Reportáž: Premiéra Road Classics na Ještědu - monument, co tě zvedne ze sedla

První díl série Road Classics je za námi. Jak slibovali organizátoři, trasa s lákavým převýšením 2400 metrů na 100 kilometrech a finišem na Ještědu nás opravdu zvedla ze sedel.

Lákavý výstup na nádherný Ještěd byl jen jedním z mnoha důvodů, proč jsem se rozhodla zúčastnit akce Road Classics. Uzavřené cesty, časté občerstvovačky na trase a fotky z trasy vypadaly lákavě a garantovaly zážitek.

Nepřeháním, když píšu, že závod Road Classics a jeho organizace by mohla fungovat jako vzor pro jiné cyklistické závody a akce.

Pro koho je Road Classics?

Road Classics je pro závodníky i nezávodníky (jako já), kteří mají chuť zažít jedinečnou atmosféru v bezpečí uzavřených cest s plnou podporou od organizátorů.

Máte-li zájem závodit, bude se vám měřit celkový čas trasy. Pokud závodění není vaším šálkem kávy, ale chcete využít atmosféru k vyšlapání segmentů, vybrané segmenty budou změřeny a čas sečten. (poznámka: takže mimo segmenty se můžete flákat a vychutnávat si kávu na občerstvovačce).

Dostupné jsou tedy dvě jízdy – závod a tzv. švih. Já osobně nejsem velká fanynka závodu s hromadným startem a tak jsem ihned uvažovala o švihu.

Startovní balíček

Závod se konal v sobotu 16. 9. Jelikož jsme do Liberce cestovali z Bratislavy, přijeli jsme už v pátek večer, abychom si převzali startovní balíčky a dostatečně si odpočinuli před závodem. Balíčky jsme si vyzvedli na radnici. V krásné plátěné tašce jsme obdrželi ponožky Road Classics (bílé, samozřejmě), prostředek na praní funkčního prádla, prostředek na čištění kola, certifikát zakladatele a startovní číslo s poukazy na jídlo a kávu. Prošli jsme se nočním Libercem, doplnili sacharidy a šli jsme počítat ovečky.

Den, který patřil cyklistice

Start byl naplánován na 10:55 a tak jsme měli ráno dostatek času na přípravu, snídani a vymyšlení strategie. Když jsme přijeli na náměstí do Liberce, ve vzduchu bylo cítit napětí. Rychle jsem si obhlédla vystavovatelské stánky a šla jsem se zařadit do koridoru. Společně s organizátory jsme odpočítali start a byli jsme připraveni pokořit náročnou trasu. První metry byly pomalé, než jsme se rozjeli po kočičích hlavách a projeli startovním obloukem. Po pár minutách od začátku mi Garmin hlásil stoupání (a ne ledajaké). Čekal nás první kopeček s převýšením více než 300m.

Když už jsem přes ni projížděla já, cestu lemovali cyklisté, kteří na svých ultra tenkých pláštích dostali defekt.

Začala jsem se postupně prodírat dopředu, hromadná atmosféra mě zlákala ke svižnějšímu tempu. Chvíli jsem se držela kamaráda Maťa, na kterého jsem však nestačila. Také jej zlákala atmosféra a jel rychleji. První stoupání bylo nádherné, příjemný sklon kolem 6%, plynulé, jemně točivé a díky skupince kolem mě to jelo (skoro) samo. Na vrchu stoupání byla občerstvovací zóna, do které jsem vjela hrozně rychle, protože jsem ji vůbec nečekala. Byla plná fanoušků, kteří nás povzbuzovali.

Na občerstvovačce jsem stihla popadnout polovinu banánu a šlapala jsem dál. Čekal nás prudší a také klikatý sjezd. Zde jsem si všimla, že před každou nebezpečnou zatáčkou (nebo úsekem) byly organizátorské výstražné tabule, které upozorňovaly na možný nebezpečný úsek či ostrou zatáčku. To bylo pro ty, kteří neznali trasu, velmi užitečné. Ve sjezdu nám foukal silný protivítr a asfalt nebyl v nejlepším stavu. Alespoň mě ten vítr na tento úsek bezpečně zpomaloval.

1. měřený úsek - Josefův Důl - Knajpa

I když jsem vyšlapala první kopec jako by byl měřený, na tempu jsem ani na tom druhém, již měřeném, nepolevila. Stoupání už bylo o kousek strmější než na prvním kopci, avšak stejně krásné. Tady už počet cyklistů a cyklistek jemně prořídl, ale pořád jsme byli víc "nahusto", než jsem zvyklá.

Raději ani nebudu počítat, kolik banánů jsem během Road Classics snědla, možná by mi na to nestačily ani dvě ruce.

Tady jsem začala pociťovat už jemný hlad a těšila jsem se na občerstvovačku, která nás čekala na vrchu kopce. Pořád jsem šlapala, co nohy daly. Ani jsem se nepoznávala (nemám moc ráda intenzivní jízdy). Lidé kolem mě mě motivovali šlapat silněji a silněji. Tady jsem si všimla rozdílu mezi startovacími čísly – tmavé označovaly závodníky, bílé „švihaře“ a zelené „e-kola“. Vždy, když jsem předjela někoho s tmavým číslem, dodalo mi to trošku potěšení (že bych opravdu aspoň trochu ráda závodila?).

Než jsme se dostali k občerstvovačce, museli jsme projet složitější panelovou cestou, ve které bylo dost děr. Když už jsem přes ni projížděla já, cestu lemovali cyklisté, kteří na svých ultra tenkých pláštích dostali defekt. To je ta daň za ušetřené gramy? Tento úsek opravdu nebyl jednoduchý, těžko se na něm předjíždělo a bylo obtížné se udržet na panelové cestě tak, aby kola nenarážela do děr v panelech.

Já jsem naštěstí defekt nedostala, ale na sjezdovém úseku přes tyto panely mi spadl řetěz. Když už jedna sekce skončila a už jsme si mysleli, že bude dobře, přišla další. Ti, kteří si pozorně přečetli propozice to možná čekali, já ne. Organizátoři na webu vypsali všechny nebezpečnější úseky, mezi které byla zařazena i tato panelová cesta zvaná "Pané".

Posledních 100 výškových metrů trvalo déle než prvních.

Na vrchu stoupání nás čekala luxusní občerstvovačka s množštvím pití, jídla, kávy (a prý i gurmánské sekce složené z koláčů a sýrů, které jsem si nevšimla). Kromě dostatku občerstvení byl i dostatek dobrovolníků, kteří nám ochotně podávali, co hrdlo ráčilo. Já jsem do sebe natlačila vynikající sladký vodní meloun a banány. Tady mě dojel můj přítel, se kterým jsem se dohodla, že pojedeme zbytek trasy spolu. On je totiž dobrý ve sjezdech a já lépe stoupám, tak jsme si mohli alespoň na kousku trasy pomoci.


Čekal nás nádherný a dlouhý sjezd s občasnými zanedbatelnými hrby. Trasa mezi 1. a 2. měřeným úsekem vedla přes malebné vesničky a krásné louky. Silnice lemovaly aleje, které nás chránily před sluncem a vytvářely krásnou atmosféru.

2. měřený úsek - Mníšek - Machnín

Na sprinterském úseku nás zastihl silný protivítr. Postupně jsme před segmentem vytvořili malou skupinku složenou z přibližně deseti cyklistů. Střídali jsme se, abychom společně silný vítr pokořili. Já jsem se cítila na konci segmentu jako Fabio Jakobsen, když jsem ladně přesprintovala šest mužů (i když až tak ladně to nebylo). Tehdy jsem si říkala, že mě to asi začne bavit. Pravdou je, že jsem z nich táhla nejkratší dobu.

3. měřený úsek - Křižany - Ještěd

V Křižanech na nás čekala opět další luxusní občerstvovačka se sladkými melouny a banány. Raději ani nebudu počítat, kolik banánů jsem během Road Classics snědla, možná by mi na to nestačily ani dvě ruce. Čekal nás nejdelší měřený úsek, to nejlepší na konec. Tady jsme se s přítelem rozdělili a protože já mám kopečky raději než on, tak jsem jemně přidala na tempu.

Snažila jsem se udávat stabilní tempo a postupně jsem předjížděla lidi, se kterými jsme se na střídačku předjížděli po celé trase. Teď už však šlo do tuhého (i mé kvadricepsy byly tuhé…). Začátek stoupání byl velmi příjemný. Kadence byla svižná a já jsem se se stabilním dechem nosem svižně hýbala vpřed. V krvi jsem měla ještě čerstvé sacharidy z občerstvovačky z Křižan, které mi dodávaly energii a motivaci. Segment byl ovšem dlouhý 10 km, 600 výškových metrů a pacing byl proto důležitý.


Když mi chyběly 4 km do cíle, začala jsem pociťovat jemný hlad a nižší hladinu cukru v krvi, snažila jsem se nahmatat cukr ve váčcích, ale nebyl k nalezení. Už jsem to chtěla mít co nejdříve za sebou. Posledních 100 výškových metrů trvalo déle než prvních. Nohy už mě pálily, přešla jsem na plné dýchání ústy a už jsem měla pocit, že pálím vzduch. Bez cukru a téměř bez vody. Nezvládala jsem jít už ani ze sedla. Na okrajích cesty byli lidé, kteří povzbuzovali.

Byla to neskutečná a nezapomenutelná atmosféra. Už jen projet kamennou branou, po kočičích hlavách a přes cílovou bránu. Dokázala jsem to. 93 měřených kilometrů, 2400 výškových metrů v tempu. Byl to zážitek. Hned po dojezdu mě přišla usměrnit paní od organizátorů, kde je místo na odložení kola a že na věži je připraveno občerstvení.

Cíl

Na Ještědu na nás čekala kofola, ionťák, voda, káva….a velký výběr chlebíčků a koláčků. Já jsem snědla 5 žitných chlebíčků s řepovou pomazánkou (bez studu) a už mi bylo lépe. Nahoře jsem potkala i kamaráda Maťa, kterého jsem naposledy viděla na prvním stoupání a počkali jsme na přítele Lukyho. Společně jsme doplnili kalorie, vyměnili zážitky a sjeli jsme do Liberce, kde jsme všichni tři projeli najednou cílovou branou, dostali jsme zaslouženou medaili a šťastní jsme ve zdraví dokončili první díl ze série Road Classics.

Opět jsme doplnili kalorie vynikajícím teplým jídlem ve stanu u náměstí, které bylo součástí akce (my jsme měli veganské kari s rýží). Ve stanu jsme si na tabletech mohli prohlédnout i naše výsledky a umístění. Zastavili jsme se u pár vystavovatelských stánků, počkali jsme na vyhlášení vítězů a tomboly a šli jsme zpět na ubytování plní nádherných a silných zážitků.

Co se mi nejvíc líbilo a proč doporučuji Road Classics

• Organizace - od komunikace organizátorů, přes označení trasy až po samotný průběh závodu. Road Classics Ještěd byl jeden konzistentní zážitek, kde jeden dílek skládačky zapadal do druhého.
• Potěšení pro všechny smysly – kromě nádherných míst (panoramat) jsme měli k dispozici také luxusní občerstvovačky a opravdu výborné jídlo. A ještě mi řekněte, na kterém závodě dostanete kávu do porcelánu?
• Rychlost komunikace, informovanost organizátorů a dobrovolníků – měla jsem pocit, že všichni dobrovolníci měli trénink komunikace, na každé občerstvovačce mi uměli přesně říci, kde jsme, co nás ještě čeká, povzbuzovali nás a ochotně nabízeli doplnění bidonů vodou či iontovým nápojem.
• Uzavřené cesty - tento bod snad ani není třeba popisovat, pocit bezpečí je k nezaplacení.
  

Road Classics doporučuji všemi deseti. Už se těším, až budou zveřejněny lokace a data pro pokračování série. Určitě sledujte sociální sítě závodu.

Parametry trasy

• 107 km (93 km měřeno)
• 2370 výškových metrů
• Nekonečně mnoho zážitků
• Link na aktivitu: Strava

Chcete-li načerpat atmosféru, doporučuji toto video.