Na kole na konec světa

Necestuji, abych jezdila na kole. Jezdím na kole, abych poznávala svět.

Autorkou článku je Slávka Macuráková. Článek vznikl ve spolupráci s KOLOMOTION a magazínem VENKU.

Zabalená do spacáku se snažím nemyslet na to, že se celý svět kolem mě točí. Bouřlivé moře mému žaludku nedělá dobře. Dívám se na hodiny – 02:30.. fuu.. ještě 4 hodiny. Snažím si vsugerovat, že nechytám mořskou nemoc, ale když mě začne oblévat pot, je mi jasné, že musím na čerstvý vzduch.

Vyhrabu se ze spacáku, vše nechám ležet na lavičce vedle samoobslužného baru a utíkám o patro výš na deck, kde hltám čerstvý mořský vzduch o teplotě asi 0°C.


Přede mnou se tyčí strmé stěny se zasněženými vrcholky, přijíždíme na ostrov Værøy, kde máme krátkou mezizastávku. V pozadí jsou vidět Lofoty – jsou celé pod sněhem.

V té chvíli přemýšlím, kolik teplých vrstev jsem si vlastně sbalila, a ve kterém momentě mé přípravy jsem se zapomněla podívat, že koncem května zde ještě může být tolik sněhu.

Projet si arktické Norsko bylo mým snem několik let. Ale jak to vymyslet, abych mohla jet sama (miluji cestování o samotě) a aby mě to zároveň finančně nezruinovalo? No přece na kole se stanem a vařičem sbaleným v taškách. Mým cílem byl nejsevernější bod Evropy, kterého lze dosáhnout na kole – Nordkapp. Jako začátek cesty jsem si vybrala vesničku s výstižným názvem Å.

A tak vznikl projekt Na kole na konec světa.


Letěla jsem z Krakova přímým letem do Osla a odtud do Bodø. Tady jsem nasedla na noční trajekt, který mě za 6 a půl hodiny převezl na Lofoty. Doporučuji tuto možnost, neboť v Bodø stihnete dokoupit například plynovou kartuši či jiné věci, které nemohly do letadla, a zároveň si ušetříte několik desítek eur za noc v hotelu.

Na trajektu nás bylo dohromady asi dvacet, takže místo ke spaní si na lavičkách či na karimatce na zemi našel každý.

Trajekt končí v Moskenes, odkud jsem přejela asi 4 km západně do vesničky Å, kde moje cesta Na kole na konec světa začala.

Lofoty

Na sobě mám všechno oblečení, které jsem si sbalila. Jsou 2°C a fučí ledový vítr. Pár stovek metrů nade mnou je všechno zasněžené. Ověšená jsem jako vánoční stromeček a je mi jasné, že mi bude pár dní trvat, než najdu správný systém balení. Ale protože si cestu dělím s přesně nula cyklisty, nemám se s kým srovnávat a je mi to víceméně jedno.

Po pár kilometrech projíždím kolem Reinebringen - asi nejznámějšího místa na Lofotech - krátký, asi hodinový hike na vrchol, ze kterého je úžasný výhled na souostroví. Jenže potok je zamrzlý, schody zledovatělé a na vrcholu odhaduji tak 20 cm sněhu.


Jelikož nemám nesmeky a ani pořádně turistické boty, vzdávám se jednoho ze svých snů. Ale je to momentálně příliš riskantní. Není tady živé duše a pohledy na strmé srázy na vrcholu mi zvedají tep. Tak snad někdy příště...

Na nose mi mrzne sopel a prsty musím neustále hýbat. Na nohy jsem navlékla i protidešťové návleky, takže alespoň cítím palce na nohou. Ledový protivítr zkouší mé nervy. Jeden, dva, tři .... počítám mravence a žížaly na cestě, tak pomalu jedu. V životě jsem nezažila tak konstantní silný protivítr. Sem tam něco fotím, natáčím. Se selfie tyčkou nejde nic, neboť mi ji ten vítr nedovolí držet v ruce.


Byla opravdu kosa. 21. květen, sezóna tu ještě nezačala, ale přesně tak jsem si to vybrala. Trasa, kterou jsem jela, je mezi cyklisty velmi oblíbená. Je to část norské národní cyklostezky a zároveň i část dálkové cyklostezky Eurovelo 1 po atlantickém pobřeží.

Kempy, přístřešky a také místa pro stanování v divočině zde v sezóně bývají přeplněné. Já jsem si arktické Norsko chtěla užít sama pro sebe. A opravdu to tak také bylo. Prvního cyklistu jsem potkala až po asi 700 km. Dalších pět těsně před Nordkappem.

Lofoty byly dechberoucí, ale i drsné. Stanování mimo kempy zde není moc vítáno a já jsem měla dohodnutý nocleh u Ivky, která se mi ozvala přes Instagram, když viděla moje video, kterou trasu jedu. Nejprve jsem váhala, ale představa teplé sprchy a postele byla silnější než moje chuť celý den šlapat v tomto nečase.

Po asi 30 km jsem dorazila na známou surfařskou pláž, kde byla otevřená restaurace. Brašny jsem měla plné jídla a měla jsem i moka konvičku, ale potřebovala jsem se trochu zahřát. Dala jsem si veggie burger a dvě kávy, z okna jsem pozorovala surfaře a nechápala jsem, jak v takové kose a větru mohou dobrovolně jít do ledového oceánu.

Od vedlejšího stolu jsem slyšela české hlasy. Byli to dva zaměstnanci surfkempu. Trochu jsme pokecali a když se mi nabila elektronika, pomalu jsem vyrazila na dalších 70 km.


Bylo sice už odpoledne, ale jelikož tady je slunce na obloze 24 hodin, neměla jsem časový stres, že musím k Ivce dorazit v určitém čase, abych nejela potmě. Tady prostě jedeš, jak se ti chce, spíš, když se ti chce spát...

Po pár kilometrech vítr o něco ustoupil, vyšlo slunce a já jsem se cítila jako v jiném světě. Kilometry najednou začaly ubíhat rychleji a mně se vrátila dobrá nálada. Kolem půl desáté večer jsem dorazila na ostrov Gimsøya, kde jsem strávila první noc. Večer u Ivky mě ještě přišli pozdravit první losi. Lofoty jsem tak přejela za jeden den, přede mnou byly Vesterålen.


Druhý den byl jako za odměnu. Krásný slunečný den a úplné bezvětří. Čekalo mě necelých sto kilometrů přes Vesterålen až ke známému sykkelhuset, dřevěnému domku, který byl postaven pro cyklisty. Dozvěděla jsem se o něm přes stránku cyclenorway.com.

Je zde množství informací o různých cyklostezkách v Norsku. Pomohlo mi to plánovat jednotlivé etapy. Dozvěděla jsem se tady, kde se na trase nacházejí obchody s potravinami, i to, že v neděli bývá v Norsku vše zavřeno. Mohla jsem si tak promyslet, kde a kolik potravin dokoupit, popřípadě jak naplánovat nedělní trasu.


Potraviny lze koupit i na většině benzinek. Většina má také kávovar, případně varnou konvici. Dá se tady doplnit pitná voda. A nabízejí-li teplé jídlo, je to většinou hotdog nebo teplé vafle. Ty jsem si docela oblíbila ke kávě.

Mívají je buď čisté – se skořicovou příchutí, nebo plněné v Norsku známým brown cheesem – hnědým, jakýmsi karamelizovaným sýrem. Samostatně mi nechutnal, ale v té skořicové vafli s teplou kávou to byl gurmánský highlight dne.


U sykkelhuset jsem se měla setkat s kámoši Čechy, kteří žijí nedaleko Narviku, a dohodli jsme se, že se ke mně na pár dní přidají. Přijeli karavanem, a tak jsme nejbližší tři dny tempo i trasu přizpůsobili malé tříleté Sofii - méně kilometrů, ale zato více kávy, grilování, vajíček k snídani a prostě víkendová pohoda.


Tři dny uběhly jako voda a já jsem opět zůstala sama. Bylo mi líto, že kámoši odjeli, ale byla jsem také ráda, že mám opět svou rutinu. Měla jsem před sebou ostrov Andøya, odkud mě čekal trajekt na ostrov Senja. Počasí bylo opět trochu mrzuté.

Nefoukal sice vítr, ale celý den mrholilo a byla docela zima. Po pěti dnech v Norsku jsem ale věděla, že nejlepší místo pro zahřátí je buď benzínka, nebo veřejné WC. Dnes však byla neděle a i jediná benzinka po cestě byla zavřená. Tak dnes to tedy bude veřejné WC.


Ohřála jsem se a fénem jsem vysušila mokré rukavice a nákrčník. Uklízečka mi prozradila, že v městečku, odkud jede trajekt na Senja, je kavárna, která je otevřená i dnes.

Tento výlet bude jedno velké dobrodružství, které si pořádně užiji.

Měla jsem ještě spoustu času před odjezdem trajektu, na nějaké kochání se přírodou to dnes nebylo, a tak jsem se sbalila a vyrazila do kavárny, kde jsem si dala kávu (refill byl zadarmo) a domácí brownie. Dobila jsem elektroniku, napsala pár poznámek do deníku a asi po dvou hodinách jsem se přesunula do přístavu.

Všichni pěšáci a cyklisté mají na trajekty vstup zdarma – tedy alespoň před sezónou tomu tak bylo. Na žádném trajektu ode mě nikdo nechtěl žádný lístek. Kolo se musí nechat na parkovacích místech u automobilů. Většinou jsou k dispozici popruhy, kterými lze kolo připevnit pro případ bouřlivého moře.


Časy jednotlivých trajektů na celé trase jsem měla zapsané v mobilu. To jsem si zjišťovala už před odjezdem doma. Snáze se mi tak plánovaly jednotlivé etapy. Na trajektech je také stále otevřený bufet. Teplé nápoje, hotdog a teplé vafle naleznete i zde a samozřejmě se zde dá platit kartou.

Senja

Ostrov, na který jsem se velmi těšila, pořádně otestoval moji psychickou odolnost. Z různých online stránek jsem věděla, že Senja je ráj ke stanování na divoko. Plánovala jsem zde strávit 2-3 dny, projít i nějakou kratší túru a změnit trochu pohyb z jízdy na kole na chození. Z trajektu jsem vystoupila něco po páté večer.

Hned na prvním úseku trasy bylo třeba objet tunel přes sedlo. Bylo to asi 200 výškových metrů. Něco jsem snědla a vydala se k tunelu. Nebyl zde však zákaz turistům, a za poslední hodinu jsem neviděla žádné auto, tak jsem si řekla, že ho nebudu objíždět.


Před většinou tunelů je velké tlačítko pro cyklisty – při jeho stisknutí se na výstražné tabuli rozbliká světlo – je to informace pro řidiče, že se v tunelu nachází cyklista. Je to super bezpečnostní opatření. Ne ve všech tunelech je cyklostezka nebo širší krajnice. Kromě toho jsou norské tunely většinou velmi bídně osvětleny.

Za tunelem jsem se pomalu začala poohlížet po místě ke stanování. V mapě jsem viděla pěknou pláž, bylo to ještě 12 km. To do hodiny určitě zvládnu, řekla jsem si. Když jsem ale už asi třetí kilometr stoupala do pořádného kopce do sedla, které bylo úplně pod sněhem, zastavila jsem a podívala se do mapy ještě jednou.

Zjistila jsem, že jsem jaksi přehlédla vrstevnice, které na těch 12 km byly. Čekalo mě 400 výškových metrů s plně naloženým kolem. Bylo půl desáté večer a já už jsem byla strašně hladová a unavená. Všude kolem byl sníh a panovala velmi vysoká vlhkost.

Všechny zasněžené svahy podmývala voda. Sněhu byl asi metr, ale nikde nebylo rovné místo, kde bych si mohla rozložit stan. I sníh byl naprosto mokrý, a to by moje karimatka nezvládla. Začínala mě chytat mírná panika.


Doufala jsem, že pojede kolem nějaké větší auto, které bych možná stopla. Ale za celý večer kolem mě nikdo neprojel. Chválabohu za půlnoční slunce, myslela jsem si. I když z posledních sil, ale přes sedlo nějak přejedu a dole u moře bude sucho, tam se vyspím.

Najednou, jako blesk z jasného nebe, u mě zastavil černý mercedes. Spustilo se černé okno a zpoza volantu se ozvalo: "Ciao! Come stai? Do you need help?"

Jasně, že potřebuji help, kámo, ale jak vecpu své 30kg špinavé kolo do tvého mercedesu?

"No problemo!" Rozhodl Paolo, který se shodou náhod chystal na stejnou pláž jako já nafotit západ slunce. Vyprávěl mi, jak už dávno chtěl vyzkoušet bikepacking, a tak mi nabídl, že on vyšlape na mém bajku nahoru do sedla a já se můžu svézt v jeho autě. Toto se mi asi zdá, že?

Vyhřívání sedačky jsem zapnula na plné pecky a Paolo jel těsně před autem. Přece jen jezdit s tak těžce naloženým bajkem není jen tak. V sedle si ode mě půjčil rukavice a přilbu. Oblékl si teplou větrovku a že by se rád svezl až k pláži, kdyby mi to nevadilo. Samozřejmě mi to nevadilo.


Po 12 kilometrech jsme dorazili na pláž. Z Paola se nakonec vyklubal profesionální fotograf. Udělal mi několik fotek, jak stavím stan. Natočil záběry fjordu z dronu, které jsem sice nikdy neviděla, ale i tak na Paola nikdy nezapomenu.

Jak tak ležím ve stanu a pomalu usínám, nechce se mi věřit, co se za pár posledních hodin událo. Tento výlet je opravdu neskutečný. Doléhá na mě sentimentalita. Mám pocit, že teprve teď si skutečně uvědomuji, co se vlastně děje.

Jsem sama na pláži v arktickém Norsku na cestě na Nordkapp. Na kole. Sama. Žena.

Kolikrát se mě před odjezdem ptali, jestli se nebojím. Ale já jsem ani na vteřinu nezaváhala. Věřila jsem, že tento výlet bude jedno velké dobrodružství, které si pořádně užiji. Jsem přece v jedné z nejcivilizovanějších a nejbezpečnějších zemí světa. Nějak mnoho divoké zvěře zde také není. Čeho bych se měla bát?

Internet tady mají, pokud by bylo nejhůř, je zde několik letišť, ze kterých bych se v případě krize nebo nějakých problémů mohla vrátit domů.


V posledních letech jsem ve stanu strávila několik desítek nocí. Sama. Někdy i bez stanu. Miluji, když se vydám do hor a přespím tam. Při východu slunce na vrcholu uvařím čerstvou kávu a jím při tom pomačkaný croissant, který se cestou na vrchol v batohu dělil o místo se spacákem a vařičem.

Žiji v Rakousku, kde se to až tak neřeší jako například doma v Tatrách. Jsem za to neskutečně vděčná.

Zasněžené kopce na ostrově Senja mi však neumožnily žádnou turistiku. Dokonce jsem zde potkala několik skialpinistů, kteří využívali ještě jarní podmínky pro lyžování. Cítila jsem se trochu směšně. Kdo ví, co si o mně mysleli, když mě viděli. Oni v zimních věcech na lyžích a já na kole. Také v zimních věcech.

Tady už sice nebyla taková zima, ale od sněhu docela táhl chlad. Většina trasy naštěstí vedla po pobřeží, a ne v kopcích, tady už bylo příjemněji a víc sucho.

Tromsø

Po ostrově Senja jsem směřovala do Tromsø, kde jsem opět měla pozvání na nocleh od jedné sledovatelky na Instagramu. A teplá sprcha a postel se ze slušnosti neodmítají. Těšila jsem se zároveň i na první dny volna. Plánovala jsem zde zůstat 2 až 3 dny a trochu si projít město, odpočinout si.

85 kilometrů ve 400 metrech nad mořem, žádný les, žádní lidé, jen stovky sobů a silný vítr.

Tromsø mě však přivítalo upršeným a velmi mokrým počasím a neudělalo na mě velký dojem. K mému překvapení bylo celé okolí města ještě pod sněhem a v centru ostrova, na kterém se Tromsø nachází, byly stále projeté běžecké tratě a běhalo se tam. Z čeho jsem brzy odpadla, bylo, že já oblečená v péřovce a goráčích, zatímco místní běhali v kraťasech a tričku! Tito seveřané jsou opravdu zvyklí na jiné počasí.

Ale Veronika mi ukázala centrum, já jsem dokoupila další SD kartu, daly jsme si dobrý cinnamon bun a kávu, já jsem si doma vyprala věci a užila si první teplou sprchu po týdnu.


Po dvou dnech odpočinku jsem za mrazivého, ale konečně slunečného rána vyrazila dál. Směřovala jsem k městu Alta a přede mnou ležely Lyngské Alpy. Na tento úsek jsem se moc těšila. Kámoši sem jezdívají skialpovat. Já jsem tady nikdy nebyla, ale těšila jsem se, že si to obhlédnu.

Po asi 20 kilometrech se však stalo něco nečekaného. Dělala jsem si za jízdy selfie, když jsem najednou na obrazovce za mnou spatřila cyklistu. Nechtěla jsem věřit vlastním očím – rozuměj: pokoušel se o mě infarkt. Dojel mě Julius, mladý Němec, který vyrazil na biku z Koblenz, také až na Nordkapp.


Jelikož žiji v Rakousku a mluvím plynule německy, pošprechtili jsme a dohodli se, že nejbližší úsek pojedeme spolu. Čekaly nás dva trajekty s krátkými úseky mezi nimi, a tak to docela fajn pasovalo. Kilometry ubíhaly rychle, s Juliem jsme si měli co říct, a tak mi vůbec nevadilo, že v mém sólo projektu se najednou objevil někdo jiný.

Jako nocleh měl Julius vybranou chatku v lese. Bylo však potřeba tam asi 150 výškových metrů vytlačit kolo. To jsem já odmítla, a tak jsme přemýšleli, kde se uložíme na noc. Já jsem si v mapě uložila nouzový bod - velkoplošné parkoviště ve středu ničeho, na kterém byly tři malé, ze tří stran uzavřené přístřešky. Bylo to ale na dobrém místě a dorazili jsme tam kolem půl desáté večer v momentě, kdy začalo pršet.


Naneštěstí jsme na místě zjistili, že přístřešky měly otevřenou střechu kvůli grilu, který byl uprostřed každého z nich. Déšť byl stále silnější a my jsme přemýšleli, co teď. Na parkovišti byl i záchod, který jsem já hned využila, a zjistila jsem, že mezi záchody se nachází jedna prázdná místnost se dvěma lavicemi. Bylo v ní podlahové topení i dvě zástrčky.

Juliovi se můj nápad spaní na veřejných záchodech sice až tak nezamlouval, ale jelikož jsme byli ve středu zasněženého kopce, kde se opravdu nikde nedal rozložit stan a v lijáku na mokrém sněhu by se stejně nevyspal, nakonec mé nabídce neodolal.

Úsek od Tromsø směrem k městu Alta se mi líbil určitě nejvíc. Neskutečné výhledy na zasněžené velehory, před nimi Atlantický oceán a zelené louky. Teď mě i trochu mrzí, že jsem tady nezůstala o den déle. Čas odletu mě však trochu tlačil, a hlavně jsem si potřebovala držet i pár dní rezervu, kdybych náhodou onemocněla, nebo by přišlo velmi špatné počasí.

Finnmark Plateau

V Altě jsem si opět dala den volna. Čekal mě přejezd asi nejtěžším a nejopuštěnějším úsekem. Přede mnou byla náhorní plošina Finnmark plateau. 85 kilometrů ve 400 metrech nad mořem, žádný les, žádní lidé, jen stovky sobů a silný vítr.

Neoblíbený Nordkapptunnelen – 6 870 m dlouhý tunel, který vede do hloubky 212 metrů pod mořem.

Celá plošina byla kompletně pod sněhem, foukal zde silný protivítr, pocitová teplota byla hluboko pod nulou. Poprvé jsem natáhla zimní rukavice a opravdu všechno oblečení, co jsem měla. Na tomto úseku není ani benzínka, ani veřejný záchod, žádný přístřešek, nic. Je zde pár soukromých víkendových chat, ale většina z nich byla ještě úplně zafoukaná sněhem.


Nikde ani náznak života. Provoz skoro žádný. Pokud by se mi tu něco stalo, tak asi nejspíš zmrznu, pak mě zafouká sníh, a najdou mě za pár týdnů, až roztaje sníh. Ale ne, myslím pozitivně a věřím, že se nic nestane. Ale před tímto úsekem mám opravdu respekt.

Kilometry ubíhají neskutečně pomalu. Takovým pomalým tempem jsem asi nikdy nejela. Mrznou mi prsty, palce na nohou necítím. Každé asi 2 kilometry opatrně sesedám z kola, aby mě nesfouklo, dávám pár dřepů, zahřívám ruce různými pohyby paží.

Naskakuji na bike, a po pár kilometrech opakuji. Musím se soustředit, protože boční vítr mě chce sem tam sfouknout ze silnice do sněhové závěje. A na to tedy nemám chuť. Přijíždím na nejvyšší místo a vím, že teď to bude už jen z kopce dolů.


Protivítr mi však tolik radosti nedopřál a na posledních 30 kilometrů stále potřebuji přes tři hodiny. Na mapě vidím, že na konci náhorní plošiny by měla být benzínka. Je však neděle a já doufám, že jelikož na celé náhorní plošině nebylo živé duše ani žádná civilizace, někde si ti řidiči budou muset dotankovat. Naštěstí to tak také bylo.

Benzínka byla otevřená a nejen to, měla dokonce vlastní restauraci, kde jsem si dopřála pořádný řízek s hranolky.


Z města Olderfjord to na Nordkapp bylo, co by kamenem dohodil. Zůstávaly mi asi dva dny cesty a mně se nechtělo věřit, že jsem už tak blízko. Čekal na mě však největší postrach cyklistů směřujících na Nordkapp.

Neoblíbený Nordkapptunnelen – 6 870 m dlouhý tunel, který vede do hloubky 212 metrů pod mořem. Špatně osvětlený, bez krajnice a s pořádným stoupáním. Kdo má klaustrofobii nebo si rád představuje katastrofické scénáře, ten by tento úsek měl vynechat a raději se na nejvyšší bod Evropy měl nechat převézt trajektem. V tunelu je strašná zima, táhne tady a necítím se tu moc dobře.

Když pomalu chytám paniku, objeví se světlo na konci tunelu. Tedy ne tak úplně na jeho konci, neboť zrovna stojím v nejhlubším místě, 212 m pod hladinou moře. Ale z opačného směru se ke mně přibližuje kolo. Seskočí z něj útlá dívka, se kterou se naprosto spontánně obejmeme. Kolikrát potkáš někoho dvě stě metrů pod hladinou moře?


Prohodíme pár vět, ale je tu fakt strašná kosa a je potřeba se hýbat. Rychle si vyměníme Instagramy a jedeme každá svým směrem. Teď sice jedeme každá na jinou stranu, ale jedno máme společné: obě musíme nastoupat 212 metrů.

Za městem Honningsvåg, 30 km před Nordkappem, si rezervuji nocleh v pokoji se sprchou. Na posledních 30 kilometrech je to stále ještě tisíc výškových metrů, a tak se chci pořádně vyspat. Alan z recepce mi poradil vyrazit velmi brzy, neboť kolem deváté tam má zakotvit výletní loď se 4 000 turisty.

Vyrážím už krátce po páté. Na cestě jsem úplně sama. Užívám si to, ale musím pořádně krotit emoce. Slzy mám na krajíčku a říkám si, že když už se mám rozbrečet, tak až u globusu. Mám nádherné počasí, jako za odměnu. Tisíc výškových je však tisíc výškových a po třech týdnech na bajku se už nohy točí jen po paměti. Na obloze není ani jeden obláček, úplné bezvětří, doprovod mi dělají jen stovky sobíků. Cítím se jako ve snu.

Projíždím vstupní branou kolem parkoviště, kde se v asi třiceti karavanech začínají probouzet němečtí turisté.

Vidím ho. Globus. Slézám z kola. Kolena se mi třesou, celá se chvěji a už nejsem schopna udržet slzy. Skupinka asi 5 Italů se ke mně otáčí a věnují mi hlasitý aplaus. Bravissima, křičí, zatímco mně se proudem lijí slzy po tvářích.


1 300 km, 11 dní na kole. Z Bodø jsem vyrazila před 15 dny a dnes jsem tady. Na konci světa. A to všechno sama. Jedna malá žena, jeden velký sen, který se v tomto momentě stal skutečností. Děkuji.