Když jeden Velký Javorník nestačí…

Byl to velký den nejen pro fanoušky silniční cyklistiky, ale asi pro všechny, kdo tomuto sportu fandí a sledují ho. Ten den náš kraj navštívila hvězda, sice už ne tak zářící, ale pořád hvězda.

Čtyřnásobný vítěz Tour de France Chris Froome se zúčastnil silničního etapového závodu Czech tour a jedna z etap finišovala na Pustevnách. Přestože mou prioritní disciplínou je MTB, tohle jsem prostě musel vidět.


A abych si ten den ještě víc užil, zakomponoval jsem tuto událost jako jeden z cílů do tripu, ve kterém jsem chtěl zdolat vrchol Velkého Javorníku. A ne jeden, ale rovnou dva. První v Javorníkách (1072 m n. m.) a druhý ve Veřovických vrších (918 m n. m.). Důležité bylo trasu naplánovat a načasovat tak, abych na Pustevny dojel tak akorát před příjezdem pelotonu Czech tour.

V noci před jízdou pršelo, teplota ráno byla jen kolem 10 °C, takže to chtělo trochu sebepřemlouvání, ale předpověď slibovala zlepšení, takže jsem po půl sedmé vyrazil. Vystoupal jsem k mému oblíbenému místu, k Javoru na Lhotách a těšil se na to, až se roztrhají mraky. Bylo takové to vlezlé, vlhké chladno, to já nerad.


Naštěstí profil trasy mě nenechal vychladnout, takže jsem plný optimismu šlapal dál. Za chvíli přece bude hezky… Jenomže příroda si většinou dělá, co chce, takže na Hážovických Dílech, asi 20 km od startu, to přišlo. Kap…kap… Nevěřícně jsem mrknul na radar a vážně, byl tam. Sice jen takový nesmělý deštík, ale byl. Kde se to tam sakra vzalo? Tak snad to bude jen taková malá provokace (nebyla ).


Vyloupl jsem se na hřeben u Mísné a místo výhledů na Beskydy byla všude jen mlha odpařující se z lesů a čím dál těžší mraky. Viděl jsem, že v místech, kam jsem měl namířeno, prší už dost vydatně. To dokáže „povzbudit“. Ale pořád jsem tak nějak doufal, že než tam dojedu, bude všechno jinak. Nějaký lehký deštík mě nezastaví, zvlášť, když přece určitě brzy přestane. Čekala mě červená hřebenovka z Tanečnice na Cáb. To je asi 9 km parádní techniky, v tomto směru jednodušší, protože trasa spíš klesá.


Následoval sjezd přes Dinotice do Halenkova. Přestalo pršet a abych nemusel nudně po cyklostezce, tak jsem přes místní valašské osady vyjel zase nahoru pod hřeben Tanečnice a trochu se tam pomotal po lesích. A zase začalo kapat. Do Nového Hrozenkova jsem sjel už za vydatného deště, takže jsem nepohrdl dřevěným přístřeškem, kde jsem přečkal to nejhorší a něco zakousl.


Když déšť trochu polevil, opustil jsem úkryt a těšil se na výjezd na Kohútku. Vede tam i pěkná asfaltka, ale tu jsem už znal, tak jsem to vzal přes Malou Vranču a lesem. Pořád pršelo a když jsem objížděl nastartovaný lesácký traktor, chlápek, který se v něm schovával, na mě volal „že sa na to nevys*reš!!!“ No… nevys*ru… Chci vidět Frooma.

Vyškrábal jsem se na Kohútku, tam jsem měl naplánovaný oběd. Stejnojmenný horský hotel jsem vynechal (vzhledem k tomu, jak jsem vypadal, by mě tam asi nepustili ) a o kousek níž v chatě Javorka jsem se zahřál výbornou kyselicí. Teplé jídlo je velká vzpruha a navíc, když jsem po jídle vyšel z chaty, bylo po dešti!


Hřeben Javorníků, na kterém se Kohútka nachází, se táhne po česko-slovenské hranici a bikerovo srdce tady buší radostí. Cykloturistická trasa, která je součástí naučné stezky Javornický hřeben, je prostě krásná a díky nevlídnému počasí byla i nezvykle prázdná. Vlní se ve výšce kolem 1000 m n. m. Přes Malý Javorník a Stratenec, na kterém je malá rozhledna a památník Tri kríže, mě dovedla až na vrchol mého prvního dnešního Velkého Javorníku. Ten je vysoký 1072 metrů a byl to nejvyšší bod trasy.


Moc jsem se nezdržoval, ono tam stejně nic moc není. Jen slovenský dvojkříž. Ale v mracích se udělala malá díra a na chvilku byla vidět modrá obloha. Říkal jsem si, že teď už to snad pojede líp. A hlavně jsem musel dohnat časový skluz, který jsem kvůli počasí nabral.


Přes skiareál Kasárna a Bařinku jsem sjel do Velkých Karlovic, znovu nabral výšku na hřeben Hostýnsko-vsetínské hornatiny, po kterém jsem dojel až na Benešky. Ten hřeben mám moc rád, ale jeho rozmanité úseky jsem moc nevnímal a dupal jsem do pedálů, protože předpokládaný čas příjezdu pelotonu Czech tour na Pustevny se neúprosně blížil. A abych to neměl tak jednoduché, začalo zase pršet.

Sjezd na Horní Bečvu, potom srabácky po asfaltce nahoru na Bařiny a dál po lesní cestě vedoucí úbočím kolem Bukoviny a Čertova mlýna jsem stoupal na Pustevny, makal, dupal, drtil to, co mi zbytky sil dovolily… a jak už asi tušíte, dojel jsem tam s křížkem po funuse. Zrovna začínali demontovat cílovou bránu. No nic, tak to se nepovedlo, Chris měl smůlu, selfíčko si se mnou udělá někdy jindy . Stejně mu to moc nejelo, jak jsem se později dozvěděl, dojel na 126. místě…


Trochu mi to zkazilo náladu, ale pak se stalo to, co meteorologové předpovídali už od rána. Vyšlo slunce! Nejlepší doping. Docela to bodlo, protože můj výlet ještě nekončil, měl jsem ještě jeden cíl.


Kolem Zmrzlého vrchu a Nořičí hory jsem sjel na Ráztoku a lesní cestou po Radegastově okruhu č. 4 přes sedlo Pindula jsem vystoupal na můj druhý dnešní Velký Javorník. Ten vyrostl ve Veřovických vrších do nadmořské výšky 918 metrů. Na tento Velký Javorník jezdím docela často. Na vrcholu je turistická chata a velká dřevěná rozhledna. Troufnu si tvrdit, že z ní jsou nejúžasnější výhledy nejen na Moravskoslezské Beskydy, ale na všechny strany.



I přesto, že podmínky k výletování nebyly úplně komfortní, byl tohle krásný konec dne. Obloha se protrhala, vzduch vyčistil. A mě už čekalo jen něco málo přes 20 km domů, převážně směrem dolů. Do statistik se mi připsalo 167 kilometrů a 4309 výškových metrů… a hlavně spousta zážitků.