zmatek v plánech. Dostali jsme se přesně na úsek, kde je problém s ubytováním. Je to dlouhý úsek jen s jednou vesnicí a potom opět dlouho nic. Ale lesy tam jsou krásné. Eukalyptové i jehličnaté. Do vesnice Marmelete přijíždíme okolo půl desáté večer a v místní hospodě zjišťujeme možnosti ubytování.

Dozvídáme se, že prý je tam jedna turistická ubytovna, ale je potřeba se do ní dopředu objednat a domluvit se na příjezdu. Domácí jsme uprosili, aby zkusili zavolat paní, které to má na starosti. Po třetím kritickém dni jsme byli maximálně vyčerpaní. Paní byla ochotná a přišla nás ubytovat.

Hospodská nám ještě nabídla, abychom se vrátili, až se ubytujeme, že nám udělá teplou večeři. Podruhé za den teplé jídlo, to už je přepych! Nepohrdli jsme a po nakouknutí do pokoje pro 16 lidí jsme se vrátili na večeři. Tento den jsme urazili 240 km s převýšením cca 2 000 m.

4. den

Ráno v horách je svěží, s oparem ze silné rosy. Výpočty jsou jasné. Do cíle necelých 200 km s převýšením něco přes 1 000 m. Musíme překonat kopec a potom dlouhý sjezd. Prvních 35 km nám dnes ubíhá velmi rychle. Nálada je opět veselejší, 150 km zní lépe.


Zastavujeme se ve vesnici na snídani a kávu. Obsluhuje nás babička, která už těžko chodí. V nabídce má už jen balené sladkosti a nápoje. Kupujeme si aspoň něco, ať nepokračujeme hladoví. Když vycházíme z obchodu, naproti jede Angličan s poznámkou, že potřebuje teplou snídani. Hned za ním k nám přijíždění komisaři a opět se o nás zajímají. I na nich už je vidět velká únava.

... při pohledu ostatních závodníků na naše chlupaté nohy nám bylo jasné, že jsme zvítězili v kategorii „sexy nohy“.

V tom vychází Angličan z obchodu s nanukem v ruce a jen utrousil, že nic teplého nemají. Má rozbité koleno a velkou odřeninu na ruce od pádu. Přiznává, že to bylo z únavy a nepozornosti. Další zastávkou je malebné městečko Sao Martinho das Amoreiras. Městečko uprostřed ničeho v „hippies“ stylu. Restaurace NIRVANA je bohužel zavřená, tak se usazujeme v hospodě naproti. Káva a sendvič to jistí a pozorujeme lidi, kteří vypadají úplně jinak než ti, které jsme potkávali doposud. Někteří nám se širokým úsměvem zamávali. Takto asi vypadala 70. léta 20. století. Klid a pohoda je tam úžasná...

Mysleli jsme si, že nás čeká už jen poslední kopec a dlouhý sjezd. Místo kopce na nás čekalo asi 40 km hřebenu pohoří, kde jsme nastoupali ještě dost výškových metrů. Ale konečně nám po 3 dnech krásně fouklo do zad! Byla radost šlapat do pedálů. Najednou se u nás objevil komisař na motorce a ptá se, jak se držíme a jestli jsme schopní pokračovat. V každém kopci nadávám a čekáme, kdy to začne prudce klesat k oceánu. Konečně! Zastavujeme ještě v baru na doplnění tekutin a těšíme se, že zanedlouho bude konec. Trasa do cíle vede přes staré město úzkými uličkami a mě v té nejhorší chvíli volá kamarád, který mě sleduje přes GPS tracker.

Minuli jsme odbočku, GPS začalo přepočítávat a my jsme se tam zamotali. Po chvíli jsme se dostali na trasu a před námi bylo už jen pár stovek metrů. Po dojezdu do cíle jsme uronili i slzu a nastala euforie štěstí. Udělali jsme si pár fotek a poohlíželi jsme se po jídle. A hlavně po tekutinách.


Biking Man Portugal v našich číslech:

• vzdálenost: 1 017,7 km
• celkové stoupání: 12 949 m
• čas jízdy" 45 hod. 13 min. 47 sek.
• celkový čas: 85 hod. 35 min. 53 sek., limit 120 hod. sa nám podařilo splnit
• celkově jsme skončili na 48. místě, mezi dvojicemi na 8. místě
• startovalo 91 účastníků, dokončilo 75

Afterparty byla plánovaná po časovém limitu závodů, takže jsme měli před sebou dva volné dny na oddych.

První noc po závodech jsme spali skoro 13 hodin. Vzbudili jsme se okolo poledne a šli jsme se vyvalit na pláž. Na kola jsme se ani nepodívali. A takto vypadal i druhý den až do vyhodnocení. To se konalo na střeše hotelu u bazénu. Začalo kulturním vystoupením, v podání místních umělců jsme poslouchali tradiční portugalské fado. Potom přišel na řadu proslov a vyhodnocení. Pokud by někdo čekal na ocenění nejlepších, nedočkal by se.


Ocenenění získal najvětší smolař – chlapík, kterého srazilo auto. Kromě naražených žeber a zlomené ruky si domů odvezl i kompletně opravené kolo. Cenu za „nej crazy jízdu“ získala dvojice z Belgie, která všade pila pivo a do cíle dojela, samozřejmě, s pivem v ruce těsně před vypršením limitu. A za nejodvážnějšího jezdce byl vyhlášený kluk, který to celé dokázal ujet na fixie biku (fixke). Neoficiálně jsme byli „ocenění“ i my dva s Milošem – při pohledu ostatních závodníků na naše chlupaté nohy nám bylo jasné, že jsme zvítězili v kategorii „sexy nohy“.

Po vyhodnocení následovala společná večeře. U stolů jsme seděli po osmi a každý vyprávěl své zážitky. Bylo zábavné poslouchat každý jeden příběh. V jedné chvíli jsem dostal otázku od paní sedící naproti: „Kolik zmrzliny jsi snědl během jízdy?“ Odpověděl jsem: „Jednu.“ Ona se jen zasmála a s radostí mi pověděla, že si jich dala sedm. Angličan se jen pousmál a s klidem hodným své národnosti řekl, že i on sedm, ale každý den.

Někdo potřebuje zmrzlinu, jiní pijí pivo, ale spojuje nás láska k cyklistice a dobrodružství.

Chvíli trvalo, než jsme zapomněli na všechny bolesti a už plánujeme nové výzvy – uvidíme se na cestě napříč Slovenskem (Race through Slovakia)!