Bikepacking v Rumunsku aneb Route 66 pro bikepackery

Pokud hledáte další tip na bikepackingový výjezd, Rumunsko už není jen Route 66 pro motoristy, ale i pro cyklisty. Nekonečné cesty s nádhernými výhledy jsou ideální pro bikepackingovou túru plnou zážitků.

Pro ty, kteří hledají něco méně mainstreamového, je Transfăgărăšan jako stvořená. Je to nejvýše položená cesta v Rumunsku a Jeremy Clarkson ji v Top Gearu označil za nejkrásnější cestu na světě.

Den 0

Naše Tour de Romania ale začala na cestě 67C, tedy Transalpine, kousek za městem Sebes. Přímo na cestě jsme si našli malý camp s převážně polskými motorkáři a německy mluvícími karavanisty.

Do campu jsme dorazili v podvečer a i po setmění neutichal provoz na silnici po které jsme měli ráno jet. Úroveň campu nás příjemně překvapila. Osobně jsem měla menší předsudky a slyšela jsem různé příběhy o úrovni rumunských služeb. Za cenu 15 € pro dvě osoby, auto a stan však byly poskytnuty služby nadmíru uspokojivé.


Během menšího průzkumu, který jsem si dělala ještě doma, jsem zjistila, že rumunské campy jsou na rozdíl od těch rakouských trochu, řekněme, „živější“ a motorkáři se rádi baví do pozdních nočních hodin. Jelikož denně ujedeme v průměru více než 100 km s převýšením více než 1000 m, jsme zvyklí usínat jen o něco později než němečtí důchodci. Během našeho pobytu v Rumunsku nás však nikdo výrazně nevyrušoval. Užili jsme si čistou sprchu, panáka domácí „pálenky“ od majitele campu a šli jsme spát.

Den 1

Ještě večer jsme si museli stanovit jasný plán, protože nás čekalo 130 km a 1660 m převýšení. Vstáváme proto v 7:00. Nejsme sami, němečtí důchodci jsou rychlejší a opouštějí camp ještě předtím, než si vypijeme filtr a nasnídáme se ze zásob z domova.

Camp byl čistý a prostorný, ale na rozdíl od těch rakouských nebyla jeho součástí restaurace ani obchod s potravinami. Po dohodě s majitelem campu necháváme na týden auto zaparkované přímo v campu za 2 € na den a doufáme, že ho zde za týden najdeme ve stejném stavu.


Cestu začínáme v doprovodu karavanů a motorkářů, kteří jsou však v mnoha případech ohleduplnější než řidiči u nás doma. Transalpina nás vede přes smrkové lesy po klikaté, velmi kvalitní cestě s výhledy na vodní nádrže. Na jednom z menších vrcholů na přehradě Lacul Vidra si dáme langoš, očividně domácí pochoutku a jedeme dál.

V patách máme bouři, která nás tentokrát nedoběhne. Vedle cesty potkáváme převážně domácí, kteří se bez problémů leckde utáboří a rozdělají si oheň. S tím jsou spojeny i odpadky porozhazované na různých místech. Obecně je však rumunská příroda kouzelně nedotčená. Těsně před příjezdem do dnešní finální destinace zastavujeme na odpočívadle u cesty.


Než jsme vyrazili, známí nás varovali před psy, kteří se běžně pohybují i ve smečkách a mohou být agresivní. Já jsem připravená, a proto mám sprej proti psům zakoupený v mysliveckých potřebách. Jakmile jsme zastavili, z keřů začali vybíhat psi.

Nejprve jeden, pak dva, kteří vypadají jako sourozenci, až jich je 7 nebo 8. Nemůžu říct, že by byli krvelační, maximálně zablešení. Náš pobyt na odpočívadle je přilákal v domnění, že jim třeba něco dáme. Odpočívadlo očividně dlouhodobě obývají, mají zde misky a chovají se zde jako doma.

Jakmile si jich přestaneme všímat, vrátí se ke svým aktivitám, začnou si hrát nebo leží na slunci. Jeden z nich, pravděpodobně vedoucí smečky, vyštěkává na kolemjedoucí hlasitá auta. Před odchodem se se smečkou rozloučíme malým dárkem v podobě kousků pečiva.

Dnešní camp je rozsáhlý a uprostřed ničeho, s malým jezírkem, ve kterém lze chytat ryby. Já stavím stan, přítel vyráží do nedalekých potravin vzdálených 10 km na nákup. Tento camp totiž není vybaven ani barem a my nemáme nic k snídani. Záznam z prvního dne naleznete v sekci Výjezdy.

Den 2

Čeká nás Rumunsko v jeho nejnepřístupnější podobě. Většina trasy je náročný gravel, místy vhodný spíše pro MTB. Stálo to však za to. Na trase jsme mohli vidět venkovskou tvář Rumunska, kde na mnoha místech není vybudována zpevněná cesta. Prašné cesty přes vesničky, ve kterých není ani obchod, nás sice vytrápily, zažili jsme ale něco úplně jiného než rakouské cyklostezky.

Žízniví jsme v liduprázdné vesničce našli zdroj pitné vody a pokračujeme na místo, kde bychom měli přespat. 87 km s převýšením přes 1000 m nám trvalo sice 5 hodin jízdy, ale do finální destinace jsme dorazili těsně před západem slunce, které nás v tento horký den řádně potrápilo.


Na tuto noc jsem vybrala Airbnb. Nachází se asi 3 km nad vesničkou na kopci. Jede se k němu po kamenité cestě, kam nás, taky na kole, vezme od potravin otec majitele. Čekají zde dva psi. Setkání se zvířaty bylo dnes několik. Na cestách, křižovatkách nebo kdekoliv jinde potkáte „zaparkovaného“ koně, který se hlučným provozem nenechá rozhodit. Na cestách, ať už v obcích nebo mimo, také často potkáte povozy tažené koněm nebo stáda ovcí s pastevci.

Součástí tohoto zážitkového Airbnb, za fér cenu v lodním kontejneru na kopci nad obcí, je studená sprcha na louce. Oheň vedle staré stodoly uprostřed ničeho perfektně zakončil dnešní den.

Den 3

Vyrážíme na cestu C7, tedy na Transfăgărăšan. Projíždíme klikatými zatáčkami obklopenými lesem, až dojedeme k první koloně. Cesta prochází rekonstrukcí, v první čtvrtině tak často jedeme v jednom pruhu a čekáme na semafory.

Z Rumunska si navíc přivezete i adrenalinový zážitek. Ať už si pod tím představujete cokoliv.

Nepříjemný zápach výfuků aut uprostřed tunelu a smrad čerstvě položeného asfaltu není to, co jsem si představovala pod „panenskou přírodou“, za kterou jsem sem jela.

Znechucení vystřídá strach, když na nás anglicky mluvící pán v koloně z protijedoucího auta křičí: „Look out, there is a bear!“ Můj přítel si to přeloží jako: „Pozor, opravuje se tam cesta!“ O pár metrů jsme se ale oba přesvědčili, že se silnice sice opravuje, ale kolona aut stojí proto, že se dívá na medvěda zavěšeného přes kamennou zídku - svodidla...


Zůstala jsem „klidná“, protože mám sprej proti medvědům zakoupený v mysliveckých potřebách. Bohužel, ani tato ochranná pomůcka v hodnotě 50 € vás nepřipraví na pohled na medvěda ve vzdálenosti metr od vás, přičemž jedinou překážkou mezi vámi je osobní auto. Na klikaté cestě uprostřed lesa jsme potkali medvěda ještě několikrát, z toho jednou jen pár metrů od místa, kde jsme před chvílí jedli klobásku s chlebem. Medvědi jsou součástí a atrakcí této cesty.

Cesta se asi po 50 km otevře a před námi jsou otevřené pláně bez stromů. Výhled je pohádkový, ale v tento moment se začíná kazit počasí. Občasný déšť nás neodradí a pokračujeme, přičemž míjíme poslední známky civilizace. Ve výšce asi 1 800 m nm nás zasáhne nejhorší bouře, jakou jsem v životě zažila.


Schováváme se ve stánku s masem a sýry, ale síla větru zajistí, že jsme mokří na každém kousku těla. Voda se na nás lila z každé strany a zespodu nás podmýval v tuto chvíli už malý ledový potůček.

Déšť střídají kroupy a nepomáhá ani pohotovostní odpadkový pytel, který s sebou pro případ nouze vozím. Holé pláně zajistily, že bouře je opravdu intenzivní a kromě nás z cesty zmizela už i auta. Během chvíle se ochladilo asi o 15 stupňů a mně je do pláče. Snažíme se stopovat větší auta, ale Rumunsko je stopaři přeplněné, proto prý nikdo nezastavuje.

Po více než hodině a půl čekání nám v ustupujícím dešti nezbývá nic jiného, než sjet zpět k nejbližšímu hotelu. Zaplatíme si tedy naše zatím nejdražší, ale určitě ne nejluxusnější ubytování za 70 € na noc. Dnes to tedy bylo pouhých 62 km a 1 358 m převýšení. Během fénování treter a oblečení, s výhledem na horský vodopád, v hotelu několikrát vypadne elektřina. Jedeme na večeři, kde kromě vypadávání elektřiny zažijeme i setkání se skupinou cyklistů z předchozího dne. Rovněž je zasáhla bouře a museli se vrátit.

Den 4

Ráno máme druhý pokus. Vstáváme brzy, abychom vyrazili co nejdříve, doufaje v přívětivější počasí. Stoupání nejsou moje nejoblíbenější součást cyklistiky, ale dnes jedu vzhůru tak rychle, jako nikdy předtím.

Je mírně pod mrakem a mrholí, ale se včerejškem se to nedá srovnat. Po rozhovoru s přítelem jsme se dohodli dohnat včerejší skluz a v plánu máme něco přes 150 km a 1 100 m převýšení. Musím říct, že jsem ráda, že jsme mohli absolvovat alespoň kousek této cesty dvakrát.


Transfăgărăšan je opravdu nádherná cesta s výhledy, které jsme dosud nikdy neviděli.

...Jeremy Clarkson ji v Top Gear označil za nejkrásnější cestu na světě.

Cesta nahoru končí v tunelu, ze kterého vyjedeme na druhé straně hory. Tady se cítíme trochu jako na polském trhu (všude jsou stánky s jídlem a levným zbožím).


Ve stánku s palačinkami se navlékáme vším, co máme s sebou, protože nás čeká asi hodinové klesání z výšky 2 134 m nm. Po příjezdu „dolů“ nás čeká scenérie s rozsáhlými pastvinami. Nádherný kontrast.


Máme dnes ale jasný cíl, proto jedeme dál, kus cesty i v průměru 40 km/h. Na cestě nás ještě několikrát zdrží stádo ovcí a mrholení, ale po dlouhém dni přijíždíme úspěšně do města Brašov. Po sprše v příjemném Airbnb za příjemnou cenu kolem 50 € se nám dokonce před západem slunce podaří vyrazit do města. Obecně jsou města v Rumunsku velmi pěkná a civilizovaná.

Den 5

Našli jsme kavárnu, která podává filtr. Ráno jsme si tedy výjimečně dopřáli snídani v kavárně a po dlouhém vysedávání jsme s mírnou svalovicí vyrazili. Opět nás čeká i gravel, ale předtím několikrát na cestě potkáme povoz tažený koni, v tomto bodě nás to už nijak nepřekvapuje. Gravelová cesta vede lesem, kde potkáme stádo ovcí i traktor. Končíme u mostu, který není na první pohled v přesvědčivém stavu. Po malém testu se však odhodláme a projíždíme po něm s naloženými koly.


Poslední kilometry do campu musíme ujet po rychlostní silnici, která pro nás byla dost nepříjemná a nebezpečná. Camp se nachází ve starém venkovském domě, kde jsou kromě nás ubytovány ještě dva páry, jeden na motorkách a jeden v karavanu. Zatím asi nejdražší camp, za který jsme dohromady zaplatili přibližně 30 €, nás však okouzlil pohostinnou klidnou atmosférou (a vybaveným samoobslužným barem). Večeři a snídani jsme si zajistili v potravinách, které byly hned přes ulici. Záznam trasy z tohoto dne naleznete na tomto odkazu.

Den 6

Kvůli nepříjemnému zážitku z předchozího dne na rychlostní silnici jsme se rozhodli změnit trasu z původní opět na gravel. Po 20 km však přijíždíme na singletrail po pastvinách, kde jsme poprvé a naposledy narazili na agresivní smečku psů, která hlídala stádo ovcí. V tomto momentě už počtvrté během tohoto pobytu vytahuji sprej proti psům, zatím s největším strachem. K fyzické potyčce naštěstí nedošlo. Jedeme dál a z příjemného blátivého singletrailu se cesta mění na lesní singletrail, který se nám po sice zábavné, ale náročné části stává osudným.


Přítelovo karbonové kolo dostalo neopravitelný zásah klackem, který vytrhl jednu ze špic. Toto je konec naší jízdy na kole. Zbytek jsme museli asi dvě a půl hodiny dojít do města Sighisoara, odkud jsme se další den přepravili k autu vlakem. V cyklocentrum v Rumunsku ani nedoufejte. Cesta vlakem se dvěma naloženými koly nás stála dost nervů a asi 57 €.


Závěrečné doporučení pro všechny, kteří by se odhodlali vyrazit na bikepacking po Rumunsku, je nepodcenit oblečení a připravit se na každé počasí, ať cestujete v jakémkoli ročním období. Spreje proti psům a medvědům, které nás stály 60 €, jsme sice nepoužili, ale doporučili bychom je každému (kdo cestuje se svou polovičkou), minimálně pro pocit bezpečí. Chcete-li si udělat okruh, nevyhnete se gravelu a singletrailu, doporučujeme proto gravelovou výbavu minimálně v podobě kol.

Rumunsko je nádherná země. Předsudky nejsou vůbec nutné. Našly se momenty, kdy jsme například nad odpadky v přírodě kroutili hlavou, ale celkový dojem je stejný jako třeba z dovolené v Itálii. Z Rumunska si navíc přivezete i adrenalinový zážitek – ať už si pod tím představujete cokoliv. Bikepacking po Rumunsku byl pro mě o přírodě, zvířatech a lidech.