Reklama na podzim: 2000 metrů barev a výhledů

Vyjedu až na vrchol Ondřejníku? A co je lepší? Palkovické hůrky nebo Ondřejnický masiv? Zalesněné kopce s podzimní atmosférou, nebo pořádné otevřené výhledy? A co takhle spojit oboje do jedné jízdy?

Když jsem to ráno zaparkoval v Hukvaldech a chystal se na trip, nějak jsem v sobě nemohl najít to přirozené nadšení a těšení se na jízdu, které většinou mívám. Takové to ponuré šero před východem slunce, zima... Znáte to. Měl jsem to asi dva a půl kilometru na místo, kde jsem chtěl oficiálně odstartovat. Zvonička na kopci, který se jmenuje Vrchy. Ale když jsem si ten kopec vyšlapal, zahřál se a u zvoničky mě přivítalo svítání, bylo jasné, že to bude perfektní den.


A hned první sjezd do Dolního Sklenova ve mně probudil tu chuť jet do kopců a zase jim to nandat. Nejdřív mě čekaly Palkovické hůrky. Několik zalesněných kopečků, kde se dá pořádně vyřádit na MTB, ale i na gravelu. Jsou totiž propletené cestami s šotolinou nebo i lesními asfaltkami. Já si to při plánování okořenil i trochu techničtějšími úseky vhodnými už spíš jen pro horské kolo.

V Palkovických hůrkách jsem měl dva hlavní cíle. Rozhlednu Panorama a nejvyšší vrchol s vysílačem - Kubánkov. Už nájezd do prvního stoupání byl úžasný. Single stezka celá zapadaná oranžovým listím, v ranním slunci to byla pastva pro oči.


Ten dokonalý podzimní feeling pokračoval i dál na lesní cestě kolem Zadní Babí hory a já jsem si ho užíval tak, že jsem minul odbočku a najel do sjezdu. Že jedu špatně jsem pochopil asi po kilometru, takže otočka a to, co jsem si sjel, jsem musel zase vyšlapat nahoru. Nevadí, aspoň bylo pár výškových metrů do statistik navíc .


Cestou mezi Přední Babí horou a Babí horou (jo, v Palkovičkách je to samá baba) jsem se ponořil dál do útrob Palkovických hůrek a ta podzimní atmosféra všude kolem neměla chybu. Hůrky jsou bohatě zalesněné převážně listnatými stromy, takže míst s širokými výhledy tam moc nenajdete, ale zato ty barvy všude...nádhera. Nejtěžší úsek byl výjezd na kopec Kabátice (601 m n.m.). Docela prudký, kamenitý, ale vyjet se dá. Na vrcholu je jen stožár a od něj nějaké výhledy mezi stromy a hlavně zábavný sjezd až k rozhledně Panorama (Kabátice).


Ta je kovová, 22 metrů vysoká a výhledy z ní jsou nejen na Frýdecko-Místecko vč. vodní nádrže Olešná, Ostravsko a do Polska, ale i na samotné hůrky.

A tady skončila sranda. Na vrchol normální člověk prostě nevyjede.

Od rozhledny mě čekalo další stoupání na nejvyšší vrchol Palkovických hůrek, Kubánkov (660 m.n.m.). Tam stojí stožár s rozhlasovým vysílačem a u něj je několik laviček. U stožáru jsem začal klesat a po sjezdu jsem Palkovické hůrky opustil. Za sebou jsem měl asi 25 km a něco málo přes 800 nastoupaných metrů.


Přes Kozlovice jsem dojel do obce Lhotka, kde na mě čekal náš kameraman a editor Jirka s nastartovaným dronem a kamerou a spolu jsme začali stoupat na Ondřejnický masiv. Ten má tři části, tři vrcholy – Ondřejník (890 m.n.m.), Stanovec (899 m.n.m.) a nejvyšší Skalku (964 m.n.m.). V plánu bylo pokořit všechny tři.

Stoupání začalo docela zostra hned u Lhotky, nejdřív mezi loukami. Ale pomalu jsme se vnořili do lesa, po chvíli se sklon zmírnil a najeli jsme na svážnici s jen mírným stoupáním, která se jmenuje Lesní cesta telefonní. Důvod, proč se jmenuje právě takto, jsem nezjistil.


Tam už se otevřely první výhledy směrem na Velký Javorník a krtince kolem Kopřivnice. Na tom místě je i lavička, která přímo láká k odpočinku. Krátký sjezdík a na 30. km trasy ostrá levá a napojili jsme se na lesní asfaltku. Stromy postupně řídly, vrchol Ondřejník jsme viděli před sebou a po té asfaltce jsme vystoupali až na křižovatku s názvem Ondřejník sedlo.


A tady skončila sranda. Protože jet na Ondřejník a nepokořit vrchol, to by nešlo. Problém je ten, že na vrchol normální člověk prostě nevyjede. Úsek od sedla, to jsou volné kameny, místy tvořící schody a ve sklonu atakujícím kolmici. My na vrchol chtěli, už kvůli tomu, že Jirka na Ondřejníku nikdy nebyl, takže o tohle jsem ho nemohl připravit ... no a navíc měl s sebou dron a ten záběr by nám chyběl.

Ujistil jsem ho, že budeme tlačit jen kousek. Uvěřil a šli jsme na to. Zas tak úplně kousek to ale nebyl, oba jsme se dost zapotili, ale ty výhledy z vrcholu Ondřejníku, ty za to prostě stojí. Byl trochu opar, i přesto, celé Ostravsko, až do Polska, Radhošť, Lysá hora, vše jak z letadla. To stálo za trochu potu a kyslíkového dluhu.


Po důkladné foto a video dokumentaci jsme kamenitým sjezdem podobně náročným, jako byl výjezd (výšlap) sjeli na Kubalánky a po asfaltové lesní cestě Šmiřanka jsme mírným sklonem vystoupali k bistru Ondřejníček.

Stylová roubenka s možností občerstvit se uvnitř i venku byla postavena v sousedství nefunkční staré chaty Solárka, která se bohužel už pomalu rozpadá. Objednali jsme si jídlo a kávu, já si chtěl sundat batoh... no a zjistil jsem, že ho nemám! Sundal jsem ho na vrcholu Ondřejníku, položil na pařez a zapomněl ho tam, o 180 výškových metrů výš. Mimo jiné jsem v něm měl i klíče od auta, takže nebylo jiné řešení – musel jsem tam znovu.


Štěstí bylo, že Jirka (normálně vášnivý gravel cyklista) si na natáčení vzal elektrokolo a na můj druhý výšlap na vrchol Ondřejníku mi ho půjčil. Byla to moje první zkušenost s e-bikem, nikdy předtím jsem na tom nejel a můžu říct, že jsem pochopil, proč je to tak oblíbené. Obrovská pomoc. Batůžek si naštěstí pořád hověl nahoře na pařezu i se všemi věcmi a já si po sjezdu zpět do bistra ten oběd opravdu zasloužil.

Další úsek nás vedl na prostřední část Ondřejnického masivu, na Stanovec. Cesta vedla po pohodové svážnici mezi pasekami a za zatáčkou se otevřelo místo, ze kterého byly výhledy doleva na vrchol Ondřejník, který už jsme měli za sebou (já dokonce 2x) a doprava na vrchol Skalka, který nás teprve čekal.

Jirka si trochu pohrál s dronem, sjeli jsme kousek dolů a vrhli se na poslední kopec. Stoupání na Skalku není úplně jednoduché. Stezka má docela slušný sklon a jede se zase po volných kamenech. Jo, dokáže potrápit, ale vyjet se dá.


Na vrcholu ve výšce 964 m.n.m. je dobře zásobovaný lesní bar a zase ty úžasné výhledy... A nás čekal parádní singlový sjezd, i když opatrnost byla na místě kvůli kamenům schovaným pod spadaným listím. Ve výšce 780 m.n.m. napojení na pohodlnou šotolinovou lesní cestu a fičák s krásnými vyhlídkami až dolů do Kozlovic. Dál už jsem pokračoval zase sám, Jirka měl splněno.


Já měl před sebou posledních 18 km, ale už jen asi 200 výškových. A hlavně žádný těžký terén. Vlastně poslední zajímavé místo na trase byla vodní nádrž Větřkovice. V létě parádní koupačka, teď byla v obložení rybářů. Užil jsem si odrazy podzimních barev na hladině a v klidu si dojel k závěrečnému stoupání.

Kam? Na kopec Vrchy. Znovu ke zvoničce, u které jsem ráno na tuto trasu startoval. Nízké podzimní slunce mi udělalo luxusní kulisu a já si mohl po 68 kilometrech a 1987 nastoupaných metrech říct – „To byl zase jednou skvělý den“.

Malé upozornění k GPX – je tam i moje zabloudění v Palkovických hůrkách.