2700 km dlouhá svatební cesta: Z Turecka domů na kole

Jak by měla vypadat ideální svatební cesta dvou cyklistů, kteří se poznali na cyklistických ultra závodech a jejich svatba proběhla na jiné cykloakci, kterou pořádají?

Autorem článku je Klára Novotná. Článek vznikl ve spolupráci s KOLOMOTION a magazínem VONKU.

Nesmí na ní samozřejmě chybět kolo! V tom jsme měli od začátku jasno, stejně jako v tom, že naši cestu chceme směřovat napříč Evropou.

Ovšem to, že si pro start naší cesty zvolíme právě Turecko, bylo tak trochu dílem náhody. Na cestu jsme si vyhradili 18 dní, během kterých jsme chtěli přejet co nejvíce států, které dělí Turecko od České republiky. Těch bylo nakonec 7: Turecko, Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Ukrajina, Slovensko a Polsko, přes které jsme ujeli za 17 dní 2700 km.

Náročnější cesta tam než zpět

Poté, co jsme připravili naše gravely Pells Raw a vše potřebné sbalili do tašek Ortlieb, přišlo to nejnáročnější z celé cesty, a sice cesta letadlem do turecké Smyrny.

Až do prvních kilometrů ujetých po tureckých cestách jsme doslova trnuli strachem. Nejprve z toho, zda s námi kola sbalená v krabicích z Vídně skutečně odletěla, pak když jsme po příletu nemohli kola najít, a když jsme na volně uložené krabice u odpadkových košů narazili, přišla největší obava z toho, v jakém stavu bude obsah krabic.

Všechno naštěstí dobře dopadlo, a my jsme tak mohli s prvním šlápnutím do pedálů začít sbírat zážitky na naší velké cestě.

První turecké dojmy

Vzhledem k tomu, že jsme do Smyrny přiletěli až v podvečer, museli jsme se v tomto třetím největším tureckém městě rychle zorientovat. Především jsme si museli najít vhodné místo ke spaní, protože když už jsme konečně opouštěli ruch velkoměsta, přišla na řadu nevyžádaná setkání s toulavými psy, kteří – jak jsme později zjistili – ožívali právě až s klesající večerní teplotou.

Útočiště nám poskytla ptačí pozorovatelna, a tak nás ráno kromě úmorného vedra budilo ještě i kejhání plameňáků. Naši prvotní nejistotu z cizí země nám pomohli překonat její obyvatelé, kteří se k nám chovali velmi mile a přívětivě, a to platilo i v případě tureckých řidičů.

Ze všech zemí, kterými jsme projížděli, včetně naší krásné domoviny, byli právě Turci těmi nejohleduplnějšími řidiči, a to i na rychlostních silnicích, přes které občas vedla naše trasa.

Podél Egejského moře

O naši trasu se postaral Tom, který měl z domu připravenou kostru trasy, po které bychom se asi zhruba chtěli vydat. K úpravám ale docházelo téměř denně, ať už kvůli počasí, medvědům, minám, nebo jen proto, že jsme si chtěli udělat zastávku na nějakém zajímavém místě mimo trasu.

Ale zpět k Turecku, v jehož rámci vedla téměř celá naše trasa podél pobřeží Egejského moře, což mělo svá pro i proti. Velkou výhodou byla možnost koupat se několikrát denně v moři či dostatek možností pro dokupování zásob, zejména vody, protože teploty každý den šplhaly přes nepříjemných 40 stupňů, a tak jsme měli spotřebu desítek litrů denně.

Drobnou nevýhodou naopak bylo, že egejské pobřeží se vyznačuje poměrně velkou hornatostí a členitostí, a tak představujete-li si nenáročnou cyklistiku po rovinách, musíme vás vyvést z omylu.

Z Asie zpět do Evropy

Poté, co jsme v Turecku dosáhli nejzápadnějšího bodu kontinentální Asie, mys Baba, přepluli jsme úžinu Dardanely s výhledem na visutý most s nejdelším rozpětím oblouku na světě a okusili atmosféru bájné Tróje, nastal čas přesunout se do další země, Řecka.


Vzhledem k migrační situaci to pro nás znamenalo překročit velmi přísně střeženou turecko-řeckou hranici, ale také se rozloučit s mořem. Trochu jsme doufali, že to bude znamenat rovněž rozloučení s extrémními teplotami, ale to jsme se bohužel spletli.

V Řecku jsme zažívali největší invazi komárů, jaké jsme kdy byli vystaveni, a navíc se k nim přidaly problémy s neustálými defekty. Za ty jsme si však mohli sami, neboť před cestou jsme už nestihli přezout Klářino kolo na bezduše. A tak ze čtyř náhradních duší nebyla po pěti dnech žádná, která by nevypadala jako sítko.

Spása přišla v nejseverněji položeném městě Řecka, Orestiadě, kde jsme naštěstí narazili na snad jediný slušný cykloservis během celé naší cesty. Ono štěstí nás provázelo po celou dobu.

Říká se, že štěstí přeje připraveným, my říkáme, že štěstí přeje těm, kdo se ze všeho hned nepo... Pokud by naše svatební cesta měla mít nějaké motto, znělo by asi takhle, i když tušíme, že to s romantikou očekávatelnou od svatební cesty nemá moc společného.

Řecko ve znamení defektů

Přestože jsme v Řecku strávili sotva 24 hodin, byla to pro nás velmi důležitá zastávka, která nejenže přinesla vyřešení problému s již zmiňovanými defekty, ale Řecko nám dalo rovněž možnost odpočinout si. Ne, že bychom se v Řecku flákali, denní nájezd jsme si drželi za celých 17 dní na cca 155 km denně.

Pohoří Fagaraš je slavné svým horským silničním přejezdem Transfagaraš.

V Řecku jsme si však mohli odpočinout psychicky, protože to byla země, kde jsme se cítili nejbezpečněji, a to dokonce bezpečněji než v sousedním Polsku či na Slovensku, kde jsme při průjezdu východem země zažívali opravdu velký adrenalin.

Naše bulharské poprvé

To, že se blížíme k bulharským hranicím, bylo znát na první pohled. Tabule u cest hlásající názvy měst byly více a více ošuntělé, což bylo dokonale završeno atmosférou řecko-bulharské hranice.

Tam najednou panoval všude totální nepořádek, chaos, v obchodě s potravinami na nás ze všech poliček a polic vyskakovaly láhve s alkoholem a vše na nás dýchalo návratem do minulosti. Chraň Bůh, aby to znělo jako pomluvy Bulharska, moc jsme se tam těšili, protože to byla země, se kterou jsme do té doby neměli ani nejmenší zkušenost.

K našemu údivu to bylo ale právě Bulharsko, kde jsme poprvé viděli cyklistu v tom slova smyslu, když si někdo ve funkčním oblečení jede pro sportovní výkon spíše než pro chléb a mléko do sousední vesnice.

Skladem 2 ks

ORTLIEB Seat-Pack podsedlová brašna, 16,5 l

3 699 Kč MOC 4 199 Kč

Skladem > 2 ks

-8% ORTLIEB Frame-Pack Toptube RC brašna na rám

2 349 Kč -8% MOC 2 899 Kč

V prodejnách > 2 ks

ORTLIEB Accessory-Pack brašna na řídítka, 3,5 l

1 449 Kč MOC 1 699 Kč

První noc v posteli

Měli jsme radost, že naše trasa Bulharskem nevedla ani přes přímořská letoviska, ani přes velká města, díky čemuž jsme mohli všemi smysly plně nasávat ryzí bulharské vůně a dojmy.

Chudé venkovské osady, pozůstatky kočovného způsobu života i v socialismu zamrzlá města, všechno mělo jednoho společného jmenovatele - všude jsme byli za podivíny, na které se upíraly zraky všech, kterým jsme vstoupili do zorného pole.

Bulharsko nám přineslo první větší stoupání přes pohoří Stará planina, první točené pivo, několik málo zkomolených českých slovíček i první spaní pod střechou v posteli – to vše poprvé po více než 1 000 km.

Na cestě jsme už trávili více než týden, a tak jsme byli rádi za penzion. Ne že by se nám ve stanu, který jsme si s sebou vezli, nespalo dobře, ale naše do poslední nitky stokrát propocené oblečení už volalo po vyprání jinde než ve slané mořské vodě.

Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj, aj to širé pole…

Když jsme přistáli u druhé největší řeky Evropy, Dunaje, jehož délka toku je zhruba stejně dlouhá jako délka naší svatební cesty, nemít s sebou mapu, klidně bychom uvěřili, že jsme přijeli k moři.

Ohromně široké koryto řeky, kterou prochází bulharsko-rumunská hranice, jsme překonali pomocí přívozu, který byl, jen pro srovnání, desetkrát dražší než o poznání luxusnější a déle plovoucí trajekt přes Dardanely.


A mimochodem, přístav ve Svištově, kde jsme Bulharsko opouštěli, je nejjižněji položeným přístavem na Dunaji. Kdyby se na druhé straně řeky nápisy na tabulích nezměnily z bulharské cyrilice na rumunskou latinku, možná bychom ani nezaznamenali, že už jsme v Rumunsku.

Obě země si byly v lecčems velmi podobné, a to zejména nížinným rázem zemědělské země, až příliš častými koňskými spřeženími proplétajícími se mezi auty a naším pocitem, že jsme se vrátili zpět v čase.

Co pro nás však bylo nové a co jsme dosud neviděli ani v Bulharsku, ani nikde jinde na světě, byly obrovské, megalomanské, a v drtivé většině případů nedostavěné stavby rodinných domů, se všemožnými věžičkami a výklenky vypadaly jako malé strašidelné zámky soutěžící o to, který z nich bude ošklivější.

Výzva v podobě Transfagaraše

V Rumunsku nás čekalo největší lákadlo celé naší cesty, a sice pohoří Fagaraš se svým slavným horským silničním přejezdem Transfagaraš, který bývá označován za jednu z nejmalebnějších cest na světě. Je neslavně proslulý krmením medvědů nezodpovědnými turisty.

Den před nástupem do hor se s námi při dokupování zásob dal do řeči místní pár, který se lámanou angličtinou zajímal o to, kam máme namířeno. Když jsme je seznámili s naším plánem, vytřeštili oči a pohotově nám strčili do ruky telefon se zprávami, kde běžela reportáž o tom, že před pár dny na Transfagaraši medvěd usmrtil italského motorkáře.

Tato informace nás zprvu nechávala klidnými a stáli jsme si za svým prvotním plánem, na konci dne jsme si řekli, že se na to vyspíme a konečné rozhodnutí uděláme ráno.

Výzva nepřijata

Jeden z nás byl za to riskovat přes Transfagaraš, druhý za jeho objetí jinou cestou. Máme mezi sebou nepsanou dohodu o tom, že v případě pochybností má právo veta ten, kdo vyslovil zodpovědnější názor, a tak jsme se místo k pohoří Fagaraš vydali k řece Olt, podél které jsme stoupali přes Karpaty, které nám stály v cestě.

Brodili jsme se přes řeku a až 50metrové louže, ve kterých k naší nevoli plavali hadi.

Mohlo by se zdát, že jsme nezůstali věrni našemu odvážnému heslu, ale i nyní zpětně při psaní těchto řádků si za naším rozhodnutím stojíme a za chvíli vám povíme proč. Díky našemu rozhodnutí a změně trasy jsme mohli poprvé v životě nahlédnout do útrob kláštera, kam jsme se šli ptát na možnost ubytování, protože jsme se dočetli, že nedaleký kemp spadá právě pod správu mnichů.

Když jsme pak večer téhož dne, který jsme měli strávit na Transfagaraši, ve zprávách četli o bleskové povodni, která trhala silnice a lámala stromy, čímž zůstala cesta odříznuta od okolního světa, o správnosti našeho rozhodnutí jsme nepochybovali.

My jsme tak Rumunsko opouštěli po 12 dnech strávených na cestách bez setkání s největší evropskou šelmou, ale ty nejsilnější zážitky na nás teprve čekaly.

Sláva Ukrajině!

Ihned po překročení rumunsko-ukrajinských hranic nám bylo jasné, že ačkoli válka zuří v opačné části země, její velmi hořká pachuť dusivě svírá celou zemi, včetně kdysi československé Podkarpatské Rusi. V každé nejmenší vesničce smutně vlály vlajky nad hroby padlých mladých chlapců a mužů.

V očích žen a starců byl znát strach, ale také vděčnost za to, že jsme k nim přijeli, a podle jejich slov i za to, co pro Ukrajinu Česká republika dělá. Nejsilněji na nás tato ponurá atmosféra těžce zkoušené země dolehla na Koločavě.


V dříve českými turisty zaplavené bývalé četnické stanici nebylo nyní po turismu ani památky. Majitelka Natálie Tumacerová nám vysvětlovala, že s příchodem války se z útulné hospody s penzionem stalo místo pro rekreaci ukrajinských rodin, které si sem jezdí odpočinout od neustálých výbuchů a zvuků sirén.

Poté, co jsme po téměř bezesné noci strávené tady v obchůdku s tradičními suvenýry potkali chlapečka, který neměl peníze na náramek pro tátu, náramek jsme mu koupili. Když nám pak Natálie řekla, že tatínek dostal dovolenou na frontě a udělal si sem s rodinou výlet, a když nám dokonce sám táta přišel za synka poděkovat, došla nám všechna slova.

Vše završila návštěva hrobu Olbrachtova knižního hrdiny Nikoly Šuhaje, nad kterým když zakrákal havran, zněla nám hlavou jako mantra slova: „Krákat nepřestane, dokud v Koločavě živý chlap zůstane…“

Konec se blíží

Nás čekal přejezd přes Mukačevo na pěší hraniční přechod na Slovensko, který jsme si však špatně zvolenou trasou zpestřili víc, než jsme původně chtěli. Namísto po cestě jsme se vydali podél železniční trati, což obnášelo brodění řeky a až 50metrových louží, ve kterých k naší nevoli plavali hadi.

Když jsme po 10 km přijeli pod železniční most, kde výstražné tabule hlásaly něco o minách, ani na vteřinu jsme nezaváhali, vzali zpátečku a vydali se stejnou strastiplnou cestou zpět.

Potom jsme se, naplněni smutkem po vystání řady na hranicích, ocitli na Slovensku, kde jsme přes Prešov pokračovali k Pieninskému národnímu parku tvořícímu hranici s Polskem. Ten je snad nejvíce proslavený vorařstvím na řece Dunajec.

Něco končí, něco začíná

Vzhledem k tomu, že s časem jsme na tom byli dobře, Polskem, poslední zemí na naší cestě, jsme pomalým tempem objeli Tatry, abychom se následně zase vrátili na slovenskou Oravu, která nám učarovala.

Při výhledech do zdánlivě nikde nekončící země jsme si začínali pomalu uvědomovat, že našemu dobrodružství se pomalu krátí dech.

A když jsme pak po 17 dnech byli opět v naší otčině, jak už to bývá u podobných konců, míchaly se v nás pocity díků a smutku. Díků za to, že se nám náš plán ve zdraví nás i našich dvoustopých parťáků povedl. A pocity smutku z toho, že zase na nějaký čas přestaneme být tím, čím jsme nejraději – cyklopoutníky, kteří s otevřenýma očima a srdcem přijímají vše, co jim šlapání do pedálů přinese…

Ale že to, věru, byla jízda!