Na kole po Itálii: bikepacking na skládacích kolech

Na skládacích kolech napříč Itálií: z Alp přes Gardské jezero a Florencii až do Pisy. 578 km plných dobrodružství a zážitků.

Autory článku jsou Filip, Jana a Kuba Zídkovi. Článek vznikl ve spolupráci s KOLOMOTION a magazínem VONKU.

Posledních téměř 10 let vyrážíme na začátku prázdnin na rodinnou cyklodovolenou s brašnami, takzvaně „na těžko“. Letošní cyklodovolená nám však bohužel nevyšla, protože si můj bratr Kuba hned druhý den prázdnin zlomil ruku.

Ke konci prázdnin, když už měl Kuba ruku téměř v pořádku, se nám naskytla příležitost výhodně se odvézt zájezdovým autobusem do Itálie. Ten pod vedením našeho otce vezl hradecké a pražské vodní skauty na dobrodružnou plavbu na plachetnici kolem ostrova Elba.

Rádi bychom jeli i s koly a poznali kus Itálie ze sedla, jenže naše běžná kola se do autobusu nevešla. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že budeme v Itálii chodit pěšky. Otec však dostal nápad, že zkusí sehnat skládací kola, která by zabírala méně místa a řidiči by je byli ochotni vzít.

Visutá cyklotrasa Limone sul Garda je považována za jednu z nejkrásnějších na světě.

Jedno skládací kolo značky Tern má otec a jezdí na něm do práce, takže víme, že moderní skládací kolo se na cestování hodí. Druhé, podobné skládací kolo jsme si půjčili od kamaráda. Sehnat třetí bylo nejtěžší. Otec dostal další nápad - napsat do Kolomotion, zda by nám na naši cyklostezku kolo nepůjčili. Nápad se asi zalíbil, protože pár dní před odjezdem už jsme měli doma všechna tři kola.


Na kolech jsme toho už „na těžko“ procestovali hodně, přesto jsme nyní měli řadu pochybností. Vydrží to skládací kola? Zvládneme projet naplánovanou trasu? Do jakého terénu se můžeme pustit?

Na přípravu i všechny tyto obavy bylo málo času, den odjezdu se rychle blížil. Kola se po složení do autobusu opravdu vešla a my jsme se mohli několik hodin vsedě vyspat.

Od alpského stoupání až po břehy Gardy

Na místo, kde jsme měli vystoupit - dálniční odpočívadlo kousek před Trentem - jsme dorazili v ranních hodinách. Rozložili jsme skládací kola, nasadili brašny, rozloučili se se zbytkem osazenstva autobusu a chtěli jsme vyrazit na cestu.

Nenapadlo nás, že dálnice jsou oplocené a že se tedy z odpočívadla jen tak prostě nedostaneme. Výzvu v podobě přelézání dvoumetrového plotu i s koly naštěstí nebylo nutné přijmout, protože nás přes branku pustil ochotný zaměstnanec čerpací stanice.


Z odpočívadla jsme jeli po cyklotrase, která vedla vedle řeky Adige do Trenta. Prohlédli jsme si historické centrum a vyrazili směrem k sedlu Camponzin. Ten den nás čekal přejezd přes hřeben do údolí Sarca, kde leží jezero Lago di Garda.

Trochu nás zaskočila strmost kopce, do kterého jsme začali stoupat. První třetina kopce byla místy na skládacím kole téměř nesjízdná. Naštěstí tam byly nádherné výhledy na hřebeny Alp, které nám chvíle tlačení kol bohatě vynahradily.

Po výjezdu do sedla jsme stoupali ještě několik výškových metrů ke zřícenině středověkého opevněného srubu Camponzin a poté jsme si už užívali sjezdu do městečka Sopramonte. Odtud jsme pokračovali směrem k jezeru Toblino a údolím Sarca až do městečka Arco.

Tady jsme se pro mou bolest hlavy už brzy odpoledne ubytovali v kempu. Delší spánek mi pomohl, a tak jsme další den mohli vesele pokračovat.

Před cestou kolem jezera jsme dlouho diskutovali, kudy ho objedeme. Nabízela se možnost jet tunely po hlavní silnici nebo využít menší cesty do kopců. Po důkladném zvážení jsme usoudili, že se nám nechce na skládacích kolech stoupat a klesat přibližně 2 000 výškových metrů, a tak zvítězila cesta tunely po severozápadní straně jezera. Zapnuli jsme osvětlení a vyrazili.

Čekalo nás několik desítek tunelů o celkové délce 8 km. Část cesty měla vést po visuté cyklotrase, která je považována za jednu z nejkrásnějších cyklostezek na světě a v budoucnu by měla být součástí okruhu kolem celého jezera.

Cyklostezka vede z městečka Limone sul Garda směrem na Riva del Garda. Začátek této cyklostezky nás však překvapil - od cesty byl oddělen plotem. Pokud jsme se na cyklostezku chtěli dostat, nezbývalo nám nic jiného ​​než plot přelézt a plně naložená skládací kola si přes něj podat. Cyklostezka s výhledy na volnou hladinu jezera a protilehlé kopce však za to rozhodně stála.


Po cestě z Limone sul Garda bylo několik nádherných míst s výhledy na jezero, poměrně malé převýšení, ale také pár méně příjemných tunelů. Když to jen trochu šlo, snažili jsme se jezdit mimo hlavní silnici po menších a méně frekventovaných cestách.

Odpoledne jsme se v městečku Salò vzdálili od jezera a vydali se po částečně zarostlé cyklotrase směrem na městečko Lonato del Garda. Cyklostezka vedla mezi vinicemi, přes vesničky a každou chvíli jsme měli krásný výhled na Gardu.

K večeru jsme začali hledat místo ke spaní. Široko daleko nebyl žádný kemp, a tak jsme se rozhodli, že budeme spát tak, jak jsme zvyklí z našich cest. Vyhlédli jsme si místo u cesty, kde nebylo na dohled žádné obydlí, a postavili stan ve skrytém koutě za kukuřičným polem. Máma prý ve tři ráno slyšela někoho chodit kolem našeho stanu, ale nikdo nás vyhnat nepřišel.

Napříč Pádskou nížinou a Apeninami

Ráno jsme brzy vstali, rychle sbalili stan a před sedmou už jsme byli opět na cestě směrem na Mantovu. Snídali jsme na krásném místě v městečku Volta Mantovana s výhledem na Pádskou nížinu a vyrazili na dlouhou cestu po rovině.

Během minuty jsme byli mokří až na kůži a stan plaval ve třech centimetrech vody.

Pěkná cyklotrasa vedla z velké části podél umělého kanálu spojeného s řekou Mincio. Ta vytéká přímo z Gardy. Po cyklotrase jsme se dostali do Mantovy, kde jsme si prohlédli krásné historické centrum zapsané na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Zdrželi jsme se zde i na nákup v potravinách, ve kterých jsme již téměř tradičně koupili mléko, pečivo a kefír.

Po odjezdu z Mantovy nás čekalo nepříjemné zjištění, že nastavení cykloturistiky při plánování tras v Mapách.cz (Mapy.com) nezaručuje, že cesta bude vhodná pro skládací kola, zvláště jsou-li plně naložena. Štěrková cesta, na kterou nás aplikace poslala, byla vhodná sotva pro gravelová kola, přitom na mapě byla vyznačena jako cesta. (Nyní, po dvou měsících, je v aktualizovaných mapách vyznačena jako polní cesta.)

Po této příhodě jsme se snažili dávat na trasu větší pozor, ale přesto jsme ještě týž den jeli dalších téměř 10 km po podobných štěrkových cestách.

V Pádské nížině bylo téměř nemožné najít místo ke spaní nadivoko, a tak jsme se hecli a ten den ujeli přibližně 128 km až do kempu v Modeně. Ten nás trochu zklamal, protože byl hned vedle dálnice. Byli jsme však tak unavení, že jsme navzdory neustálému hluku projíždějících aut téměř okamžitě usnuli.

Ráno jsme dobili powerbanky a mobily a vyrazili dál. Čekalo nás krásných 30 km po udržovaných cyklostezkách do městečka Vignola. Až sem vedla cesta téměř po rovině, za Vignolou se začala naše cesta zvedat do kopců Apenin. Před městečkem Guiglia nás osmnáctiprocentní stoupání opět přinutilo chvíli tlačit skládací kola.


Před úmorným vedrem nás zachraňoval dostatek čerstvé studené vody, kterou bylo možno doplnit téměř v každé druhé vesnici. Pozdě odpoledne nás čekal krásný, téměř 14 km dlouhý sjezd do údolí k řece Reno do městečka Vergato.

Šero nás zastihlo kousek od jezera Suviana, a proto jsme se rozhodli pro naše druhé spaní nadivoko. Objevili jsme odlehlý kousek louky. Postavili jsme stan, uvařili si těstoviny s rajčatovou omáčkou a šli spát.

Ráno jsme vstali brzy a snídani jsme si vařili až na klidném odpočívadle na břehu jezera Suviana. Neodolali jsme rannímu koupání, po kterém jsme vyrazili na cestu do Florencie.

Čekalo nás opět dlouhé, místy prudké stoupání až pod průsmyk Acquiputoli. Velká část cesty k průsmyku vedla hustými lesy a údolími, kterými jsme projížděli. Lesy byly hluboké, takže horko, které panovalo už od rána, se dalo docela dobře snášet.

Na posledním hřebeni Apenin, který jsme projížděli, se charakter krajiny výrazně změnil - z vlhké severní strany na velmi suchou jižní stranu. Od směrovníku pod průsmykem Acquiputoli do městečka Prato nás čekal dlouhý, zasloužený sjezd. Místy byl asfaltový povrch ve špatném stavu, takže jsme museli poměrně intenzivně brzdit. V polovině sjezdu jsme si proto raději dali bezpečnostní přestávku, aby vychladly ráfky.


Z městečka Prato jsme pokračovali do Florencie, a protože jsme už byli poměrně unavení, prohlídku historického centra jsme si nechali na další den. Přes nepříjemně rušné části města jsme dojeli do kempu v 8 km vzdáleném Fiesole, odkud je nádherný výhled na celou Florencii a její okolí.

Klenoty Toskánska: z Florencie až k moři v Pise

Další ráno jsme vstali brzy a vydali se na prohlídku Florencie. Časné vstávání se vyplatilo, protože jsme si některé památky stihli prohlédnout bez davů turistů. Mohli jsme si v klidu stát u sochy Davida, projet se po mostě Ponte Vecchio, obdivovat katedrálu Santa Maria del Fiore, palác Pitti a projet se ještě prázdnými náměstími a uličkami.

Během prohlídky města nás zastihla zpráva o blížící se bouři. Podle předpovědi mělo začít pršet kolem čtvrté hodiny a večer měl přijít nárazový vítr spolu se silným deštěm – mělo napršet až 30 l/m2.


Brzy odpoledne jsme vyrazili z Florencie do 95 kilometrů vzdálené Pisy a kvůli předpovědi jsme se snažili jet co nejrychleji. Asfaltové cesty střídal štěrk, naštěstí však úseky po štěrku nebyly dlouhé.

Velká část naší cesty vedla podél řeky Arno, která pramení v Apeninách, protéká Florencií i Pisou a ústí do Ligurského moře.

Do kempu v Pise jsme dorazili víceméně za sucha a za sucha se nám podařilo i postavit stan, uvařit večeři a popovídat si s dalšími cyklisty.


Bouře přišla až poté, a to z minuty na minutu. Náš ultralightový stan se začal ohýbat a jen těžko odolával náporu větru. Všichni tři jsme ho drželi zvenčí, pak začalo pršet. Během minuty jsme byli mokří až na kůži a stan plaval ve třech centimetrech vody.

Po chvíli se naštěstí déšť i vítr uklidnily a podařilo se nám stan znovu a lépe vypnout a důkladně ukotvit. Začala nám být zima, byli jsme úplně promočení a od bláta, a proto jsme vlezli do sprchy tak, jak jsme byli – i v oblečení.

Další den jsme si naplánovali koupání v moři. Po cyklotrase podél řeky Arno jsme dorazili do městečka Marina di Pisa. Moře bylo po včerejšku pořádně rozbouřené, a tak jsme se odvážili koupat pouze v chráněné zátoce.

Odpoledne jsme si prošli historické centrum Pisy, dali si místní pizzu a užili si pohodový oddechový den.

Následující den byl poslední. Sbalili jsme si věci a počkali na autobus se skauty, který nás opět bezpečně odvezl domů.


Při zpětném pohledu bych řekl, že to byla jedna z našich nejkrásnějších cyklodovolených. Po cestě jsme projížděli všemi možnými typy krajiny – od pořádných kopců v Alpách, přes nížinu až po přímořskou krajinu.

Projížděli jsme pod skalními masivy, mezi vinicemi a poli, velkými městy i vesničkami. Občas jsme zavítali do turisticky známých měst, jindy jsme jeli krajinou, kde jsme nikoho nepotkali.

Viděli jsme toho opravdu hodně, bylo to rozmanité a já, bratr i máma jsme si to opravdu užili. Škoda jen, že s námi nemohl jet i táta, ale ten měl zase jiné zážitky.

Shrnutí

• Celková ujetá vzdálenost z Trenta do Pisy: 578 km
• Nastoupáno: 4 665 m
• Naklesáno: 4 822 m
• Mapa: mapy.com

Zdroj fotografií: archiv autorů