160 km vyjížďka, pohoda nebo utrpení?

160 km ujetých během jedné vyjížďky. Pro někoho rutina, pro jiného nepředstavitelná štreka. Já se řadím do té druhé skupiny cyklistů. Jak zdolání této porce kilometrů dopadlo v mém podání se dozvíte na následujících řádcích.

Je čtvrtek odpoledne a já přemýšlím, co s nadcházejícím pátkem, na který jsem navíc dostal v práci volno. Povětrnostní podmínky mají být příznivé, teplo a pouze mírný větřík, takže vyjížďka na kole je jasnou volbou. Klikám si do mapy trasu mé obvyklé délky 50-60 km, ale v jednom okamžiku při přidávání průjezdního bodu mi ujede myš a najednou se ukazuje délka trasy 148 km.

Abych měl nějaký cílový bod, pozici průjezdního bodu trochu upravuju a je to. Je naplánovaná vyjížďka k vodní nádrži Slezská Harta, z místa bydliště okruh dlouhý krásných 154 km s převýšením kolem 1238 m. Zpětně vůbec nerozumím tomu, proč mi tato nesmyslná délka výletu, trojnásobná oproti mým běžným vyjížďkám, přišla jako super nápad.


Pátek, ráno, 6:00. Stále ještě plný nadšení z nadcházejícího dlouhého švihu vstávám a sleduji venkovní teplotu. Teploměr na slunci ukazuje 21,1°C, teploměr ve stínu 8,6°C. Co si na sebe obléct? Odpoledne bude určitě pařák, ale teď je ve stínu stále zima daleko pod hranicí mé komfortní zóny. Ráno vyjedu oblečený a většinu cesty pak teplejší oblečení potáhnu zbytečně, takto teda ne.

Uvažuju, jestli červená znamená krev nebo jen “dej bacha” a daří se mi přejet odbočku.

Pátek, ráno, 7:30. Pro jistotu jsem odložil čas startu s nadějí, že se teploty venku vyrovnají, a bude mi usnadněna volba vhodného oblečení. Následuje tedy opět kontrola teploměrů. Ve stínu se teplota zvýšila na 9,8°C, na slunci na 24,3°C. Super, výběr oblečení je výrazně usnadněn… Při procházení šatníku rázně zamítám dlouhé oblečení a neohroženě volím krátký/krátký. Při kontrolním vystrčení ruky z okna se ale vracím zpět ke skříni a na krátký dres přioblékám lehkou neprofuk vestičku.

Tato podivná kombinace krátký rukáv a neprofuk vesta se později ukázala jako celkem fajn volba. Jakožto každý profík či cyklista z lepší rodiny musím následovně rozseknout volbu správného druhu kola na daný výlet. S nebývalou jistotou sahám po gravelu, na plánovanou vyjížďku se jeví jako ideální. Tuto nelehkou volbu mi značně usnadňuje fakt, že kolo mám pouze jedno.

Oblečení vybrané, kolo vybrané, zbývá vybrat stravu na tuto štreku. Jediným městem na trase je Opava, a to takřka až na konci vyjížďky, jinak se projíždí zapomenutými vesničkami pohoří Nízký Jeseník. Kdo zde někdy byl, dá mi za pravdu, že takto málo osídlená místa bude člověk v ČR hledat už jen velmi těžko. Nemohu se tedy spoléhat na restaurace, občerstvovací zařízení a už vůbec ne čerpací stanice, obchody či kavárny. A i kdyby po cestě nějaké byly, tak do nich nechodím. Zavládne chvilková panika, ale volím plán B. Procházím kuchyň a na hromádku shromažďuju vše použitelné.

Naštěstí jsem zvyklý jíst střídmě a nacházím tedy dost potravin na celodenní výlet, které by jinému stačily sotva na snídani. Vše se nese v magických numerologických obrazcích - tři rohlíky (tzv. hvězdné trio - se šunkou, se sýrem, se salámem), tři energetické gely, tři želé tyčinky. Vše se pohodlně vejde do brašničky na řidítka od Basamy, co více si přát. Trojkovou jednotu v brašničce narušuje pouze jedno balení papírových kapesníčků, přeci jen účinkem gelů si nejsem stoprocentně jist.

Volba pití je jednoduchá. Iontový nápoj do dvou bidonů a k tomu čistá voda do hydratačního vaku v ledvince. Možná by byla lepší volba nalít ten ionťák i do vaku, ale komu by se s ním pak chtělo čistit. Celkově tedy 2,7 litrů nápojů, to vypadá dostatečně.


Brašnička připnutá na řidítkách, bidony zasunuté v košících, vše funguje na jedničku. Jen teda popruh ledvinky jsem musel povolit, měl jsem ji letos na sobě poprvé a od loňska se ve skříni nějak smrsknul. Nezapomněl jsem ani nahrát mapu do Garminu, protože moje orientační schopnosti končí po prvních dvaceti kilometrech vyjížďky, to se dostávám za hranice svého revíru.

No co už, závody jsou závody, nastupuju a babičku úspěšně předjíždím.

Neohroženě vyrážím, první kilometry si užívám chladného osvěžujícího vzduchu, který se ale díky vestě nedostane na hrudník. Vyškrábu se na první kopeček a hned vím, co bude následovat. Rychlý sjezdík se dvěma serpentinami, tady to ještě znám, ale první křižovatkou za serpentinami vstupuju do neprozkoumaného území. Toto ale hážu za hlavu a užívám si sjezd.

V hlavě mi běží myšlenky na nedávnou Tour de France a hledám závodníka, jehož stylem bych projel blížící se serpentiny. Žádného vhodného ale nenacházím, všichni na Tour jeli příliš opatrně. A tu náhle v hlavě záblesk, prostřih na zběsile rychle projížděné zatáčky na tratích MotoGP. To je ono, Valentino Rossi je ten správný vzor pro následující serpentiny! Vystrkuji pravé koleno do boku, ve středu projížděné zatáčky se jím takřka dotýkám země, cítím na koleně sálající žár z rozpáleného asfaltu. A pak druhá zatáčka, překlopit se na levou stranu a scéna se opakuje. Zrak zaostřený na silnici přede mnou, periferním viděním si všímám rychlosti na Garminu - 23 km/h.

Za zhruba dvacátým kilometrem se dostávám do neznámých krajin, což se za pár chvil plně projevuje. Šlapu si do kopečka, plně soustředěný na výkon a na puls. Mimochodem pulsmetr jsem nikdy nepoužíval a nevím, co ta čísla vlastně znamenají, ale dočetl jsem se, že s nízkým pulsem nejdále dojedeš. Moje hodinky okamžitý puls barevně podbarvují, takže se ho snažím držet v zelených, nejhůře žlutých cifrách. Ale to se mi moc nedaří a čísla jsou spíše červená.

Uvažuju, jestli červená znamená krev nebo jen “dej bacha” a daří se mi přejet odbočku. Aktivní navigace opravdu není silnou stránkou Garminu. Nedá se nic dělat, otáčím se a vracím se 2 km k oné projeté odbočce. Takže celkově 4 km navíc, super, plánovaných celkových 154 km se tedy mění na 158 km. Aspoň to mám cestou zpět k odbočce z kopce a navíc se mi otevírá výhled na Beskydy v ranním oparu.

Za sebou slyším charakteristický zvuk elektrokola. To snad ne…

Za pár dalších kilometrů dojíždím k rozhledně Slatina. První plánovaný záchytný bod, kde si plánuju udělat velkolepý piknik s rohlíkem, gelem a dokonce otevřu i termoskový bidon se skvělým vychlazeným ionťákem. Aspoň takové byly moje představy. Nakonec zjišťuju, že hlad ještě nemám a nechce se mi tak ze startu ani dlouho stát, tak do sebe vytlačím jeden gel a jedu dál.

Před odjezdem ještě vítězoslavně sundávám vestu a tlačím ji do ledvinky. Nějak mi nedochází, že to je špatná taktika - do kopce jedu ve vestě, z kopce bez vesty a teplo mi zrovna dvakrát není. Ale zastavovat a znovu vytahovat vestu se mi nechce, tu chvilku chladu vydržím.


Po asi dvaceti kilometrech přijíždím do místního L.A. neboli vesničky Lesní Albrechtice. Zde využívám Coffee Van of Silesia a občerstvuji se z jeho zásob. Jde o samoobslužný bufet, kde za odebrané zboží zaplatíte pomocí QR kódu přes internetové bankovnictví či v hotovosti do kasičky. Prostě něco jako luxusně zásobený lesní bar, který není v lese. Nemusíte se dohadovat s obsluhou a kolo máte stále u sebe, co lepšího si lze představit


Po lehkém občerstvení jedu dále, stále nahoru a dolů, žádná rovinka. Až začínám mapy.cz podezírat, že mi s tím převýšením trochu lhaly. S každým následujícím brdkem mi raketově ubývá sil. Vzpruhou je pro mě postava na kole jedoucí mým směrem, kterou vidím v dálce. Ha, závody mohou začít! Což o to, že ten druhý cyklista o závodech neví, lépe pro mě.

Jakmile cyklistu dojíždím, zjišťuju, že to není cyklista, ale cyklistka. Babička v šatech a s šátkem na hlavě jedoucí na elektrokole, které má vzadu pár gumicuky chycený nákupní košík. No co už, závody jsou závody, nastupuju a babičku úspěšně předjíždím. Vyhrál jsem, až mám chuť zvednout ruce nad hlavu. Při míjení dělám jako že nic, ale srdce mi bije a tep na hodinkách už červeně nejen svítí, ale dokonce bliká. O tomto jsem nečetl ani v návodu k použití hodinek.

Možná byla jen lingvistická chyba ve varování, které mělo znít “Děti, pozor!” a upozorňovat děti v okolí, že se blíží lemra na kole...

Po pár kilometrech následuje kopec, zase kopec. Jedu co to dá, ale sotva se vleču. Za sebou slyším charakteristický zvuk elektrokola. To snad ne… Ano, zlý sen se stal skutečností, babička, nad kterou jsem před pár kilometry zvítězil ve svém imaginárním závodu, se nevzdala a teď předjíždí ona mě. A aby té potupy nebylo málo, všiml jsem si, že v košíku přibyla minerálka, krabice mléka, brambory a bochník chleba. Babička mě nejen že dohnala, ale evidentně si stihla mezitím i nakoupit ve vesnici nedaleko za námi.

Na odezvu a chycení se do háku po této potupě už nemám sílu, morálku a ani odvahu, babička mi za chvíli mizí v dáli a mě čeká ještě nějakých 100 km.

Na osmdesátem kilometru konečně vidím hladinu Slezské Harty. Bod zvratu, z těchto míst neexistuje už žádná zkratka domů, budu si muset odšlapat celou plánovanou dávku chtě nechtě. Příjezd na Slezskou Hartu je až poetický. Projíždím borovicovým lesem s typickou vůní, šišky praskají ve vedru, za stromy se blyští hladina. Prostě Jadran jak vyšitý a to 4 hodiny jízdy na kole od domu, sen.

Atmosféru už jen podtrhuje přístaviště s několika líně se houpajícími kocábkami. Snažím se najít prodejce zmrzliny, marně, atmosféra Jadranu je jako mávnutím kouzelného proutku v čudu. Tak aspoň chvilku postojím u zábradlí přístaviště, okořením si to slupnutím ne úplně lahodného gelu a pokračuju dále.

...představuju si, jak vysávám celou cisternu tohoto gelu.

Jen pár kilometrů za Slezskou Hartou narážím na sjezdík začínající cedulí “Silnice v havarijním stavu”. No co, mám gravela, navíc už přestávám vnímat okolí, to dám. A jako se Cyril Despres vznáší na své KTM nad písečnými pistami na Rally Dakar, tak se i já vznáším nad rozbitou silnicí u Starých Heřminovů.

No, aspoň takto si to představuju, ve skutečnosti jsem svinsky vyklepaný a v duchu celý tento zanedbaný úsek proklínám. V dobré náladě, aspoň teda v rámci možností, mě udržuje naděje oběda u nedalekého zatopeného lomu Šífr, který je vyhlášený svou čistou vodou. A díky tomu známý i mezi potápěči, na dně se dokonce nachází mnoho artefaktů, ať už z bývalé těžby či uměle dodané pro zvýšení atraktivity. Oblibu mezi potápěči ostatně dokazuje i několik pomníčků na břehu lomu, údajně jsou i pod hladinou. Já usedám na betonový panel a pouštím se do hodování, padne celé rohlíkové trio a dvě želé tyčinky. Snad mi to dodá sílu pokračovat v cestě.


Venkovní teplota stoupá a já mám náročnější kopcovitou část za sebou, teď už směřuju na Opavu a čeká mě pouze rovinka až domů. Co čert nechce, opět se zamyslím, přestávám sledovat Garmin a přejíždím odbočku. Naštěstí si toho všímám už po kilometru, takže se otáčím zpět a vracím se. Toto už mám natrénováno a předpoklad najetých kilometrů se rázem vyšuje na číslo 160.

Pozitivní je to, že mi pravděpodobně fouká vítr do zad, možná i proto atakuji rychlost 20 km/h.

Projíždím obcí kolem školy a už z dálky na mě radar na sloupu bliká nápisem "Pozor děti!" Super, kolem školy bude omezení na 30 km/h, takže teď jedu rychleji. Nápis ale během chvilky přeblikne na hodnotu 17 km/h a já přemýšlím, co je špatně. Možná byla jen lingvistická chyba ve varování, které mělo znít “Děti, pozor!” a upozorňovat děti v okolí, že se blíží lemra na kole, tak ať ji při přecházení silnice omylem nesrazí.


Zase je tu kopec, asi jsem si špatně zapamatoval tvar výškového profilu. Už je mi to úplně jedno. Do mírného kopce šlapu ještě pomaleji než obvykle. Dokonce řadím na nejlehčí převod, který jsem si šetřil na krpály v Beskydech. V polovině kopce se přistihuju, jak mi od pusy odkapává směs slin, vody a potu. Něco jako když byly v televizi detailní záběry na Jonase Vingegaarda poněkolikáté vítězně spurtujícího do cíle etapy na Tour de France. Hledám v sobě zbytky lidskosti, utírám slinu a šlapu dál vstříc kopci dlouhému asi sto metrů.

Kopec je zdolán, teď už mě opravdu čekají jen roviny. V Opavě, asi na 120. kilometru, na mě přichází krize. Sedám si v parku na lavičku a dávám si vyprošťovák v podobě posledního gelu, který mi připadá jako extrémní dobrota a představuju si, jak vysávám celou cisternu tohoto gelu. Paradoxně při představě, že bych si šel koupit zmrzlinu do nedalekého stánku, se mi zvedá žaludek.

Na lavičce sedím dlouho, hodně dlouho, a stále zírám do stejného místa před sebou. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych si nevybral lavičku přímo naproti dětskému hřišti. Po prvotních nedůvěřivých pohledech mnoha hrajících si dětí a především jejich maminek se během mého posezení a odpočinku dětské hřiště zcela vylidnilo. Asi šli všichni domů na svačinu.

Za Opavou ukrajuji poslední už opravdu rovinaté kilometry. V dálce vidím před sebou na louce pasoucí se stádo srn, krásný pohled, doufám že se budu moci přiblížit blíže. Najednou srny hromadně zvednou hlavy a dají se na zběsilý úprk. Jedna srna se po pár desítkách metrů vrací a bere na záda pomalejší srnče. Z toho pro mě plynou dvě věci, jedna pozitivní a druhá negativní. Pozitivní je to, že mi pravděpodobně fouká vítr do zad, možná i proto atakuji rychlost 20 km/h. Za negativní prvek považuji fakt, že jsem při koupi dresu z merino vlny byl prodejcem obelhán a ujištění “pane, v tom merinu můžete jet týden v kuse a nebude smrdět” se nezakládá na pravdě.

Poslední kilometry městem už jedu opravdu opatrně a dávám si pozor, ať se nevyvrátím na stranu. Snažím se i ohleduplně uhýbat rychlejším chodcům. Pak už jen odemykám dveře a hurá, jsem doma. Byl to prostě pěkný výlet, ale opakovat ho už pravděpodobně nebudu. Garmin nakonec ukázal 161 km a převýšení 1539 m.


P.S.: Popis trasy od nějakého 80. km, tedy od Slezské Harty dále, je v mé mysli obestřen mlhou a prázdnotou. Založen je na pozdějším studování fotodukumentace, GPS záznamu a skládání střípků mlhavých vzpomínek.

Trasu najdete na tomto odkazu.