Pevná vidlice na MTB?

Tento článek určitě nezaujme majitele vysokých zdvihů a asi ani těch nízkých na obou kolech, kteří si budou spíše ťukat na čelo. Ale na svých cestách a výjezdech se často setkávám s otázkou ohledně pevné vidlice, kterou jezdím.

Vždy je za tím vidina zjednodušení servisu, šetření peněz a spolehlivost. Nikdy ji nikomu ale nedoporučuji. Proč? Zkusím to popsat. Když jsem při rozhodování pátral po zkušenostech jiných, mnoho informací jsem nenašel. Samozřejmě odpadá servis a budou tě bolet ruce. Ale nic detailního. Po čtyřech letech ježdění jsem nabral vlastní zkušenosti. Pro lepší obraz začnu delším úvodem, jak jsem se k tomu vůbec dostal. Kdo chce, může přeskočit.

Jak jsem se k tomu dopracoval?

Dvanáct let jsem spokojeně jezdil na XC-ht. Měnil spotřebák podle potřeby a neřešil. Ale všechno jednou skončí, nebo praskne. Investoval jsem do své záliby a koupil XC raketu. Samozřejmě obrovský posun vpřed. To se nedalo porovnat. Geometrie, karbon s XTčkem, 29“ kola, jednopřevodník. Všechno, co jsem chtěl. Jenže... Každou chvilku problém. Hodně věcí dělaných na co nejrychlejší spotřebu mě překvapilo. Nejhorší však byla spolehlivost. Cyklistika je pro mě hlavně relax a odbourání stresu. Kolo má sloužit mně, ne já jemu. Ne se s tím každou chvíli párat, řešit servis a problém. Vzhledem k dlouhým jízdám je u mě spolehlivost velmi důležitá. A právě vidlice mě nechala bez vzduchu dost daleko od bydliště. K tomu se přidalo pár dalších věcí a na konci sezóny jsem byl pořádně zklamaný.


V té době mi chyběly vícedenní výjezdy, na které jsem si zvykl, ale už druhým rokem jsem nikde nebyl. Objevil jsem bikepacking, Instagram a otevřel se světu. V záplavě fotek jsem si všiml často se opakujících celopevných ocelových kol a co všechno se na tom dá projet. S odstupem času vidím, že to byla tak trošku móda. Ve velkém je nahradila gravel kola. Na pevné vidlici jsem začínal, jezdil levné vidlice, které se téměř nepohnuly, na dobré vidlici jsem občas zapomněl před sjezdem odemknout a zjistil to až pod kopcem. Tak jsem se rozhodl, že si jeden pevný ocelový kousek z trucu poskládám. Už jsem nechtěl nic drahého. Co nejlevnější. Samozřejmě, jako vždy, konečná cena byla rozpočet krát dva.

Měl jsem ve výběru několik značek, když mi náhodou padl do oka Hunt. Rámová sada jednoho Australana. Jednoduchý masivní rám, žádné zeslabování a zbytečnosti. A prodejce v Čechách. Komunikace byla nad očekávání dobrá. Řekl bych až nadstandardní. Cena, i když po slevě, už podle představ nebyla. Ale většina dílů mi pasovala ze stávajícího kola. Dokoupil jsem jen nekompatibilní a ty, se kterými jsem nebyl spokojen. Skládání probíhalo postupně celou zimu. Na jaře byl připraven k ježdění. Už jen dodám, že je to jediné kolo, na kterém jezdím během všech čtyř ročních období už čtyři roky .

Jaký materiál?

Měl jsem možnost jezdit dva – karbon a ocel. Hliník bych nechtěl, protože je tvrdý a titan zase drahý. Samozřejmě, vlastnosti jednotlivých kousků se mohou lišit. Směr vláken, vrstvy, tvar u karbonu. Tvar a tloušťka materiálu u oceli. Žádné přednášky z fyziky. Jen dojem z jízdy. Karbonová vidlice pohltila více drobných nerovností. Ale v hrubším terénu zaostávala za ocelí, která uměla pohltit více větších nerovností. I když karbonu, jako materiálu, věřím, neměl jsem z toho dobrý pocit. Těžko totiž odhadnout, kdy už to nedá a zlomí se. Ocel se přece jen nejprve ohne. U karbonu můžeme mluvit i o úspoře hmotnosti. U oceli ani ne. Moje váží něco málo pod 1,5 kg. To už se podobá hmotnosti XC vidlic.

Pojďme jezdit

Každého bolí ruce a je vytřesený, jen se na to podívá. Pojďme se ale podívat na realitu. Samozřejmě, všechna srovnání budou s jízdou na XC-ht a terén vhodný pro XC kola. Nemá smysl jít do něčeho, co by byl problém jet i na odpruženém HTčku. Po krátkém seznámení na asfaltu jsem nedočkavě hned zahnul do lesa. Techničtější stoupání a rozbitější sjezd. První překvapení, které by asi nikdo nečekal, přišlo ve stoupání. Jede se mi nějak hůř. Každý náraz na překážku (kořen, kámen) zpomaluje kolo, snaží se ho doslova zastavit. Musím odlehčením předku, pohybem rukou, prací s celým tělem a těžištěm kola pomoci přehoupnout se přes překážky. Byl jsem zvyklý mít ruce opřené o řidítka a všechnu tuto práci za mě dosud dělala odpružená vidlice. Nyní pracuje celé tělo. Dokud je odpočaté, jde to. Horší je, když je unavené. O to víc terén brzdí a unavuje.


Cesta dolů byla také překvapením. Prvním bylo, že grip je mnohem horší. Přední kolo poskakuje na nerovnostech, což jej odlehčuje a ztrácí grip. To, jak kopíruje přední kolo terén, je jen na tvých rukou. Čím lépe s nimi dokážeš pracovat, tím více máš gripu. Ale nikdy to nebude tolik jako s tlumením. Čím více nerovností za sebou a čím vyšší rychlost, tím je to horší. Je potřeba na to myslet hlavně při zatáčení a brždění. Druhé překvapení bylo, že žádné mučení se nekonalo. Naopak, sjezd, který jsem donedávna jen sletěl dolů, mě najednou bavil. Hledání stopy, práce s těžištěm. Poskočit se kolu chtělo na každé malé vlnce.


Postupně jsem se učil a zvykal si, jak na tom jezdit. Projel jsem si všechny složitější sjezdy v okolí a stále se pouštěl do techničtějších. Asi polovinu sezóny jsem míval svalovici v rukou, stejně jako v nohou, když jsem s jízdou na kole začínal. Výsledkem byly silnější ruce a pevnější hrudník. Vzpomínám si na své začátky a 26“ kola, nabombované 1,9“ pláště, levné vidlice, které téměř nefungovaly. Nynější 29“ kola, bezdušové 2,35“ pláště s nízkým tlakem, samotná geometrie rámu, širší řídítka a mnoho dalších detailů činí jízdu pohodlnější než kdysi, i přes absenci pružení. Tady bych ještě zmínil gravel. Vždy mě umí překvapit, co jsou na tom lidé schopni jezdit, kde všude je na gravel kolech potkám. Tehdy si řeknu, že já jsem pořád fajnovka. Hlavně geometrie a objem plášťů vytvářejí mezi těmito typy kol propastný rozdíl.

Co a kde jezdíš?

Na rovinu. Dlouhé úseky plné kořenů a kamenů, kde není žádná stopa a jediná možnost je jet přímo přes to, nebudou příjemné. Rychlý sled nerovností nemáš šanci vyrovnat rukama. To znamená, že do Fatry určitě ne. Nebaví mě rychlé rozbité svážnice, trsy trávy na loukách jsou peklo. Důležité je vidět, po čem jdeš, abys měl šanci reagovat rukama. Problém je vrstva napadaného listí na podzim. Když nevidíš, co je pod ním, jen najednou dostaneš ránu do rukou. Naopak, pomalé technické sjezdy si mnohem více vychutnám. I ty rychlé na hladkém povrchu. Vzhledem k terénu v mém okolí jsem zjistil, že více sjezdů si vychutnám právě s pevnou vidlicí. Samozřejmě nejsem rychlejší. Ale s tlumením jsem už sjezdy jen rychle sletěl dolů a asi právě proto mě to přestávalo bavit.

A co zimní ježdění?

Právě na zimu by se zdála pevná vidlice jako ideál kvůli absenci servisu. Paradoxně, v zimě bych přijal tlumení na obou kolech. Hlavně ze dvou důvodů. Prvním je zmíněný grip. Jeho nedostatek je na kluzkém povrchu pořádně cítit. Druhým je samotný povrch. I hladký asfalt nebo chodník v lese se v zimě umí proměnit v „oranici“ díky hrbolatě udupanému sněhu.

Pro koho ano, pro koho ne?

To si musí každý zvážit sám. V dnešní době je problém sehnat za rozumný peníz spíše pevnou než odpruženou vidlici. Jednoznačně k tomu musí mít člověk důvody a nastavenou hlavu tak, aby přijala všechny nevýhody. Těch je určitě více než výhod. Jinak bude jen nadávat. Nečekej, že sedneš a jdeš. Chce to cvik. Je třeba počítat s tím, že určitý terén už bude spíše boj o život než ježdění. Pokud jsi zvyklý sedět na kole jako přikovaný, ruce zapřené do řídítek, nebude to dobré. S tím je spojen také střed těla, který budeš muset zpevnit, aby ruce mohly být více uvolněné a dokázaly reagovat na nerovnosti. Naopak, odpadne ti několik možných problémů, zjednoduší se ti servis. A možná zjistíš, že ty trasy, které tě nudí, jsou najednou skvělou zábavou.