Expedice Gradina 2018 - nejvyšší hora s billboardem - 1. část

Pisak. Co je to Pisak? Na první dobrou to zní jako sprosté slovo, ale pravda je jiná. Pisak je původně malá osada v Chorvatsku, založená někdy v patnáctém století. Chcete vědět víc? Pojďte se seznámit.

Její obyvatelé se živili rybolovem, pěstováním oliv a vinné révy. Dnes je Pisak sympatické přímořské letovisko, ležící v zátoce na rozhraní Omišské a Makarské riviéry. Pisak je tím místem, kde rádi strávíme třeba i letošní dovolenou. Někde jsem se dočetl, že se jedná o perlu Omišské riviéry. Žhavé slunce, modrá obloha, krásné oblázkové pláže, svěží borový porost až na samý mořský břeh, průzračné moře, dvě hospůdky. Ale co je v Pisaku především? Malá nenápadná „Pisak Adventures“. Půjčují rafty, kajaky, windsurfingová prkna i horolezecké vybavení. Na dovolenou se těším. Tajně doufám, že se tam dají půjčit i horská kola.

Čtvrtek - 9. 8. 2018

Čtyři dny poctivého ležení na pláži máme úspěšně za sebou. Nadešel čas na změnu. Kolem poledního stojíme s Vénou u nenápadného malého stánku na pláži a zjišťujeme možnost zapůjčení kola. Před námi stojí štíhlý opálený chlápek, dlouhé prošedivělé vlasy ledabyle smotané do provizorního drdolu. „Dvě kola? Není problém.“ Vyjednávání začalo hladce. Komplikace však přišla vzápětí. „Zítra? Má být nejteplejší den z celého týdne a strašná vlhkost. Půjčím vám je pozítří.“ Nutí nám chlápek jinou variantu. „Jestli má být 36 nebo 38 stupňů je nám asi jedno. Chceme zítra,“ trváme na svém. Chlápek vypadá lehce zaskočený. „Dobrá. Přijďte si večer. Připravím vám je.“ Trošku ho podezřívám, že žádná kola nemá a potřebuje čas, aby je někde sehnal. „Nema problema. Večer zavolejte,“ strká Vénovi do ruky vizitku s telefonním číslem.


Jen co jsem se na ni podíval, vzpomněl jsem si na vousatý vtip. „Víš, jak se řekne maďarsky včela? Seremed! Víš, jak se řekne maďarsky vosa? Neseremed! A jak čmelák? Neseremed turbo!“ Na vizitce je uvedeno telefonní číslo a chlápkovo jméno. Jmenuje se Anton Šeremet. Okamžitě jsme si ho přejmenovali po našem. Budeme mu říkat Tonda Včela.


V půl jedenácté večer nás Tonda Včela vede úzkým schodištěm k sobě domů, do skladu hned vedle pergoly s divoce rostoucím popínavým hroznovým vínem. Je tam spousta haraburdí. Nářadí, náhradní motor ke člunu, horolezecké helmy, úvazky, lana, několik zaprášených windsurfingových prken a tam úplně vzadu se leskne asi pět horských kol. „Very, very good bike,” dme se pýchou Tonda Včela. Musím se mu v duchu omluvit. Fakt je má! „To jsou lepší kola, než mám doma,“ prohodí spokojeně Véna. Zítra vyrazíme na bílých kolech značky Specialized Pitch. To bude panečku jízda. S Vénou jsou společně nikdy pořádně na kolech nejezdili, jsem zvědav, jak si to užijeme.

Pátek - 10. 8. 2018

Průzkumnou výpravu po Omišské riviéře začínáme velmi časně u nejstarší památky Pisaku, kterou je kostelík Svetiho Marka. Nechal ho prý postavit jistý benátský obchodník už ve 13. století jako poděkování Bohu za záchranu při přepadení piráty. Městečko stále ještě spí, když opouštíme jeho úzké uličky a náruč nám otevírá široká makadamová cesta. Okolní svěže zelené borovice omamně voní, neviditelné cikády úžasně pějí a oko se laská pohledem na třpytící se blankytné moře. Mírně nabíráme nadmořskou výšku. Objevují se první krůpěje potu. Prach z cesty nám zvolna usedá na holeně i boty a vše barví do šedobílého odstínu.

Slunce se přehouplo přes obzor a rychle si nás našlo. Krůpěje potu zvolna stékají po zaprášených holeních a nechávají za sebou úzkou znatelnou stopu. Vpravo šedivé skály horského masivu Dovnja. Vlevo modré moře. A hlučné cikády. A voňavé borovice. A také malé bílé loďky plující po moři a obrysy ostrova Brač, který se ztrácí v ranním oparu. A cesta, pořád makadamová. Kamínky šustí pod plášti kol. Jedeme okouzleni a mlčky. Stále nabíráme výšku, až do vesničky Lokva Rogoznica. Z nulové nadmořské výšky jsme se vyškrábali na nějakých 250 metrů. Vesnička je nalepená u skalní stěny a významná je zejména tím (minimálně pro nás), že se tady profil cesty láme. Dáváme sbohem makadamovému prachu a po staré opuštěné silničce zvolna klesáme celých osm kilometrů zpátky na pláže do města Omiš.

Proč je Omiš Omiš?

Omiš je malebné městečko a oblíbené letovisko s písečnými plážemi, starobylým centrem a divokou pirátskou minulostí. Pozornost přitahuje i díky řece Cetině, která se sem prodrala z vnitrozemí úchvatnou soutěskou. Znám legendu, jak přišlo město ke svému názvu a pro sebe si ji nenechám. Když tehdy japonská císařovna Otoko Hvaro z období dynastie Muromači proplouvala na svém katamaránu Bračským průlivem, udělalo se jí nevolno a urgentně potřebovala na toaletu. Využila proto vstřícnosti pirátů z malé bezejmenné osady, kteří jí po krátkém vyjednávání umožnili vstup. „Ó myš!!“ vykřikla však hystericky poté, co otevřela dvířka malého neútulného záchodu, určeného pro otrlé muže.

Název osady a budoucího města byl na světě. Tuto legendu samozřejmě mnozí rozporují. Rozporují ji především proto, že se v názvu města píše měkké „i“ a nikoliv tvrdé „y.“ Historikové i v tomto případě mají jasno. Tato nesrovnalost a záměna písmen v názvu je záměrná jako taková malá zlomyslnost místních pirátů, protože to, čeho se císařovna na záchodě polekala, nebyla myš, ale ondatra. A tohle všechno je samozřejmě pravda. Můžete si to třeba zajet ověřit do Japonska .


Uličky města jsou úzké, plné stolečků a židliček před zdejšími restauracemi. Je ještě časně, takže jsou uličky liduprázdné. I tak máme problém se s koly protáhnout. Tlačíme raději pěšky. Docházíme až k místu, kde se řeka Cetina vlévá do moře. Jsme znovu v nulové nadmořské výšce a slunce už nám jde po krku. Nalepená ke skále se nad městem tyčí pevnost Mirabella. Stojí tam nahoře už od třináctého století. Legenda vypráví, že roku 1537 na ni zaútočili osmanští Turkové, ale obránci pevnosti je zmátli křikem a rámusem natolik, že Turci přecenili své síly a počet obránců a dali se na útěk. Dnes se z pevnosti line ticho. Možná je to tím, že ji nehodláme dobít. V sedle našich ořů chceme vzít útokem okouzlující kaňon řeky Cetiny.

Projíždíme dva krátké tunely a už si to šlapeme po rovině podél řeky, pěkně ve stínu. Slunce až sem za námi dolů mezi skalní stěny nemůže. Zatímco po řece neslyšně plují rafty, kajaky a loďky, nad hlavami nám ve výšce s hlasitým bzukotem přeletují…. Ano! Jsou to lidé. Zdejší nejnovější atrakce zvaná Zip Line. Člověk v lezeckém úvazku připevněný ke speciální kladce klouže po ocelovém laně a vysokou rychlostí doslova letí vzduchem přes kaňon ve výšce 150 metrů nad krajinou. Kdo přemůže strach, může si to užít. Kdo strach nepřemůže, musí myslet na svoje pozadí, aby mu z nečekaného přívalu adrenalinu nepovolilo. To by se nám tady dole asi moc nelíbilo. Celá Zip Line je dlouhá přes dva kilometry. Nejdelší úsek je dlouhý sedm set metrů. Už vím, kam určitě nechci. Zlatá cyklistika.


Před námi křižovatka. Podél řeky vede silnice po rovině. Doprava se silnička zvedá strmě kamsi do skal. Véna jedoucí první, mlčky odbočil doprava. Asi jen blázen by v tomhle terénu chtěl jezdit po rovině. Nabíráme nadmořskou výšku směrem k nebi, míříme do vesničky Podašpilje. Opustili jsme stinnou soutěsku. Slunce si nás tentokrát našlo rychle. Stoupání je desetiprocentní. Obličej je slizký potem, nohy i ruce se lesknou. Slaný pot pálí i v očích. Véna ve stínu stromu zastavuje. „Budeš svačit?“ ptám se. „Ne. Budu zvracet!“ odpovídá Véna. „Nejraději bych byl teď rozvalený na pláži, ale to bych byl zase naštvaný, že jsem nejel na kole,“ upřesňuje svoje momentální rozpoložení.

Čtyřnohý kamarád

Na konci stoupání odpočíváme znovu. Objevil se pes. Nejprve olízl Vénův uzávěr od láhve s vodou a pak začal olizovat Vénu samotnému. Já psy moc nemusím, ani Vénu se mi olizovat nechce, a tak se tvářím bojovně a vše pozoruji v nejvyšší pohotovosti. Jenže tenhle pejsek je fakt mazel. Asi mu tady v té pustině chybí kamarádi, a tak si přišel pohrát k nám.


Silnička se klikatí a houpe mezi nízkými listnatými stromky a vysokým zeleným křovím. Sem tam se objeví voňavá borovice. Cikády dotvářejí hlučnou kulisu. A stínu je málo. Naštěstí nás při jízdě větřík příjemně chladí, sice jenom trošku, ale chladí. Při průjezdu vesničkou Svinišće jsme nezahlédli ani živáčka. Přesto tahle spíš osada než vesnička stojí za návštěvu. Úplně na jejím konci se nachází Konoba Kremenko, malá restaurace zbudovaná pod vysokým skalním masivem částečně i v jeskyni. Zařízena je ve stylu doby kamenné, majitelé se inspirovali seriálem Flinstoneovi, jen dinousaři tady chybí. Otevírají však až odpoledne, takže se budeme muset poohlédnout jinde.

Stavíme v obci Kučiće. Hospůdka se nachází přímo u silnice. Upoutala nás velkým rozprašovačem vody přímo u vchodu. V tomhle vedru opravdu příjemné zařízení. Rozprašovač je tak mohutný, že v určitém úhlu člověk zahlédne duhu. Servírku jsme překvapili hned dvakrát. Poprvé, když jsme si objednali pivo a po druhé, když jsme chtěli velké. Asi na to není v pravé poledne zvyklá. Několik místních hostů usrkává jen kávu a sklenku vody. Všichni sedí mlčky, působí zádumčivě a kamsi civí. Většina labužnicky pokuřuje. Čas od času někdo něco krátce prohodí a někdo jiný mu stejně krátce odpoví. Z rádia se linou hity Boba Marleyho. Okolní svět neexistuje. Vůbec nikdo nespěchá. Nově příchozí borec si objednal kávu a colu. Jak kávu postupně upíjí, dolévá si jí colou. Na skútru přijel pošťák. Obešel hospodu a přítomným rozdal poštu. Pak si šel stoupnout před sousední obchůdek, kde kolemjdoucím rozdal další dopisy. Celková atmosféra místa lehce mrazivá, někde mezi filmem od Quentina Tarantina a seriálem Městečko Twin Peaks. „Vůbec bych se nedivil, kdyby se teď někde tady stala vražda,“, ohodnotil Véna.


Znovu jsme dlouhým sjezdem klesli k hladině řeky Cetina. Nadmořská výška minimální. Rafting je tady velkým kšeftem a obživou pro spoustu lidí. Každou chvíli se na silnici míjíme s automobily a minibusy táhnoucími za sebou vlek naložený až po okraj kajaky či rafty. Zajímalo by mě, čím se tady živí v zimě?

Znovu kamsi v serpentinách nabíráme nadmořskou výšku. „Ty nejíš ani nepiješ, přesto ti nestačím,“ podivil se Véna. „Z toho nebuď smutný, mně totiž nestačí vůbec nikdo,“ pochválil jsem se fanfarónsky a oba jsme se začali navzdory stoupání a krátícímu se dechu smát. Ohledně pití mám vyvinutou vlastní teorii. „Čím víc piju, tím víc se potím. Čím víc se potím, tím větší mám žízeň. Čím větší mám žízeň, tím víc piju. Kruh se uzavřel! Proto je lepší nepít a raději ani nejíst.“

Poklad na vrcholu?

Vpravo od nás se zvedá ostře řezaná hora Gradina. Její vrchol je v nadmořské výšce 642 metrů. Od vrcholu nemůžeme odtrhnout oči, poutá naši pozornost. Co to tam na vrcholu je? Změť kovových trubek? Avantgardní umělecké dílo? Kovové monstrum? Trosky zříceného letadla? Nebo snad nějaká zbraň hromadného ničení? Nebo je to obrovský železný prapor? Možná jen divoce rozeklané skalisko. Jak ukojit naši zvědavost? Je to snadné. Směrem k vrcholu vede úzká silnička. Neváháme. Vyrážíme. Když nevyjedeme na vrchol, nezjistíme, co to tam vlastně je.


Silnička vede ohořelým lesem. Vskutku bizarní podívaná na černé pahýly stromů v kontrastu s bílými skalisky, na kterých stojí. Na pahýlech stromů dokonce zůstaly viset i velké ohořelé šišky. O několik zatáček víše se nám otevírají nádherné výhledy na lesknoucí se moře. Bílé kamenné oblázky a nízké svěže zelené borovičky dokreslují jiskřivou atmosféru. Tohle místečko je pro romantiku jako stvořené. Nasávám tu krásu každičkou molekulou těla.

„Poslední čtyři vracečky,“ má Véna dobře spočítáno, kolik zbývá k vrcholu. Čím výš jsme se vyškrábali, tím příjemnější vánek nás ovívá. Přesto jsme zbrocení potem, až nás štípe v očích. „Cítím, jak ze mne úplně teče sádlo.“ „Tak to na vrcholu z tebe budeme odlupovat škvarky.“ Poslední dvě zatáčky k vrcholu, jenže za nimi čeká zklamání. Silnička na vrchol nevede. Končí u zachovalé ale úplně vybydlené budovy. Chybí okna i dveře a bílá fasáda je posprejovaná nejrůznějšími nápisy, třeba i v polštině. „Nahoru pěšky nejdu,“ je rozhodnutý Véna. „Já taky ne,“ souhlasím. Jenže pak jsem objevil úzký průchod křovím. Položil jsem kolo na zem a beze slůvka vysvětlení jsem se rozběhl vzhůru.


K vrcholu zbývá necelých čtyři sta metrů se sto metrovým převýšením. Pěšina po chvíli zmizí. Hopsám po bílých skaliskách, prodírám se nízkým křovím. Vláčet tudy kolo, nemyslitelné. Spěchám, aby se Véna dole u cesty dlouho nenudil. A jsem na vrcholu Gradina, nadmořská výška 642 metrů. Krásné výhledy na třpytící se moře a ostrov Brač na straně jedné a daleké výhledy do skalnatého vnitrozemí s větrnými elektrárnami na straně druhé. A také už vím, co to stojí na vrcholu. Vypadá to jako obrovský rezavějící billboard, velmi dlouho nepoužívaný. Nasměrovaný je do vnitrozemí, tedy do míst, kde nic není. Přístup až k billboardu je zapovězen, neboť je dokola obehnán ostnatým drátem. Možná se jedná o armádní objekt zásadního strategického významu, toho času armádou úplně zapomenutý. Význam díla nechápu, přesto se pro mě Gradina stává nejvyšší horou s billboardem, kterou jsem kdy navštívil. Cestou dolů k silničce si uvědomuji, jak mě pálí holeně a lýtka ošlehané a poškrábané od prodírání se křovím k vrcholu. Nevadí. Stálo to za to.


Gradinu jsme nechali za zády. Proklouzli jsme se sedlem Dubci v nadmořské výšce 288 a rázem jsme se ocitli znovu moři na dosah. Legenda vypráví, že právě přes sedlo Dubci kdysi dávno pradávno přišli Chorvati poprvé na Jadran. Určitě tím pohledem byli naprosto okouzleni zrovna tak, jako my dva s Vénou. A pak už nás čekal jen příjemný sjezd z kopce zpátky do Pisaku. Dnes jsme po horách Omišské riviéry ujeli 57 prosluněných kilometrů.

A jak vypadaly další dny? To se dozvíte příště.

Autor: Milan Silný
Zdroj fotografií: autor