Z Chorvatska do Brna nadvakrát (2/2)
Druhá část reportu o cyklistické cestě Honzy Šmikmátora z dovolené v Chorvatsku do Brna. Podařilo se mu dojet 900 kilometrů za 2 etapy?
První část cesty z chorvatského ostrova Murter najdeš v tomto článku. Skončili jsme v městečku Žalec, hlavním slovinském městě chmele. Odtamtud tedy pokračuju na Celje, které je se svými necelými 40 000 obyvateli 3. největším městem Slovinska. Vida, tak to zvládnu v rámci svého průjezdu Slovinskem navštívit kompletní trojku místních největších sídel!To nejlepší nakopec. Ehm, tedy nakonec
Přejedu přes kopec, ve kterém mě předjedou dva žiletkáři na dvou nebo tříhodinovým švihu. Nojo, kluci, zaháknul bych se a svezl chvilku s váma, kdybych chtěl, ale… nechce se mi, strašně se mi nechce! Jsem na cestě od včerejšího poledne, to znamená už asi 17 hodin.Za kopcem mě čeká pohled na Hobitín! Stavení rozesetá po zelených kopečcích, všechno to v podvečerním světle vypadá pitoreskně. Kdyby tady ze zatáčky vyběhl mladý pán Frodo a zakřičel na mě, že jedu pozdě, ani bych se nedivil. Navíc bych mu dal za pravdu – podle původního plánu jsem touhle dobou už chtěl být v cíli. A zatím mám před sebou ještě minimálně tři hodinky šlapání.
Ale jakého šlapání! Dostávám se do kraje krátkých, ale o to prudších kopců. Deset procent nahoru, deset procent dolů. To celé krát 5 na 20 kilometrech. Do Mariboru, odkud už je to kousek a navíc popaměti, je to prostě ještě pořádnej kus poctivé nožní práce. Levá, pravá, makej, vole.
Ráno jsem jak rybička – stejně jako tento vodní tvor necítím nohy.
Poslední zastávku dělám ve Slovenské Bistrici, je pozdě, tak se nezalamuju s hledáním supermarketu a jdu na jistotku na benzinku. Cola, minerálka, čokoládová tyčinka. Do cíle už je to necelých 50 km, najím se tam, tak žádný zbytečný zdržování. Maximum tekutin do sebe a do bidonu, zbytek na záda, už to mám nacvičený. A hurá přes další krátký, ale prudký kopce do Mariboru.
Hraniční kontrola: Kde máš světlo?
A už se to blíží, už je to na dohled. Maribor je 2. největší slovinské město, takže takové slovinské Brno. Hezké, ale jinak ve všem druhé. Průjezd je celkem svižný, zamotám se jen párkrát. Nejvíc při výjezdu z města, kdy jsem málem vjel na dálnici. Ale už je to všechno v pohodě, už mířím k rakouské hranici.Po cestě potkám kolegu silničního cyklistu, jak šlape po svých s prázdným kolem. Obvykle v takových situacích zastavuju a pomáhám, ale teď ho nemilosrdně míjím – sorry, brácho, je už dost pozdě, já mám v nohách víc než půl tisíce kiláků a chci to stihnout dojet, než se setmí.
Drtím kiláky a jedu jak splašenej. Už jsem na hranicích v Šentilju a přijíždím k rakouské hraniční kontrole. V kukani sedí policajt a hudrá, že nemám přední světlo. Má pravdu, nechtělo se mi vytahovat, připevňovat a zapojovat. Říkám mu, že jsem za deset minut doma (a mluvím pravdu), chlapík mávne rukou, jakože teda ať jedu. Ještě jedna zastávka, vyfotit se u zeleného štýrského srdce a pak už vzhůru do kopců nad Spielfeldem, kde se nachází moje dnešní postel.
Má zatím nejdelší etapa měří téměř 553 km s 5655 nastoupanými metry a čistým časem jízdy 23 hodin, 56 minut a 30 sekund. Čeká mě sprcha, postel a vychlazená plznička – stejně nemám moc chuť k jídlu.
Etapa druhá: ze Štýrska do Brna
Probudím se po nějakých šesti hodinách spánku a jsem jak rybička – stejně jako tento vodní tvor necítím nohy. Né, sranda, vnímám nohy všemi smysly (kromě chuti). Tak dneska mě dovezete do Brna, jo? Loučím se s milými hostiteli Zdeňkou a Milanem a nakládám kolo do auta k Petrovi, který mě popoveze prvních asi 30 km k našemu nepojízdnýmu autu, kvůli kterýmu se do svýho dalšího cyklodobrodružství můžu zakousnout. Ještě než mě Petr propustí, nabídne mi spoustu sacharidů (aka snídaně) a namíchá do bidonu ionťák. Díky za vše, Péťo!U auta se převlíkám do dresu Domestiků, abych „v tom nejel sám“, schovávám klíč, aby si ho domluvenej chlápek z odtahovky mohl odemknout, a vyrážím po vzoru Cimrmanů – směr sever! Ze startovního Leibnitzu (kousek jižně od Grazu) to do Brna mám srandovních 350 km – srandovních ve srovnání s pondělně-úterní etapou, o které jste si mohli přečíst v prvním díle. Čeká mě první půlka kopcovitá až horská a druhá půlka placka s pár kopečkama až do Brna.
Vzhledem k tomu, že oproti plánu vyrážím výrazně později, vypadá to na brzký ranní dojezd místo plánovaného pozdně večerního. No a co – plán je jenom myšlenka na perfektní průběh, kterou musí prověřit realita. Stejně jako včera je pořádný vedro. Naštěstí trasa brzy uhýbá ze silnice a cyklostezka mě přivede mezi stromy – hele, dokonce doprostřed golfového hřiště! Naštěstí mě nikdo z hráčů netrefí.
Dojíst včerejší etapu…
I po vydatné a pozdní snídani cítím ještě potřebu se něčím dojíst, tak jen o půlhodinku později zastavuju u supermarketu a kupuju si obloženou bagetu, dva kornspitze a balíček štýrského špeku. No co, kdyžtak si něco hodím na záda a dojím si to později. Hmmm, nebo taky ne. Zmizí to ve mně jak stokilová tchýně v bažině. Na záda si tak hážu jen prázdný igeliťák od kornspitzů. Detail, který se o 16 hodin později ukáže jako velmi významný…Vedro a kopce jsou dost protivná kombinace, a když k tomu připočtu únavu z předešlého dne, je mi jasný, že dneska se žádný rekordy trhat nebudou. Snažím se kochat okolní krajinou. Jak zpívá Michal Tučný – kam se člověk podívá, všude je samý okolí. A tady ve Štýrsku je to dost malebný.
Trasu mi Mapy.cz vybraly opět pestrou, kdekoli jde sjet z hlavní silnice a pustit to po úzké asfaltce lesem, jdu do toho. Už je odpoledne, tak si do ucha pouštím přímý přenos 11. etapy Tour de France – je to ta horská z Massif Central neboli Francouzského středohoří, která vejde do dějin cyklistiky, když Jonas dojel Tadeje, v cíli ho přespurtoval a následně při rozhovoru ukázal, že i on má emoce. Nádherný souboj (a to jsem tým Tadej!).
Někdy kolem páté odpoledne se začne hlásit trávicí trakt. Sakryš, budu muset dříve či později udělat zastávku a odlehčit si. Kombinace „málo jídla včera a hodně jídla dnes dopoledne“ se hlásí o slovo. Omlouvám se za tuto zmínku všem útlocitnějším povahám, ale i fyzické potřeby patří k životu dálkového cyklisty, a když to na vás přijde, je to problém, který je potřeba řešit.
Štýrská pizza
Jsem zrovna ve vesničce Friedberg těsně u hranice spolkových zemí Štýrsko a Dolní Rakousko. Časomíra ukazuje asi půl šesté odpoledne. Tak jo, tak tady zastavím, spojím příjemné s užitečným, něco zobnu, použiju WC a pojedu dál. Udělám si to hezčí než včera! Už nějakou dobu se rozhlížím po nějaké sympatické hospodě a vtom uvidím šipku s nápisem Pizzerie Gruber. No proč ne?Dávám se směrem, který šipka ukazuje (je to samozřejmě do kopce) a pak vidím po pravé straně kryté parkovišťátko a za ním schody na travnatou zahrádku s několika stoly. To vypadá útulně… akorát tam nikdo není! Což u hospody není nikdy úplně dobré znamení. Ale nechce se mi nic hledat, je to tam hezký, tak sesedám a i s kolem vstupuju na zahrádku. U jednoho stolku tam sedí starší chlápek a pokuřuje. „Hallo!“ zdraví jako první a přikyvuje, jakože klidně si sem to kolo vezmi. Zatímco parkuju, típe cigáro a mizí vevnitř. Aha, takže asi kuchař.
Jen co se posadím, přichází taková příjemná babička a nese menu. Dávám pivo a rozhodnu se podívat do karty. Hmm, nějaký předkrmy a pak samá pizza. No dobře, tak si nějakou vyberu, když tady nemají nic jinýho. Najednou mi oko padne na položku s názvem Štýrská pizza. Hergot, to by asi šlo! Před měsícem jsem byl týden vypomáhat ve štýrském Buschenschanku (občerstvení při vinařství). Ano, je to přesně to místo, kde jsem dnes nocoval. (Mimochodem jsem cestoval taky na kole, zápisky si můžete přečíst na mé Stravě – cesta tam a cesta zpět.)
Pak se ale přece jen ohlídnu a vidím, jak do kopců za Vídní mlátí jeden blesk za druhým.Díky tomu mám o typických štýrských surovinách povědomí. Je to především bůček, uzené, obrovské (a obrovsky chutné) fazole Käferbohnen, křen a samozřejmě dýňový olej. Ten se tady dává úplně do všeho, dokonce jsem vyzkoušel i zmrzlinu s dýňovým olejem (vypadala podobně jako pistáciová a chutnala báječně). Tak když pizzu, tak jedině tuhle!
Zatímco čekám na objednávku, začínají se plnit i ostatní stoly. Takže nějaké renomé tohleto místo přece jen má. Pizzu samotnou bych hodnotil spíš jako „zajímavý gastronomický zážitek“ než jako „nebe v hubě“, ale dostal jsem víceméně to, co jsem čekal, takže žádné zklamání.
Po cestě na WC jsem si prohlédl i sklepy téhleté rodinné hospůdky a utvrdilo mě to v přesvědčení, že Pizzerie Gruber otevřela tak před 40 lety, když byli její současní provozovatelé ještě mladí, a že z ní žijí dodnes. Moc se mi tohleto místo líbilo pro svou autenticitu – žádný posh pozlátko ani hra na vysokou gastronomii. Prostě vesnická pizzerka. Takový podniky miluju a děkuju svému zažívacímu traktu, že mě zastavil na pravém místě.
Odpoledne už dost pokročilo, tak je potřeba hejbnout zase kostrou. K nejvyššímu bodu dnešní etapy mi pořád nějakých 300 výškových metrů zbývá. Z Friedbergu se šlape dost ostře a navíc po kostkách! Milé Štýrsko, díky za tohle rozloučení! A snad brzy naviděnou.
Highway to Höll
Na vrcholu kopce, teď už tedy v Dolním Rakousku, projíždím stařičkým zimním střediskem Mönichkirchen. Je to tu nádherně zašlé, evidentně to tu pamatuje lepší časy, ale ty budovy jsou krásné. A pak už padám z kopce do údolí. Ten sjezd po úzké silničce mi zkazí auto, jehož řidič jede až příliš opatrně a tím mě brzdí v rozletu.I když na chvilku zastavím a dám mu náskok, jsem záhy zase nalepenej na kufru tohohle malýho červenýho autíčka. Pustit mě nechce, zrychlit taky ne. Předjíždím ho až dole v údolí, rozšlapu to tak, že se cítím jako Jasper Philipsen na konci spurtu, a nechávám opatrného řidiče za sebou. OK, za tohle bych prosil zelený dres.
Tak, kopce jsou za mnou. Čeká mě ještě pár kilometrů z mírného kopce a pak nekonečná rovina. Profil se začne vlnit až za Vídní. No ale tak to aspoň pošlape. Míjím vesnici Höll, která mě inspiruje k popěvku „I'm on a highway to Höll“. Hned si klasiku od AC/DC pouštím do ucha, chechtám se a šlapu. Nejdřív kličkuju po cyklostezkách mezi vesničkama, ale v Seebenstienu najíždím na státní a už to jede.
Silnice je rovná jak pravítko až do Wiener Neustadt. Pro tohle město mám slabost, protože jsem sem na začátku devadesátých let jezdíval za otcem, který tu tehdy jako emigrant žil. Na chvilku mě napadne, že bych se zajel podívat na jeho bývalý dům v Plankengasse, ale je dost pozdě. Tak zastavuju na benzince, dokupuju obvyklý kombo cola a minerálka, k tomu si dám i pivko a pak zase rychle dál.
Už se setmělo a začíná foukat dost nepříjemnej nárazovej vítr. Jsem na placce a stromů tu moc není, tak se není úplně kam schovat před větrem. "No nic, budeš to muset vydržet", říkám si a začínám ignorovat navigaci. Napojím se na silnici 17, která vede až do Vídně, a umiňuju si, že na ní zůstanu. Je večer, provoz není silnej, já svítím vepředu a blikám vzadu, tak kašlu na nějaký cyklostezky a jedu přímo!
Přes Vídeň za nosem!
Zastavuje mě až značka „Zákaz vjezdu cyklistů“ někde u Wiener Neudorf, což už je de facto předměstí Vídně. Sjíždím na cyklostezku, abych o 400 metrů dál zase vjel na silnici. Hmm, jako fakt byla tahle šikana nutná? No počkejte, to si budu pamatovat. A rozhodnu se ve Vídni řídit ne podle navigace, ale podle intuice. Vloni mi průjezd Vídní trval hodinu a půl, dneska to chci stihnout za co nejkratší čas. Takže se nenechám posílat na cyklostezky, ale jedu po silnicích. Je skoro půlnoc a provoz je na Vídeň minimální, tak co už!Není důležitý, KDY jsi dojel, ale ŽE jsi dojel.Jedu a strašně si tuhle svou „Anarchy in Vienna“ užívám. Nevšímám si ani zákazů vjezdu, ani rozkopaných ulic, chvilku jedu po cyklostezce na chodníku (samozřejmě pomalu a s respektem k chodcům, jako vždycky, žejo). Když se dostanu k Dunaji, fotím si kolo v Prátru, podle mapy koriguju trasu (musím o jeden most proti proudu) a jedu dál. Když vyjíždím z Vídně, koukám na čas a je to přesně 75 minut. Takže o čtvrt hodiny rychlejší? Popravdě jsem čekal, že to zvládnu líp, ale nestěžuju si. Je chvilku před 1. hodinou ranní a mě čeká opět nepřerušovaná jízda.
Azyl v Gaweinstalu
Vítr neslábne, ale fouká mi teď většinou do zad. Vnímám světlo zezadu a říkám si nojo, to svítí noční Vídeň. Pak se ale přece jen ohlídnu a vidím, jak do kopců za Vídní mlátí jeden blesk za druhým. Když kouknu na jihovýchod, vidím, že nad (Malou) Fatrou sa tiež blyská. A do třetice všeho zlého se čerti žení i na západním obzoru.Chvilku si říkám, že to možná bude jen noční blýskavice bez deště, ale pak, ve vesničce Gaweinstal, kouknu na radar. A vidím, že je nejvyšší čas se schovat. Do 10 minut je tu bouřka jako kráva!
Jsou 2 hodiny po půlnoci a já zalízám i s kolem do průjezdu domu nedaleko centra městečka. Řádění živlů tak sleduju pěkně ze sucha. Vítr sílí a déšť bičuje vyprahlý asfalt. Za chvilku po silnici teče řeka. Chvilku sázím na Instagram storička a pak už jen sedím, snažím se dřímat, každých 5 minut kontroluju radar, ale tohle teda vypadá na dlouho. Nenadávám si za to, že jsem nevyjel dřív, tady tahle coby kdyby nemají smysl.
Jak se noční čekání prodlužuje, pokukuju i po projíždějících autech a odhodlávám se k tomu, že vylezu, na některé mávnu a zkusím se domluvit, aby mě hodili aspoň někam k hranicím – tam bych už aspoň mohl dojet do Břeclavi na vlak do Brna. Ale nakonec jsem se neodhodlal, tak sedím a pospávám. Do Brna mi zbývá necelá stovka kilometrů a mě tady déšť uvěznil jak komunisti Miladu Horákovou. Sakra, tak co teď? Nezbývá než čekat.
Někdy kolem 3:45 už je déšť pryč a silnice pomalu usychá. Na cestu mokrem se mi nechce (vedle diskomfortu) i z jednoho praktického důvodu. Na zádech vláčím několik nabíječek a dalších elektrických zařízení a pytel, ve kterým to vezu, rozhodně není vodotěsnej. Zkušeností s navhlhnutím elektroniky mám díky svému celoročnímu ježdění až nepříjemně mnoho a to mě drží zpátky.
Když vidím, že je déšť pryč, ale silnice má do suchého stavu ještě daleko, dívám se do pytle, jestli bych ty elektrověci nemohl do něčeho zabalit a tím je uchránit před navlhnutím a korozí. A tehdy spatřím… ano, igeliťák od kornspitzů z (už včerejšího) dopoledne! No hurá, tak ten má teď cenu zlata! Balím elektroniku do pytlíku, dělám uzel a vyrážím na vlhkou silnici.
Jede to, sem tam to začvachtá, ale jinak je to suchá jízda, hurá! Takhle to půjde ne do Břeclavi, ale až do Brna. Nedojedu sice ani pozdě v noci, ani časně ráno, ale kdo by po dvouhodinovým záseku počítal minuty? Není důležitý, KDY jsi dojel, ale ŽE jsi dojel. Tyhlety myšlenky mi jedou hlavou, zatímco se blížím k českým hranicím.
Projet Poysdorf, vyšlapat kopec, najet ze staré silnice číslo 7 na staronový úsek, kde naštěstí teď ráno není velký provoz, sjet z kruháče včas na Drasenhofen, poprvé spatřit pomalu se probouzející Mikulov, projet Drasenhofenem… a je to tu, jsem v Česku. Tedy správněji na Moravě. Ani ne před 48 hodinami jsem ve Slovinsku projížděl vesnicí Morava!
Snídaně v Penny
Zbytek cesty se odehrál v poklidném, snad až trochu nudném duchu, mám to z Mikulova do Brna projetý, takže je to už popaměti. Vzpomínám, kdy jsem tudy jel naposled při neúspěšném pokusu navštívit během jedné jízdy všechna okresní města Jihomoravského kraje, což je hratelný, ale tehdy se proti mně spikly živly se silničními šotky, kteří mi způsobili hned tři defekty. A nefunkční světlo, které z provozu vyřadil déšť a kroupy, mě donutilo tuhle výzvu s příchodem tmy skrečovat. Povídání o ní najdete taky na mé Stravě.Ještě se stavím na snídani v židlochovickém Penny Marketu. Dorazím tam chvilku před sedmou ranní, takže je tam už fronta lidí, kteří nutně musejí být první na nákupu. Dávám si rohlíky, odměňuju se pařížským salátem a – jak jinak – colou.
V centru Brna potkávám první kamarády a zajedu se symbolicky vyfotit na náměstí Svobody k našemu slavnému BBC orloji. Jsem doma!
Druhá etapa v číslech: 343 km, 15 hodin čistýho času v sedle a skoro 22 hodin celkem včetně přestávek. Průměrná rychlost 22,8 km/h, nastoupáno 2960 metrů.
Link na Stravu je tady.
Momentálně se tu nenacházejí žádné komentáře