BLINDURO 2023: Jaké bylo a který závod byl nejlepší?

Vzhledem k tomu, že jsem loňský rok absolvoval všechny závody série Blinduro (kromě jeho gravel odnože), rozhodl jsem se Vám sepsat zážitky a dojmy z pohledu průměrného hobby jezdce, pohybujícího se na konci první poloviny startovního pole.

Pro ty co třeba slyší o tomto seriálu poprvé, tak vězte, že Blinduro je seriál enduro závodů pod taktovkou legendární dvojice Michal Prokop a Zdeněk Pól, kde se závodí tzv. na oči, tedy bez předchozí znalosti tratí, což přináší velkou dávku zábavy, adrenalinu a celkově vytváří „spravedlivé“ podmínky pro všechny startující.

Blinduro 500+ Lipno

První závod se uskutečnil o víkendu 6. - 8. května na nejtradičnější lokalitě Blindura, kde všechno začalo, na Lipně. Já už jel několik Blinduro závodů v minulosti, ale legendární Lipno bylo pro mě poprvé, už jen kvůli tomu, že to mám z domu nějakých 300km.

Tentokrát jsme pojali závodní víkend v rodinném duchu a spolu s kamarády Jirkou a Michalem jsme s sebou do auta „přibalili“ i kompletní rodiny s dětmi a zarezervovali velký apartmán přímo v Lipně. Musím říct, že když Vám na nějaké RZ přijdou zafandit rodiny s dětmi, má to hodně do sebe.


K samotnému závodu. První den byl tradičně v mém podání okořeněn ranní nervozitou, především z první RZ, která pro mě bývá dost často zásadní a dokážu se „vyndat“ v první zatáčce a zmařit všechny šance na pro mě uspokojující výsledek. Počasí nám po předchozích deštích nakonec přálo a terén byl jen lehce navlhlý, takže ideální enduro podmínky. Nakonec jsem zvolil taktiku projet první RZ opatrně, bez pádu, což se mi povedlo, nicméně myslím, že jsem jel až moc pomalu.

Následovala druhá a třetí RZ, které mě překvapili svou náročností oproti jiným RZ které jsem doposud na Blinduru jel. Byly okořeněné průjezdem, pro mě v některých chvílích spíše průchodem, kamenitých, až skalnatých pasáží, které jsem na oči úplně nedával, nicméně povedlo se mi asi jen dvakrát spadnout, což považuji za úspěch. Poslední RZ dne se nesla už v duchu klasické hrabanky, jela se mi dobře, ale jako naschvál jsem letěl přes řídítka, urval držák kamery a než jsem ho sebral uteklo mi hodně cenných vteřin, takže po prvním dnu jsem měl spíš rozpačité dojmy.

Druhý den, jak už to tak bývá, jsme po předchozím večeru vždy lehce unavenější, ale ještě více odhodlaní vylepšit první den. Jako první jsme hned po ránu museli absolvovat výstup na legendární Luč, kde ke konci transferu se už jen tlačí, heká a pot teče proudem. První RZ byla hodně rychlá a místy hodně šlapavá, což oboje vlastně vůbec nemám rád a od svých kámošů jsem tady dostal pěknou dávku vteřin.

Po nekonečném transferu následovaly dvě pro mě absolutně typické Blinduro erzety, hrabanka, zatáčky, hrboly. Tam jsem se chytnul a konečně se dostal do správného závodního tempa. Poslední RZ byla už jen kratší v celkem jednodušším stylu, tam už šlo jen o to, trefit se v jednom místě do úzké průrvy mezi velkými šutry, držet pevně řídítka a dojet zdárně do cíle.


Nakonec 13. místo z 26 celkových startujících v kategorii Hardtail 15+ jsem bral jako slušný začátek Blinduro sezóny. Proč některé enduro závody jezdím na HT a některé na fullu, o tom zase někde příště. Celkově mi Blinduro na Lipně přišlo těžší, než jsem z dřívějších vyprávění očekával, ale bylo spravedlivé a krásné, včetně zázemí v Lipenském kempu a okolní přírody.

Blinduro Léto – Bukovka

Další ze seriálů nás zavedl 17. – 18. června do ski areálu Červená Voda a opět jsem se rozhodl zajet ho na hardtailu, stejně jako kamarád Jirka, se kterým se mimochodem každý závod naháníme v dresech Flowtci.

...trpěl materiál i závodníci...

Tentokrát jsme vyrazili jako chlapská banda, kde nejmladšímu závodníkovi bylo 16 a nejstaršímu 47 let, a to je přesně ukázka toho, jaký záběr Blinduro má. Co se týče kategorie Hardtail 15+ je kouzelná v tom, že ve stejné skupině člověk závodí s o 20 let mladšími kluky, i když by si mohl spokojeně jezdit svoji kategorii 40+ na celoodpruženém kole.


Poprvé jsem závodil na Bukovce v roce 2019, kdy se závod jel jako Blinduro Podzim, takže jsem už trochu věděl, jaké terény nás asi čekají. První den a hned dlouhý výšlap ze ski areálu, až nahoru na hřeben Bukovky, kde odstartovala tradiční RZ borůvčím, následovaná nekonečnou hrabankou, odkloněnkama, zatáčkama, přejezdama kořenů a kamenů. Na hardtailu opravdu výživná RZ, ale vzhledem k pěknému suchému počasí se mi jinak jela dobře a netradičně jsem byl po první RZ spokojen.

Pak přišel přejezd na protější stranu údolí, na Křížovou horu, kde nás čekala kratší RZ s pěkným flow, následovaná erzetou která mě úplně nenadchla. Hodně přejezdů po široké cestě, hodně šlapání. Poslední RZ se mi zato líbila moc, pěkná hrabanka, nečekaný dupací výjezd, pak flow po hřebenu a dojezd v odkloněnce do cíle. První den jsem ani jednou nespadl a ocitl se na celkovém 9. místě z 31 hardtailistů.

Na druhý den trochu sprchlo, což mělo ve finále fatální důsledky na celkový výsledek, protože jsme právě druhý den startovali až ke konci startovního pole a legendární RZ 6 bylo jedno velké kamenné oraniště. Nicméně druhý den odstartovala RZ 5, který byla v podobném duchu jako první RZ předchozí den, takže člověk mohl udělat zase podobné chyby a podobně špatné průjezdy, nicméně projel jsem ji opět celkem solidně.

Pak přišel zlomový okamžik celého závodu a RZ 6, startovala od vrchu lanovky, kolem skalky, za kterou následovalo „oraniště“ bez jakékoliv viditelné stopy. Prostě snaž se vybrat stopu, kde se nezasekneš, což se mi úplně nepodařilo a zasekl jsem se hned několikrát, koloběžkoval, nádaval a všechno co k tomu patří. Dojezd byl pak sešup po bývalé DH lajně mezi šutry a měl jsem co dělat abych do cíle vůbec udržel řídítka. Tady jsem nakonec ztratil vše, co jsem první den najel.


Za mě a za mnoho ostatních riderů byla tahle RZ na oči už fakt celkem drsná, trpěl materiál i závodníci, ale koneckonců se nakonec taková erzeta stane legendární a nikdo na ni jen tak nezapomene. Pak se jela jezdivá, kratší a krásná hrabanková RZ a hurá naposledy nahoru na hřeben Bukovky, na poslední RZ. Ta byla dlouhá, s velkým převýšením, měla snad všechno, hrabanku, flow, šutry, kořeny, rolety a dojezd po sjezdovce do cíle. Tady už si člověk musí hrábnout na dno sil.

Celkově 12. místo z 31 hardtailistů nezní tak špatně, ale trochu mě štvalo, že jsem neudržel top 10. Bukovka byla krásná, kromě jedné RZ bych řekl snad i o něco lehčí než Lipno a určitě bych si sem jel znova zazávodit.

Blinduro Podzim – Karolinka

Poslední závod nás 7. – 8. listopadu tradičně zavedl do pro mě nejhezčí lokality ze všech Blindur, na Valašsko, do Karolinky. Krásné okolní kopce vždy ještě umocní barevné podzimní listí. Vlastně i zázemí pod sjezdovkou s místní hospodou pokládám za nejlepší.

Před cílem byl slyšet řev našich fandících dětí, takže to člověka nakope a vyždíme ze sebe poslední síly.

Tentokrát jsme s Jirkou vzali fully, abychom si otestovali, jak se nám na nich v Karolince pojede, protože předchozí rok jsme tam byli na hardtailech. Opět jsme víkend s Jirkou a Michalem pojali jako prodloužený i s našima rodinkama a opět to bylo moc fajn. Ženy a děti si udělají výlet po místních nádherných kopcích, my si zazávodíme a pak se společně sejdem u dobrého jídla a pití.


První den bylo krásné, až nečekaně slunečné počasí a mohli jsme se vydat na dlouhý první transfer, na první RZ. Ta byla podobná jako předchozí rok, pěkná, hrabanková s legendárním průjezdem skalky, kde měla loňský rok většina závodního pole pěknou fotku, jak padá nebo nese kolo. Tentokrát za sucha hezky jetelná a na konci jsem měl dobrý pocit z fajn startu.

Druhá RZ byla zcela nová, krásná hrabanka, nic záludného. Třetí nás zavedla jako minulý rok do nyní skomírajícího bikeparku Kyčerka. Stejně jako loni mi tahle lajna vůbec nesedla. Na začátku podivné šlapavé flow, pak dlouhý traverz, výšlap do kopce a motačka mezi stromy. Ta mi nesedla. Poslední erzeta byla tradiční klikatice přes sjezdovku nad cílovým zázemím. Ty přejezdy po louce osobně vůbec nemám rád, ale tentokrát na suchu byly úplně v pohodě.


Druhý den ráno jsem se probudil a bylo jasné, že bude zle. Pršelo a pršelo, dneska bude klouzačka! Jako zázrakem alespoň těsně před startem přestalo pršet, jelikož jsme startovali druhý den zase spíš ke konci startovního pole. Úvodní RZ hned nad Karolinkou byla výživná, hned první zatáčka po startu Vám jasně ukázala, kdo tady bude pánem. Každopádně jsem ji sjel celkem se ctí a bez pádu, takže dobrý vklad pro celý den.

Druhá RZ byla velmi podobná té z loňska, kde jsem namotal řetěz, pak ještě spadnul a ztratil veškeré iluze a naděje na dobrý výsledek, proto jsem ji možná jel až zbytečně opatrně, ale tentokráte v pořádku.

Třetí RZ kratší, opět poblíž Kyčerky, únava se sčítala a popravdě už ani nevím, jak se mi jela. Pak už jen táhlý transfer na poslední RZ, kolem legendární kapličky, a hurá na poslední RZ. Ta byla opět průjezd přilehlými lesíky u sjezdovky a přes sjezdovku. Oproti loňsku mi přišla nějaká hezčí. Před cílem byl slyšet řev našich fandících dětí, takže to člověka nakope a vyždíme ze sebe poslední síly. V cíli už nás čekaly tradiční frgály a panák slivovice, to si vždy opravdu rád dám.

Celkově, tentokráte v kategorii 40+, to dalo hezké 36. místo z 90 startujících v kategorii.

Zhodnocení a jaký závod si případně vybrat, pokud chcete jet Blinduro poprvé?

Z mého pohledu se mi jak tratěmi, tak přírodou a zázemím opět nejvíc líbilo Blinduro Podzim v Karolince, nicméně každá lokalita má svoje a všechny Blindura mě náramně bavily. Pokud chcete zkusit Blinduro poprvé, vyberte si třeba závod, který máte nejblíže a prostě jeďte, protože to fakt stojí za to.

Celý seriál mám rád hlavně pro jeho pohodovou atmosféru, kde nejsou dány přesné startovní časy, ale člověk může jet na pohodu s bandou, s kamarádem, pěkně poklábosit a po dojetí každé RZ bezprostředně sdílet svoje dojmy. Michal Prokop má velký cit pro to, jak závod neudělat moc lehký, ale ani moc těžký, tak aby ho zvládli hobíci, ale užili si ho i ostřílení borci. Zdeněk Pól mu zase suprově sekunduje v organizačních věcech a ve výsledku je z toho jedna z nejhezčích bikových akcí co znám.