Virtuální trénink, reálné zážitky?

Vsadím se, teda moc doufám, že nejsem jediná, kdo teploty pod 10 stupňů Celsia biologicky nezvládá. Mrznoucí prsty, ustavičně tekoucí nos, slza v oku a ještě navrstvená oblečením jak cibule. Ano, daly by se pořídit zateplené boty, rukavice s vyhřívacím prvkem nebo špunty do nosu, ale ledové plochy nebo naopak břečka nejsou zrovna moje gusto. Padla tedy otázka, zda si nepořídit trenažér.

Po hodinách strávených na YouTube, pročítáním recenzí, porovnáváním cen a výkonu jsem měla vybraného favorita. Pro jistotu jsem koukla ještě na bazar, jestli náhodou někdo v okolí neprodává můj vysněný mučící nástroj a v další vteřině jsem zavolala prodejci, jestli bych si mohla přijet. Impulzivní rozhodnutí přece nikdy nekončí špatně, že?

Značka Elite výstižně popisovala mé očekávání elitního stroje a italské kořeny splývaly s původem mé silničky. Samozřejmě s naivním očekáváním jízdy v těch nejvyšších možných stoupáních jsem sáhla po modelu Direto, který se pyšní i simulací sklonu 22°. To je přece standard Ostravské pánve. Popravdě, aktuální nabídka inzercí v mém okolí nebyla bohatší a já chtěla jezdit hned!

...můj avatar se stále valil do nevyhnutelné srážky, vykřikla jsem, zavřela jsem oči a už čekala jen náraz.

Trenažér byl i s kazetou, takže o starost méně říkala jsem si... No, sice měl jiný počet zubů, než jsem zvyklá, ale to se dá přece pořešit jiným nastavením přehazovačky. Teda dalo by se, kdybych tomu rozuměla a kdyby mi s tím v nejlepším případě někdo pomohl. S heslem „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ jsem si rozházela přehazovačku, přehazovala jen na určitých pastorcích, ale opět by někdo (já) mohl říct „těžce na cvičišti, lehce na bojišti“.


Po pár hodinách štelování, ladění a šperkování jsem konečně mohla nasednout a započít zimní přípravu. Teda, ještě vybrat a nainstalovat aplikaci, ale to už byl minimální krok vzhledem k tomu, kolik minut, možná hodin, jsem se drbala s hardwarem.


Aplikací bylo na výběr hned několik, jak jsem se ostatně dozvěděla v článku s porovnáním indoorových platforem. Potřebovala jsem, ať mě to pohltí už od začátku, a to se přesně stalo už při sledování videorecenze k ROUVY. Navíc česká společnost, tak proč nepodpořit našince?


Nainstalovat, zaregistrovat se a vše propojit nezabralo víc než 10 minut a já mohla začít tutorial jízdu, která byla na cca 5 km. Na startu se mnou byli další tři jezdci a to, že jsou virtuální, mi došlo až po pár dalších jízdách, protože jakmile jsem na obrazovce viděla, že se mě někdo snaží předjet, cvakl mi v hlavě závodní mód, což se nejspíš stalo i těm dalším třem „závodníkům“ a já dojela zkušební jízdu s pocitem zděšení, že kondice šla rapidně dolů.

Lilo ze mě jak v sauně, ale vybrala jsem si další trasu z prostředí Mallorky. Překvapilo mě, jak reálně ty scenérie vypadaly, až jsem se přistihla, že se kochám a šlapu jen ze setrvačnosti. Scenérie byly velmi autentické, a to až do té míry, že když jsem na křižovatce, na kterou zrovna přijíždělo auto, chňapla po brzdách (od zadření brzd mě zachránila taková ta malá plastová vložka, kterou jsem prozíravě vložila do třmenu) a můj avatar se stále valil do nevyhnutelné srážky, vykřikla jsem, zavřela jsem oči a už čekala jen náraz. Ano, grafika se jim povedla.


Nevím, jak to měli ostatní, ale u mě se zrodila závislost a od toho prvního dne, kdy jsem nasedla na kolo v domácím prostředí, se začal svět točit jen podle jízd. „Promiň, dnes nemůžu, jedu na Passo Stelvio, ale večer bych mohla“ znělo pro nezasvěcené asi šíleně, ale radost z možnosti projet si trasy ze všech koutů světa byla silnější.


Aplikace nabízela i virtuální závody, kdy jsem nemusela honit naprogramovanou Emmu. Jeden takový závod jsem si také střihla. Sice jsem se zařekla, že silniční závody nejsou pro mě, když na jednom takovém reálném jsem s protivětrem téměř stála na místě, ale doma ten vítr mohu eliminovat vypnutím větráku, že jo.

Na startovní lajně mi klasicky naskočily tepy z nervozity a rázem jsem se propadla do sezónních závodů, kdy nejvyšší tepy mám před slovem START! U virtuálního závodu odpadl i strach z loktování nebo rychlé jízdy z kopce se zatáčkami. Bavilo mě to neskutečně. V cílové rovince jsem rozpřáhla ruce jak Vingegaard na Champs-Élysées, slezla (spadla) z kola a šla rozdávat rozhovory. No prostě radosti a představivosti se meze nekladou.

Jediná věc, kterou bych virtuální jízdě vytkla, je reálné otlačení zadnice, ale i to by mohlo být vlastně plus jako příprava na jaro a venkovní vyjížďky.

Co dodat závěrem? Musím přiznat, že jsem stále paf z technologického pokroku, který virtuální cyklistika nabízí. Samozřejmě simulovat jízdu venku, na čerstvém vzduchu, s teplými paprsky sluníčka a jemného osvěžujícího vánku neumí žádný trenažér, naštěstí. Ale ta možnost točit v zimě nohama a podívat se do míst, kam se zřejmě nikdy nedostanu, za to stojí!


Při psaní koukám z okna - jeden stupeň, šeď a vítr. Hm, zajímá mě, jaké počasí bude v Austrálii. No nic, je čas se převléct a jde se závodit s klokany. Tak ať vám to také sviští!