Podkrkonošský maraton - mokrý jezdivý závod s technickými chuťovkami

Jak jsem se tam ocitl? Vlastně to byla náhoda. O existenci tohoto závodu jsem na začátku roku při plánování sezóny neměl tušení. A teď už můžu říct, že to bylo parádní, místy i hodně zábavné poježdění.

Ale od začátku. Naši kamarádi, Jarda s Martinou, mají na městečko Lázně Bělohrad v Podkrkonoší rodinnou vazbu. Martina tam žila, než si ji Jarda kamionem převezl k nám na Valašsko. No a samozřejmě tam často jezdí na návštěvy a nás tam taky na víkend pozvali.

Náhoda, o které píšu na začátku, byla ta, že nás pozvali zrovna na víkend, kdy se v Lázních Bělohrad koná MTB závod Podkrkonošský maraton. Což jsem zjistil při hledání možností, co by se tam dalo podniknout. No a tím byl sobotní program jasný.


Při pátečním příjezdu nás přivítala bouřka s kroupami a vichřicí. Večer byl sice klid, i slunce se ukázalo, ale prakticky celá noc pak propršela a v sobotu ráno se městečko topilo v mlhavém oparu. Obloha zatažená, všude vlhko, půda rozmočená… ale docela teplo. Každopádně, bylo jasné, že čistí nedojedeme.


Start FILIPA Podkrkonošského maratonu byl v centru městečka u náměstí pojmenovaného po prozaikovi K.V. Raisovi, který se Lázních Bělohrad narodil. V 9 hodin nám to moderátor spolu se starostkou odstartovali a my se vydali pokořit 92 km a 2200 výškových metrů.

Pořadatelé využili snad každý brdek, každou terénní nerovnost a kopeček, abychom na trase nasbírali těch 2200 výškových metrů.

Krátký asfalt a po vymotání z města stoupavá polní cesta a vjezd do přítmí lesa. To mi na tomto závodu bylo nejvíc sympatické. Asfaltu bylo fakt minimum, skoro pořád se jelo přírodou, lesem a po loukách. A jak se dalo čekat, trať byla rozmočená a klouzavá. Takže už po pár kilometrech v lese jsme všichni nabrali na kola i na sebe vrstvu červenohnědého bláta, které je pro tuto oblast díky přítomnosti železnatých sedimentů v půdě charakteristické.

Já navíc před závodem udělal chybu a lehce přifoukl kola, takže jsem měl sem tam problém bike zkrotit a necítil jsem se ve sjezdech moc jistě. A zastavit, abych trochu vzduchu upustil? Jelo se docela svižně, všichni bojovali a znamenalo by to rychlý propad až někam na konec startovního pole.


Postupně jsme se s kolem nějak domluvili, takže jsem začal být i odvážnější a jízdu si užívat. Nahoru, dolů, Kulatý vrch, Krkonošská vyhlídka (do mlhy), hrad Pecka, Červený vrch. Většinou po širokých svážnicích, ale některé výjezdy i sjezdy byly hodně zábavné, kamenité traily, kořeny, všude krásná příroda.

A potom legendární stoupání na kopec Zvičina. Tam, u Raisovy chaty, byl i bufet a musím říct, že byl na tom správném místě. Výšlap na Zvičinu dal totiž slušně zabrat.

Ještě se vrátím k trase. Oblast kolem Lázní Bělohrad, to je sice Podkrkonoší, ale nejvyšší kopec na trase, právě Zvičina, má pouhých 670 metrů. Proto pořadatelé využili snad každý brdek, každou terénní nerovnost a kopeček, abychom na trase nasbírali těch 2200 výškových metrů. Takže jsme drtili i stoupáky se sklonem kolem 20% a několikrát se stalo, že jsme fičeli z kopce a najednou překvapila ostrá zatáčka právě do takové stojky.


A sjezd ze Zvičiny, to byl taky zážitek. Náročný technický prudký kamenitý trail, to mě baví. I když, přiznávám, nesjel jsem ho celý. V dolní části byl docela velký přírodní schod, který jsem nečekal a raději jsem zastavil a pokorně ho sešel. Ale sjet, respektive skočit, se to dalo. Tady měli výhodu borci, kteří to znali.

Další úsek přes na Miletín byl docela jednoduchý, tam jsme jeli ve skupince, trochu asfaltu, ale většinou zase polňačky a lesní cesty. Ale i tady nás prověřila občas nějaká ta krátká stoječka. Výšlap na hřeben Hořického chlumu, krásný sjezdík přes Libín a zase nahoru a dolů přes Mlázovický chlum až do Konecchlumí. Zajímavý název obce .

Jeden ze startujících se na 53 km dlouhou trasu vydal na staré skládačce.

Když jsme se blížili k rybníku Marešák, kde byl další bufet, svedlo nás značení pod most přes hlavní silnici do koryta Úlibického potoka. Takové příjemné a zajímavé osvěžení projet těch několik metrů vodou proti proudu. No a pak už kemp u Marešáku, občerstvovačka, na kterém jsem měl fanklub (Evča, dcera, kamarádi ), trochu naplnit žaludek a čekalo mě posledních asi 17 km.


A ani ty nebyly zadarmo. Do cíle zbývalo ještě několik stovek výškových metrů, které v některých úsecích naskakovaly díky prudkému sklonu docela rychle. Trasa se pořád vlnila a pořád se závodilo. Poslední brod přes potok Heřmanka, poslední stoupání na Křížovku, poslední tunel a sjezd do ulic Lázní Bělohrad. Tam jsem uprostřed silnice potkal kozu, odbočil do zámeckého parku a projel cílovou branou.

Čas 05:02:55 mi stačil na 50. místo, což jsem se dozvěděl hned z repráků od moderátora. Dokonce mi za chvíli přišla i SMS s informacemi o umístění. A bylo hotovo.


K moderátorovi akce se ještě vrátím. Už od rána neustále držel atmosféru na startu a v cíli na hodně vysoké úrovni. Prostě nebyla nuda, jako na některých velkozávodech, kde do cíle přijíždíš za hrobového ticha. Všechno komentoval, vyhlašoval jména závodníků, kteří dojeli, byl vtipný, pohotový, dokázal vyburcovat diváky k fandění a i taková „maličkost“ může úroveň a dojem z akce hodně zvednout.


Závod nabízí kromě dlouhého „áčka“ i kratší variantu, 53 km, family jízdu a pořadatelé mysleli i na ty nejmenší závodníky. A musím zmínit perličku. Jeden ze startujících, Martin Jedlička, se na tu 53 km dlouhou trasu vydal na staré skládačce. V plné palbě, i s blatníky, nosičem a krytem na řetěz. Klobouk dolů, skvělá recese a skvělý výkon. Když jsem viděl, jakým způsobem z kola v cíli vystoupil, bylo jasné, že to na tomto stroji byl fakt záhul.

Na dlouhé trase zvítězil Lukáš Kraus, nejrychlejší žena byla Karla Nováková. Na kratší trase si pro vítězství dojel Adam Horák a mezi ženami vyhrála Lenka Fridrichová.


A ještě jedna perlička, závodu se zúčastnil i ultramaratonec Daniel Polman, jel samozřejmě dlouhou trasu. Dojel na krásném 9. místě a bylo zajímavé poslechnout si rozhovor s ním, kde se rozpovídal o jeho Ultra Tour 2025 a dalších extrémních počinech.


Takže, za mě parádní závod s parádní organizací. Pořadatelé Petr Kordík a Martin Šubr to prostě mají zmáknuté. Trať jezdivá, okořeněná technickými chuťovkami, krásná příroda a skvělý zážitek. Jsem rád, že jsem si to mohl prožít…

Pokud byste chtěli o závodě vědět víc, tady najdete odkaz na jeho web, Facebook a Instagram.