Vsetínskými vrchy po svých: odpočinek od kola po sezóně?

Zná to každý cyklistický závislák. Takové ty myšlenkové pochody... Cože?! To jako vážně mám krásný podzimní den využít k něčemu jinému než k parádnímu švihu na kole? Není to ztráta času?

Jednoduchá odpověď - jasně, že není. A proložit cyklistiku jinou aktivitou je důležité nejen PO sezóně. Pro mě je to skvělá možnost strávit čas s rodinou nebo s přáteli, pro které je kolo spíš okrajovou záležitostí a na které jindy není tolik času. A tou „jinou“ aktivitou může být třeba turistika.

Trasy, které znáš z kola jako své tretry, dostanou při turistice úplně jiný rozměr. Na všechno máš víc času, víc si všímáš detailů. Trasu mezi Bumbálkou a Valašským Meziříčím můžu jet skoro poslepu a projít si ji pěkně po svých vypadalo jako dobrý plán. A taky byl. Na startu výpravy spolu se mnou stáli ještě Evča a naši kamarádi Jarda a Martina. Před sebou jsme měli 46 kilometrů.


V noci před tripem se měnil čas z letního na zimní. Takže večer o hodinu dřív tma. To jsme trochu nevychytali a z Bumbálky, která leží na česko-slovenské hranici, jsme vycházeli až před půl desátou. Předpověď počasí slibovala krásný den a pohled na oblohu to potvrdil. Takže – pochodem vchod.


Pár set metrů do kopce po státní hranici a hned první zajímavost – pramen Vsetínské Bečvy. O kousek dál další zastavení u Súkenické rozhledny. Dřevěná stavba, včetně antény vysílače vysoká 40 metrů, je známá i pod názvem Čarták a to podle kopce, na kterém ve výšce 953 m.n.m. stojí. Tam jsme dali lehkou snídani a štamprli trnkového valašského penicilinu, aby to lépe šlapalo a už opravdu vyrazili po červené turistické značce.

Lidí milion, kilometrová fronta u okénka... Nojo, neděle.

Kolem horského hotelu Súkenická, dolů kolem sjezdovky na Třeštík. Tam stojí další chata, kde se ještě můžete rychle občerstvit. Další možnost je až za 9 kilometrů. Od Třeštíku stezka začala stoupat, a to hned na nejvyšší bod trasy, vrchol kopce s příznačným názvem Vysoká.

V podstatě celá naše trasa je značená i jako cyklotrasa, ale ta vrchol Vysoké objíždí. Z jednoduchého důvodu – vyjet Vysokou na kole, to už chce mít hodně natrénováno. Jak silově, tak technicky. Prudší úseky s volnými kameny dokážou prověřit.


Ale my byli pěšky, takže jsme si to stoupání do nadmořské výšky 1024 metrů mohli bez problémů užít. Kousek před vrcholem je odbočka doprava k dalšímu pramenu řeky Bečvy, tentokrát Rožnovské. Prameny Vsetínské a Rožnovské Bečvy jsou od sebe vzdálené asi 3 km vzdušnou čarou, ale každá z nich si teče svým vlastním životem až do Valašského Meziříčí, kde se spojí v jednu řeku (Vsetínská po 59 km a Rožnovská po 36 km). Na vrcholu Vysoké si můžete odpočinout v krytém turistickém přístřešku. Ten je vhodný i na nouzové přespání.


Ale pojďme dál. Z Vysoké dolů na Polanu a dál na Benešky. Pořád po červené. Až sem jsme šlapali skoro pořád lesem. Za Polanou jsme vyšli z lesa ven, opřelo se do nás slunce a konečně se začaly otevírat první výhledy.

A protože jsme se dost courali, tak na Beneškách nám zvon kostela z Velkých Karlovic hlásil poledne. Čas oběda. Malá svačina s kulisou Kysuckých Javorníků, Kohútka, Stratenec... A taky začalo přibývat turistů.


Přes Kotlovou jsme došli ke stylové chalupě v Jezerném, turistické atrakci známé jako Valašské okénko pod Kotlovou. Venkovní občerstvení s legendární otevírací dobou (viz foto) a atmosférou, ale... Lidí milion, kilometrová fronta u okénka s občerstvením. Nojo, neděle, parádní počasí, to se dalo čekat. Je to necelé 4 km od Soláně, kam se dá dojet autem, takže úsek Soláň – Kotlová je hodně frekventovaný. My měli za sebou teprve 12 kilometrů, zásob dost, takže jsme se nezdržovali.


Kousek před Soláněm na vrcholu sjezdovky stojí moderní bistro s možností ubytování nazvané Gigula, s krásnými výhledy na radhošťskou část Beskyd. Tam jsme vystáli frontu na kávičku a cheesecake, chvilku poseděli a frčeli dál.

Brzy se bude stmívat a nejsme ještě ani v polovině trasy.

Přes vrchol Soláň ve výšce 861 m.n.m. jsme došli do hlavního centra Soláně, na nejvíc komerční místo trasy. Hotel Soláň, horská chata Čarták s proslulými borůvkovými knedlíky, dřevěné sochy, ikonické informační centrum ve zvoničce. Tady se mezi zaparkovanými auty pomalu nedalo ani projít.


Další část trasy už slibovala jinou atmosféru než Václavák. Z vyjížděk na kole jsem věděl, že v úseku od Soláně po Tanečnici, kam jsme po červené značce šlapali, málokdy někoho potkáte. A taky to tak bylo. Klídek, samota. V podstatě celý tento úsek vede zase lesem. Od památníku odboji proti fašismu pod Vsackou Tanečnicí pokračuje červená turistická značka dál na Vsacký Cáb, my jsme se napojili doprava na modrou a pokračovali přes Mísnou směrem na Díly.


Kůrovec tam udělal docela slušnou paseku a to doslova, takže hned, jak jsme se přehoupli přes horizont, otevřely se nádherné výhledy na Beskydy a Hostýnsko-vsetínskou hornatinu. Kopce nasvícené nízkým odpoledním sluncem byly sice schované v oparu, ale ta atmosféra... Pecka!


Každopádně jsme věděli, že se bude brzy stmívat a to jsme nebyli ještě ani v polovině trasy. Chvilku lesem, na Dílech se nám už za soumraku zase ukázaly Beskydy. Snažili jsme se jít v tempu, ale slunce rychle zapadlo za kopec a my jsme zapadli do Hospody na Dílech. Za sebou jsme měli 25 km.


Dali jsme si teplé jídlo, ale chválit tuto hospodu moc nebudu, asi měli špatný den. Když jsme vyšli ven, byla tma jak v ranci. Takže nasadit čelovky a druhá polovina trasy už proběhla potmě. Přes Hlaváčky, Spinu, Dálnici, chvilku asfalt, chvilku terén, nahoru, dolů... tak nějak to potmě rychle ubíhalo.


Došli jsme na Velkou Lhotu k mému oblíbenému Javoru a čekalo nás jen posledních asi 8 km hlavně z kopce. Chvílemi už trochu trápení, nohy o sobě dávaly hodně vědět. Přece jen nejsem na takové dlouhé túry zvyklý a při chůzi jsou v záběru jiné svaly než při šlapání na kole. Svaly, které taky neuškodí občas procvičit.


Ale dočkali jsme se a po asi dvanácti hodinách a 46 km (hodinky trochu protestovaly, proto mám na Stravě 44 km) jsme byli v cíli. Parádní den, plno zážitků, ale stačilo .

Nápad projít si tuto trasu pěšky jsem v hlavě nosil už dlouho. Na kole ji jezdím hlavně v opačném směru a je to jedna z mých nejoblíbenějších. Ve směru, kterým jsme šli, má trasa spíš klesající profil, ale i tak jsme na ní nastoupali kolem tisíce výškových metrů. Brali jsme to jako aktivní odpočinek, relaxační tempo, přestávky, pohodka, žádná divočina. A holky si na závěr střihly ještě pár kilometrů ulicemi města a zaokrouhlily to na 50 km. V tu dobu já už spokojeně relaxoval v horké vodě s pěnou...


Trasu najdete na Strava.