Beskydský masakr… radost ze sebezničení

Rád se toulám po Beskydech na bajku. Ono se to docela nabízí, mám je za rohem, takže stačí párkrát šlápnout a jsem tam. Beskydy poskytují, co se cyklistiky týče, naprosto luxusní podmínky.

Najdeš tady všechny možné druhy povrchů. Od horských asfaltek přes šotolinu až po náročný technický terén, krásná stoupání, hřebenovky, dlouhé sjezdy… a až na několik málo výjimek můžeš jet, kam chceš. Této možnosti využívám naplno a občas se mi v hlavě zrodí nápad, jak si to beskydské ježdění ještě víc zpestřit nějakým epickým zážitkem.


Jedním z takových nápadů byl trip, který jsem si soukromě pojmenoval „Beskydský masakr“. Byla druhá polovina října. Budík mi zazvonil před čtvrtou, absolvoval jsem asi hodinový přesun vlakem do Frýdlantu nad Ostravicí, kde byl můj start point a v 05:45 hod. jsem vyrazil vstříc dobrodružství. Po krátké jízdě proti proudu říčky Ostravice jsem dojel do stejnojmenné obce a čekal mě první zahřívací kopeček.


Jaký? Nic menšího než sama královna Moravskoslezských Beskyd - Lysá hora. Na Lysou vede asi milion cest a tras, já jsem se u Sepetné napojil na červenou turistickou a ještě potmě začal bojovat s gravitací. Potkal jsem jen jednoho chlápka, který svižným tempem mířil nahoru pěšky.

Jinak jen tma a zvuky lesa. Kousek nad Butořankou jsem červenou opustil a sjížděl na Staškov - Albínovo náměstí. V šeru začínajícího dne se už ukázaly první výhledy. A pak znovu do kopce.

Vymrzlý ze sjezdu jsem byl rád, že se teplota vyšplhala na krásné 3 °C...

Obkroužil jsem Malchor a cestou na Zimný se po hodině a půl jízdy za horizontem konečně vylouplo slunce. To je lepší než energetická tyčinka, hned se jede tak nějak líp. Ze Zimného mě už asfaltka vedoucí z Papežova dovedla až na vrchol Lysé hory. První vrchol po 28 km, 1323 m.n.m.


Tam jsem spatřil úkaz na Lysé nevídaný - nikdo tam nebyl! Fakt nikdo, byl jsem tam úplně sám. Teda asi jen 2 minuty, potom se přiřítil ten chlápek turista, kterého jsem předjížděl dole, tak mi aspoň udělal vrcholovou fotku. Moc dlouho jsem si tu krásu neužíval, teplota spadla na -2 °C, takže rychle dolů do „tepla“.


Čekal mě dost náročný kamenitý až balvanovitý sjezd přes Malchor a dál už pohoda kolem skautské mohyly Ivančena a Kyčery do Raškovic. Vymrzlý ze sjezdu jsem byl rád, že se teplota vyšplhala na krásné 3 °C a já už se těšil na další kopce.


Přejel jsem řeku Morávku a začal stoupat na Malou Prašivou. Aby to nebylo tak jednoduché, tak ne standardně po asfaltce, ale pěkně terénem po červené z rozcestí Kamenité. Tam už mi fakt zima nebyla, sklon od 16 do 18 % hezky zahřeje.


Užil jsem si výhled z Malé Prašivé na Lysou horu, kde jsem ještě před malou chvílí mrznul a zamířil jsem opět po červené na hřeben. Nádherná, technická, opravdu lahůdková hřebenovka - pořád nahoru dolů, kameny, kořeny - přes Kotař a Příslop dál po modré na další tisícovku - Javorový.


Tam už se tělo začalo hlásit o přísun nějaké té energie. Přece jen bylo před polednem a po ujetých 60 km na to mělo nárok. Samozřejmě jsem cestou zobal banány, tatranky, rozinky…, ale měl jsem chuť na nějaké pořádné prasojídlo a kousek před sebou skiareál Javorový vrch s turistickou chatou.

Znáš ten pocit, kdy už se na něco hrozně těšíš, v tomto případě na dlabanec, už před sebou úplně vidíš ten smažák…, ale ono to nevyjde a úplně tě to sejme? Tak přesně to se mi stalo. Zavřeno. Takže další banán a naštěstí následovala jednodušší část trasy po lesních cestách a šotolinách přes Kalužný a sjezd nad vodní nádrž Morávka.


Když jsem křižoval hlavní cestu vedoucí do obce Morávka, na chvilku jsem zaváhal, jestli se po ní nevydat najít nějakou hospodu, ale po chvilce jsem se přistihl, že už stoupám na další tisícovku - Travný. Nějak to půjde.

Cesta pohodlná, šotolinka, ale přišla krize a já musel dokonce několikrát zastavit, abych se pokochal výhledy (kecám, prostě to nejelo ). No jo, takový ten skrytý hlaďák, který ani necítíš, jen tě totálně vysaje. Ale krátké minutové pauzy s tatrankou pomohly, a i když jsem si tento kopec moc neužil, nakonec taky padnul.

Co dokáže kus žvance…, najednou jsem si připadal jako ježek Sonic.

Sjel jsem na Visalaje… Jediná otevřená hospoda byla narvaná turisty, a stejně bych si neměl kam dát kolo. Takže dál. Kupodivu se nějak (i za přispění carbogelu) vrátila síla a energie a smířil jsem se s tím, že si budu muset vystačit s tenčícími se zásobami.

Krásné stoupání na Bílý Kříž a vyhlídková cesta dál na Švarnou Hanku a Gruň, kde jsem si dokola opakoval a přesvědčoval se, že se mi jede dobře. Přece jen jsem měl před sebou ještě kus cesty.


Z Gruně jsem znovu zamával Lysé hoře a potom jsem sjel odpočinkově po asfaltu na Staré Hamry k vodní nádrži Šance. A na jediném krátkém úseku trasy vedoucím po hlavní silnici 1. třídy kolem jižního cípu nádrže, jsem našel oázu. Restaurace! Otevřená! Málo lidí!

A přestože bylo jen asi 5 °C, s radostí jsem se jako jediný usadil venku na zahrádce a konečně, po 117 km a 9 hodinách od startu, si dal oběd. Jestli se teda jídlu ve 3 hodiny odpoledne dá říkat oběd.


Co dokáže kus žvance…, najednou jsem si připadal jako ježek Sonic. A začal jsem si jízdu zase užívat. Přijížděl jsem do známých míst, takže jsem věděl, že mě čekají další a další výškové metry. Nejdříve příjemné stoupání po lesní asfalto-šotolinové cestě na Podolánky přes Bařiny pořád nahoru na Pustevny.


Nádherné stavby architekta Jurkoviče, Maměnku a Libušín, které Pustevny zdobí, zná snad každý. Libušín v roce 2014 do základů vyhořel. Dnes už stojí Libušín nový, postavený podle původních plánů. Moc hezké místo, které je ale dobré navštívit raději ve všední den.

Když je pěkné počasí, tak tam o víkendu není k hnutí. A v roce 2023 na Pustevnách končila jedna z etap závodu Czech tour, která tam přivedla i legendu Tour de France Chrise Frooma.


Můj trip ale ještě nekončil. Z Pusteven jsem se vydal na další tisícovku - Radhošť. Kolem sochy pohanského boha Radegasta tam vede široká hřebenová turistická magistrála s úchvatnými výhledy.

Takže vstříc zapadajícímu slunci jsem projel kolem nejvýše položené církevní stavby v ČR, dřevěné kaple sv. Cyrila a Metoděje, která stojí spolu se sousoším věrozvěstů a obludným televizním stožárem na vrcholu Radhoště ve výšce 1129 m.n.m.


Věděl jsem, že to nejhorší mám za sebou a že mě čeká už jen jedno stoupání. Ale předtím ještě můj oblíbený parádní technický sjezd z Radhoště přes Černou horu do sedla Pindula. Odtud kolem Kyčery a Malého Javorníku na rozcestí.


Myšlenku, že bych ještě vyjel na Velký Javorník, jsem rychle odmítl. Přece jen, měl jsem toho už celkem dost a rychle se stmívalo. Takže už jsem jen vyjel nohy na převážně klesajícím profilu posledních dvaceti kilometrů, které mi zbývaly do cíle.


Jo, dal jsem to! Celkem 178 km a nastoupaných 4753 m za 13 a půl hodiny včetně přestávek, průměrná teplota 4°C. Ale byla to lahůdková trasa a už se těším na „Beskydský masakr II“, trasu mám už vymyšlenou. Jen trochu víc promyslím to občerstvení…