Malá Fatra – hory umí překvapit

Beskydy, kde žiju, dokážou pobavit na tisíc způsobů, dokonale prověřit kondičku. A to nejen na kole, ale i v jiných disciplínách.

Tady blízko Radhoště jsem doma a znám to tu jako svoje boty. Ale kousek přes kopec mám Slovensko a jejich hory, no a to už je docela jiný level. Takže se s chutí občas zatoulám i tam, třeba v rámci aktivní regenerace, kterou může být např. pár kroků pěkně po svých. V zimním období mezi závodními sezónami si tělo zaslouží i jiný druh aktivity než bajkování. A zážitky z těch slovenských „kopečků“ jsou vždycky intenzivní, ať už tam provádíte cokoli.


Pár dnů volna jsem proto využil právě k takovéto regeneraci. A když regenerace, tak pořádná, takže k turistickým botám a nesmekům jsem přibalil i poukaz na ubytování a wellness, manželku... a vyrazili jsme na východ. Mimochodem, taková wellness kůra po turistice, to je teprve to pravé labůžo.

Na Mravečník
Zaparkovali jsme v podhůří Malé Fatry, v městečku Terchová. Malá Fatra, to je srdcovka a mám ji v hlavě zafixovanou jako prosluněné pohoří na modrém pozadí. No, tentokrát to bylo jinak. Prostě tam ty kopce nebyly. Jen mlha. Takže plán č. 1 – Fatru necháme na zítra, dnes dáme jen nějaký kopeček v okolí, abychom se na ni podívali „zvenku“. Pokud se nám teda podaří dostat se nad mlhu. Kopec Mravečník se zdál jako dobrá volba, vrchol je ve výšce 992 m n.m., odtud by už mohlo být něco vidět.

Do Terchové
Desetikilometrový okruh přes osadu Rusnákovia po žluté, na rozcestí u osady Káčerovci jsme se napojili na modrou a od rozcestí Pod Mravečníkom začali prudce stoupat k vrcholu. Jak už možná tušíte, z vrcholu Mravečníku bylo vidět stejné nic, jako zezdola . Takže dál po modré dolů kolem rozhledny u Terchovského srdce a po návštěvě kavárny přesun na „ubikaci“ a zahřát se do sauny. Zítra bude líp...

Terchovské srdce
Ranní pohled z okna moc optimismu nedodal. Venku padalo něco, co nebyl ani déšť, ani sníh. Všude námraza a pořád ta šedivá mlha. No nic, Malá Fatra neuteče, zkusíme to jindy. V tom počasí to nemá cenu. Jenomže v nás pořád hlodal ten červíček pochybnosti - co když je to nahoře jinak?

Rozhodnutí padlo těsně před křižovatkou v Terchové. Rychlé otočení volantem doleva směr Vrátna dolina, ono to nějak dopadne. Parkoviště ve Vrátné je velké, místa dost, parkovné 20 € je možné uhradit i přes QR kód na automatu. Plán jsme trochu vytunili a vzhledem k podmínkám do něj srabácky zařadili lanovku. A to tak srabácky, že jsme si koupili zrovna zpáteční jízdenku, protože co kdyby... (Ceny na místě v pokladně: nahoru 20 €, nahoru i dolů 21 €. Ceny on-line: nahoru 17€, nahoru i dolů 18 €).

Snilovské sedlo
Takže „výstup“ na hřeben, to znamenalo nasednout do kabinky, pokecat se dvěma veselými Slováky, kteří si cestu nahoru krátili popíjením borovičky a začali jsme tipovat, jaké počasí bude nahoře. Kluci slovenští nás se smíchem ujišťovali, že určitě bude zataženo a škaredě, no a pohled z kabinky ven na tu nicotu kolem a houpání lanovky v poryvech větru jim dával zapravdu.

Na Velký Kriváň
Tu samotu, jakou najdeš na tomto místě jen tak nezažiješ.
Konečná, vystupovat. Vůbec se nám z kabinky nechtělo. A když jsme vyšli před budovu stanice pod Snilovským sedlem, opřel se do nás ledový vítr a viditelnost byla asi 5 metrů. Vyšli jsme do sedla, pohledem se domluvili, že dáme jen Veľký Kriváň, aby se neřeklo, a zase sjedeme dolů. Tohle fakt nemělo cenu. Začali jsme nasazovat nesmeky a najednou...

Na Velký Kriváň
Během těch dvou, možná tří minut, než jsme se nachystali, spadl ten mrak těsně pod nás, najednou vylezly vrcholky fatranského hřebene z inverzního moře na pozadí azurové oblohy, začalo hřát slunce a vítr někam zmizel. Úplně, ani vánek! Hory prostě umí překvapit.

Hřeben Malé FatryZ Kriváně na západ

A s tím jak klesla mlha, tak stoupla naše nálada a samozřejmě jsme okamžitě přehodnotili plány.

Dáme Veľký Kriváň, potom se po hřebeni projdeme na Poludňový Grúň a odtud dolů zpátky do Vrátné k autu. Naprosto snové, luxusní podmínky podtrhoval ještě fakt, že díky tomu, že byl všední den a dole pořád škaredě, tak na hřebeni nikdo nebyl. Těch několik lidí, kteří se s námi vyvezli lanovkou, se rychle rozprchlo a Malá Fatra byla jen naše.

Velký Kriváň
Ze Snilovského sedla na Veľký Kriváň (1709 m n. m.), nejvyšší vrchol Malé Fatry, je to jen kousek a vydrželi jsme tam fakt dlouho. Tu samotu, jakou najdeš na tomto místě jen tak nezažiješ a to všechno kolem, co vidíš na fotkách, to si musíš vychutnat důkladně. Ale asi po půl hodině jsme zařadili zpátečku do Snilovského sedla a na další vrchol, Chleb (1646 m n.m.).

Na ChlebChleb

Vyšlapaný chodník ve sněhu, žádná náročná turistika, byli jsme tam za chvilku. A pak už jednoduše po hřebeni. Celou dobu jsme měli na očích masiv Západních a Vysokých Tater, který z inverze vystupoval jako obrovský ledoborec, před námi Stoh a Velký Rozsutec, v dálce vykukoval nejvyšší vrchol Beskyd, Babia Góra.


Na všechny světové strany brutální kochačka. Nemá smysl se moc rozepisovat, fotky asi řeknou víc, než slova. Tak jen stručně. Vyškrábali jsme se na Hromové a po špičce masivu přes Steny šli červenou turistickou trasou dál na sever.

Tatry

Přes sedlo V Stenách se převaloval mrak z východu na západ, ve kterém se vytvořila ukázková gloriola. Tou převalující se mlhovinou jsme museli projít a v ní okamžitě klesla citelně teplota o několik stupňů. Pak ještě naposledy nahoru ke slunci a na rozcestí Poludňový Grúň jsme odbočili na žlutou a začali klesat do sychravé mlhy k chatě pod Grúněm.

To klesání umí kvalitně štípnout do kvadricepsů, je hodně prudké. Chata už byla pod oblačností, dali jsme si kávu se „štrudlou“ a jenom díky fotkám nám docházelo, jaká nádhera tam nahoře byla. Po kávě už jsme jen došli k autu a to byl konec výletu.

K chatě pod GrúňomChata pod Grúňom

Nahoře a dole to byly dva úplně jiné světy. Možná některé pohorší ta cesta nahoru lanovkou. Běžně to takto neděláme, ale tohle bylo opravdu naplánováno jako relaxační turistika, ne trénink, takže ten čas, který bychom strávili pěším výstupem v nepříjemné mrazivé mlze, jsme raději strávili TAM nahoře v pohádce na slunci.


To mi dávalo větší smysl a těch 10 převážně klesavých kilometrů, to byl opravdový relax. I taková pohodová procházka může mít v tréninku své místo. Někdy se prostě vyplatí to aspoň zkusit... Více fotek najdete v galerii.
Zdroj fotografií: archiv autora
report_problem Našel (našla) jsi v textu chybu?
clear
Proč se Ti článek nelíbí?
Odeslat zpětnou vazbu
Formulář se odesílá
Komentáře

Momentálně se tu nenacházejí žádné komentáře

Abys viděl(a) celou diskusi, musíš být přihlášený/á.
Formulář se odesílá
Přidej komentář
Formulář se odesílá
Podobné články
Lysá hora: souboj se sněhovou královnou
Lysou horu, nejvyšší vrchol moravskoslezských Beskyd, je asi zbytečné nějak dlouze představovat.
Vsetínskými vrchy po svých: odpočinek od kola po sezóně?
Zná to každý cyklistický závislák. Takové ty myšlenkové pochody... Cože?! To jako vážně mám krásný podzimní den využít k něčemu jinému než k parádnímu švihu na kole? Není to ztráta času?
Reklama na podzim: 2000 metrů barev a výhledů
Vyjedu až na vrchol Ondřejníku? A co je lepší? Palkovické hůrky nebo Ondřejnický masiv? Zalesněné kopce s podzimní atmosférou, nebo pořádné otevřené výhledy? A co takhle spojit oboje do jedné jízdy?
keyboard_arrow_up