Jak chutná cyklistika v Africe

Mít možnost si zajezdit na kole v Africe zní na první poslech jako úžasné dobrodružství. Moje odpověď zní ano... ALE pokud si nepřivezete všechno včetně kola s sebou, tak se připravte na nezbytné kompromisy.

V říjnu 2021 jsem na 7 měsíců vycestoval jako dobrovolník do Keni. Už před cestou jsem přemýšlel, jestli tam budu mít čas a možnosti na cyklistiku či jiné sporty. Věděl jsem, že budu pracovat ve venkovském městečku. Jelikož už jsem měl zkušenosti s cestováním v rozvojových zemích, dokázal jsem si živě představit, jak to tam asi bude vypadat a fungovat. Kamarádi se mě ptali, jestli si s sebou budu brát i kolo, na což jsem s úsměvem odpověděl, že to určitě ne. Doufal jsem však, že na místě si alespoň občas najdu způsob, jak si zajezdit. To se také několikrát podařilo. Tak se vám teď pokusím popsat, jaká je cyklistika v originálních afrických podmínkách.

Rovnou upozorňuji, že toto nebude článek o úžasných bicích a epických výletech. Pokusím se spíš popsat realitu, se kterou jsem se musel někdy pořádně popasovat a která mi často připomínala, že můžu být velmi rád za to, kde je můj domov a jaké tady mám možnosti.

Přestože jsem jel na polorozpadlém biku, byl to super pocit být znovu po čase na výletě na dvou kolech.

Po příjezdu do Keni na mě dolehly silné příznaky abstinence od aktivního životního stylu. Měl jsem sedavý začátek dobrovolnické práce. Většinou jsem seděl v kanceláři a řešil papírování. Nedostatek pohybu jsem se snažil vynahradit si alespoň tím, že jsem se všude chodil pěšky. No nestačilo mi to a kolo mi několik prvních týdnů až přímo fyzicky chybělo. Z tohoto pocitu mě dostala až moje první keňská jízda na biku.

Egerton Castle – první jízda v Keni

Asi po měsíci v Keni jsem se s kamarádem, kterého jsem tam potkal, vypravil na menší výlet. On jel na svém biku a mně půjčil jeden od svého známého. Bylo to horské kolo bez jakéhokoli odpružení a v africkém stylu - naprosto rozhrkané, řazení fungovalo jen částečně, s extrémně nepohodlným sedlem, ale plusem bylo, že když už fungovala jen jedna brzda, byla to ta zadní. V Africe se většinou nevěnuje zbytečná pozornost ničemu, co jakž takž funguje. Servis se řeší, až když se něco rozbije úplně.

Vyráželi jsme z městečka Njoro a prašnou cestou se vydali směrem k nedalekému, necelých 8 km vzdálenému, hradu Lorda Egertona, který byl cílem naší cesty. Přestože jsem jel na polorozpadlém biku, byl to super pocit být znovu po čase na výletě na dvou kolech. Po cestě jsme samozřejmě poutali pozornost místních, které nevídaná přítomnost bílého člověka vždy rozptýlí.


Když jsme dorazili k hradu, zadek mě už dost nepříjemně bolel. Tak jsem byl také rád, že se můžu trochu projít. Podařilo se nám dojednat vstupné pro mě na přijatelných asi 5 dolarů. Za vstupné platí turisté v Africe téměř vždy nepoměrně více oproti místním a ne vždy se dá domluvit, ale tentokrát to vyšlo díky kámošovi, kterého jsem měl s sebou. Tento anglický šlechtický hrad v africké buši vyrostl v letech 1938-54 a dal jej postavit Lord Egerton jako sídlo pro svou nastávající nevěstu, která se odmítla nastěhovat do původního venkovského domu. Navzdory zahájení výstavby hradu však nešťastný lord dostal kopačky a zatrpklý se už nikdy neoženil. Až do jeho smrti dokonce nesměla do hradu vstoupit žádná jiná žena.


Jízdní kola jsme nechali přímo před hlavním schodištěm a šli jsme na prohlídku. Kdybych byl sám, asi bych se bál, jestli mi bike někdo nevezme. Ale klidný výraz mého kamaráda mě ujistil, že tam kola budou v pohodě. A když jsme se vrátili, tak opravdu byla, ani se nepohnula přesto, že dvůr byl plný dětí ze školního zájezdu. Teprve když jsme si sedli do nedalekého altánku, začaly za námi chodit děti a nesměle se ptaly, jestli se mohou projet na kole. Z výrazů jejich tváří a jejich schopností držet rovnováhu bylo znát, že pro mnohé z nich to bylo možná i poprvé, co na kole seděly.


Po cestě zpět se ukázalo, že nejen můj bike je ve velmi špatném stavu. Kámošovi najednou odpadla levá klika a ztratil i matku, která ji držela. Poslední 2 km do městečka jsme došli pěšky a tam jsme našli pouličního servisáka, tzv. bike fundi. Fundi znamená ve svahilštině obecně něco jako mistr nebo řemeslník. Byl jím stařík, který vypadal jako úplný bezďák se špinavým plechovým kbelíkem s nějakým nářadím. Zašel do malého železářství hned za ním, aby vybral novou matku. Potom vyzkoušel, který ořech mu na to sedne, a klika byla zpátky. Za práci si řekl v přepočtu cca 40 centů.

Vyrazili jsme se projet dál po okolí a někam na pivko. Cena opravy však předpověděla i její kvalitu a po dalších 3 km klika kámošovi zase odpadla. Došli jsme tedy do dalšího bike servisu, tentokrát již „kamenného“ s názvem Pedal Pushers. Servisák prý řekl, že předchozí fundi tam dal špatnou matku. Po jeho opravě už klika zůstala na svém místě, tak měl snad pravdu. Mně přišlo trochu směšné, když začal obdivovat moje půjčené kolo se slovy „very good bike“. Byla to zároveň i půjčovna, a když jsem viděl, jaké biky tam půjčoval, tak jsem si řekl, že jsem asi opravdu dopadl ještě docela dobře.

Do výchozího bodu jsme se vraceli až v podvečer a můj zadek už měl opravdu dost. Najeli jsme jen asi 25 km, ale já jsem už raději téměř pořád šlapal ve stoje. Snažil jsem se užít si jízdu, ale bylo to více trápení než ježdění. No dobrá terapie na mou počáteční bike detox fázi. Každopádně jsem po této zkušenosti po ježdění v Keni toužil mnohem méně.

Bike safari v národním parku Hells Gate

Pokud budete googlit, kde se dá v Keni nejlépe jezdit na kole, najdete jako jednu z prvních možností národní park Hells Gate. Jezdit se dá přímo v parku mezi divokými zvířaty a bez průvodce. Proto je v jeho okolí množství půjčoven kol. Samozřejmě, ani tady není dobré mít vysoká očekávání při jejich výběru. Všechno jsou to staré horské biky a často i ve špatném stavu.


Jakmile jsem měl několik dní volna, vydal jsem se tam. Ubytoval jsem se v kempu u jezera Naivasha, které se nachází hned u národního parku. Velkým lákadlem je, že přímo v jezeře žijí hroši a v noci vycházejí z vody a pasou se přímo v kempu. Stanová část byla kvůli bezpečnosti oplocena elektrickým plotem, aby se do ní nedostali. Před soumrakem jsem šel do restaurace a během večeře jsem sledoval, jak jeden po druhém přicházejí před restauraci, pasou se a funí.

Stany byly jen o pár desítek metrů dál, ale tuto cestu jsem po večeři musel absolvovat v autě s personálem kempu. Přechod byl v noci kvůli hrochům zakázán. Pokud bych se totiž dostal během cesty ke stanu mezi hrocha a jezero, mohl by se splašit a udupat mě, protože voda je vždy jeho úniková cesta a tu si každý hroch hlídá. Navíc po setmění hrocha kvůli jeho zbarvení neuvidíte, dokud není nebezpečně blízko.


Do Hells Gate jsem vyrazil hned po svítání. Kolo jsem si půjčil přímo v kempu, ještě po příjezdu v předchozí večer. Byl to starý hardtail asi původně na 27,5", pokud ne dokonce na menších, do kterého nějakým zázrakem nacpali afričtí mistři 29" kola. Později jsem od jednoho kluka, který půjčoval biky, slyšel, že je to u nich běžná praxe, aby vypadaly více cool. Prý stačí jen vyměnit přední vidlici a zadní kolo už tam nějak nacpeš. Moc místa ale vzadu opravdu nezůstalo. V každém případě velikost mi vyhovovala a řazení i brzdy fungovaly, což splňuje nejvyšší možné místní standardy.


Branou národního parku jsem ten den projížděl jako první, ještě před šestou ráno. Najel jsem na prašnou štěrkovou cestu a otevřelo se přede mnou krásné údolí s kamennou Fisherovou věží uprostřed. Sice bylo těsně po období dešťů, ale příroda vypadala docela pustě. V Keni už více než dva roky selhávají období dešťů v některých oblastech, hlavně úplně na severu téměř vůbec nezapršelo a nejen zvířata, ale i lidé tam umírají hlady.


Cesta přede mnou se jemně svažovala a několik následujících kilometrů jsem jel prakticky z kopce přes celé údolí a kolem sebe jsem pozoroval skupinky antilop, stáda buvolů, zebry a o samotě se toulající žirafy. Žádní trvale žijící predátoři v tomto parku nejsou. Díky tomu je tak snadno dostupný pro samostatného návštěvníka. Ve většině národních parků totiž potřebujete průvodce a nemůžete ani vystoupit z auta.


Hells Gate je docela malý národní park a asi po půl hodině jízdy jsem dorazil do jeho středu, kde jsem slezl z kola a šel se projít do kaňonu na asi tři čtvrtě hodiny. Tentokrát jsem už potřeboval průvodce, protože v kaňonu hrozí riziko náhlých záplav. Hned několik jich tam čekalo na svou příležitost, ale cenu jsem se snažil usmlouvat, protože jsem byl sám. Součástí procházky byla tzv. Devil´s Bedroom, kde se točila jedna scéna z filmu Tomb Rider, a také výhled na skálu, která byla pro tvůrce Lvího krále předlohou při kreslení královské skály, ze které oznámili narození Simby.


Znovu jsem naskočil na kolo a vydal jsem se po stoupající asfaltce směrem do kopců vedle kamenné věže Central Tower, okružní trasou zpět, odkud jsem přijel. Na konci asfaltky jsem spatřil několik objektů státní geotermální elektrárny, která je rozestavěná na půlce národního parku, což velmi kazí dojem z pobytu v přírodě. Já jsem se však snažil elektrárně co nejvíce vyhýbat.


Odbočil jsem ze silnice směřující k elektrárně a vyrazil jsem na offroad do kopců, kde se mi cestou nabízely krásné výhledy. Údolí, kterým jsem před tím projížděl, bylo nyní dole pode mnou jako na dlani. Zabloudil jsem do míst, kam většina turistů asi ani nechodí, na okraj národního parku, dokud jsem neopustil jeho území, které není nijak ohraničeno. Z jeho jižní strany se otevírá africká buš, země kmene Masajů, která sahá až po hranice s Tanzanií a dále. Čím dál do neznáma jsem jel, tím více zvířat jsem potkával. Zejména však antilopy a zebry. Otočil jsem se směrem na sever a vrátil se znovu na cestu údolím, kterou jsem už jednou absolvoval.


U Fisherovy věže jsem teď natrefil na chlapíka s lezeckými postroji, které pronajímal turistům, aby si mohli na věž vylézt. Tuto možnost jsem vynechal, ale docela mě zabavili damani - malá chlupatá zvířátka, která zde byla docela krotká, protože si zvykla na lidi a snažila se vyžebrat nějakou pochoutku.


Potom jsem si zopakoval sjezd údolím národního parku. Tentokrát jsem po cestě už potkal i několik lidí. Objel jsem vchod do kaňonu a pokračoval dál už jen po asfaltu směrem k další bráně národního parku. Už bylo pozdě odpoledne a stále jsem měl před sebou docela dlouhou cestu zpět do kempu. Navíc začínalo mírně poprchávat. Zbytek cesty v národním parku byl již velmi nudný a až nepříjemný, protože jsem projížděl přímo vedle hlavních budov termální elektrárny, ze které se ještě i do okolí šířil nepříjemný sírový zápach. Nemohl jsem se dočkat, až se odtud dostanu.

Když jsem projížděl vesnicí, mnoho dětí žaslo při pohledu na bělocha uhánějícího na starém dívčím kole.

Do kempu jsem se dostal tak akorát včas na to, abych stihl sprchu a přijít do restaurace ještě před setměním, kdy hroši začnou vycházet z vody. Relativní blízkost rovníku znamená, že už v půl sedmé večer je naprostá tma. Za celý den jsem ujel jen něco přes 60 km, což je však docela dost, pokud vezmu v úvahu kolo, na jakém jsem jezdil, a samozřejmě jsem dělal spoustu zastávek. Cítil jsem se však dost unavený a po večeři mi velmi bodlo pár piv a občasný výhled na pasoucího se hrocha. Hells Gate však určitě nezklamalo a velmi tento zážitek doporučuji každému cyklistovi, který do těchto končin zabloudí.

Jízda vedle jezera Elementaita

Dalším místem, kde jsem nasedl na kolo, bylo jezero Elmenteita. U tohoto jezera jsem už byl během svého prvního víkendu v Keni. Není to národní park, a proto vstup k němu není zpoplatněn. Navíc bylo toto jezero relativně blízko a dokázal jsem se k němu dostat, aniž by mě cesta v matatu - keňském minibusu - zcela vyčerpala.

Do kempu, kde jsem spal, jsem předem zavolal, abych se zeptal, jestli je možné si někde v okolí půjčit kolo. Majitelka mi řekla, že to nebude problém, že mě tam sama po příjezdu vezme. Opravdu mě pak zavezla autem do obchodu s koly, kde nám však řekli, že už kola nepůjčují. Majitelka se ihned nabídla, že ona doma má dvě kola, ze kterých si můžu vybrat.


Vrátili jsme se do kempu, kde jsem zjistil, že obě kola jsou dívčí a obě měly defekt. Afrika mě už v tomto bodě naučila, že nikdy není namístě mít velká očekávání, a právě teď se mi to moc hodilo, tak jsem ani nebyl moc zklamaný. Ale na vyjížďku jsem chtěl jet za každých okolností.

Vybral jsem si tedy ten větší bike, stříbrno-červený s barevnými stužkami visícími z obou konců gripů. Zaměstnanec kempu mě následně vzal k místnímu „servisákovi“, abychom ho nechali opravit, protože v kempu žádné nářadí na opravu defektů určitě neměli. Oprava defektu je strašně levná, takže se to většině lidí ani nevyplatí. A to, že bike musíš někdy dotlačit domů, není problém, vždyť v Africe máš vždycky času dost.

Dorazili jsme tedy k dřevěné budce za plotem, kde samozřejmě nikdo nebyl. A tak jsme si sedli a čekali. Po chvilce se chlapík, který se mnou přišel, vypravil hledat servisáka. Já jsem trpělivě čekal. Taková je Keňa, taková je Afrika. Asi po půl hodině se objevili, což byl ještě docela dobrý čas. Nepřekvapilo by mě, kdybych tam čekal mnohem déle. Stařičký shrbený pán se pustil do opravy a za další půlhodinu jsem byl připraven vyrazit.

Byl to Giant Talon na 29“ kolech, s mechanickými kotoučovými brzdami a základním řazením Shimano Tourney, ale na africké poměry to byla opravdu bomba.

Trasu jsem si zvolil spontánně. Nejdříve jsem se vydal po chodníčcích podél dálnice a následně odbočil na rovnou svažující se cestu mezi domy, která mě přivedla až přímo k jezeru. Když jsem projížděl vesnicí, mnoho dětí žaslo při pohledu na bělocha uhánějícího na starém dívčím kole. A když jsem dorazil k jezeru, byla tam skupinka mladých lidí, kteří, když mě uviděli, tak jsem se s nimi samozřejmě musel vyfotit. U nás doma bych byl k smíchu. Tady však určitě můj bike nikdo neřešil. Moje keňská kolegyně mi jednou řekla, že jako běloch na africkém venkově bych klidně mohl chodit oblečený i v pytli a někteří místní by to dokonce považovali za nový módní trend.

Po focení jsem se vydal na biku podél jezera a pozoroval pastýřské chodníčky. Projel jsem malým lesíkem a ocitl se na otevřeném prostranství s krásným výhledem na klidné jezero, které zrcadlilo jasnou modrou oblohu. Kousek od břehu seděla malá skupinka plameňáků a na hladině jezera odpočívalo i několik pelikánů. Tady jsem potkal i pár chlapců, kteří se mě nesměle zeptali, jestli se mohou projet na kole. Samozřejmě jsem jim tuto radost dopřál, i když bylo pro ně moje kolo příliš velké a někteří nedokázali ani vysednout na sedlo. Ale potěšilo je, že si ho mohou vyzkoušet. Rozdal jsem jim pár sušenek a vypravil jsem se do nedalekých kopců na opačné straně dálnice.


Prašná venkovská cesta mě přivedla až k železniční trati, která byla vybudována v malém údolí mezi dvěma kopci. Pokračoval jsem podél ní a užíval si relativní ticho venkova občas přerušené projíždějící motorkou. Stálo zde jen málo domů a většinou šlo o venkovské chajdy určené jako přístřešek, když sem z údolí u dálnice přijedou majitelé pozemků farmařit. Mnozí lidé zde však i bydleli v opravdu špatných podmínkách.


Samotná železnice, podél které jsem jel, je slavná Uganda Railway, první železnice v Keni. Začali ji stavět Angličané na konci 19. století a spojuje Mombasu na východním pobřeží a město Kisumu na břehu Viktoriina jezera na západě a měla pokračovat dále do Ugandy. Je neuvěřitelné, že za asi 120 let své existence se dodnes vůbec nezměnila a stále po ní jezdí vlak mezi Nairobi a Kisumu. Po překřížení železnice mi zbývalo se už jen spustit dolů kopcem zpět směrem k dálnici a do kempu na večeři, pivo a západ afrického slunce nad jezerem Elementaita.


Nebyla to dlouhá jízda (cca 23 km), ale bylo příjemné opět po delší době rozproudit krev v žilách, i když jen na směšném biku. V Africe si člověk často nemůže vybírat, a proto se musí spokojit s tím, co má k dispozici.

Ve stínu Kilimandžára

Po několika měsících v Keni mi končila víza, a abych mohl zůstat déle, musel jsem jít na tzv. „visa run“ – tedy opustit zemi a vrátit se s novými vízy. Moje volba padla na Tanzanii. Konkrétně na město Moshi, které je pro většinu turistů výchozím bodem pro výstup na Kilimandžáro. Výhled na něj jsem měl přímo ze střechy svého hostelu.

Výstup na „Kili“ však nebyl mým cílem, protože je to docela drahá záležitost. Moshi je však jedním z výborných míst pro cyklistiku - samozřejmě horskou. S průvodcem můžete dokonce jet na biku až na vrchol Kilimandžára. Já jsem sem přišel půjčit si bike a pojezdit si v tomto regionu bez utrácení přehnaných částek za skupinové zájezdy s místními cestovkami.


Předem jsem si vygooglil dvě společnosti, které pronajímají biky. Spojil jsem se s jednou z nich a na místě jsem se setkal s klukem, který sice neměl aktuálně moc co nabídnout, neboť většinu kol už měl půjčenou zákazníkům, kteří s nimi jeli na skupinový zájezd. Ale slíbil mi, že do pár hodin něco sežene. Později jsme se potkali na parkovišti před nákupním centrem.

...od náhodného, evidentně připitého prodavače suvenýrů, jsem ochutnal banánové pivo, které vůbec nechutná tak dobře, jak to zní.

Přinesl hardtail na 27,5“ kolech a pohonem 2x7 s tím, že přesmykač byl třírychlostní, ale nastaven tak, že při použití spodních 2 poloh fungoval na dvoupřevodníku. Zadní řazení Tourney fungovalo vcelku v pohodě, stejně jako hydraulické brzdy, což pro mě bylo překvapením. Byl bych ho vzal, vždyť na lepším biku jsem ještě v Africe neseděl . Ale všiml jsem si, že z boční strany pláště vykukovala z trhliny duše. Bylo mi líto, že jsem to musel odmítnout. Vždyť kluk strávil většinu dne sháněním kola a dáváním ho dohromady. Ale toho proříznutého pláště si mohl všimnout dříve.


Zašel jsem tedy do druhé půjčovny se jménem One Bike Tanzania, která už byla tehdy otevřena. Chlapík, který tam seděl, také neměl nic, co by měl přímo k pronájmu. Ale zavolal mi majitele a dohodl jsem se přímo s ním. Na zbytek odpoledne jsem nakonec odjel s kolem, které patřilo přímo klukovi, kterého jsem tam potkal. Později večer jsme se měli setkat s majitelem a dohodnout zapůjčení na další dny.

Jelikož už bylo odpoledne, vydal jsem se na kratší náhodnou jízdu přes vesničky v okolí Moshi, které samo o sobě není velkým městem. Byla to ovšem příjemná jízda s občasnými zajímavými výhledy na Kili. Po asi 2 hodinách jsem byl zpátky, předal jsem bike a večer jsme se vrátil do One Bike Tanzania na pivo. Ukázalo se, že to není jen půjčovna a cestovka, ale také místní community hub pro bikery a dobrovolníky či cestovatele z Workaway. Vzadu za kanceláří měli bar, který byl těsně před oficiálním otevřením, ale už tam postupně zvali lidi, kteří o nich věděli.

Setkal jsem se s Hillarym, majitelem toho místa, a dohodli jsme se k pronájmu celkem fajn biku na další 3 dny. Byl to Giant Talon na 29“ kolech s mechanickými kotoučovými brzdami a základním řazením Shimano Tourney, ale na africké poměry to byla opravdu bomba. Cenu 20 dolarů na den jsem ani nesmlouval, když jsem zjistil, že One Bike ze svých zisků dává 20 % na podporu místních komunit a rozvoj cyklistiky. Tím, jestli je tomu opravdu tak, si člověk nikdy nemůže být úplně jistý, ale někdy nezbývá nic jiného než věřit. Ale komunitní cítění je hlavně v Tanzanii dost silné.

Po svazích Kili

Druhý den jsem se hned ráno vydal na jízdu přímo vstříc Kilimandžáru. K hlavní bráně národního parku Mweka Gate vede velmi kvalitní asfaltka. Prvních pár kilometrů za městem Moshi je mírné stoupání. Projížděl jsem mezi poli a malými vesničkami. Jenže později se začalo stoupání stále více přiostřovat, až mi přestávaly stačit síly. Nic jsem s sebou neměl a začínal mě chytat hlaďák už po 12 km neustálého stoupání.

V Africe si většinou koupíte banán nebo nějaký snack skoro na každém rohu nebo za každým stromem. Najednou jsem však na tomto úseku cesty nebyl schopen najít nic. Než jsem přijel do další vesnice, už jsem posledních pár desítek metrů musel kolo tlačit. Doplnil jsem síly a vydal se na poslední asi 2 velmi strmé kilometry k bráně národního parku. Branou jsem už bez zaplacení vstupného projet nemohl. Odfotil jsem si však alespoň Hollywood style nápis „Kilimanjaro 5895M“ a od náhodného, evidentně připitého prodavače suvenýrů, jsem ochutnal banánové pivo, které vůbec nechutná tak dobře, jak to zní.


Dále jsem si naplánoval cestu víceméně naslepo směrem na západ přes vesnice kmene Chaga na jižních svazích Kilimandžára. Dalších možná 20 km jsem absolvoval ve stínu banánovníků, které čas od času ustoupily skupině domů na křižovatkách silnic. Zbytek venkova byl roztroušen na kilometry daleko v každém směru a lidé zde farmaří na každém metru čtverečním až po hranici národního parku nebo města.

...kávu, kterou si tam dělají, neumějí vůbec pražit a většinou ji přepálí v malém hliněném hrnci na ohni během tancování a zpívání.

Neuvěřitelným překvapením bylo, když jsem uprostřed těchto banánových plantáží zničehonic narazil na obrovský kamenný katolický kostel jako vystřižený z historického centra nějakého evropského města. Úplně jsem žasl. Dal jsem se do řeči s kolemjdoucím chlapíkem, který uměl docela dobře anglicky, a on mi vysvětlil, že to tady samozřejmě postavili na konci 19. století němečtí kolonizátoři. Ukazoval mi okolí i interiér a já jsem mu za jeho doprovod na oplátku vysvětlil, jak se ovládá řazení na horském kole a jak to používat při ježdění.


Zbytek jízdy jsem absolvoval už bez větších zastávek, užíval jsem si prašné cesty, pozornost místních, závod s dětmi, které se za mnou vždy rozběhly na pár desítek metrů, když jsem je míjel. Odpoledne jsem dorazil zpátky do One Bike TZ, abych vrátil bike pro tento den, a samozřejmě večer jsem byl zpátky na pivko a party.

Hot Springs

Další den jsem se vydal k asi 20 km vzdáleným horkým pramenům bez osobitého názvu. Jmenují se jen Hot Springs a jsou jedním z klasických denních výletů v okolí Moshi. Cesta k nim vedla po rovině, což mi docela vyhovovalo po stoupáních, která jsem absolvoval předchozí den. Země zde však byla více vyprahlá a prašná. Slunce neúprosně svítilo, a i když nebylo extrémní teplo, spálit se člověk může velmi rychle. Cestu mi zpříjemnilo hlavně několik opravdu velkých baobabů, které jsem viděl poprvé.

Hot Springs byly při mém příchodu už docela plné lidí, hlavně turistů z Moshi. Potkal jsem tam i belgický pár, který bydlel ve stejném hostelu jako já. Oni však přijeli autem s místním průvodcem. Dobře jsme si pokecali, vykoupali se a vyrazili jsme zpět.


Vydal jsem se jinou cestou, abych si návrat zpříjemnil. Stále však bylo všude velmi prašno a některé cestičky byly doslova vyprahlé. Než jsem dorazil zpátky, moje nohy pokrývala africká antuka.

Vodopád Materuni

...překvapila mě a chytila za srdce i lokální komunita bikerů, kteří si budovali vlastní komunitní centrum, organizovali akce a komunitní jízdy.

Další klasický výlet na jeden den z Moshi je vodopád Materuni, znovu vysoko v kopcích na jižních svazích Kili. Vede k němu cesta do stejnojmenné vesnice, která je od Moshi vzdálena asi 14 km. Ale výškový rozdíl je více než 900 m. Určitě to tedy není stoupání pro začátečníky. S mou kazetou se 7 pastorky, kde největší měl 28 zubů, to byla výzva. Před dvěma dny jsem však už podobné stoupání absolvoval, takže jsem byl lépe připraven, a navíc jsem nikam nespěchal. Cestou jsem si udělal zastávku na banán a kolu, které se prodávaly skoro všude. A samozřejmě i další pauzy k tomu, abych si užil výhledy, které se mi postupně otevíraly.


Po cestě mě navíc zastavili minimálně 3 lidé na motorkách, kteří už tušili, kam jedu. Všichni se představili jako místní průvodci s tím, že na mě nahoře počkají. Věděl jsem tedy, že to ještě bude zajímavé. A opravdu na mě nahoře u vjezdu do vesnice čekala celá grupa možná 10 lidí, kteří na mě byli připraveni. K vodopádu jsem nakonec musel jít s místním „průvodcem“ za nehorázné vstupné v přepočtu cca 30 €. Měl jsem více smlouvat, ale kombinace únavy a celkové frustrace ze situace mě přiměla vzdát se. Chtěl jsem už jen dojít k vodopádu a mít klid od tohoto davu, který do mě hučel. Velmi to však pokazilo můj pocit z celé návštěvy.


Jelikož je tato oblast známá pěstováním kávy, ve vesnici jsem pak absolvoval i malou coffee tour, abych zjistil, že kávu, kterou si tam dělají, neumí vůbec pražit a většinou ji přepálí v malém hliněném hrnci na ohni při tancování a zpívání . Vzal jsem si sáček pražených zrn jako suvenýr, ale spíše ze zvědavosti než z gurmánství. Už když jsem byl doma, část jsem si nechal jako ochutnávku v rodinné pražírně, do které chodím na kávu. Ani tam z ní nebyli nadšeni .


Cesta dolů z vesnice byla docela rychlá. Samozřejmě jsem si vybral vedlejší cestičky, kde se mi otevíraly nové výhledy, ať je to zajímavé, ale v podstatě to byl jeden parádní sjezd a byl jsem zpátky v Moshi.

Vždy, když jsem se v minulosti vrátil ze silnic mimo Evropu, jsem měl pocit vděčnosti za to, kde jsem se narodil. A tento pocit nebyl nikdy silnější než po návratu z Afriky.

Materuni byl můj poslední výjezd pod Kilimandžárem. Byl jsem velmi rád, že jsem se sem vydal, nejen kvůli tomu, že jsem si tu konečně po dlouhé době mohl pořádně zajezdit, ale překvapila mě a chytila za srdce i lokální komunitu bikerů, kteří si budovali vlastní komunitní centrum, organizovali akce a komunitní jízdy. Takže v jejich společnosti jsem měl o zábavu postaráno i mimo ježdění. Kromě svých jednodenních výletů jsem si vážně pohrával i s myšlenkou objet na kole kolem celého Kilimandžára, což je asi 230 km a trvalo by to asi 2-3 dny. Později jsem se jí vzdal, ale do budoucna mám dobrý důvod vrátit se do tohoto krásného kraje.

Návrat

Když jsem se po 7 měsících vrátil domů, byl začátek května. Hned první den po příjezdu jsem sedl na svůj gravel a vyrazil na vyjížďku. Byl jsem neskutečně rád, že jsem zpátky, a užíval jsem si každý kilometr a výhledy na zelenou rozkvetlou krajinu během vrcholícího jara. Všechno toto bylo v úplném kontrastu s mými zkušenostmi z uplynulých měsíců. Vždy, když jsem se v minulosti vrátil ze silnic mimo Evropu, jsem měl pocit vděčnosti za to, kde jsem se narodil. A tento pocit nebyl nikdy silnější než po návratu z Afriky. Zároveň mě to však naučilo víc ocenit možnosti, které doma mám, a dívat se s nadhledem na malichernosti, které běžně řešíme nejen v oblasti cyklistiky.