Cestopis: Na návštěvu do Dolomit

Jaké je to, jet na kole 600 km na dovolenou a pak stejnou dardu zpět? Aneb krátký cestopis o delším bikepackingovém dobrodružství.

Tuhle akci jsem plánoval dlouho dopředu s tím, že konkrétní termín vyberu podle počasí. Rozhodl jsem se ve středu odpoledne v práci. Vypisuji dovolenou, sedám do auta a mažu dom. Balím do nové nevyzkoušené brašny, zjišťuji, že není kam dát Garmin radar, a tak nasazuji jen blikačku. Za 1,5 hodiny sbaleno a připraveno. V 17:30 vyrážím vstříc převážně neznámé trase.


Začínám ovšem známým kopcovatým úsekem v protisměru 600 km brevetu na Jílové, Sedlčany a Milevsko. V Křečovicích obligátní fotka u brány JZD – Vesničko má středisková. Další fotka až v Písku na starém mostě. Převlékám se do oblečení na noc, abych zjistil, že na mě míří bezpečnostní kamera prodejny. Obsluha se pak u záznamu aspoň pobaví Z Písku už pak jedu neznámou trasou na Vimperk a Strážný. Provoz skoro žádný a všichni mě objíždí uctivým obloukem. Jen kopce jsou nějak prudší a delší, než jsem čekal. Kvapný odjezd a neprohození kazety a řetězu (jedu 48/35 × 10/28) mi asi ještě připraví krušné chvíle.


Na hranice dorazím kolem 1:20 a odtud mě čeká převážně sjezd až do Pasova. Přejíždím Dunaj a v historickém zcela temném a liduprázdném centru se snažím marně aspoň o fotku. Jediné, čeho docílím, je zmatení Garmina. Naštěstí to tu trochu znám, tak se po paměti vymotám na most přes Inn, za kterým odbočím vpravo na cyklotrasu a pak i stezku kolem řeky. Bohužel po pár kilometrech se povrch mění na šotolinu. Se skřípěním zubů vytahuji mobil a řeším alternativu. Nacházím a po asfaltu pokračují na Schärding. Tady opět překračuji Inn, nad jehož silným proudem na mostě fotím modrající oblohu na východě.


Následuje úsek, na který bych nejraději zapomněl. Po pár kilometrech od Schärdingu, kdy jedu pěknými silnicemi mezi poli, najíždím na nějakou hlavní bundesstrasse, po které navíc vede objížďka. Nejdřív ale kufruji na cyklostezce, která souvisí s objížďkou a hlavně stavbou dálnice a vede jinudy, a nakonec je úplně uzavřená. Navigace z toho má psotník, tak se vracím, přelézám svodidla a jedu zhruba svým směrem. Dál pak jedu po hlavní nebo paralelní stezce, pokud tu je. Na úzké hlavní sviští kamiony, a i když se všichni snaží, není to příjemné. Naštěstí je to jen 20 km a dojíždím do Simbachu am Inn, kde opět překračuji řeku dne do Braunau. Odtud pak po příjemné široké cestě kolem soutoku Innu a Salzachu dojedu do Burghausenu. Už před ním mám hrozný hlad a další gel nechci. Naštěstí už je otevřené pekařství. Jako vždy mám u čerstvého pečiva velký voči, takže si poroučím buchtu, dalamánek, rohlík a bulku a k tomu cappuccino. Slečna rovnou přihodí máslo a marmeládu. Jako doma.

Ve skvělé náladě napojený a najedený přejíždím Salzach do krásného historického centra Burghausenu. Sem se musím někdy vrátit! Očividně tu ve středověku bylo centrum přepravy soli a obchodu s ní, takže projíždím mezi bohatě zdobenými štíty středověkých měšťanských domů.

Dál cesta pokračuje po vedlejších a příjemně se vlní mezi remízky a jezery. Oteplilo se, svítí slunce a vypadá to na krásný jasný den. V lese se za povzbuzování komárů rychle převlékám do letní kombinézy. Bude ještě teplo. V jezerech se lidé už teď dopoledne koupou.


Před Chiemsee se v nějaké vsi stavuji v supermarketu, kupuji pivo, radler, sprite a dvě tyčky. Pití ve mně zahučí skoro hned, jen sprite dojede až do Itálie. U Chiemsee projíždím páteční dopravní špičkou, takže jsem rád za stezku podél silnice.

Následuje druhé větší stoupání do sedla, které dělí Chiemsee od údolí Innu. Kopec je mírný a pěkně to odsýpá, navíc kulisa Alp dává možnosti sledovat zajímavé okolí, takže jsem nahoře, ani se nenaději.

Opravdu si teď jízdu užívám a třešničkou na dortu už je jen krásný sjezd po široké silnici s přehlednými zatáčkami na loukách. Naprosto bez provozu letím až k první odbočce. Nádhera.

Údolí Innu je obchodní tepna už od nepaměti a na provozu je to znát. Místy se prodírám hustou dopravou po hlavní silnici, protože si nejsem jistý kvalitou povrchu stezky podél Innu, která je navíc profilem stavěná na turistické rychlosti.


V Kufsteinu doplním z pramene na náměstí vodu a uháním dál. Vítr, který mi do Kufsteinu foukal proti, se otáčí a většinou fouká přímo do zad, takže roviny svištím často 35 a víc. Pěkně to odsýpá, jen vedro mě začíná dost zmáhat. Takže klasika Mekáč – klimatizace proti úžehu a slaný hranolky proti křečím. Celkem je to přes 80 km údolím pořád na sluníčku s teplotami přes 30 °C. Před Innsbruckem další samoobsluha, kde kupuji další radler, ledový čaj a minerálku.

Město samotné projíždím podél Innu (ten zde naposled překračuji) po stezce a pak průmyslovou zónou. Byl jsem tu několikrát, tak mi centrum nechybí. Nájezd na starou silnici netypicky po cyklostezce. Silnice na Brenner ve mně probouzí vzpomínky na Oetztaler Radmarathon a náhodou míjím i cedule, upozorňující na to, že příští sobotu bude průsmyk uzavřen právě kvůli tomuto závodu. Jako při závodě třicítkou nahoru tentokrát nevyletím, ale ani tak se úplně neflákám. Ještě jednou sámoška sendvič, radler, pivo a minerálka z lednice dělají s lehce pečeným cyklistou divy. Nikam se neženu, a jsem tak celkem mile překvapen časem dojezdu a stejně je překvapen i Milan, který mi píše SMS. Nahoru na Brenner mi opět fouká do zad. Na celém výjezdu fotím jen na začátku ještě před tramvají k můstkům a jinak kromě nákupu nikde nestavím. Místa ve stínu jsou okupovaná pečenými cyklisty. Poslední prudký kus před vrcholem mi pak dává docela zabrat a nadávám si (znovu), že jsem nevyměnil kazetu.


Nahoře, hurá, jsem nahoře. Zakládám velkou pilu do sjezdu, ale ouha, to, co foukalo do zad, teď fouká proti. Nechápu. I tak je to ale pěkný dlouhý sjezd a vezu se až do Sterzingu. Dále se opět ?! otáčí vítr a fouká převážně do zad. Většinou z kopce se vezu dál. Střídám silnici a stezku a po asi stém hradu střídá středověk novověk v podobě pevnosti. Nejdřív menší a pak té velké, kterou Rakušáci postavili před první válkou. Někdy se musím podívat dovnitř. Hned za ní odbočuji vlevo k řece a přes divokou soutěsku se za mostkem napojuji na cyklostezkové peklo vedoucí až do Mühlbachu. Po hlavní se nesmí a ani se mi kvůli provozu nechce.

A tady to začíná. Poslední stoupání. Poslední a nejdelší. V Mühlbachu na romantickém náměstí s kavárničkami naberu z kašny vodu a hurá vzhůru. Síly už nejsou a procenta sklonu často hravě překonávají desítku. Kolem peřejí se ale stoupá příjemně a díky chladné vodě v potoce je najednou mnohem přívětivější teplota. Vals mě pak ještě překvapí stoupákem ke kostelu a jsem v cíli.

Milan, můj hostitel, na mě mává od domu a chystá mi večeři, víno a snaží se konverzovat. Byl to moc krásný den v sedle zakončený skvělou večeří a skleničkou bílého. Co víc si přát.

V Dolomitech

Den po dojezdu věnuji regeneraci. Pak mě čekala exkurze výroby sýra.


Co se týče cyklistiky, naplánoval jsem si aspoň malou ochutnávku naprosté klasiky v podobě okruhu na Passo Gardena. Měl jsem sice v plánu objet celý masiv Selly přes Gardenu, Pordoi a Campolongo, ale právě probíhající závod mi trasu upravil. Sjezd Val Gardenou do údolí Brixenu byl ale více než dobrou náhradou. V Klausenu mě navíc čeká Milan a po stezkách projíždíme Brixen. Tady se zastavujeme u domku, kde pobýval Karel Havlíček Borovský. Vyklube se z toho nakonec velmi povedený okruh a skvěle strávený den.


Nakonec mi zbyl jeden den čas i na dosud neprojeté Passo Würzjoch, který jsem kdysi jel autem a do sbírky na kole projetých průsmyků mi chyběl. Stálo to za to. Panoramata nejsou sice tak úchvatná jako na Gardeně, ale sjezd, a zvláště jeho poslední část před Brixenem, je opravdu famózní. Cyklistická lahůdka.

Návrat z Dolomit

Na kole jsem přijel a tak také odjedu. A že mám na výběr. Buď se nabízí jistota stejné cesty, která byla docela bezproblémová, ale už by to byla zase nuda. Nebo začít podobně, tedy přes Brenner, Innsbruck a údolím Innu do Kufsteinu, kde bych se znovu přehoupl k Chiemsee, ale pokračoval směrem na Salzburg a kolem Mondsee a Attersee dál do Lince a pak už na sever. A nebo? A nebo třetí trasa na Bruneck, Lienz, přes Iselberg do druhého údolí a na Glockner. Shora se spustit do Zell am See a přes nově vyasfaltovaný průsmyk do Berchtesgadenu a pak k Attersee a dál na Lienz a domů.


Studuji počasí a start jednou odkládám o den, což se nakonec ukáže jako dobrá volba. Přes noc by mi totiž vydatně pršelo. Druhý den už je ale předpověď o poznání lepší, takže znovu procházím a doopravuji trasu, balím, dobíjím všechny baterie a znovu přemýšlím, kterou cestou se vydat. Spěch a lenost přehodit kazetu mi dost komplikuje rozhodování. Přece jen, drápat se na Glockner po 150 km v nohách s kazetou 10/28, se nezdá jako úplně dobrý nápad.

Ráno se budím ještě před budíčkem, snídám, zabalím poslední drobnosti a vyrážím o něco dříve, než bylo v plánu. Silnice je po nočním dešti ještě mokrá a je celkem chladno, takže bundu a návleky nechávám i po sjezdu z Valsu. Najíždím na stezku, kde jsem od rána podle počítadla teprve třetí cyklista. Po stezce se držím dál až do Ehrenburgu, kde najíždím na silnici, abych se vyhnul kopci na stezce. Trochu si tím pomáhám, ale stejně jsem pak vyhnán z hlavní silnice do vesnice na kopec a takto se to bude ještě několikrát opakovat. Přece jen je Pustertal jedno z velmi dopravně vytížených údolí.

Docela spokojeně dojíždím po suché silnici do Brunecku, kde chci zapnout navigaci po trase, kterou mám připravenou. Výpočet trasy. Zásek. Garmin nereaguje, takže reset. Po startu rovnou znovu začne počítat trasu a zasekne se. Paráda. To se opakuje několikrát a od hodu do řeky Garmina zachraňuje jen nutnost se nějak odnavigovat domů. Resetuji tedy znovu, vypínám po paměti na zatuhlém displeji aktivitu, resetuji a nechám si v mapě jen zobrazit čáru trasy. Teď už Garmin neprotestuje, takže jedeme.


Z Brunecku jedu dál na hlavní silnici, protože stezka se klikatí po všech stranách údolí a nepříjemně mnohokrát stoupá a klesá. Občas mrholí, je vlhko a dusno, ale celkem chladno, takže pokračuji v bundě a návlecích. Řidiči jsou na této hlavní silnici naštěstí tolerantní, takže se mi tenhle nepříjemný úsek daří zdárně překonat. Před Toblachem už konečně najíždím na pěknou cyklostezku přímo podél řeky. Na několika místech, která jsou více z kopce, se vracím na silnici, která je tu už široká s kvalitním povrchem, takže se při rychlosti 40 - 50 km/h dá jet pohodlně a bezpečně, což by na stezce rozhodně nešlo.

Před Lienzem se doprava zahušťuje, aby ve městě samotném přešla v regulérní zácpu. Naštěstí chodníky jsou i cyklostezky, a dá se tak na kole projet relativně plynule. Hned za městem mě v rozletu brzdí první větší kopec, Iselberg. Spořádám banán, svléknu konečně návleky z nohou i rukou, bundu i spodní triko a jedu jen v kombinéze. Převody mi docházejí už dole, ale pohled na displej Garmina mě trochu uklidňuje, když potvrzuje, že převody docházejí právě na 12% sklonu. Nakonec to není tak hrozné, jak si pamatuji. Pohled na cáry vodní páry nad Lienzem a pak i pěkné usedlosti kolem cesty mi stoupání zpříjemňují, a hlavně přemýšlím nad cestou dalším údolím, takže se ani nenaději a jsem na vrcholu. Tam míjím kamenný znak národního parku Hohe Tauern a hurá dolů do Vinklernu.


Ve vesnici vidím ukazatel 20 km do Heiligenblutu a mám přitom vítr v zádech. Paráda. Opravdu se údolím stoupá docela pohodlně a na malou pilu dojde až těsně před vsí s charakteristickým kostelem se špičkou až do nebe. Ještě před Heiligenblutem míjím krásný vodopád Jungfernsprung. Po deštích z minulých dní je v něm dost vody, stejně jako v říčce v údolí. Silnice se kousek za vodopádem trochu nakrčí a už jsem v Heiligenblutu u kostela. Ve správném úhlu a za správných okolností dokážete vtěsnat tento kostel i nejvyšší vrchol Rakouska do jednoho záběru. Na náměstíčku poprvé na delší dobu zastavuji a kupuji pečivo, šunku, radlera a colu. Na lavičce se skvělým výhledem rychle všechno sním, jen poslední rohlík zahazuji, čehož budu ještě později velmi litovat.


Hurá nahoru. Vlastně se docela těším, protože podmínky nejsou špatné, teplota kolem 22 stupňů, jen je dusno. Hned ze vsi stoupání nasazuje 12 procent, takže nejedu zrovna rychle, ale zase rychle naskakují výškové metry. Znovu mám šanci obdivovat vodopád Jungfernsprung včetně cesty údolím, po které jsem jel. Obojí je už hluboko pode mnou. Louky střídá les a pastviny a projíždím mýtnicí. Za ní se cesta rovná a následuje krátký sjezd na kruhový objezd. Odtud už je to jen 600 výškových metrů na vrchol. A že je odpočítávám jeden po druhém. Nohy už nejedou a každé šlápnutí stojí větší a větší úsilí. Však se také hned za kruháčem sklon silnice přehoupl přes 12 procent. Trochu se přioblékám (zatím jen tílko pod kombinézu), házím do sebe gel a pokračuji dál. Další přestávky si nepřipouštím, protože po každé z nich se mi jede hůř. Naštěstí je už za chvíli vidět vrcholek stoupání s tunelem. Mám dost, ale jsem šťastný, že jsem nahoře. Pokolikáté, už si tak říkám, když se oblékám do návleků a nepromokavé bundy u vrcholové cedule. Vlastně už tak po desáté a pokaždé je tohle stoupání krásné a těžké zároveň. Pokaždé je to tu jiné. Zažil jsem tu parných 30 stupňů i kroupy a sníh.


V těchto myšlenkách projíždím tunelem a... ... a ejhle, za tunelem prší a ochlazuje se. Během chvíle je mi zima a ve sjezdu před dalším vrcholem průsmyku se vysloveně klepu. Následující stoupání mě také moc nezahřeje. U památníku obětem stavby silnice už vysloveně cedí a nepřestane až do Zell am See. Sjezd pak jedu bez nálady, a navíc dojíždím kolonu aut a dva cyklisty. Předjíždět se nedá, tak visím na brzdách a útrpně čekám, až budeme dole. Za mýtnicí se kolona rozjíždí a i já se trochu zahřeji šlapáním. Jedu s tou dvojicí bikepackerů, kterou jsem dojel už někde nahoře. Před Zell vyjíždíme z deště a hned za prvním kruháčem v Brucku všichni míříme na nákup do Billy. Kupodivu oblečení fungovalo, tak vlastně nejsem ani moc mokrý, navíc je teplo. Chvilku klábosím s dvojicí cyklistů a zjišťuji, že jeden je ze Slovenska a druhý z Anglie a oba žijí v Praze. Zajímavá náhoda. Napojen a najeden koukám, kterým směrem vyrazit. Lehčí cesta přes Bischofshofen je zahrazena deštěm, takže jedu na sever po původní trase na Berchtesgaden.

Ještě přes Zell si dávám hloupou objížďku po podmáčené louce. Chtěl jsem se za každou cenu vyhnout šotolinové stezce a za žádnou cenu jsem se pak nechtěl vracet, když skončil asfalt na objížďce, kterou jsem si vybral. Bláto mám až do poloviny ráfků. Dál už naštěstí najíždím na silnici a kolem jezera pokračuji stále z kopce a s větrem v zádech na sever. Úplně se vyčasilo, vítr fouká do zad a jede se skvěle.

Veselí mě opouští ve Weißbach bei Lofer, kde u odbočky, kam mám jet, vidím značku u začátku stoupání směrem na Berchtesgaden. 15 % a 600 m nedám. Zaparkuji tedy u fontány u infocentra a rozhoduji se pokračovat na Bad Reichenhall podél řeky. Je to sice trochu delší, ale zas bez kopců, jen navigačně musím spíš po paměti a citu. U infocentra jsou i záchody, kde se trochu zcivilizuji a doplním pití. Během 10 minut už zas svištím po hlavní cestě.

Kolem se stále tyčí krásné skoro až dolomitské špičky, počasí je skvělé a docela to sviští. Jen se dvakrát nachytám na cyklostezce, která se vždy po pár stovkách metrů mění z asfaltu na šotolinu. Takže vždy otočka a zpět na silnici. Místy jsou zákazy pro kola, takže hlavní objíždím vesnicí. Podle mapy se další zákaz blíží a Mapy.cz mě tamtudy ani nedokážou natrasovat, tak sjíždím na stezku. Dolů k řece, po asfaltu a pak zas šotka. No super. Mít gravel kolo, tak bych si tenhle úsek užíval, protože jedu krásným údolím kolem řeky, mezi loukami a kolem statků. Takhle nadávám a s obavami z defektu dojíždím na konec úseku a přes most na asfalt. Dál už se vyhýbám stezkám naprosto záměrně. Bad Reichenhall objíždím po hlavní silnici a pokračuji na Salzburg. Provoz je hustý, a tak i díky "doporučení" policie sjíždím na paralelní stezku, po které dojedu prakticky až do centra. Cestou ještě podjíždím letištní runway úzkým minitunelem. Docela zvláštní zkušenost. Pak využiju několika cyklistů, kteří jedou zhruba mým směrem, jako vodičů a rázem jsem bezbolestně v centru (pořád jedu bez navigace).


Přejíždím Salzach a těsně před stoupáním, kde se napojuji na plánovanou trasu, a mám tak už i navigaci, dávám na benzince colu, pivo a gumové medvídky. Teploty se vyšplhaly nad 28 °C, a tak jsem rád, že jedu zas někam do kopců. Navíc je už večer, takže během hodinky už je zas příjemně. Stoupání je nakonec docela bezbolestné. Po první prudší části se sklon zmírní a po příjemné cyklostezce se dostanu až na jeho vrchol. Cestou míjím nějaký open-air festival a za chvíli jsem už u Fuschlsee, kde vyhlížím dům, kde jsme před pár lety bydleli na dovolené.

Následuje stoupák do sedla mezi jezery. Telefonuji Honzovi s odhadem času, kdy dorazím na Jaronín. Odhad je mezi 4 a 5 ráno. Ještě uvidíme. Dojíždí mě cyklista a trochu závodíme. Nohy dobré, tak se ho držím na dohled a ve sjezdu k Wolfgangsee ho snadno docvaknu. Na kruháči u jezera se naše cesty dělí. Já pokračuji k Mondsee přes malý brdek. Pořád se mi jede výborně a nálada je dobrá asi i proto, že jedu po už dobře známých cestách projetých na rakouských brevetech.


Mezi Mondsee a Attersee projíždím tunel dedikovaný cyklistům a chodcům, za kterým nejde jinak než zastavit a vyfotit kříž u jezera. Zvlášť takhle za soumraku má tohle místo skutečně silný náboj. Dál pak pokračuji přes Oříškov (Nußdorf), kde se převlékám do pyžama v podobě zateplené kombinézy, návleků na nohy a bundy. Následuje Seewalchen, výjezd do kopce a po mírně svažující se silnici prakticky až do Stadl Paura. Tady se kousek propletu po okreskách k řece Traun a ve Welsu najedu na cyklostezku. Hned po nájezdu narážím na automat na pití, takže zastavuji a dávám si colu, kterou o pár metrů dál spolu s tyčkou spořádám na rozkládacím lehátku na trávníku u řeky. Společnosti mi dělají jen nějaké dvě slečny.

Stezka kolem Traunu mi připomíná velmi často spíš průlet tunelem. Větve stromů se naklánějí nízko nad stezku a kužel světla vyřezává relativně malý kruh výhledu vpřed, prostě průlet tunelem. Řeku vedle jen tuším nebo vidím na navigaci. Občasné kličkování pod mosty a nájezdy, které rozbíjí stereotyp a najednou jsem před Lincem. Je už pozdě v noci, takže Traun (město) projíždím po prázdné hlavní silnici a hned odbočuji na nějakou menší okresku. Ta mě dovede přes několik vlnek k Dunaji, který překonávám po hrázi vodní elektrárny. Projet mohou jen cyklisté a samotná hráz působí takhle v noci osvětlená a liduprázdná jak z nějakého dystopického sci-fi. Za hrází odbočuji vpravo na podunajskou stezku (ne, fakt ji nechci nikdy jet), která mě dovede do Ottersheimu. Kousek za ním následuje stoupání do Gramastetten a tady už vím, že veškerá legrace končí. Do kopce se táhnu jak smrad a náladu mi vylepšuje jen skvěle viditelné hvězdné nebe. Tak pokračuji až do Bad Leonfeldenu a hned za ním na obzoru s velkou radostí tuším konec stoupání.

Navíc začíná svítat, takže sjezd do Studánek a Vyššího Brodu mi nepřijde tak mrazivý, jak asi je. Vidina toho, že se u Honzy na Jaroníně jen zastavím na kafe a snídani, pomalu ale jistě začíná brát za své a přetváří se v okamžitou horkou sprchu, něco normálního k snědku, postel a pokračování odpoledne nebo druhý den. Uvědomuji si totiž čím dál víc, že jízda přes 200 W je pro mě velmi obtížná. Myslím si v tu chvíli, že je to nedostatkem jídla, ale mám už jen gely a sladké tyčky a k zapití ionťák. Z téhle kombinace se mi zvedá žaludek, jen na ni pomyslím. S láskou tak vzpomínám na zahozený suchý rohlík v Heiligenblutu.


Podél Vltavy přes Rožmberk do Krumlova nějak funguji a v Krumlově řeším, která benzinka bude otevřená a jestli budou mít kafe a croissant. Je těsně po páté a vše, co míjím, má zavřeno. Píšu teda Honzovi SMS a razím směr Chvalšiny, Brloh a Jaronín. Celkem to jde, ale za Chvalšinami přichází brutální krize. Mám pocit, že kopec v Jaroníně u hospody už nedám. Volám Honzovi pro záchranu autem. Mezitím se mu vydávám naproti a potkáváme se někde kousek před Jaronínem. V hlavě se mi trochu vyčasilo, tak zavrhuji auto, přemlouvám nohy a Honza mi ukazuje mírnější cestu k chalupě.

Dojíždím a slézám z kola. Ve sprše zjišťuji, že vůbec necítím chodidla, která mám úplně zmrzlá a prsty modré. Pak mají nohy fungovat. Sprchuji se horkou vodou, dokud nerozmrznu. Honza mi mezitím připraví (na mé výslovné přání) míchaná vajíčka s chlebem. Zapíjím to černým čajem. Padám do postele.

Kolem desáté mě budí sluníčko. Cítím se dobře, ale rozhoduji se, že domů pojedu až zítra. Vyrážíme na oběd na nákup a zbytek dne tak nějak proflákám. Docela jsem to potřeboval a v příjemném prostředí "na samotě u lesa" mi jde tahle činnost jedna báseň.

Zase po trase brevetu

V sobotu ráno posnídám a se skoro domorodým průvodcem, Honzou, vyrážíme zkratkou po lesní asfaltce do Lhenice a odtud pak višňovými sady směrem na Netolice. Na tamním náměstí má být zmrzlina a kafe. Není tam, ale místo toho si u pultu objednáváme gelato a cappuccino od pána s nezaměnitelným italským přízvukem. Lepší zastávku bych si mohl jen těžko přát.


Loučím se Honzou a vyrážím ke kuželkám chladicích věží jaderné elektrárny Temelín. Fouká z boku nebo z boku proti a směr větru dává tušit, že od Týna nad Vltavou ho budu mít v zádech. Po dni odpočinku šlape úplně jiný cyklista, takže s trochu ukázněnosti v kopcích to krásně sviští v cestovním výkonu, vysoké karbony sbírají vítr jako plachty a rychlost většinou překračuje třicítku. V Týně opravdu fouká prakticky čistě do zad, takže se jede opravdu skvěle. Z Kolodějí nad Lužnicí kolem hřbitova nahoru a pořád postupně nahoru až někam před Bernartice. S větrem v zádech je ale tahle trasa skvělý klasikářský profil. Nohy na to tak tak stačí, ale vítr jim opravdu pomáhá.


Takhle letím až někam za Sedlčany, kde se mi do cesty staví několik prudkých stoupání včetně toho v Křečovicích. Tady tentokrát u JZD nestavím a pokračuji bez zastávek přes Neveklov až do Týnce nad Sázavou, kde doplním tekutiny. Nealko pivo na ex, Magnesii do bidonů a jedem. Vidina domova je silná, nohy jedou, takže jsem za chvíli na kopci v Kamenici. Ještě projedu kolem zámku ve Štiříně, vystoupám za Petříkov ke golfu a pak už hurá dolů. Prahu mám odtud jak na dlani a v dálce se rýsuje Říp, Kokořínsko i vrcholky Bezdězu.

A to je konec

Myšlenka na podobné dobrodružství mi v hlavě ležela dlouho a jsem velice rád, že jsem ho uskutečnil. Potkal jsem super lidi a poznal nová krásná místa. Také jsem si posunul mentální hranice toho, co je možné. Ani ne tak to, co je možné ujet, jelikož už jsem v kuse ujel i víc, ale spíš kam až se dá za den dojet přes kopce s bikepackovou brašnou. Ověřil jsem si, že s dobrým plánováním se dá podniknout opravdu dlouhý výlet po Evropě, aniž by musel člověk vláčet velké množství vybavení a oblečení, které by ho omezovalo za jízdy. Určitě si to někdy zase zopakuji.

A co teď? Teď krátký odpočinek od cyklistiky a v srpnu Paris Brest Paris bez podpory, na který bylo tohle dobrodružství takovým malým testem vybavení.

Zajímavé odkazy:

• Trasa do Dolomit
• Trasa z Dolomit
• Původní fotogalerie na Bike-forum.cz s diskusí.
• Paris Brest Paris - stránka akce
• Paris Brest Paris - historická reportáž z prvního ročníku
• Paris Brest Paris - diskuse na Bike-forum.cz

Co si zabalit?

Osvědčilo se mi udělat si v mobilu zaškrtávací seznam věcí, co opravdu nechci zapomenout. Snad se bude hodit i vám.

Díly:

• Brzdové destičky - doplnit
• Duše, lepení, pumpa
• Mazání na řetěz
• Spojka na řetěz
• Nabíječka na AXS, kabely, USB-C nabíječka (iPhone)
• USB-C / iPhone kabel
• USB-C / USB-C kabel
• USB-C / micro USB kabel
• CR-2032 - 3X
• Světla + backup světlo - Varia, Backup blikačka - radar
• Backup držák světla
• Izolačka

Oblečení

• Náhradní kraťasy
• Náhradní dres
• Kombinéza
• Návleky na ruce
• Návleky na nohy
• Tílko spodní 2x
• Náhradní ponožky - 2x
• Triko s dlouhým rukávem - vlna Decathlon
• Rukavice dlouhoprsté
• Bunda Mavic (Gore-tex)
• Reflexní vesta
• Návleky na špičky treter
• Čepičku pod přilbu
• Brýle zatmavovací čiré Oakley
• Přilba

Kosmetika

• Krém na opalování
• Krém na zadek
• Kartáček na zuby + pasta
• Kapesníky/toaleťák
• Náplasti

Jídlo

• Ionťák - prášek
• Carnitin
• Gely s kofeinem
• Žvýkačky
• Rohlík