Malá Fatra nezná bratra

Taková nevinná, spontánní, rychlá akce. Ty bývají nejlepší. Sbalit rodinu, kolo a odskočit si kousek na východ, na Slovensko.

Vlastně by mě to ani nenapadlo. Tu myšlenku nadhodila Evča na Velký pátek večer. „Má být hezky, nedáme zítra Fatru? My se tam s děckama projdeme a ty se můžeš projet na kole.“ Hmm... to ale vůbec není špatný nápad. Na kole jsem tam ještě nejezdil a můžu to spojit s tréninkovým plánem. Stejně tam mám na sobotu napsanou nějakou delší jízdu.


Otevřel jsem mapy.cz a začal rychle vymýšlet trasu. A postupně jsem v mapě objevoval místa, kam prostě chci a musím zajet. Takže ve výsledku z toho vznikla docela dost náročná trasa. Pro jistotu jsem to zkonzultoval s trenérem.

„Hele, bude vadit, když si zítra dám asi 100 km a asi 2500 výškových metrů?“
„Když ti to udělá radost... “ zněla jednoduchá odpověď. Jasně, že jo. Schváleno, podtrženo, sečteno, uloženo do Garminu - ráno v 7:00 startujeme směr Slovensko.

Budíček! Bílá sobota, jedeme! My s Evčou nadšeně, puboši s protáhlými obličeji, jsme nasedli do auta a před devátou jsem na rozmezí Lúčanské a Krivánské Malé Fatry, na parkovišti u bistra Špicák u obce Strečno, zacvakával tretry do pedálů. Zbytek rodiny pokračoval dál autem do Vrátné doliny.


Tak pojďme na to. A hned do kopce. Hrad Strečno se tyčí na 104 m vysokém útesu nad Váhem, ale stoupání k němu není náročné. Nejdřív asfalt a potom až k hradu cesta dlážděná kameny. Brána byla zamčená, ale měl jsem štěstí. Když už jsem odjížděl, objevila se tam paní s takovým tím typickým svazkem velkých klíčů na velkém kruhu. Kastelánka. Pustila mě nakouknout dovnitř na nádvoří, aspoň na jeden záběr.


A já měl namířeno výš. Stoupání nejdřív po lesní asfaltce, pak po šotolině a nakonec i jednoduchým terénem. Užíval jsem si klid, samotu a první krásné výhledy a možná bych si to ani neuvědomil, ale informační cedule s velkou fotkou medvěda mi připomněla, kde to vlastně jsem.

Podvědomě jsem dokonce zrychlil (jako by to k něčemu bylo a pro jistotu jsem začal mluvit sám se sebou, nejen do kamery, občas si prozpěvovat a významně odkašlávat, abych případného „macka“ na sebe upozornil a dal mu šanci zmizet.


Projel jsem sedlem Rakytie a za chvíli už byl na rozcestí na sedle Javorina. Odtud jsem si dal krátkou zajížďku na vyhlídku nad Lomem Stráňany a potom se kolem památníku Polom (Pamätník I. Československého armádneho zboru) vrátil do sedla Javorina.

Odtud jsem se už těšil na dlouhý sjezd... jenomže navigace mě naváděla na tu nejprudší větev, která na rozcestí byla, na Saračníky. Asi 200 metrů stoupání, ale se sklonem až 24%. Po včerejším dešti to byla chuťovka, ale dal jsem to. Nahoře jsem měl za sebou prvních 10 km a nastoupáno 800 výškových metrů.


A teď už konečně ten dlouhý desetikilometrový sjezd do města Vrútky. Lesní cesta, výhledy, fičelo to pěkně. Jen tam teplota spadla na 6 °C, byl jsem rád za teplý dres Castelli Perfetto Convertible.


Z Vrútok do Turan se jelo příjemně po cyklostezce podél Krpelianského derivačného kanála a já věděl, že se blíží highlight celé trasy. Stoupání na horu Chleb, resp. na nejvýše položenou chatu Malé Fatry, na Chatu pod Chlebom. Ta stojí ve výšce 1423 m n. m.

Když mi na Garminu cinkl začátek stoupání, bylo to na chatu 15,7 km a 996 výškových metrů. Při přejíždění brodu na potoku Studenec jsem nabral vodu do treter (musím říct, že potok dělá čest svému jménu) a vjel do lesa.


Stoupání k Chatě pod Chlebom má relativně příjemný sklon 6-8% , někdy i víc, někdy míň, povrch je místy docela kamenitý, ale „odsejpalo“ to slušně. Vzhledem k tomu, že byla sobota a navíc svátek, jsem tady čekal zástupy turistů, ale i tady jsem byl sám.

Pro jistotu jsem zase zapnul plašičku medvědů (čti „kecal nesmysly a zpíval si“) a užíval si krásy fatranské přírody. Les, kvetoucí rostliny, kaskády horských potoků, sem tam kus skály a čím výš jsem byl, tím častěji mezi stromy vykoukl i nějaký ten výhled.


Cestou jich nebylo moc, vlastně se to otevřelo až ve výšce kolem 1300 m n.m., ale pak to stálo za to. To už jsem měl před sebou jen kousek. Samozřejmě i teplota šla dolů a u chaty mě kromě rodiny přivítal i hodně čerstvý vítr.

Myslel jsem, že jsem nahoře, no navigace mě poslala doprava do stěny, kde šel sklon zase přes 20%.

Turisti, kteří tam přišli z druhé strany přes hřeben od Snilovského sedla (stejně jako Evča s dětmi, se kterými jsem tam měl rande) byli zabalení do bund, jen já tam přijel jako správný biker pěkně na pána - krátký x krátký. Vyšlapat si na Chatu pod Chlebom, to dokáže slušně zahřát. Měl jsem za sebou půlku trasy, 54 km a nastoupáno asi 2000 metrů.


Od chaty byly krásné výhledy, mimo jiné na zasněžené vrcholky Západních a Nízkých Tater. V této kulise jsem si dal borůvkový knedlík, trochu se přioblékl a hned potom si vychutnal další zážitkový sjezd, tentokrát dlouhý skoro 13 km, až do obce Šútovo. Skvělá odměna za to šlapání nahoru...

Hned za Šútovem jsem omrkl nádherný zatopený lom Kraľovanské jazero, což je opravdu fotogenický kousek přírody a u Kraľovan kolem soutoku Oravy a Váhu najel na asfaltovou část trasy.


Asi 15 km jsem odpočíval po pěkné silnici kolem řeky Oravy a potom přes Istebné zase najel na lesní cestu. Asfalt, šotolina, mírné stoupání, napadlo mě, že to je ideální místo na desetiminutové intervaly, při kterých mám držet výkon 220 W+.

Rozjel jsem první a asi v půlce intervalu ho nekompromisně ukončila navigace, která mě poslala přes potok pryč z této cesty. Přede mnou se doslova postavila rozmočená lesní bahenice se sklonem 15-19%. Asi kilák a půl. Dost dlouho jsem se snažil jet, ale bahno se lepilo na kola, klouzalo to a sil už jsem taky neměl po 90 km na rozdávání, tak jsem to vzdal a kus vyšlapal pěšky.

Samozřejmě jsem si zanadával na Mapy.cz, kam mě to při plánování poslaly, ale pak v cíli jsem to kontroloval a zjistil jsem, že je to značená cyklotrasa. Takže mapy.cz v tom byly nevinně.


Když se to konečně zlomilo do sjezdu a napojil jsem se na suchou svážnici, byl jsem fakt rád. Cesta mě pohodlně svezla do Zázrivej a já měl před sebou poslední větší stoupání na Okruh Terchovským chotárom, No... sice poslední, ale výživné.

Kolem posledních chaloupek pořád nahoru kolem 18%, a když se za horizontem vyloupl výhled na Rozsutec a já myslel, že jsem nahoře, poslala mě navigace na rozcestí doprava do stěny, kde šel sklon zase přes 20%. Opravdu, Fatra nezná bratra .


Ale nahoře přišla odměna, kterou můžeš vidět na fotkách. A za mě - stojí to za tu námahu. Taková přírodní tapeta, to je prostě maximální relax. Okruh Terchovským chotárom se i potom vlní nahoru dolů, ale už to bylo jen tak na vyjetí nohou.


Po sjezdu dolů do Terchové na Garminu svítilo 113 km a 2937 výškových metrů. Aby to bylo úplně dokonalé, zašli jsme s rodinkou na večeři do Haluškárně na nejlepší halušky na světě. Skvělé zakončení skvělého dne.

Odkaz strava.com
Odkaz mapy.cz


Pokud chceš vidět, co se mi podařilo cestou natočit, tady je video.