.sk

CZ

Tip na výlet: Rychlý alpský lightpacking aneb plány se mají měnit

Tip na výlet: Rychlý alpský lightpacking aneb plány se mají měnit

Po letech cykloturistiky „natěžko“ a dlouhých tras na mnoho dní jsme propadli kouzlu lightpackingu. Ne, nehoníme kilometry ani výškové metry na Stravě, prostě na pár dní vyjedeme a užíváme si svobody, kterou kolo a lehké brašny přináší. V letošním roce poprvé na gravelech.

 

Výběr lokality


Zadání pro cílovou destinaci bylo jasné. Dojezd do čtyř hodin, hezká příroda, neznámá lokalita a pokud možno většinově mimo hlavní silnice. Po důkladném promýšlení (to mě baví skoro stejně jako samotné ježdění) padla volba na Rakousko. Končilo léto a mě popadla touha užít si ještě alespoň na pár dní Alpy. Po řádném prostudování map jsem našla naši terru incognitu – Národní park Kalkalpen.



Nalehko, ale s komfortem


Trasy na tři dny byly hotové a zadané pro offline navigaci na mobilu přes mapy.cz, věci zabalené a kola připravena. Lightpacking má ještě jednu obrovskou výhodu – i po kompletním sbalení je kufr našeho hatchbacku poloprázdný. Člověk si důkladně rozmyslí, co chce vzít s sebou. Pro nás je základ dobře se vyspat, takže většinu podsedlovky zabírá spacák a nesmí chybět ani samonafukovací karimatka a pohodlný stan. Vařič netaháme, jedu na dovolenou, co bych vařila!

Podsedlovou brašnu s již zmíněným spacákem, pár kousky oblečení a hygienickými potřebami doplňovala brašna na řídítka, u mě s karimatkou, u manžela se stanem, a menší batůžek s pitím, jídlem, servisními věcmi, powerbankou a lékárničkou.



Konečně vyrážíme


Po klidné cestě nás čekala první drobná komplikace ohledně parkování, která mě, když se tak zpětně zamyslím, měla varovat, že ani důkladné plány nemusí vždycky nutně vyjít. Po chvíli bloudění po městě Steyr (ano, ten uzavřený most a ta uzavřená silnice opravdu vedou přesně k tomu parkovišti, které jsem tak složitě hledala na mapách) jsme ale nalezli vhodné místo na parkování a za zvědavých pohledů místních jsme nabalili kola.



Alpský adrenalin


Krásnou a pohodovou cyklostezkou R8 Steyrtalweg jsme dorazili k odbočce do nitra národního parku. Šotolinové cesty střídal místy asfalt, sklony se zhoršovaly, ale kýžené alpské výhledy se nedostavovaly. Jasně, cesty měly vést lesem, ale tak nějak jsem doufala, že nám nabídnou i průhledy do údolí a vyhlídku na okolní kopce. Místo toho nám nabídly bez varování sešup po kamenité cestě o sklonu 25 %. Zkrátím to. Povrch v kombinaci se sklonem, naloženým kolem a mechanickými kotoučovými brzdami poskytl zážitek opravdu nezapomenutelný. A to do té míry, že jsme začali pochybovat o možnosti pokračovat tímto stylem dál, aniž bychom museli opustit náš plán pohodového rozloučení s létem.

Také tlačení patří k věci


Pokud jsme pochybovali v tuto chvíli, večer jsme si už měli být stoprocentně jistí. Místní biker na e-fullu (který nám prozradil i sklon našeho skoro osudového úseku) nás upozornil, že poslední kousek k bivaku budeme muset asi tlačit. Ale že za hodinku tam budeme. Hm, hodinka se protáhla. Už poměrně vyčerpaní jsme po půlhodině šlapání dorazili k rozcestníku, který nás rozhodně nepotěšil. Biwakplatz Steyrsteg hodinu a čtvrt. Z lesní cesty se stala kamenitá pěšina nad srázem vysoko nad řekou a moje naivní představa „na kole to bude rychlejší“ vzala zasvé. V duchu jsem přemýšlela, jestli bych si sem troufla na svém celopéru.

Zasloužený bivak


Ne zcela povedený den završil bivak, do kterého jsme dorazili sice včas (hodinu před západem slunce je v NP zákaz jízdy kol, zas ale o tlačení se nikdo nezmiňuje, že), ale nejlepší místa (rozuměj rovná místa bez děr a šutrů) už obsadily dvě rodiny s dětmi. Postavili jsme stan a skryti před jejich pohledy jsme se vyráchali v řece. Abych nebyla jen kritická, místo to bylo romantické, v sousedství se pásli koně a voda byla samozřejmě křišťálově čistá a překvapivě ne příliš studená.

V bivaku máte k dispozici ohniště, čistou toaletu, ale bohužel ne pitnou vodu. Pro znalé Šumavy jde vlastně o takové nouzové nocoviště, jen tady můžete zůstat i na dvě noci. Poplatek za dospělou osobu činí 4 eura za noc.



Hurá na snídani


Ráno nás hluboko mezi stromy slunce rozhodně nebudilo, takže jsme balili stan ještě řádně vlhký a vydali se zpět do civilizace vstříc obchodu a tekutinám. Jídlu samozřejmě taky, ale zásoba raw tyčinek to jistila. Po krásném sjezdu do městečka Windischgarsten a úspěšném nákupu jsme se usadili v místním parku a přemýšleli, co dál. Přiznávám, zpět do lesů se nám nechtělo, proto nám zůstala východní strana NP utajena. Místo ní jsme zvolili přejezd nízkého průsmyku Pyhrnpass (954 m n. m.) a napojili jsme se na Enžskou cyklostezku R7.



Vápencová nádhera


Plány jsou od toho, aby se měnily. A to se nám vyplatilo. Cyklostezka dokonale značená, sem tam sice po silnicích, ale kdo zná rakouské řidiče, ten ví, že tady není lovnou zvěří. V infocentru v Admontu se ptáme na kempy a bereme si knížečku s etapami Ennsradweg. Naprosto úchvatný je průjezd přes Národní park Gesäuse. Konečně mám pocit, že jsem v Alpách a užívám si hory. Nejde o nastoupané metry nebo hladší asfaltový povrch, gravely na šotolině letí jako divé a já kopce ráda, ale o tu nádheru kolem. Člověk už není jen zavřený v lesích.



Kvečeru přijíždíme po krátké odbočce podél řeky Salzy do klasického kempu. No, úplně klasického ne, jde hlavně o vodácký kemp s trošku nižším standardem, ale místa je dost, teplá sprcha také zbyla, tak není co řešit.



Nahoru a dolů podél řeky


Po opravdu horké noci se vydáváme na cestu opět po řece Enži, která nás má přivést zase zpátky do Steyru. Tady bych se chtěla zmínit o rakouských cyklostezkách kolem řek. Nedejte se zmást Dunajskou cyklostezkou, která vede opravdu většinově kolem řeky a maximálně se houpavě vlní po okolních vesničkách.



Kolem Enže (podotýkám, že jsme jeli „dolů“ po proudu) bez problémů nastoupáte 800 výškových metrů během 30 kilometrů. Neustálé výjezdy a sjezdy nad řeku, k řece, do vesnice, nad vesnici vás ale odmění výhledy do údolí a na už poměrně mohutný tok Enže. Cesta nakonec rychle uběhla a už v brzkém odpoledni jsme se zase shledali se svým autem. Musím říct, že to bylo shledání radostné, neboť nás už chvíli honily bouřkové mraky snad ze všech světových stran.



A na závěr?


Jestli jste dočetli až sem, čekáte určitě nějaké resumé. Pocity, dojmy, nápady. Já už můžu jen dodat, že ať se člověk vydá v Rakousku kamkoli, neudělá chybu. Vždycky si tu najde to svoje a nikdy nebude zklamaný, třebaže to ze začátku bude vypadat bledě. U bikepackingu je cesta cíl a my si tu svoji užili a vyzkoušeli si, že příští léto chceme jet zase a na víc dní.

Podobné články