Tip na výlet: Costa Cálida - neznámý ráj pro cyklisty

Pokud vás už omrzela Mallorka nebo Kanárské ostrovy a toužíte po objevování méně známých turistických míst, Costa Cálida je právě pro vás. Klidné a nikým nerušené prostředí na jihovýchodě Španělska ocení začátečníci i pokročilí.

Na pobřeží Costa Cálida je kromě cyklistiky prostor také pro jiné aktivity, jako například potápění, surfování nebo windsurfing. Costa Cálida má délku přibližně 250 km, nachází se v regionu Murcia a táhne se od města Torrevieja na severu až po město Garrucha na jihu. V tomto článku vám přiblížím pobřeží Costa Cálida - přes více než 580 km, které se nám podařilo ujet.

My jsme si na náš cyklovýlet vybrali město Playa Honda, těsně vedle Cabo de Palos (mys Palos). Letěli jsme z Vídně do Alicante, odkud nás taxi transfer odvezl do Cabo de Palos. Lepší by byl přímý let do Murcie, ale v tomto termínu nebyl spoj dostupný.

Jízdní kola jsme si půjčili z půjčovny Murcia Bike Hire, ze které nám majitel Stuart dovezl kola přímo k našemu ubytování bez poplatku navíc. Za kolo jsme platili 36 eur na den, ale cena se může lišit podle délky zapůjčení a sezóny. Měli jsme možnost jezdit na kolech BMC Teammachine SLR Five na elektrické 105 generace R7100, která byla téměř nová.

Sierra de la Mueva a Batería de Castillitos

• délka: 125 km,
• převýšení: 2210 v. m,
• odkaz na výjezd

První den jsme začali o trochu později než jsme chtěli, protože jsme ráno čekali na kola. Stuart nám kola přivezl v 10 hodin a než jsme je nachystali, bylo 11 hodin. Náš plán byl namontovat pedály, vyměnit sedla, zkontrolovat kolo, sednout a jet. Také nás nepotěšilo nepřející počasí a vítr kolem 50 km/h. Upozornil nás na to i Garmin cyklopočítač, který varoval před nebezpečným počasím.

Kamarádi, se kterými jsem byla, jsou však z jiného těsta (z cyklistického klubu Dropped cycling club) a říkali, že musíme něco vydržet. Zaťali jsme tedy zuby a vyrazili jsme. Celou cestu směrem na Castillitos foukal nepříjemný vítr do tváře, který nás velmi unavoval. Je to takový vítr, který i když netaháte, cítíte ho odevšad.

Cesta směrem na Batería de Castillitos (hradní komplex) byla velmi dlouhá a několikrát jsme se zastavili k doplnění energetických zásob. Od městečka Portmán vedlo krásné táhlé stoupání, na jehož konci nás čekal nádherný výhled na moře. Zbylá část trasy od výchozího místa Cabo de Palos až po Cartagenu, nejbližší velké město, vedla přes industriální zónu, která se mně osobně až tak nelíbila, ale alespoň na ní nebyl velký provoz.


Kamarád Maroš „narýsoval“ i mini zajížďku – jak to mají ve zvyku nazývat lidé, kteří ho znají, takzvanou „marošovinu“. Definice marošoviny není přesná, ale vždy to zahrnuje buď nějaký gravelový úsek nebo těžší a strmější stoupání. V tomto případě to bylo stoupání dlouhé 1,5 km s převýšením 200 výškových metrů ke kostelíku na Monte Calvario. Nebylo to zadarmo, ale měli jsme odtud pěkný výhled na Cartagenu a odměnili jsme se lepeňákem.


Přejezd přes Cartagenu jsem si ten den moc neužila, protože vítr cestu nezlehčoval, ale za dva dny na to, když jsme tudy projížděli opět a už bez větru, jsem zhodnotila, že to město stojí i za prohlídku.

Cesta z Cartageny po odbočku na Batería Castillitos byla z poloviny pořád mírně do kopce, v kombinaci s větrem to byl těžký mentální trénink. Tak jak to většinou bývá, po kopci přišel krátký sjezd a odbočili jsme směrem na Batería de Castillitos, který se nachází na mysu Cabo Tinoso. Cesta směrem na tento hradní komplex není moc hladká a tak je třeba dávat pozor na nerovnosti na silnici, dá se ale projet na silničních kolech.


Hradní komplex byl nádherný, roztažený po skalách a cesta na něj byla panoramatická. Zčásti mi to připomínalo Cap de Creus (hraniční bod silnice GR11). Umím si představit, že bychom tam strávili více času, avšak čas nás tlačil a tak jsme si původní trasu zkrátili.

Jedna část se otočila a my jsme pokračovali směrem do černoty.

Do Cartageny jsme se vrátili stejnou trasou a směrem z Cartageny do Cabo de Palos jsme měli mírně odlišnou trasu, rovinatěší než směrem tam a vítr nás doslova odvál domů. Přijeli jsme natěsno se západem slunce a vyšlehaní větrem jsme se najedli a odpočinuli si.

Pobřeží Costa Cálida

• délka: 141 km,
• převýšení: 970 v. m,
• odkaz na výjezd

Druhý den jsme začali dříve než ten první, vyrazili jsme kolem 9:30. Počasí vypadalo ještě hůř než den předtím. Kromě větru se přidal na seznam i déšť, ale jak jsem zmiňovala, museli jsme „vydržet“.

Začátek trasy vedl po pobřeží Costa Cálida, měli jsme pěkné výhledy na moře a přímořská městečka. Jelikož jsme tam byli na Velikonoce, v městečku San Pedro del Pinatar jsme narazili na ceremoniální průvod během Semana Santa, ve volném překladu Svatý týden, který je před Velikonocemi. Kvůli průvodu bylo město uzavřeno a tak jsme doplnili cukr z bonbonů, které lidé z průvodu házeli kolemjdoucím. Objeli jsme centrum a pokračovali v jízdě s větrem v zádech.


Za chvíli nám začalo pršet, a tak jsme nerozhodně debatovali o tom, jak budeme pokračovat. Po pár zastávkách se naše pětičlenná výprava rozdělila na dvě skupiny. Jedna část se otočila a my jsme pokračovali směrem do černoty.

Chvíli po přejezdu vedle Torre de la Horadada jsme odbočili směrem do vnitrozemí, do městečka San Miguel de Salinas, města u solných polí. Cesta nás vedla podél kanálu s tyrkysovou vodou. Tato voda je z řeky Tajo, která je vedena těmito kanály do oblasti Murcia z důvodů velkého sucha v tomto regionu.


Původně měla být trasa delší a měli jsme projíždět přes město Torremendo, nicméně déšť nám změnil plány a nakonec jsme i my odbočili domů dříve. To však neubralo na kráse trasy a cesty nás vedly přes pomerančové a citronové plantáže, jejichž vůně byla umocněna deštěm. Vítr nám už nepomáhal tak jako na začátku a tak jsem se schovávala za parťáky, jak nejvíc to šlo.

Už nám začal docházet cukr ve svalech a v kapsičkách zásoby jídla, což nás donutilo zastavit se ve Sparu v El Pinar de Campoverde na velikonoční hostinu. Já jsem si hlady koupila vše, co ruce unesly. Směs ořechů a sušeného ovoce, čokoládu, baklažánové chipsy, colu… Než jsme to strávili, Maroš nakreslil novou trasu na zbylé kilometry, kterou jsme si nahráli do Garminů. Dopřáli jsme si ještě chvilku odpočinku a pokračovali jsme dále po nádherné, ikonické cestě. Po této zastávce nám už naštěstí nepršelo a nakonec nás polechtalo i slunce.


Mysl jsem měla nastavenou na kroutící mód. Silný proti- a boční vítr dal zabrat po fyzické i psychické stránce. Náladu mi však vylepšilo artyčokové pole, moje oblíbená zelenina, kterou jsem do té chvíle ve formě rostliny neviděla. Tato oblast je opravdu zemědělským výkvětem.


Domů jsme to dotáhli v relativně příjemném čase, akorát na večeři. Namočili jsme si nohy do studeného bazénu na podporu regenerace (k celkovému zchlazení), doplnili kalorie a šli regenerovat hlubokým spánkem.

Sierra Espuna

• délka: 215 km,
• převýšení: 2400 v. m,
• odkaz na výjezd

„Spěchej, bo túra dlouhá.“ Takhle by znělo motto této jízdy. I když si tělo žádalo odpočinek, budíky nás nenechaly spát a začali jsme se chystat brzy ráno. Přesto, když si pět cyklistů potřebuje nachystat věci k jízdě, nasnídat se a udělat lepeňáky, je to doslova bitva o místo v kuchyňce.

Tehdy mě psychika jemně opustila, protože jsem věděla, že máme na 5 lidí už jen jednu duši.

Počasí se naštěstí uklidnilo a na tuto těžkou trasu nám byl dopřán relativně klidný vítr (odpoledne 20 km/h) a sluníčko. Vyrazili jsme z domova 8:15 s vysokými očekáváními na výhledy. Čekalo nás totiž pohoří Sierra Espuna. Začátek jízdy jsme měli podobný, jako když jsme se vraceli první den, a tak to pro nás nebylo nic nového. V Las Palas, za Cartagenou, se k nám připojili další dva cyklisté, můj kolega ze Španělska a jeho kamarád. Dostali jsme tak závan čerstvých nohou a tempo se jemně zvýšilo.

Rychle nám všem došel cukr a kofein v krvi a tak jsme Španělům začali říkat o espresso. Zastavili jsme se na kávu v lokálním podniku v Los Cantareros a pokračovali jsme dále ve směru do Sierra Espuna. Silnice nebyly ideální, potřebovaly by trochu lásky od silničářů, ale nebylo to nic, co by silniční kolo nezvládlo (hlavně když se předtím díváte na závod Paris-Roubaix).

Ve městě Totana se na nás začalo lepit takzvané una mala racha - neštěstí. Kamarádce Simě se vybila přehazovačka (pozdravuji všechny, co jezdí na mechanice), ale naštěstí jsme našli bike shop otevřený i ve sváteční den, ve kterém nám přehazovačku nabili. My jsme mezitím vykoupili jejich zásoby funkčních tyčinek, elektrolytů a doplnili jsme cukry.

Ovšem hned na to, jak jsme se rozjeli, jsem zjistila, že na předním kole mám defekt. Ten mi kluci rychle pomohli opravit. Doplnila jsem ještě zásobu duše pro klidnou duši a pokračovali jsme v cestě do nádherného parku. Garminy hlásily dlouhé stoupání (15,7 km) s téměř 1000metrovým převýšením. Takové mám nejraději. Před námi se rýsovaly nádherné výhledy na park, krásné aleje a vrchy.


Vrchol klikané trasy byl na Mirador del Collado Bermejo, ovšem tehdy přišla další marošovina a pokračovali jsme v cestě ještě ze 4 km s extra převýšením 400 metrů směrem na vojenské území EVA 13, na kterém se rýsovala budova podobná Malému Slavínu.

Kolem nás nebyl vyšší vrch a výhledy byly luxusní. Cestou zpátky dolů na Mirador jsem zjistila, že mám další defekt a kamarád Miňo taky. Tehdy mě psychika jemně opustila, protože jsem věděla, že máme na 5 lidí už jen jednu duši.


Čekal nás opravdu klikatý sjezd, během kterého jsem stále kontrolovala, jestli nemám další defekt, byla jsem už paranoidní. Cesta byla úzká a jemně nebezpečná, protože nikdy nevíte, kdy vám ze zatáčky vyletí auto.


Po sjezdu jsme opět začali cítit nedostatek vitamínu K (kofein). Zastavili jsme se proto na kávu ve městě Alhama de Murcia. A tady přišel další úder. Maroš zahlásil, že domů to máme ještě 90 km. Tehdy se mi protočily oči. Neměla jsem svůj den a podepsaly se na mně i dřívější náročné jízdy v boji s větrem. Po strávení této informace mi vyhládlo a zastavili jsme se ještě na benzínce, kde jsem najednou vdechla 100gramové balení chipsů.

Všichni jsme z doléhající únavy usoudili, že cyklistika je nezdravý sport a pokračovali jsme dál. Tentokrát však zadarmo, s větrem v zádech. To ocenilo i mé jemně bolavé koleno, kterému se nelíbilo, že nemám své kolo.

Většinu cesty až po pobřeží jsme jeli po takzvané Via de servicio, což jsou cesty vedle větší cesty, které jsou ideální pro kola. Byl to opravdu boj s časem. Nechtěli jsme přijet domů za tmy a jakmile jsme odbočili na naši ulici, Garmin se mi přepnul na tmavý mód, což znamená, že zapadlo slunce. Ideální načasování.

S indikátorem Body Battery na hodinkách Garmin v hodnotě 5 jsme usínali s tím, že den na to nás čeká už jen lehké vyjetí.

La Manga

• délka: 45 km,
• převýšení: 150 v. m,
• odkaz na výjezd

La Manga je písčina se začátkem od Cabo de Palos. Je přibližně 21 km dlouhá a na šířku v průměru dosahuje desítek metrů. Španělsky můžete najít název také La Manga de Mar Menor – ve volném překladu Písčina malého moře.


Umím si představit, že během sezóny bych na La Mange určitě nechtěla být, protože všude byly samé turistické apartmány a resorty. Během dubna to však bylo příjemné a počet turistů byl přijatelný.

Přes poloostrov vede také cyklotrasa, na které máte označen každý kilometr surfem, kde byla napsána vzdálenost a informace o tom, co můžete na La Mange vidět.


My jsme si La Mangu vytočili už jen v „zóně nula“, doplnili kalorie smaženými churros con chocolate a vypili přepraženou španělskou kávu.

Shrnutí

Když se pokusím odosobnit od počasí první dva dny, které jsme tam byli, tak to opravdu byla nádherná lokalita pro jízdu na kole. Během Velikonoc nás netrápil nával turistů, teploty byly tak akorát (15 až 25 stupňů) a prostředí nádherné. Apartmánový komplex, ve kterém jsme bydleli, byl klidný, s přístupem na pláž a na promenádu.

Ocenila jsem i možnost plánování různorodých tras podle levelu energie – rovinaté pro odpočinkovější dny a hornaté pro náročnější tréninky. A proto tuto lokalitu doporučuji všemi deseti.