Salzkammergut Trophy 2025 - pekelná jízda rájem

Zamakat si v nádherné kulise rakouských Alp, parádně se zrušit při něčem, co máš rád, zkusit, co ještě vydržíš, sáhnout si na dno svých sil, vybojovat si to v hlavě a dojet do cíle - to všechno můžeš zažít na extrémním MTB závodu Salzkammergut Trophy.

Vloni jsem to zkusil poprvé a říkal jsem si, že už nikdy víc. Jenomže to nejde. Přívěsek u názvu této akce „To hell and back“ vystihuje podstatu závodu docela přesně. A co peklo schvátí… znáš to.


Do Bad Goisernu, kde je centrum závodu, start i cíl, jsme přijeli už ve čtvrtek. V klidu se ubytovat, odpočinout po cestě, lehce se projet, dát krátkou turistiku, vyzvednout startovní číslo a připravit kolo i sebe na sobotu.

Minulý rok jsme přijeli až v pátek, den před závodem a to pak byla hrozná honička stihnout všechno oběhat. Ale teď bylo všechno v pohodě, až na počasí. Velká nejistota. Přeháňky, občas i trvalejší déšť, všude mokro, mlha… a za chvilku zase slunce. Bude to ještě napínavé.


Ale pojďme závodit. Sobota 12. července v 3:15 hod. budíček. Asi 5 minut poté, co jsem konečně usnul. Aspoň jsem měl takový pocit. Hrozný masochismus. Snídaně, nasoukat se do dresu, naplnit bidony a kapsy a ještě za tmy na start. Moc do řeči mi nebylo, lehce sevřený žaludek, hlavou se mi honily otázky, do čeho jsem se to zase pustil a proč vlastně. Ale těšil jsem se.

Ulice v Bad Goisern, ze které se startovalo, se při mém příjezdu teprve probouzela. Ale rychle se zaplnila podobnými blázny, energická hudba, hulákající moderátor. Začalo odpočítávání, zvedl se mi tep, v 5 hodin vyšlehly pekelné ohně a my jsme za povzbuzování fanoušků vyrazili do boje. Atmosféra na startu naprosto skvělá, pojďme na to!


Ale vlastně mi to došlo až po chvilce, že už se TO zase děje. Že už jedeme, že začala moje druhá Salzka. Že mám před sebou přes 200 km a skoro 7000 výškových metrů. Po krátkém rozjezdu se asfaltka zvedla, bylo slyšet jen hučení plášťů a pravidelné dýchání, nikdo nemluvil. Průjezd první fanszónou nakopl úplně každého, hned to jelo líp. A první stoupání nás svým převýšením kolem 900 metrů krásně zahřálo na provozní teplotu. Díky tomu se peloton hezky roztáhl a nikde na trati potom nevznikl žádný větší špunt.


Ta příroda v rakouských Alpách je kouzelná. Krásné lesy, louky, pastviny, chalupy ozdobené muškáty, stovky kilometrů šotolinových cest. A i když se většina závodu jela právě po šotolině, byla trať „ochucená“ i parádními terénními vložkami.

Kamenité technické traily prověřily ve výjezdech i ve sjezdech a to byla pro mě ta pravá zábava. Na šotce makáš, dřeš jak kůň, ale je to tak trochu nuda. Ale lesní kamenité traily byly po předchozích deštích rozmočené, kluzké, blátivé a to mě fakt bavilo. I proto, že jsem si na takových úsecích slušně zapředjížděl. Jako třeba na sjezdu z Hütteneckalm k nejzajímavějšímu místu trati - Ewige Wand.


Ewige Wand, to je strmá skalní stěna nad městečkem Bad Goisern, do které je ve výšce asi 500 metrů nad městem "zařízlá" vyhlídková turistická stezka, která vede částečně tunelem vysekaným ve skále. No a touto stezkou a tunely jsme projížděli, a i když byla mlha, tak to byl obrovský zážitek. To místo má obrovské kouzlo a pokud do této oblasti někdy zabloudíš, tak sem určitě zajdi, stojí to za to.

Odtud jsme zase pěkným kamenitým trailem sjeli do severní části Bad Goisern, po úzkých schodech k lávce přes řeku Traun a podél ní na občerstvovačku. Tam, když jsem zastavil, dostal jsem takové křeče do obou stehen, že jsem se chvíli nemohl narovnat. Rychlá pomoc - magnesko, cukry, chleba se škvarkovkou, vyřešeno.


No a na dalších kilometrech přišel problém. Garmin mi zahlásil, že v ovladači řazení je kritický stav baterie. Divné, měnil jsem ji před závodem… Postupně jsem pozoroval, že mi to nějak přestává řadit. Musel jsem tlačítko zmáčknout několikrát, aby přehazovačka zareagovala. Pak přestala řadit směrem dolů a nakonec úplně. No, to není dobrý…

Zastavil jsem a přemýšlel, co s tím. Zkusil jsem vyndat baterii z přehazovačky i z páčky, vyčistit kontakty a naštěstí to pomohlo. Zase to fungovalo. Ale řazení na lehčích převodech nebylo přesné, skákalo a nedařilo se mi to doladit.

Do toho mi začal drhnout přední kotouč o destičky. Kamenitým stoupákem jsem vyjel na další bufet a předal kolo chlapíkům v servisu. Spravíte mi to? Nó, spravíme… asi. Diagnóza ale nebyla dobrá. Pokřivené kladky přehazovačky. No nic, už těch posledních asi 115 km do cíle nějak doskáču.

Byl jsem tak rozjetý, že na rozcestí u Bad Goisern jsem odbočil doprava, místo doleva do cíle.

A celkem to šlo. Pořád do kopce, z kopce, některé úseky jsme jeli dvakrát nebo i třikrát, šotolina, šotolina, terén, šotolina, asfalt, šotolina. Znovu sjezd do Bad Goisern, schody k lávce přes řeku a borec, kterého jsem měl před sebou, se nějak šprajcl a hodil tam pěknou šipku (můžeš vidět ve videu). Naštěstí v malé rychlosti, takže bez zranění. I na tohle pořadatelé mysleli a nebezpečná místa obalili matracemi.


Na 120. km na mě čekala Evča s dětma, chvilku jsem se s nimi zdržel, občerstvil se, nabral síly a vyrazil zase dál. Čekalo mě odpočinkových a asi nejjednodušších 20 km z celého závodu. Rovinka po cyklostezce kolem Halštatského jezera. Věděl jsem, že za ní začíná stoupání na nejtěžší kopec z celého závodu, Rossalm.


Stoupání na Rossalm mě zabilo už vloni a letos to bylo na chlup stejné. Najížděli jsme do něj někde kolem stočtyřicátého kilometru a na displeji Garmin mi vyskočila informace, že mě čeká výšlap dlouhý 9,3 km, na kterém nasbírám 940 výškových metrů. Chuťovka.

Na začátku další ze spousty skvělých fanszón, hudba, povzbuzování, dýmovnice... a pak už jen ticho a vnitřní boj. Nejdřív asfalt, pak už tradičně šotka. Hned v začátku nás předjížděla blikající sanitka, která potom stála na bufetu ve spodní části kopce. Jeden ze závodníků to už dál nezvládal, zkolaboval, takže pro něj tady Salzka skončila. Snad bude v pořádku. No a my ostatní strojově šlapali dál. Já měl krizi jako víno, tím šnečím tempem ty kilometry vůbec neubývaly. Ale nakonec jsem se dočkal, stoupání skončilo a mohl jsem zase dolů.


Kolem jezera Gosausee, potom asfaltový sešup a nájezd do posledního velkého stoupání. Ten kopec měl 7 km a 570 výškových metrů, ale byl POSLEDNÍ. Takže když jsem ho vyjel, věděl jsem, že je to za mnou. Do cíle jsem měl něco přes 25 km a ta vidina mě nakopla k brutálnímu tempu. Zjistil jsem, že z nějakého neznámého důvodu to na závodech takhle mám. Nohy jak těsně po startu, najednou to jelo. Začal jsem předjíždět jednoho za druhým a těch posledních asi 150 výškových metrů jsem vyletěl naplno. Už nebyl důvod se šetřit.

Byl jsem tak rozjetý, že na rozcestí u Bad Goisern jsem odbočil doprava, zase na Halštat, místo doleva do cíle, a kdyby tam na mě nečekal kameraman Jirka, tak bych tam bloudil ještě teď.


Cílovou uličku jsem projel už vlažným tempem, vychutnával si tu brutální atmosféru, kterou tam pro každého finišera připravili fanoušci. Křik, povzbuzování, bouchání do mantinelů. Něco nepopsatelného, každý závodník, který dojede, se díky tomu cítí jako největší hvězda. Cílem jsem kolem červeného ďábla, maskota závodu, projel v čase 14 hodin 31 minut. Rozbitý na atomy, ale spokojený a v obrovské euforii. Mám to, dojel jsem, Salzka padla!


V čase o něco málo lepším než vloni. Atmosféra na trati skvělá i díky fanouškům podél trati, počasí luxusní, nádherné prostředí v horách, skvělý den. Salzka prostě není obyčejný závod. Salzka je očistec. Takže - bylo to super, parádní zážitek, ale příští rok už ne… NEBO???