Kola od Kohouta byla jen pro ty nejbohatší

Pro středoevropský region byla značka Kohout tím, co odstartovalo nárůst popularity cyklistiky a přitáhlo pozornost širokých mas obyvatelstva k tehdy novému vynálezu - jízdnímu kolu. I když Kohout nebyl prvním výrobcem v Čechách, sled událostí jeho krátké historie byl tím správným kořením na zvýraznění chuti cyklistiky.

Příběh se začal psát roku 1879, když do Prahy přijel na návštěvu k hlavnímu akcionáři pivovaru na Smíchově a majiteli továrny na stroje Janu Kohoutovi jistý mladý Angličan William Crowl. S sebou si tehdy přivezl úplnou novinku - vysoké jízdní kolo (penny farthing) anglické značky Excelsior. V těch dobách v Rakousko-Uhersku nevídaná věc nadchla syny Jana Kohouta, 16letého Josefa a 19letého Františka. Vzhledem k tomu, že jejich otec vlastnil továrnu na výrobu strojů, do jara 1880 stihli podle typu Excelsior vyrobit několik prvních vlastních jízdních kol. Ty si mezi sebou rozdělili Kohoutovi a jejich kamarádi. Jejich otec se rozhodl, že chlapce pošle na 360 kilometrů dlouhou propagační jízdu z Prahy do Vídně. Tuto vzdálenost zvládli na 25kilových vysokých kolech po nezpevněných cestách za dva a půl dne, což bylo o den rychlejší, než kdyby jeli poštovním dostavníkem. Jejich návrat v Praze vyvolal senzaci, důsledkem čehož bylo založení Českého klubu velocipedistů na podzim téhož roku v Praze na Smíchově. Jednalo se o první cyklistický klub v Rakousko-Uhersku a měl 23 zakládajících členů. V roce 1882 ve Vídni na prvních rakousko-uherských závodech vyhráli František a Josef všechny závody.


Od roku 1883 byly v inzerci a reklamních materiálech “Kohoutovky” označované jako Champion Bicycles, což byl dobrý reklamní tah na podporu prodeje, postavený na úspěších Josefa a Františka. Nadšení pro novou sportovní výbavu aristokratů se rychle rozšířilo po území Čech a zakrátko vznikly kluby například v Plzni, Českých Budějovicích, Rokycanech či v Liberci. V roce 1883 vznikla Česká ústřední jednota velocipedistů, která už pár let po svém vzniku sdružovala přes 50 klubů. V roce 1884 už české kluby sdružovaly 1000 cyklistů. Ti měli kromě Kohoutových kol dovezené už i kusy ze zahraničí a ve vlastní režii skládaná kola z komponentů, které prodával Jan Kohout. Kluby organizovaly kromě cyklovýletů a závodů i různé bály a zábavy, produkovaly divadelní hry a poezii, ve kterých se objevoval motiv jízdních kol. Kluby evidovaly například počet naježděných kilometrů jednotlivých členů za rok, vytvářely cyklomapy a ve svém regionu budovaly síť spolupracujících hostinců a nocleháren, které poskytovaly členům slevy nebo nadstandardní služby.


Nutno podotknout, že majiteli kol byli v tehdejší době zejména bohatí lidé a cena jednoho kola tehdy odpovídala zhruba půlročnímu platu dělníka v továrně. V roce 1884 vznikly i časopisy Cyklista a Velocipedista, který podporovala i rodina Kohoutových. V roce 1885 absolvoval Josef Kohout jízdu na vysokém kole z Prahy do Londýna. Cestou zpět mu němečtí cyklističtí nadšenci nabídli, aby se pokusil o rekord ve vzdálenosti ujeté za 24 hodin, a František ujel rovných 400 kilometrů.

V roce 1886 se začaly vydávat první poznávací značky na kola, umísťovaly se nad přední kolo. Pro cyklisty vznikly i legitimace, které se vydávaly až od 16 let věku, po složení zkoušek a zaplacení poplatku. Konec výroby Kohouta přicházel pozvolně od druhé poloviny 80. let 19. století, kdy na scénu začaly přicházet nové typy kol s řetězovým pohonem zadního kola - bezpečníky. K tomu v roce 1889 přidal John Dunlop dušovou pneumatiku a nová koncepce kola byla pro Kohoutovky příliš silnou konkurencí. Odhaduje se, že poslední kusy z celkové produkce, která čítala okolo 900-1000 kol, se vyrobily na přelomu let 1892 a 1893. Dodnes se zachovalo okolo 60 kusů Kohoutovek. Získat některou z nich je téměř nemožné, protože kromě vysoké ceny jako takové mají pro své majitele i vysokou sběratelskou hodnotu.


Jak takové kolo Kohout vypadalo? Každé bylo vyrobené na míru majiteli. Velikost předního kola se pohybovala mezi 48 a 52 palci (už tehdy se průměr udával v palcích). Každý díl byl originální a signovaný sériovým číslem kola, kvůli čemuž by do sebe díly ze dvou různých Kohoutovek nepasovaly. Na rámu byl i štítek s nápisem J. Kohout - Smíchov. Kohoutovky měly i specifické uchycení drátů do předního náboje, který měl válečková ložiska a maznici na nábojích. Celkové dílenské zpracování bylo hrubé, proto byla kola i dost těžká. Běžnou výbavou cyklisty v té době bývala i signální pistole na odhánění psů, nebo dokonce malý bič uchycený na rámu.


Text a foto Andrej Fortis - noelgabriel
Překlad a korekce - Tomáš Vitvar - jecnak

Další čtení a zajímavosti:

• Vysoké kolo - domácí výroba
• Jan Kohout - biografie
• Josef Kohout - biografie
• Historie kol Kohout - dokumentární video Jana Králíka
• Cyklomuzeum - Areál Žireč - zde můžete obě vyobrazené Kohoutovky spatřit