Inovace, které jako cyklista opravdu chci
Dal jsem dohromady seznam praktických vychytávek, které by mě na kole potěšily mnohem víc než další aero úspora při rychlosti 45 km/h.
Výrobci a značky na nás neustále chrlí nějaké novinky a vylepšení. Na rovinu je ale třeba říci, že ne všechny nás umí tak úplně nadchnout. Není divu, vždyť v dnešní době, pokud nepřijde velká změna, jako například 32palcová kola, už se ladí spíše detaily. Že je něco o 0,5 % více aero nebo o 14 % tužší, to už nepřináší tolik nadšení jako kdysi.Trochu jsem se nad tím zamyslel a zkusil dát dohromady inovace, které by mě opravdu potěšily. Ať už z hlediska kol, komponent nebo i výbavy. Uvidím, co z toho se mi splní, létající stroje a úplně sci-fi vychytávky jsem zatím nechal stranou. 🙂
Dokonale utěsněná ložiska
Možná si říkáte, že mám málo fantazie, ale taková ložiska by se hodila. Najdeme značky, které slibují, že jejich ložiska vydrží léta a většinou i stojí pořádnou sumu. Ale věřte mi, že pokud jezdíte pravidelně v dešti/blátě, nebo i nějaký „epický“ závod, voda si svou cestu dovnitř vždy časem najde. Čepy na zadní stavbě, středová složení, hlavové složení, ložiska v nábojích...Velkou „neplechu“ způsobí po čase i prach. Následný servis je vždy otrava, což mě osobně podvědomě brzdí, abych si opravdu užil jízdu v horších podmínkách. Pocit, že by byla ložiska dokonale utěsněná a nezničitelná, by podle mě byl skvělý.
Odpružení bez péče
Něco podobného jako u ložisek se týká i odpružení. Můžete mít tu nejlepší vidlici a tlumič na trhu, ale pokud jezdíte hodně v terénu, tak je jim třeba po čase dopřát péči, aby měly krásně hladký chod a předešli jste problémům.Například malý servis se u vidlic doporučuje u některých výrobců i po 50 hodinách ježdění. To v realitě na 99% překračujeme, u mě to vychází cca dvakrát za sezónu, přičemž blátu a vodě se snažím vyhýbat. Hodně zkušených jezdců to zvládne bez problémů udělat doma za 30 minut, ale je to další věc, na kterou je třeba myslet a která nejednou způsobí, že podvědomě raději sednu na gravel. 🙂
Velký servis se pak doporučuje provést jednou za sezónu, což často znamená, že se odpružení musí někam poslat. Kdyby šel tento cyklus prodloužit, přičemž vidlice a tlumič by chodily stále krásně hladce, nebylo by to vůbec špatné. To stejné platí i o teleskopické sedlovce.
Speciální řetěz
Když jsem načal ložiska a odpružení, nemůžu vynechat ani pohon... i když mám jeden problém. Uvědomuji si, že z hlediska údržby, životnosti a podobně je řešením styl přehazovačky - pokud se vyřeší určité ztráty energie a hmotnost.Na druhé straně si nemůžu pomoct, ale pohled na kazetu a na to, jak celý systém pracuje při jízdě, je u mě jakýmsi kořením cyklistiky. Rád se na to dívám, mám rád přechody řetězu nebo zvuk přehazovačky. 🙂 Jednoduše kolo bez kazety a přehazovačky mi vůbec není po chuti – tak možná speciální druh řetězu?
Například nějaký „hyper-polymer“, který by nebylo třeba mazat, stále by nabízel nízké tření, přičemž by současně neobrušoval kazetu s převodníky.

Kotouče, které se nevlní – ani o kousek
Velmi rád zkouším různé pláště nebo měním kola podle podmínek. Ale při přehazování je vždy třeba hrát si s brzdami a jejich seřízením, protože každý kotouč se po určité době trochu zvlní. Potom se člověk snaží najít tu delikátní rovnováhu a někdy potřebuje opravdu pevné nervy.Rovněž po dlouhém sjezdu začne většina XC kotoučů trochu šoupat – nebo jen používám příliš lehké vybavení? Dejte vědět, jak jste na tom. No a destičky, které by vydržely řekněme i rok intenzivního používání, by také nebyly špatné. 🙂
Úplná eliminace defektu
Hned na úvod je třeba říct, že kombinace bezdušového systému, tmelu a současných plášťů dokázala v mém případě eliminovat počet defektů na skutečné minimum – a určitě nebudu sám. Ale stále existuje možnost, stačí špatně zvolená stopa nebo dobře nasměrovaný ostrý kámen – zvláště pokud se bavíme o XC (nebo gravel) pláštích, kde je nízká hmotnost důležitá.Technologie, která by zcela dokázala eliminovat propíchnutí a přitom nezkazila jízdní vlastnosti pláště, by zcela výrazně pomohla vyhnat z hlavy největšího strašáka všech epických akcí a závodů. I když ne nadarmo se říká, že defekt je z 90% chybou jezdce.
Pokud bych měl být mnohem skromnější, tak si zatím vystačím i s tmelem, který v plášti vydrží alespoň půl roku a přitom z něj neubude... Hodně značek toho v popisu naslibuje, ale realita je vždy trochu někde jinde. 🙂

Úprava a kontrola tlaku za jízdy
Ano ano, vím... Není to žádná žhavá novinka a tyto debaty se pravidelně vyrojí před Paříž-Roubaix. Dokonce Pauline Ferrand-Prévot na takovém systému Paříž-Roubaix vyhrála a dělá ho například Gravaa. Ale pořád jsem nic podobného neviděl pro MTB a mně osobně by se to docela zamlouvalo – jen v takovém více kompaktním provedení, protože mně osobně stačí tlak upravovat v rámci rozsahu řekněme 0,3 baru.I malá změna tlaku v pláštích hraje obrovskou roli při jízdě a není snadné to vyladit správně – například výrazné změny teploty nebo nadmořské výšky. Mít možnost si tlak průběžně kontrolovat a doladit podle terénu za jízdy by bylo skvělé.
Vím, že mě čeká náročný sjezd po kamenech, tak trochu přidám, abych chránil materiál, na hrbolatých svážnicích a v nekonečných rozbitých stoupáních zase pěkně uberu pro lepší trakci a komfort.
Membrána a teplo na vyžádání
Nyní něco z jiného soudku, ale něco, co budeme opět v nejbližším období potřebovat. Ať se výrobci snaží jakkoli, stále nemáme oblečení, které by dokázalo „udýchat“ byť jen trochu vyšší intenzitu a přitom by odolalo studenému větru či vodě. Představa, že ve stoupání, nebo když mi začne být teplo, zmáčknu knoflík a celá membrána se jakoby otevře a vytvoří X malých průduchů (tedy jakousi prodyšnou síť), by vůbec nebyla špatná.Matně si vzpomínám, že značka Schoeller měla v nabídce jistý čas membránu C-change, která měla podle teploty otevírat a zavírat póry podobně jako šiška na stromě. Ale asi se to úplně nechytlo. 🙂
A když už ne membrána, tak by mě potěšil nějaký systém, který by v bundě dokázal vytvořit teplo – například po dlouhém sjezdu nebo delší přestávce, než si opět vytvoříme to vlastní. Něco takového už existuje v lyžařských bundách, ale já si představuji nějakou miniaturní verzi, se kterou se bude snadno žít.
Když se na to dívám, musím konstatovat, že nepatřím mezi velké futuristy. Všechna moje přání jsou spojena spíše s drobnými starostmi a praktickými řešeními – zřejmě proto, že jsem vyrůstal na klasické cyklistice a představa nějaké totální automatizace mě, jemně řečeno, děsí.
Stejně tak budou mít zřejmě úplně jiné představy a sny majitelé e-biků. Takže budu opět velmi rád za komentáře, které technologie byste přivítali. A ještě k těm 32palcovým kolům z úvodu – vzhledem k mojí výšce řeknu jen jedno: kde jsou tak dlouho. 🙂





































































Momentálně se tu nenacházejí žádné komentáře