Z Mikulova do Galanty a zpět

Jako tiskovej mluvčí Mikulova jsem si vymyslel, že by bylo fajn navštívit všechny partnerské obce našeho města na kole. Nejbližším vhodným cílem pro švih na svátek 8. května se stala slovenská Galanta.

Otázka na úvod: Jaká má Mikulov vlastně partnerská města? Najdeš to na Wikipedii, ale proč bys ji zapínal/a, když tady máš mě, žejo…

Nejblíž to z Mikulova máme do Drasenhofenu, to je jen pár kiláků přes hranici. Tam z Mikulova dojdeš i pěšky. Žádná výzva a tohle mám dávno splněno.

Další na řadě je Laa an der Thaya – laazeňské městečko na Dyji známé, stejně jako Drasenhofen, jako hraniční přechod. Vzdálenost od Mikulova činí 20 kilometrů, takže furt sranda, to ujede i tvoje bába. Splněno například při mé cestě pro hořčici do Kremže letos v lednu (jestli jsi to nečetl/a, najdeš to tady).

Třetí Galantě se budu věnovat podrobněji v článku, takže ji teď přeskočím a další partnerský obce vezmu heslovitě: Šumperk (CZ) – 165 km, Tuchów (PL) – 420 km, Bardejov (SK) – 460 km, Novalja (HR) – 640 km (v případě, že si cestu zkrátíš a místo 158 kilometrů po silnici si stopneš trajekt a jedeš 3 kiláky po moři). A nejdál je Hochheim am Main (DE) – 720 km.

Do Galanty je to nejkratší cestou (vhodnou pro silniční kolo) nějakých 130 km, takže tam i zpět asi 260. No ale jet stejnou cestou tam i zpět je nuda, takže naklikávám cestu tam kolem hranic po rakouské straně, průjezd Bratislavou a zpátky přes Pezinok, Malé Karpaty a Hodonín. Když se zadaří, bude z toho hezký čtyřkilíčko.

Poklonit se památce Jána a Martiny

Druhý cíl mé cesty jsem objevil při přiblížení mapy v okolí Galanty. Veľká Mača, co mi to jen říká… Nepřemýšlím dlouho – sprostá a chladnokrevná dvojnásobná nájemná vražda slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, která v roce 2018 stála premiérské křeslo Roberta Fica, otřásla bez nadsázky celým civilizovaným světem.

Vyjíždím před osmou ranní, bude to dlouhej den. Lehkovážně volím cestu ze Sedlece na Úvaly, abych si připomněl, že ten rozbitej asfalt už nikdy nepojedu. Přejíždím do Rakouska, kde jsem si naklikal i nějaké nové čtverečky na místních silničkách pro traktoristy. Hlavní důvod je, že si chci v rámci tilehuntingu zvětšit svůj square, ale taky trošku proto, abych měl víc vybarvených čtverečků do soutěže s MTBIKER – mám neodbytný pocit, že mi ujíždí vlak, protože nejezdím tolik, kolik bych chtěl.

Cesta krásně uhání, v Rakousku to trošku houpe, je to nahoru a dolů, ale povrch je pěkný a na místních silničkách je božský klid. A to tady je normální všední den, protože Rakušáci, jak známo, výročí konce druhé světové války neslaví. Po cestě si do sbírky kuriozit a zábavných výjevů fotím ceduli ve vesnici dobrmanů, potom později v Niederabsdorfu mimoňskej hydrant. A jedu dál.


Po dvou a půl hodinách jízdy mám v nohách prvních šedesát kilometrů. Tempo nestojí za moc, ale vole, jedu čtyřkilo, takže nebudu trhat tempařský rekordy, mám na to ceeeleeej dlouhej den, kapišto? V Dürnkrutu mě paní z navigace navede na nějakou polňačku a já se rozhoduju, že toho mám právě tak akorát. Milá paní z Mapy.cz, víš ty co? Kašlu na tebe! Odteď žádný odbočky, žádný zatáčky, jedu za nosem po hlavní až k mostu přes Dunaj v Hainburgu! Alles klar?! Genau!

Mimochodem – Dürnkrut aka Suché Kruty jsou místem, kde se na rok přesně před 747 lety odehrála Bitva na Moravském poli. Moje odhodlání jet podle předem naklikané trasy zde v květnu 2025 padlo stejně slavně jako český král Přemysl Otakar II. dne 26. srpna 1278.

To rozhodnutí se ukázalo být jako jednoznačně pozitivní. Jet po silnici B49 znamenalo super asfalt, širokou krajnici, žádné odbočky a jen sem tam nějaké to auto. Něco málo přes 40 kilometrů jsem se nemusel starat, kudy jedu. A to je vždycky příjemný.

Slováci – morální vítězové druhé světové

Přejedu Dunaj po jediném mostě mezi Vídní a Bratislavou a vtom mi to dojde. Nemají oni na Slovensku ve státní svátek zavřené obchody stejně jako u nás v Česku? Krátký pohled do Googlu a je to jasné – Slováci se na rozdíl od Rakušáků zvládli geniálně morálně očistit od toho, že byli za druhé světové války satelitní stát nacistického Německa vedený klerofašistou Jozefem Tisem (neplést s Robertem Ficem, i když se to nabízí).

Místo autodílů z havarovaných aut jsou tu rozeseté cedule upomínající na letecké katastrofy.

Konec druhej svetovej vojny se u našich bratov slaví, takže supermarkety budou zatvorené, hej? (Omlouvám se všem citlivým duším za předchozí větu v českoslovenštině.) OK, je tedy potřeba se zásobit ještě před přejetím hranic a vzít útokem nějakou rakouskou Billu nebo Spar. Protože na pořádné jídlo v restauraci nebude čas zastavovat a benzinky jsou zbytečně drahé – ty na svých cestách využívám pouze jako záchrannou stanici.

Hainburg na Dunaji je nejvýchodnější rakouské město a populačně je o něco menší než Mikulov (žije zde asi 6600 obyvatel). Což znamená, že by tu mohli mít obchod. Aha, mapa říká, že mají dokonce celou nákupní zónu, ke které vede cesta – jak jinak – z kruháče. Sjedu tam a vybírám mezi Lidlem a Billou (hmm, takže fakt jako u nás v Mikulově, akorát že my tady k tomu máme ještě Tesco a Jednotu).

Rychle se rozhoduju, vlítnu do Billy Plus, chňapnu colu a balíček kabanosů, krátce posvačím a pak zas hurá do sedla. Zapínám navigaci a nechávám se vést (i vézt, tohle je jedna z mála příležitostí, kdy to nespletete) směr Bratislava.

Kousek před rakousko-slovenskou hranicí mě předjedou tři chalani. Jsme na rovince a tak jim to náležitě jede. Herdek, to bych se mohl chvilku svézt ve vláčku! Došlápnu si je, nalepím se na kolo toho třetího a už si svištím jako nějakej Pogačar hezky v háku. Paráda! Za chvilku si mě kluci všimnou, jedeme po cyklostezce, takže je tu prostor jet po dvou, takže uděláme balíček a chvilku kecáme.

Mišo, Michal a Igor si vyjeli z Bratislavy na kilíčko do Rakouska a teď se vracejí. Málokdy odolám a tak taky říkám, že jedu z Mikulova do Galanty. „A naspäť vlakom?“ „Ne, na kole.“ „Zajtra?“ „Nie, môj. Ještě dneska.“ Bavím se tím údivem a pak se v Bratislavě u Starého mostu loučíme. Kluci mají dneska odjeto, já ani zdaleka. Je něco po 13. hodině a mně pořád do poloviny trasy zbývá 80 kiláků. Zatímco do Galanty už jen 50.


Vymotat se z Bratislavy netrvá ani tak dlouho, jak jsem se obával. Stačí k tomu jedna věc, a to mít atrofovanej pud sebezáchovy, trasa mě totiž vedla po čtyř- a místy šestiproudovce. Místy to moc příjemný nebylo, hlavně ne kolem přivaděče na dálnici, když auta kolem tebe sviští osmdesátkou (a to ještě jenom ta, která nepřekračují povolenou rychlost) a ty se potřebuješ dostat z odbočovacího pruhu o jeden doleva. Ale asi i Slováci slavili osmdesáté výročí konce války, takže provoz nebyl moc silný. Jo takhle o špičce ve všední den, to by tam asi bylo o hubu.

O chvíli později u Makra zahnu do Ivanky pri Dunaji. Tenhle satelit Bratislavy leží v letovém koridoru místního letiště, takže to tu vypadá jako u domu mladého automobilisty z pohádky Ať žijí duchové! Akorát že místo rozsypaných autodílů z havarovaných aut jsou tu rozeseté cedule upomínající na letecké katastrofy. Po oběti té nejslavnější je tu pojmenovaná kavárna, která stejně jako bratislavské letiště nese jméno Milana Rastislava Štefánika.

Ale je tu i kovová pamětní deska opatřená dramatickým a clickbaitovým titulkem (což jsem viděl poprvé a jako redaktor jsem si toho nemohl nevšimnout) - Pošta nedoletela. Protože jsem kolem jen profrčel a fotku posléze stáhnul z webu Airliners.sk, nebudu vám tady ten příběh vykládat. Máte-li zájem, najdete ho tady.

Placka až do Galanty

Následující hodinu a půl se neděje vůbec nic. Furt rovně, furt po rovině, furt šlapu těma nohama, všude se kolem mě míhají širé úrodné lány, na kterých teď na začátku května něco začíná rašit a růst. Minu Senec, pak mě navigace navede na asfaltečku vedoucí podél hlavní silnice, ale povrch je tam tak komickej, že ji při první příležitosti zase opustím a jedu po hlavní.

Moc si teda nepolepším, je to taková lámaná silnice, jako by ji skládali z Lega. Pak se ale objeví cedule „Okres Galanta“ a s tím se radikálně mění i kvalita povrchu. Krásnej novej asfalt, tak to si dám líbit. Ďakujem, Galanto!


Co se mi po cestě líbí, to jsou dvojjazyčné názvy vesnic a měst. Jsme evidentně v oblasti, kde žije maďarská menšina. Pak vjíždím do městečka Sládkovičovo (maďarsky Diószeg) a vzpomenu si na jednoho jihomoravského politika, o kterém se říkalo, že má víc funkcí než japonská kalkulačka.

Jedna z jeho kauz, kterými pravidelně obohacoval politický folklór, se týkala akademického titulu, který získal na Právnické fakultě nevímjaké soukromé školy se sídlem právě zde ve Sládkovičově. Ale vzhledem k tomu, že tenhle bývalý jihomoravský hejtman kandiduje v nadcházejících sněmovních volbách za kremelský extrémisty, nebudu mu tu dělat reklamu.

A už tu máme Galantu (maďarsky Galánta). Hodiny ukazují 15:11 a můj tachometr 176 kilometrů ujetých. Přiznávám, že jsem se moc nezdržoval. Pár obrázků na náměstí před radnicí a zase fičím dál. Však já se sem beztak jednou podívám s nějakou tou delegací z Mikulova!

Tak jako věděl jsem, že ta cesta jde zkrátit, ale že o polovinu?! Wow!

Mým druhým cílem je Veľká Mača, kterou až do 21. února 2018 nikdo neznal. Zato od té doby se stala symbolem nesmyslné vraždy novináře kvůli jeho práci. A na to jsem jako absolvent žurnalistiky, bejvalej novinář a vlastně současnej cykloredaktor hodně citlivej.

Na místě, kde k odpornému činu došlo, dnes v řadové zástavbě domků se zahradami zeje prázdná parcela. Dům je zbouraný a rodinnou tragédii Kuciakových a Kušnírových připomíná nápis na zídce, řada květin, svíček, fotky zavražděných a cedule: „SMERÁCI, TÚTO VRAŽDU VÁM NÁROD NEZABUDNE!“ Vysílám tichou prosbu, aby Slovensku nastaly lepší zítřky.

Ale současně vím, že zrovna zítra (tedy druhý den po mé návštěvě) se premiér téhle země bude dívat na přehlídku ruské armády po boku Putina. Právě ten premiér, o kterém jsme si mysleli, že mu vražda Jána a Martiny zlomí politický vaz. No ale žádný strom neroste do nebe, Slovensko koneckonců přežilo Tisa i Mečiara, tak držím palce, bratia! Dost mudrování, sedám na kolo a vydávám se na cestu zpět.

Přes karpatský hřeben

Mám za sebou právě nějakých 210 kilometrů a krajina se konečně začíná vlnit. Po placaté silnici jsem v kuse ujel přes sto kiláků. Docela se už těším na nějaké stoupání, šlapat pořád po rovině je nuda. Přede mnou se už rýsuje hřeben Malých Karpat. Přejíždím slovenskou dálnici D1, která spojuje Bratislavu s Trenčínem a Žilinou, a na jihu vidím město. To je Senec, tam jsem dneska jel!

Před sebou vyhlížím Pezinok, kde začne stoupání na Babu. Čeká mě desetikilometrovej kopec. Strava říká 9,68 km, nastoupaných 332 metrů, průměrný sklon 3,4 % a maximální něco přes 6 %. Tohle stoupání by se asi nekvalifikovalo na horskou etapu silničního závodu, nicméně mně to po 225 ujetých kilometrech docela stačí. Zdolávám ho pěkně s rozmyslem, rozvážně, nohy sice jedou tempo, ale kola se točí úměrně ujeté vzdálenosti. Nahoře jsem po asi 37 minutách. Dělám si vrcholovou fotku restaurace a penzionu a pouštím se dole kopcom.

Sjezd trval jen 7 minut, aspoň jsem moc nevychladl. Pod kopcem v Perneku (překřtil jsem ho na Pendrek, místní prominou) se zastavuju, beru si mapu a začínám přemýšlet, jestli nevyměknu a nezměním trasu. Velitelský čas ukazuje asi 18:30 a já se začínám trochu obávat o svoje prsty, protože jsem si nepřibalil rukavice a teploty mají po setmění spadnout až ke 4 stupňům nad nulou.

Původně jsem si zpáteční trasu naklikal tak, abych projel ještě nějaké slovenské čtverečky, do cíle mi aktuálně zbývá něco přes 140 kiláků. To by znamenalo příjezd po půlnoci a tedy několik hodin s promrzlýma rukama. To se mi nechce absolvovat, tak do navigace zadávám svou mikulovskou adresu a říkám paní: „Koukej mi najít nejkratší cestu dom!“ Paní zachroustá a nabídne trasu, která měří 70 km! Tak jako věděl jsem, že ta cesta jde zkrátit, ale že o polovinu?! Wow! To zní jako plán!


Moc dlouho nepřemýšlím, vidina, že budu doma ještě před půlnocí, mi dodává energii. Co to je 70 kilometrů, to mám hned! Pouštím do sluchátka s navigací šlapavou muziku a ještě vlahým jarním podvečerem šlapu přes Malacky a Veľké Leváre ku hraničnímu přechůdku u Hohenau am March.

V Rakousku mě paní zase naviguje na nějaké vedlejší silničky, tak ji vypínám a jedu po hlavní. „Za Reintalem z ní musíš uhnout na Katzelsdorf, pak už trefíš,“ tluču si do hlavy poslední pokyn. A jak si usmyslel, tak učinil. Záhy jsem z Rakouska na Moravě, za další chvilku ve Valticích, v Sedleci a pak už doma v Mikulově. Z 395 kiláků se vlivem osudu a mého rozhodnutí neumrznout stalo jen nějakejch 317, ale to stačí.

Galanta dobyta, co bude příště??? Myslím, že dalším navštíveným partnerským městem Mikulova bude chorvatská Novalja. Chystám se totiž stejně jako vloni na dalmátské pobřeží Jadranu. A jak jinak než na kole!


Link na Stravu máš tady.