Zábřežská vrchovina: Mrazivá projížďka s voňavým startem

Víš, co se vyrábí v Lošticích? A proč je hrad Mírov neviditelný? Co se mi přihodilo na vyjížďce, která byla nakonec jiná, než jsem si naplánoval?

„Zítra bude hezky, super! Sice zima, ale slunečno.“ To jsem vyčetl z předpovědí počasí a rozhodl se, že toho využiju k projetí trasy, kterou jsem měl už nějakou dobu uloženou v šuplíku. Teda v navigaci Garminu. Trasa namotaná v Zábřežské vrchovině s několika zajímavými pointy, které na pozadí modré oblohy určitě hezky vyniknou. Takže beru kameru, to je jasné.

Ráno ještě za tmy jsem nachystal zimní oblečení, nějaké sacharidové nakopávače od SiS, naložil kolo do auta a vyjel. Do místa startu jsem to měl asi 100 km, teploměr v autě ukazoval -5 °C a obloha skoro bez mráčku. Jenomže za Olomoucí jsem vjel do husté mlhy a přestože jsem doufal, že z ní zase brzy vyjedu, zůstalo jen u toho doufání.


Auto jsem zaparkoval v Lošticích poblíž náměstí a vyjel. Na Loštickém náměstí Míru mě zaujaly poutače místních krámků.

Všude samé tvarůžky. Našel jsem tady „Tvarůžkovou cukrárnu“, kde si můžete dát třeba tvarůžkovou zmrzlinu. Nebo „Tvarůžkové lahůdky“ se speciálním sortimentem, tvarůžkové jitrnice, o kousek dál prodejnu tvarůžků, Muzeum tvarůžků a hned vedle jediné místo na světě, kde se vyrábí tento silně aromatický, nízkotučný a na bílkoviny bohatý zrající sýr s patentovaným názvem Olomoucké tvarůžky.


Tak. Voňavý start byl za mnou a já vyrazil do mlhy směrem na obec Mírov. Zmrzlé listí mi křupalo pod koly a mělo to atmosféru, to zas jo. Ale abych viděl ta místa, kvůli kterým jsem sem jel, bylo důležité, aby byla dobrá viditelnost. Jenomže mlha to nechtěla vzdát.

Když jsem stoupal k Mírovu, začínalo mi být jasné, že toho dnes asi moc neuvidím. Příjezd na vyhlídku nad Mírovem mi dal za pravdu. Tam, kde se měl tyčit hrad, tak tam byla jen bílá tma.

Hrad Mírov slouží už od 18. století jako jedna z nejpřísněji střežených věznic u nás a věznice je střežená tak důkladně, že se z ní v roce 2000 dost krkolomným způsobem podařilo utéct asi nejznámějšímu vězni této doby, Jiřímu Kajínkovi. Po čtyřiceti dnech ho chytli a zase posadili za mříže, ale dnes už si vesele užívá svobodu.


Takže z Mírova nebylo nic, pojďme raději do přírody. Najel jsem na lesní svážnice, které mě dost bavily. Cesta se pěkně klikatila v nenáročných stoupáních a sjezdech, a když se poblíž Hekelova kopce proti mně ze zatáčky vyřítil kamion naložený kládami, byla to jen předzvěst další drobné nutné změny na trase. Tam, kam jsem chtěl jet, tam se kvůli těžbě dřeva jet nedalo.

Trail byl uzavřený, zapáskovaný, zákaz vstupu a vjezdu.

Proto jsem na rozcestí odbočil na cestu, která byla průjezdná a vyjel na zmrzlé louce poblíž Studené Loučky, objel kopec Větrník a potom mě čekal krásný sjezdík a napojení na původně plánovanou trasu. A konečně se začala protrhávat oblačnost, rozpouštět mlha a vykukovat slunce.


Kolem větrné elektrárny Žipotín a přes Linhartice to už byl asfaltový úsek až do jednoho z nejrenesančnějších měst na Moravě. Přivítala mě Moravská Třebová. Sluníčko už krásně svítilo, hned to bylo veselejší a já přes náměstí dojel na nádvoří místního zámku. Hodně fotogenická renesanční perla s mučírnou ve sklepení.

U zámecké kašny jsem dal sváču a doplnil sacharidy (SiS Beta Fuel energetické želé). Měl jsem za sebou 37 km, nastoupaných 830 výškových metrů a čekalo mě další stoupání na kopec Nad Boršovem k rozhledně Pastýřka.


Nejdřív krásnou alejí, pak po stezce zasypané listím a po louce s prudšími úseky jsem vyšlapal k rozhledně. Na SiSko to jelo dobře, takže jsem „vyběhl“ i 111 schodů nahoru. Krásné výhledy, ale dlouho jsem se tam nezdržoval, protože nahoře dost foukalo, rozhledna se lehce kývala a nebyl to moc příjemný pocit.


A taky jsem se těšil na to, že dolů si užiju modrý trail, který se jmenuje Peklo, a který u rozhledny začíná. Jenomže… trail byl uzavřený, zapáskovaný, zákaz vstupu a vjezdu. Nojo, tak pojedu dolů jinudy.

První stezka, kterou jsem si vybral ještě bez pohledu do mapy, končila po pár desítkách metrů srázem a křovím. Zpátky k rozhledně, mrknutí do mapy, ok, vezmu to po červené. Pěkný singlsjezdík, který ale zase skončil uzavírkou. Takže zase zpět nahoru k rozhledně, tentokrát už to bylo asi 300 metrů. Až třetí volba mi dovolila sjet až dolů a napojit se na původně naplánovanou trasu.


Sjel jsem na rozcestí Pod Spáleným vrchem a tady jsem měl naplánovanou „zkratku“ přes kopec, abych do Městečka Trnávka nemusel po asfaltu. Stoupání ke Spálenému vrchu už od rozcestí docela budilo respekt, skoro kolmá stěna… ale co, už jsem v životě jel horší.

Dařilo se mi šlapat až do chvíle, kdy mi proklouzlo zadní kolo, takže jsem musel po svých. A došel jsem do místa, kde to dál už nešlo ani pěšky, protože bych se musel prodírat vysokou trávou a křovím. A to se mi fakt nechtělo.

I když to nebylo jak jsem si představoval, stálo to za to a těším se na příště.

To, co jsem vyjel a vyšlapal nahoru, jsem sjel zase zpátky dolů a smířil se s tím, že dál pojedu po asfaltu. Nad Městečkem Trnávka je zřícenina hradu Cimburk, chvilku jsem přemýšlel, že k ní vyjedu, ale čas běžel rychleji, než jsem potřeboval, takže jsem tomu lákadlu odolal. To zmiňuju jen proto, kdybyste se tam náhodou ocitli a měli víc času. Zdola zřícenina vypadala zajímavě.

Stoupání z Plechtince na Stolovou horu vedlo pořád po asfaltu, ale věděl jsem, že brzo odbočím zase do terénu. A taky jsem odbočil. Konečně. Jenomže… ujel jsem asi 30 metrů a zastavil mě strom přes cestu. Ok, podlezl jsem ho a sotva jsem narovnal záda, viděl jsem, že o kus dál je další. A za ním další a další. Možná už tušíte, ano, zpátky na asfalt. To už snad není možné!!!


Mírným stoupáním přes Starou Roveň, které mi připadalo nekonečné, jsem vyšlapal na Novou Roveň a tam se znovu začala stahovat mlha. Slunce už bylo dost nízko a cesta se konečně překlopila do sjezdu. Sice jsem měl jet jinudy, jak jsem zjistil později, ale ten sjezd byl dlouhý a krásný, takže jsem nakonec byl i rád, že jsem odbočku minul. Teda - sjezd byl jednoduchý, po svážnici, nic extra. Ale ta zmrzlá atmosféra kolem byla fakt kouzelná.

Sjel jsem do Vranové Lhoty a dalším mým cílem měl být kopec Bakule, ze kterého je krásný výhled na pohádkový hrad Bouzov. Ale mlha zase houstla a já za jízdy přemýšlel, jestli má vůbec smysl tam jezdit, když tam, stejně jako na Mírově, nic neuvidím.

To dilema mi nakonec pomohla rozlousknout kamera. Rozhodla se, že už ten den natáčet nechce a vytrvale signalizovala slabou baterii a vypínala se. A to i poté, co dostala baterii novou, plně nabitou. Asi to tak mělo být. Takže jsem už jen dojel zpátky do Loštic, nakoupil zásobu těch zdravých bílkovin, které jsou cítit už z dálky a zamířil domů.


Skutečnost, že jsem neviděl všechno, co jsem chtěl, je pro mě impuls vrátit se tam znovu za lepšího počasí a za lepší viditelnosti. V Zábřežské vrchovině a okolí je toho hodně na prozkoumání, takže se vrátím rád. A i když bylo skoro všechno jinak, než jsem si představoval, stálo to za to a těším se na příště.

Trasa po všech těch vynucených změnách měla nakonec 77 km, na kterých jsem nastoupal 1520 metrů. Technicky nenáročná, většinou lesní cesty a asfalt a tak jak jsem ji nakonec jel, by byla sjízdná i pro gravel bike. Najdeš ji na Stravě, nebo na Mapy.com.

V průběhu jízdy je samozřejmě nutné průběžně jíst, pít a doplňovat spotřebovanou energii. Já jsem jako doplňky stravy a zdroj sacharidů použil výrobky značky SiS, které si můžeš vybrat a koupit třeba tady.