Od moře přes 7 zemí najednou (2/2)

Druhá a závěrečná část, ve které Honza Šmikmátor popisuje svou cestu z Chorvatska do Mikulova na jeden zátah.

První část vyprávění (nikoli cesty) skončila v Zagrebu pod Mostem vlasti, kousek od řeky Sávy. Schoval jsem se tam před dešťovou přeháňkou a současně se snažil trochu regenerovat. Na cestě 21 hodin a v nohách něco přes 350 km.

Když je déšť konečně pryč, vytahuju kolo i sebe z úkrytu, stoupám po schodech zpátky na most a hurá pryč! Je skoro půlnoc a z kostela zvon mi noc připomíná… Nejdu se mejt a nezhasínám, co bude dál???

Sakra, včera se mi hlavou honili medvědi a dneska Nedvědi? Abych to zlomil, pouštím si Mňágu a zařazuju klidné a udržitelné noční dupací tempo. Pohled na radar říká, že v noci možná ještě nějaká přeháňka přijde, ale není to nic proti právě začínajícímu pondělnímu dni – tam se rýsuje opravdový problém v podobě několikahodinové bouřky v západním Maďarsku, kterým budu projíždět. Problémy ale budu řešit, až nastanou, pročež teď nechávám Zagreb za zády a ujíždím směr Varaždín a dále ku hranicím se Slovinskem.

Další cedule do sbírky

Snad každý člověk na světě má nějakou libůstku, privátní radost, guilty pleasure nebo jakkoli jinak tomu budete říkat. Kdo znáte Zelenkův film Knoflíkáři, víte, o čem mluvím. Mou úchylkou je sbírání vtipnejch cedulí, především v podobě názvů obcí a měst. Ale protože a) jezdím na kole, b) nechci se dostat do křížku se zákonem a c) nevím, kam bych to ve svém 1+KK bytě všechno proboha dával, sbírám ty cedule jen do foťáku.

Ve sbírce mám třeba:

• rakouský Pachfurth (když někomu od výrazného aroma nepomůže ani opakované mytí),
• rovněž rakouský Heufurth (co odpovíte člověku, který vás pozdraví už popáté ten stejný den),
• moravskú Holubí Zhoř (místo, kde Filipa Topola ze Psích vojáků pravděpodobně napadl název pro album Hořící holubi),
• český Potvorov, slovinská Mrtvice,
• chorvatský Kalić (označení člověka, který hodně kalí),
• slovinský Sladki Vrh (když se vám udělá šoufl poté, co sníte na narozeninové oslavě dort),
• české Drahobudice (tam by mohly být předvolební meetingy všech stran, které straší zvýšením cen), Podkozí, Chobot atakdále atakpodobně.

Ostatně máte-li tip na nějakou zajímavou obec, napište mi do komentářů, ty nejlepší si zařadím na seznam budoucích cílů (pokud se tam dá dojet na kole z Mikulova za nějaký aspoň trochu rozumný čas).

Speciální oddělení v téhle mé sbírce zaujímají místa, která jsou v češtině nadávkami, lidovými označeními pohlavních orgánů a podobně. Pro ulovení těchto skvostů jsem schopen a ochoten si na svých cestách i významněji zajet, jen abych je dostal.

Třeba pro vyfocení své bývalé profilovky na Facebooku jsem si do slovinské vesničky Šulinci zajel asi 50 km. Ve stejné přihrádce mám i fotku z Klagenfurthu, kde jsem se zvěčnil před rakouským klenotnictvím Schullin.

No a teď, uprostřed druhé noci, na mě při jednom koukání do mapy vykoukla vesnice, která mou sbírku krásně doplní, a bude mě to stát jen pár kiláků navíc. A teda taky jedno krátké, ale zato 10% stoupání.

Podle chorvatské Wikipedie žije tady ve vesničce Šulinec necelá dvoustovka obyvatel ve zhruba 50 domech. Já sem dorážím asi 20 minut po půlnoci. Už je pondělí. Cvakám několik fotek. Ještě netuším, že jedna z nich mě na konci mé cesty zachrání.


I teď se občas dostanu do sporu s navigací, která má semo tamo tendenci poslat mě na nějakou málo frekventovanou objížďku, místo aby mě držela na hlavní silnici a nejkratší trajektorii. Přes den bych se jí možná nedivil, ale teď v noci je ideální jet právě po větších silnicích (klidně ekvivalentech pro naše silnice 1. třídy), protože na nich nikdo není.

Pamatuju si hlavně na jeden kopec, kterej mi navigace nadělila a kterej teda vůbec nebyl nutnej, ale už se mi nechtělo vracet. Po téhle zkušenosti už jsem si řekl, že tetu z navigace neposlouchám a že jedu po hlavní, ať si mele, co chce.

Varaždínem projíždím někdy kolem půl čtvrté ráno, v Čakovci jsem o necelou hodinu později. Jde o poslední dvě větší města v Chorvatsku. Ještě jednou mě zastaví dešťová přeháňka, ale jsem zrovna v nějaké vesničce, kde mají kavárnu s krytou zahrádkou. Vjedu tam i s kolem, sednu si do proutěného křesílka a na chviličku se snažím zavřít oči. Po necelé půlhodince jsou kapky zase pryč a já můžu pokračovat k hranicím.

Konečně hranice

Do Slovinska vjíždím po mostě přes řeku Muru chvilku před pátou ranní. Už je světlo, je to moje druhé ráno na cestě. Začíná radostná část dne, na jehož konci bych měl být doma. Od startu mám 460 km, do cíle 360. To se dá v dobrých podmínkách v pohodě ujet, navíc po cestě nemám žádné vysoké kopce. Jenom to počasí mi dělá vrásky pod čepicí…


Slovinskem prolítnu, je to asi jen 10 kilometrů, za půl hodinky jsem venku i se zastávkou na doplnění bidonů u pítka v Lendavě. Ale bylo nutné to tu navštívit. Nejen proto, že je to třetí země ze sedmi, ale taky proto, že se dnes jede třetí etapa Tour de France a je potřeba popřát hodně štěstí Tadejovi.

Přejezd do Maďarska bez problému. Pomalu se ozývá hlad, musím najít obchod, ale ještě je brzo, máme chvilku po půl šesté ráno, to ještě nebude nic otevřenýho. Po krásné nové cyklostezce vedoucí kolem úzké rozbité silnice jedu do městečka Lenti, které je na počet obyvatel velké skoro stejně jako náš Mikulov.

Hledám obchod a nacházím Interspar, kterej má otevřeno už od 6, tak paráda. Tak na co máme tentokrát chuť? Hmm, rohlíky, ty vypadají moc dobře. A něco k nim. Jsem v zemi salámů, tak kromě šunky beru i paprikáš. A samozřejmě kombo RedBull + Cola!

Deset, dvacet, třicet, už j(e)du!

Stáčím se z východního směru opět na sever. Na trase mám Szombathely a dalších padesát nevyslovitelných měst a vesnic a za nimi Rakousko. S cyklostezkami je to podobné jako u nás v Česku – někde vede podél silnice krásná nová cyklostezka, která najednou zničehonic zmizí, někde jedu po relativně frekventované silnici s téměř nulovou krajnicí.

Asi tak necelou hodinku po snídani na sobě začínám cítit, že nemám řízení pevně v rukou. Jedu zrovna po silnici a kolem mě sviští slovinské kamiony tak zlověstně, jako by jejich řidiči cyklistiku nejenže nesledovali, ale snad měli na cyklisty přímo spadeno. Možná to bylo i bočním větrem zleva a asi poprvé na cestě vlivem únavy, že jsem si řekl „Takhle to dál nej(e)de!“ a odbočil jsem při nejbližší možné příležitosti ze silnice do luk a polí.

Na kraji lesíka jsem pohodil kolo, rozvalil se na mez a dal si poctivých ne dvacet, ale hned třicet. Pak, osvěžen na těle i na duchu, se vydávám dál. Zadek i nohy cítím sice úplně stejně jako předtím, ale pocit nejistoty s udržením se v jedné lajně je pryč. No tak hurá.

Chvilkama koukám na radar, protože velké mraky od západu se blíží nezadržitelně jako Jasper Philipsen do cíle první etapy Tour de France. Koketuju s myšlenkou, že budu mávat na dodávky a karavany s českými značkami, třeba by mě někdo z krajanů i s kolem svezl! Ale nakonec se k tomu nedohecuju a šlapu dál.

Terén je zvlněný, ale žádný velký vraždy tu nejsou. Vysílám aspoň signál na Facebook, jestli někdo z přátel nejede zrovna z Maďarska a nemá místo v autě. Jako návnadu na zvýšení dosahu používám nedávno vyfocené selfíčko ze Šulince.

Ch*ije a ch*ije

První kapky na mě a na silnici začnou padat kousek před vesnicí Nádasd. Schoval jsem se v dřevěné autobusové zastávce, ve které si v rohu ulevil nějakej pes (doufám, že to byl pes) a pozoruju střídavě vývoj na radaru a situaci venku. Jdu dokonce zkontrolovat i jízdní řád, ale první autobus bude projíždět za dvě a půl hodiny.

Tak co teď? Tady se mi nechce zůstávat moc dlouho – nejen kvůli tomu psímu nadělení, ale hlavně proto, že tu nic není. Ani jídlo, ani pití, ani záchod, ani… prostě vůbec nic!

Čekám a kapky bubnují na střechu. Čas odkapává pomalu jako Dalího roztékající se hodiny. Sedím čtvrt hodiny, půl hodiny,... Pak najednou vidím, že to přestává a že i na radaru to vypadá, že teď asi čtvrt hodinky nebudou padat ani trakaře, ani motyky. Tak to je ovšem šance se kousek posunout a vylepšit postavení!

Když nejsi v pohodě s tím, že jsi na cestě, ať je jakákoli, měl by ses otočit a vybodnout se na to.

Sedm kiláků ode mě se nachází vlaková stanice ve městě Körmend. Kdybych se tam dostal, už se s tím dá pracovat. I když bude lejt jako z konve, vlakem se můžu posunout blíž domovině, zkrátit si cestu, kterou kvůli slejváku s bouřkou nemůžu absolvovat kolmo, a dostat se tak včas do práce. Prostě tohle 15 minutový okno mezi dešti je odpověď a řešení.

Děkuju místní bohyni počasí, která by se mohla jmenovat třeba Dőzstyová vűla, a beru kramle. Naštěstí je skoro celých těch 7 kilometrů po rovině nebo z kopce, takže jsem vodu schytal jen zespoda, od silnice.

Dojíždím v Körmendu k nádraží s vítězoslavným pocitem. Tak, a teď se uvidí, co dál. Obloha na severozápadě vyhlíží zlověstně, vítr sílí, bouře se žene, tak se jdu schovat i s kolem do nádražní budovy. Nejdřív si dám kafe a nějakej snack v místním bistru (nakonec volím pizzu) a pak se podívám, jaké jsou mé možnosti.


Uspokojen po nutriční stránce zkoumám jízdní řád, který bliká na obrazovce. Vlaky jezdí buď na jihozápad na maďarsko-rakouskou hranici do Szentgotthárd (asi původně St. Gotthard, to teda rozhodně není můj směr), nebo do Šoproně.

Do Šoproně? Ale tož preboha, to by přece šlo! Když ve 13 nastoupím na vlak, budu ve 14 v Šoproni, mezitím snad přestane lejt a mě bude čekat posledních příjemnejch 160 kilometrů Rakouskem, Slovenskem, pak znovu chvilku Rakouskem do Česka. „Teda Šmikmátore, dobřes to vymyslel!“ chválím se, protože znáš to – nikdo tě tak dobře a od srdíčka nepochválí jako ty sám. Kupuju lístek online přes mobil, nám autistům to vyhovuje, že nemusíme s nikým mluvit. Zvlášť v Maďarsku, tyvole!

Mimochodem, znáte ten fór, jak se Bůh rozhodne, že při stavbě Babylónské věže zmate lidem jazyky? Tak si tam rozdělá takovej stoleček, rozloží na něj evidenční knihu a řekne všem, ať si stoupnou do fronty. Lidi za ním chodí jeden po druhým a Bůh se jich vždy zeptá: „Odkud jsi?“ A první člověk řekne: „Já jsem, Pane Bože, z Anglie.“ A Bůh řekne „Tak ty budeš mluvit anglicky. Další!“
„Odkud jsi?“
„Já jsem, Pane Bože, ze Španělska.“
„No tak budeš mluvit španělsky! Další!“

No a takhle to jde celej boží den, fronta je pořád nekonečná, Bůh už se proklíná za to, že se do toho pustil, a nemůže se dočkat, až to skončí. A pak konečně přijde na řadu poslední člověk. Bůh už toho má fakt plný sandály, tak vyštěkne: „No tak odkud jsi ty?“ „Já jsem, Pane Bože, z Maďarska,“ odvětí ten nešťastník. A Bůh mu na to řekne: „A víš ty co? Na tebe já už kašlu, ty si mluv, jak chceš!“

A protože vím, že v Maďarsku angličtina zrovna moc nefrčí a němčina nepatří k mým úplně silným stránkám, klikám si pěkně online lístek, libuju si, jak to do Šoproně i s kolem stojí asi 135 korun, takže docela ceny jako u nás, a těším se, až ten vláček zapíská. Teda ať klidně nepíská, ale hlavně ať už je tu!

Pobyt na nádraží jsem si chtěl zpestřit návštěvou místního drážního WC (tohle označení se kupodivu používá i v Maďarsku), ale bohužel tam je vstup na forintové mince a já jsem úplně forintless. Marně hážu do otvoru všelijaké euromince, dveře od maďarskýho hajzlíku mi nespolknou ani jednu. Ale mé potřeby nejsou ani tak velké, ani tak urputné, aby mě nutily hledat řešení stůj co stůj, tak tuhle radost oželím.

Magyár express

Konečně je tu vlak. Hledám dveře, které by byly označeny symbolem kola. Nacházím je až v zadní části vlaku, tak tam poslušně nastupuju. Mám radost. Venku stále i po dvou hodinách prší, ale já se teď svezu někam, kde možná už dopršelo, a hlavně to budu mít o 90 kilometrů blíž domů!

Místo k sezení tu není a navíc není volnej ani hák na kolo, protože nějakej místní döbrák si tu dal svoje elektrokolo přes všechny stojany. Úplně stejně parkují vozy BMW na místech pro invalidy. Ale mně to vůbec nevadí, jsem šťastnej, že jsem po několikahodinovým čekání zase na cestě.

Jedu si jedu, kochám se pohledem na krajinu skrápěnou slábnoucím deštěm, která ubíhá poněkud rychleji než v uplynulých 30 hodinách. Za hodinku budu v Šoproni a začne poslední fáze mé triumfální a rekordní jízdy přes 7 zemí.

Copa to tady máme za stanici? Aha, Szombathely. Týpek s elektrokolem zaparkovanej na prasáka vystupuje, tak mu vesele mávám a věším si Nigiru pěkně předpisově na hák. Konečně si můžu sednout! Dělám si pohodlí, mussetku s počítačem a dalšími maličkostmi hážu do police nad hlavu, zapínám do vlakové zásuvky powerbanku a těším se na další cestu.

Vlaku to trvá dobrých deset minut, než se rozjede… ale opačným směrem, než jsem čekal. Nevím, jestli to má na svědomí přece jen únava, nebo jestli jsem takový flegmatik, protože to se mnou ani nehne. No však co, znám česká nádraží, ve kterých to funguje taky tak – vlak přijede a při odjezdu se rozjede po stejných kolejích, po kterých přijel.

Takhle to mají v Jihlavě a koneckonců i na pražském Wilsoňáku, tak proč by to nemohli mít v Szombathely? Však na tom vlaku bylo všude napsaný Šoproň. Na vlaku, v jízdním řádu i v lístcích všude stálo, že je to přímý spoj. Takže klíd, jo?

Popravčím mého flegmatismu se o pár minut později stává průvodčí, který při kontrole mého jízdního dokladu znervózní a začne něco rychle maďarsky vykládat. Po mé prosbě „Ingliš, plís“ přejde naprosto předvídatelně do němčiny. Identifikuju sloveso aussteigen a je mi jasný, že tenhle vlak mě navzdory všem optimistickým očekáváním do Šoproně nedoveze. Mám na nejbližší zastávce vystoupit a počkat si na další vlak.

Co se to v Szombathely stalo, netuším. Možná do Šoproně pokračovala jen první půlka vlaku a druhá se zase vracela zpátky, ale dává to smysl? Mně jako laikovi vůbec žádný, ale jestli je mezi váma nějaký šotouš, tak si rád v komentářích přečtu, čím by to mohlo být (a ideálně samozřejmě to, co se doopravdy stalo).

Vystupuju na nejbližší zastávce a až ode dveří se v panice vracím zpátky pro mussetku. Málem jsem v maďarským vlaku nechal služební laptop, no tak to by byl bonus navíc. Když vám sem napíšu, jak se to nádraží jmenovalo, možná si polámu prsty, ale co by člověk pro své publikum neudělal… Egyházasrádóc. Jediný pozitivum na celé téhle situaci je, že přestalo pršet! Jinak je výsledek mé cesty vlakem čistej trop.

Zbývá ještě asi patnáct kilometrů, když si všímám, že mi začíná měknout zadní kolo.

Dívám se do mapy, abych zanalyzoval svou situaci. Máme asi 13:30. Z Körmendu jsem se za 3 hodiny (čekání + jízda vlakem tam a – skoro – zase zpátky) posunul k cíli o 10 (slovy deset) kilometrů! Jak říkají Cimrmani: A ztráta času… když chvilku počkáme… Do cíle to tedy nemám 160, ale 240 km. To znamená dojezd ne večer, ale někdy uprostřed noci.

Zatímco sedám na kolo a rozjíždím se směr Szombathely, přemýšlím, že zkusím štěstí s vlakem ještě jednou. Tentokrát ne v Maďarsku, ale o dvě země dále – konkrétně na trase Bratislava–Břeclav. Koukám, kdy jede poslední, a jo, na desátou to na hlavnú vlakovú stanicu v pohodě stíhám. Uspokojen tím, že mám plán, hážu telefon do zadní kapsy dresu a polykám další kilometry.


Copa to tady máme za město? Aha, Szombathely. Už se tomu, že jsem tady před chvilkou byl, směju. Když nejsi v pohodě s tím, že jsi na cestě, ať je jakákoli, měl by ses otočit a vybodnout se na to. A vybodnout se na kolo – to je pro mě nemyslitelný. Takže projíždím docela hezkým, i když upršeným městem.


Už jen nějaký tři hodinky a budu v Rakousku. Projíždím lánem slunečnic a připadám si jak na Tour de France. Počasí se umoudřuje a občas dokonce vykoukne zpoza trhajících se mraků sluníčko. Jedu a jedu a jedu a jedu, furt jedu, je důležitý furt jet.

Exit game, level Bratislava

Napadne mě koupit si lístek do toho posledního vlaku z Bratislavy, aby třeba nebyl jakože už plnej. Naklikávám to za jízdy, ale nějak mě appka nechce pustit, abych si přidal kolo. No dop*dele, že oni tam nemají vagón pro přepravu kol? Tyvole, fakt ne! On je to totiž noční vlak. Mají tam lůžkový vagóny, ale na cyklisty tenhle spoj nemyslí! No tak to je další rána rovnou do vazu.

Vlak odjíždějící v osm večer kola normálně přepravuje, ale ten nestíhám. A hádat se u nočňáku v Blavě na nádraží a dosáhnout akorát toho, že budu na místním nádru nocovat, to po 48 hodinách na cestě fakt ďakujem neprosím.

Nene, teď je ten pravý čas vypálit další záchrannou světlici na sociální sítě. „Nevyzvednete mě někdo v Bratislavě, plííííííís?“ Po nějaké době se opravdu ozývá kamarádka Helena, že pro mě zajede. Mísí se ve mně vděk s takovým tím nepříjemným pocitem, že nedokážu dojet až do cíle a ještě otravuju ochotného bližního svého.

Pískej konec!

Posledních pár hodin jízdy pojďme heslovitě. Přejezd maďarsko-rakouské hranice v místech, kde jsme vloni jeli se starší dcerou z Bratislavy do Vídně okolo Neziderského jezera (přečti si to tady). Zastavuju akorát na hranici, abych dokoukal konec druhé etapy Tour a raduju se z triumfu Mathieu van der Poela.

Poslední občerstvovačka v Bille ve Fraukirchenu. Větrné elektrárny v záři zlaté hodinky před západem slunce. Cyklostezky a další výdobytky vyspělé cyklistické infrastruktury.


Do cíle kousek za slovenskou hranicí mi zbývá ještě asi patnáct kilometrů, když si všímám, že mi začíná měknout zadní kolo. No dopr… už zase? Defekt je ale pomalej, tak se snažím jet. Nebudu, nebudu, prostě nebudu to měnit, pokud to nebude úplně prázdné, jasné?!

V hlavě mi zní hláška Od Luboše, co opravoval traktor Lakatoš: „Nebudu, nebudu to dělat!!!“ Posledních deset kiláků si dávám ze sedla, aby zadnímu kolu co nejvíc odlehčil. Je to volaaké mekké, ale ještě ne prázdné, tak hlavně opatrně v ostrých zatáčkách.

A Slovensko. Šestá a poslední země. Sedm zemí bohužel neklaplo. Jedu na dohodnuté parkoviště, sundávám z kola kola a čekám na svou zachránkyni.


Celkem jsem místo plánovaných cca 750 km ujel 677, nastoupal 5354 výškových metrů, v sedle jsem strávil 30 a půl hodiny, celé to trvalo 46 a půl hodiny, čili s devadesátiminutovou autopřepravou do Mikulova jsou to skoro na minutu rovné dva dny.

Link na Stravu máš tady.