Kolem Veřovických vrchů - luxusní sněhová jízda

Zimní cyklistika může být při správných podmínkách hodně specifickou záležitostí, které ne každý úplně fandí. Ale sníh dokáže trasu, která by tě normálně třeba i nudila, posunout na úplně jiný level.

A to už je dobrý důvod, proč čas od času provětrat bike i v těchto podmínkách a ověřit (případně vylepšit) své technické dovednosti. Někdy není dokonce nutné ani azuro a slunečné počasí, aby to stálo za to. Stačí jen ten sníh a led.


Veřovické vrchy mi v sezóně nabízejí v podstatě dvě varianty tréninku. Buď čistokrevné technické „eMTéBéčko“ po hřebeni, tuto trasu jste mohli vidět tady v magazínu nedávno, nebo celkem jednoduché poježdění, kdy si je můžu docela pohodlně objet kolem dokola. Trasa kolem Veřovických vrchů je ideální na nenáročný trénink nebo klidně na výlet. Lesní asfaltka, rozumný mírný sklon nahoru i dolů, klid, samota, prostě pohoda.

Tahle nudná pohoda se ale hodně změní, když v zimě nasněží a sníh zmrzne. V tomto období jsou tyto trasy ideální na trénink, protože je skoro jisté, že budou na rozdíl třeba od hřebenovek sjízdné, a že to navíc bude solidní zábava.


Využil jsem toho, že od posledního sněžení už uběhlo pár mrazivých dnů, takže se dalo předpokládat, že tahle cesta bude sněholedová a relativně pohodlně sjízdná. Vytáhl jsem zimáka, což je můj oblíbený hardtail Ghost Lector 3.9 LC z roku 2018 a pro jistotu přibalil i GoPro. Co kdyby…

Vzpomněl jsem si, jak jsem se tady kdysi brodil 3 km sněhem po kolena, než jsem se do údolí dostal.

Obloha byla sice zatažená, ale vládlo bezvětří a teplota -3 °C, která mi vyhovuje daleko víc, než +3 °C. Jako místo ostrého startu jsem zvolil stejné rozcestí, ze kterého jsem na podzim vyjížděl na hřebenovku - U obrázku na Jehličné. Několik metrů pod rozcestím je krásně upravená studánka Jarošovka se zrevitalizovaným okolím, posezením a jezírkem.


U Jarošovky jsem zrovna najel na lesní cestu, které se říká „strategická“. Údajně byla v minulosti využívána pro vojenské účely, např. přesun techniky mimo hlavní silnice, proto ten název. Dnes ji využívají lesáci a taky cyklisté, turisté nebo běžkaři.

Klikatí se po jižním úbočí Veřovických vrchů a na mnoha místech se z ní dá odbočit buď doleva na hřeben, nebo doprava do obcí Zašová nebo Zubří.

Jak jsem předpokládal, „strategická“ byla krásně zasněžená, uježděná a zmrzlá. Místy až moc, občas to i uklouzlo. Sníh a led křupal pod koly, jinak klid a ticho. V tomto východním směru je to sice skoro pořád do kopce, ale co mnozí ocení, sklon je přívětivý, mírný, maximálně do 10 %. Ale většinou daleko míň.


Spousta zatáček dělá trasu zajímavější, v jedné části je dokonce asi kilometrové klesání, kde jsem si ověřil, že Continentaly s nízkými tlaky i v těch zatáčkách drží skvěle. Ve vyšších polohách se po pravé straně otevírají výhledy, takže je na co koukat.

Tahle cesta se nakonec doklikatí až dolů do Rožnova pod Radhoštěm. Ale já měl v plánu Veřovické vrchy objet, takže jsem z ní po necelých deseti kilometrech od Jarošovky, kousek před vrcholem stoupání, odbočil vidličkou doleva. Tudy jsem se chtěl přes rozcestí pod Kamenárkou dostat na jejich severní stranu.


Na rozcestí u přístřešku to bylo jak v pohádce. Na stromech sníh a námraza, všechno bílé. No a mně začal v hlavě šrotovat nápad. Z té krátké spojky mezi severní a jižní stranou Veřovických vrchů se v jednom místě vyloupl krásný výhled na jejich nejvyšší vrchol - Velký Javorník.

Bylo sice zataženo a šedivo, ale vrchol Velkého Javorníku byl čistý. Na rozdíl od vrcholů Radhoště nebo Lysé hory, které se topily v mlze. Tak jo, změna plánu, jedu tam. Teda pokud bude cesta dolů do údolí Jičínky sjízdná. Vzpomněl jsem si, jak jsem se tady kdysi brodil 3 km sněhem po kolena, než jsem se do údolí dostal. V tretrách a s kolem na zádech. Ale dnes to klaplo. Sníh na cestě byl zmrzlý, tvrdý, takže bylo rozhodnuto.


Dojel jsem do údolí Jičínky, kterým vede cyklotrasa od Veřovic až na vrchol. Teď už to bude jen do kopce. Od pramene Jičínky se cesta docela táhne, ale potom u pramene Karel (oficiálně se jmenuje Pod Javorníkem) je „vracečka“ doprava, ze které bylo díky vodě tekoucí přes cestu docela slušné kluziště. A tady sklon lehce přitvrdí a vyškrábe se k 15 %. Na vrchol zbývá posledních 700 metrů, ale asi 200 metrů před koncem sklon zase zvolní a pomalu se srovná.

Stylový kotrmelec dozadu, i s kolem, smál jsem se sám sobě.

A to je úsek, na kterém začíná ta hlavní odměna výšlapu na Velký Javorník. Výhledy na Moravskoslezské Beskydy. Ale brutálně krásné. Nejdřív na tu radhošťskou část a potom od chaty se otevře panoramatický výhled na Štramberk, Ondřejník, Skalku, Lysou horu, ostravsko…


No, uznávám, Lysou ani ostravsko vidět nebylo, protože viditelnost byla kvůli oblačnosti a mlze hodně slabá, ale i tak to stálo za to. A já byl rád, že jsem vzal kameru a natočil něco i cestou. I když jsme tady byli nedávno, tentokrát to byla úplně jiná jízda a úplně jiná atmosféra.


Ale chata není na úplném vrcholu Velkého Javorníku. Ten je ještě o pár metrů výš, v nadmořské výšce 918 metrů. Takže ještě výjezd k rozhledně, která na vrcholu stojí, ať si můžu odfajfknout, že jsem byl až nahoře.

Na dveřích rozhledny visel zámek, takže jsem se musel spokojit s výhledy od chaty a zamířil jsem dolů. Měl jsem před sebou několikakilometrový sjezd. Nejdřív po docela prudké stezce, kterou jsem zesáňkoval na brzdách, protože mě občas chtělo předjet moje zadní kolo a potom svižný (v rámci možností) sešup po zasněžené cestě zase zpátky do údolí Jičínky.


Lehkým výjezdem jsem se dostal na severní stranu kopce Dlouhá a vlastně celých Veřovických vrchů, to už se začal obzor čím dál víc zatahovat a oblačnost padat dolů. No a já už vlastně taky začal padat dolů, protože lesní cesta na této straně a v tomto směru nad obcemi Veřovice a Mořkov v podstatě pořád mírně klesá.

Mohl bych po ní dojet skoro až domů, ale já z ní ještě sjel k dalšímu zajímavému místu. Obec Hodslavice je spjata se jménem slavného vlastence, učitele a filantropa Františka Palackého. Narodil se tady a taky tady učil. Na jeho počest obec vytvořila vyhlídkovou trasu a jedním z jejích bodů je velká dřevěná školní židle s výhledem na Hodslavice.


Pěkné a zajímavé místo, od kterého už to byl jen kousek k pramenům Zrzávky. Cestou tam jsem projel kolem zamrzlé vodní nádrže Kacabaja, ale trochu jsem se tam zamotal, chtěl jsem si cestu zkrátit po lesní pěšině, ale ta se přede mnou najednou zvedla na několikametrový skoro kolmý svah.

Pokusil jsem se ten „schod“ vyjet, ale těsně před zlomem jsem pochopil, že to nedám, vystoupil jsem z kola a po sněhu začal klouzat zpátky dolů. Stylový kotrmelec dozadu, i s kolem, smál jsem se sám sobě… a je to i ve videu, jestli máš rád/a cizí neštěstí.

Prameny Zrzávky. Poslední místo, kde jsem zastavil. Taková hříčka přírody, unikátní hydrologický úkaz. Asi 4 metry od sebe jsou tady dva prameny a každý má úplně jiné složení. Jeden má vysoký obsah sirovodíku a je cítit po zkažených vejcích a ten druhý zase vysoký obsah síranu železitého a barví kameny v korytu do zrzava.


A to byla poslední zajímavost na této relativně jednoduché trase. Okruh kolem Veřovických vrchů i s neplánovanou zajížďkou na Velký Javorník mi přidal do statistik 51 km a 1160 výškových metrů. Pro mě mají tyto jízdy velký význam. Venku je prostě venku. Provětrám se na vzduchu, zrelaxuju a „dotankuju šťávu“. Kromě toho, zjistit, jak se kolo chová na sněhu, to se pak hodí i v blátě, až se oteplí. To se na trenažeru nenaučím.

Jo a 5 minut po tom, co jsem zaparkoval Lectora, začalo hustě sněžit…

Na trasu můžeš mrknout na strava.com nebo na mapy.com a víc fotek z jízdy najdeš v galerii.


Chceš vědět, v čem jezdím, aby mi nebyla zima?

• Kalhoty
• Bunda
• Tretry
• Triko
• Čepice
• Rukavice
• Ponožky

Na zimní ježdění se můžeš vybavit v MTBIKER shopu:

• Vyber si zimní cyklistické kalhoty
• Teplá funkční bunda dodá komfort při jízdě
• Kvalitní zimní tretry jsou základ
• Teplé rukavice, aby ti nemrzly prsty
• Termolahev udrží tekutiny teplé