Elektrokolo vs. manželská poradna..?

Můj zájem o elektrokola byl donedávna utlačovaný někde úplně vzadu, dole a ve tmě. Prostě nezájem. Nechci. Nepotřebuju. Ale pak jsme něco zkusili a můj názor se změnil. Proč?

Ebajky se nevratně staly součástí cyklistického světa. To všichni vidíme kolem sebe, na cyklostezkách, ale i v lese, nebo zřídka dokonce už i na závodech, kde můžou mít svoji vlastní kategorii. Normální kola bez přípomoci motoru začínají být minimálně v sektoru MTB skoro až raritou. Takže mi nezbylo nic jiného, než tuto skutečnost vzít na vědomí a přestat ji ignorovat. Najít na tom trendu něco pozitivního. A našel jsem...


Vlastně jsem o této „funkci“ elektrokola, kterou vám chci nastínit, dřív ani nepřemýšlel, ale má to svoji logiku. A jako za vším ve vesmíru, i za tímto hledej ženu. Ta moje se taky občas ráda projede na kole. Sama, nebo s kámoškou. Na pohodku, pomalu, rekreačně, cestou sednout někde na kafčo, zákusek, lehnout do trávy, relax. Všechno zalité sluncem a nedejbože, aby se objevil nějaký terén.

Jenže lehký zádrhel přichází, když se chceme projet spolu. Evča má své tempo, a i když se snažím se mu přizpůsobit, tak se sem tam zapomenu. No a když se otočím, tak zjistím, že vlastně jedu sám a Evča je někde daleko za mnou .

A co teprve, když se nám do cesty postaví kopec. Rád bych jí třeba i pomohl, potlačil, ale ona nechce. Chce si ho statečně vyjet sama, za své. Což je super, chválím. Jenomže, a to jí neříkejte... hrozně nás to zdržuje... Když to zjednoduším, já bych rád jel rychleji a moje drahá choť ještě pomaleji. Takže, kde je potom ta společná jízda? Samozřejmě přeháním, ale... má to nějaké řešení?

Vyletěla nahoru i po kamenech, a když se sklon cesty zvedl k 20%, tak mi dokonce ujela.

Jasně, že má. A teď to konečně přijde! Jak vzniklo téma tohoto článku. Objev století! No přece, oba si společnou jízdu užijeme daleko víc, když já pojedu na normálním kole a Evča na elektrokole. Tak. Fanfáru prosím..! Nápad na Nobelovku v oblasti utužování partnerských vztahů. Manželské poradny bez práce, stačí pořídit elektrokolo!

Pro začátek na vyzkoušení jsme si e-bike jen půjčili a naplánovali si trasu v okolí obce Bílá. Beskydy. Tam to bez kopců nejde. První docela pohodové stoupání z Mezivodí na Lhotskou bylo pro Evču takové seznamovací oťukávání. Jak řadit, jakou přípomoc zvolit, jak rychle ubývá šťáva v baterce. A první úsměvy, „Tyjo, to se mi líbí, to je dobré...“ Já si mohl jet svoje tempo, takové, jaké jsem potřeboval, mohl jsem se zapomenout bez starosti, že Evě ujedu.


Pak sešup dolů do Čeladné na kafe do Olympic baru k Jardovi Kulhavému a další asfaltové stoupání, tentokrát do sedla Pod Smrčkem. Já lehce v tempu, Evča na pohodu. S pohledem na Lysou horu jsme začali klesat a sjeli až do Ostravice, kde jsme dali v hospůdce Sauna oběd a vyrazili k dalšímu cíli. Tím bylo vyhlídkové místo Rám obrazu na Ujmiskách.


Stoupání k rámu znamenalo postup do dalšího levelu - jízdu v jednoduchém terénu. To jsme spolu neprovozovali nikdy, Evča není zrovna „teréňák“. No a tady se ukázala další výhoda e-biku. Vyletěla nahoru i po kamenech, a když se sklon cesty zvedl k 20%, tak mi dokonce ujela. Karta se obrátila . Vyhlídka na Ujmiskách stojí za trochu potu, je tam krásně. A díky e-biku jsme se k ní mohli vyvézt spolu „kolmo“.


Chvilku jsme si tam užívali výhledy na Lysou horu a okolní kopce, ale ještě zdaleka jsme nebyli na konci výletu. Sjeli jsme k vodní nádrži Šance a na asfaltovém stoupání k hrázi dali závod. Jak jsem měl Evu pořád za zadním kolem, vymačkal jsem ze sebe PR. Další plus na této „kombo“ vyjížďce.


No a na výšlapu z Masarykova údolí na Gruň jsem se taky nemusel flákat, prostě jsem si jel svoje a drželi jsme se spolu. Krásná stoupavá lesní cesta, kde chvilkama sklon i lehce přitvrdí, ale tu námahu zase vyrovnají nádherné výhledy. A když vyjedete na Gruň, vyloupne se v dáli i Malá Fatra.


Zbýval pohodlný sjezd na Bílou, zasloužený relax u dobré kávy a bylo hotovo. Krásný den, parádní jízda, párová terapie.


Na Garminu mi cinklo 48 km a necelých 1168 nastoupaných metrů. Na trase, kterou by Evča na normálním kole ujela jen s velkým utrpením. Na trase, která nás oba bavila. Dokonce moc.

V cíli přišla oboustranná obrovská spokojenost ze skvělého výletu. A já jsem přitom mohl i slušně potrénovat. Tohle SPOLU bychom bez elektrokola nikdy nezažili. Takže na závěr můžu bez náznaku ironie říct - JO, elektrokolo může mít ve vztahu velký smysl. Teda... ne že bychom to potřebovali