Bike Čeladná - jak jsem porazil Jardu Kulhavého

Tohle je moje srdcovka. HSF system Bike Čeladná je rychlý závod v krásné krajině moravskoslezských Beskyd, který si umí získat fanoušky svou relativní jednoduchostí. A mně se podařilo něco, co se mi už nikdy nepodaří…

Na „Čeladné“ jsou na výběr dvě trasy, dle propozic buď 50 km s převýšením 1100 metrů, nebo 30 km s převýšením 490 metrů. V nabídce je i Family jízda a dětské závody. Letos se jel už 12. ročník a já na padesátce nemohl chybět.


V sobotu ráno byla zatažená obloha, prognóza počasí, hlavně teplot, taky nebyla úplně letní a hlavně - vím, že v Čeladné je vždycky o pár stupňů míň, než jinde na světě, takže jsem pro jistotu do auta naházel cyklistické oblečení na všechny možné podmínky. Naložil jsem bajk (Orbea je po léčebné kúře zase v nejlepší formě) a v klidu se přesunul do Čeladné. Dlouhá trasa startuje až ve 12:30, takže pohodka.


Parkoviště na velké louce poblíž zázemí závodu už bylo z velké části zaplněné, zahlédl jsem i známý bílý Transporter s nápisem MTBIKER. Návštěva ze Slovenska, no fajn. Imro mi prozradil, že ještě nikdy nejel na Pustevny ze strany od Trojanovic po Knížecí cestě a to byl jeden z důvodů, proč se na Čeladnou přihlásil.

Teplota tady „dole“, hlavně když vykouklo slunce, byla příjemných 19 °C, což byla po loňské výhni docela příjemná změna. Takže do letního, jasná věc, trochu se rozjezdit a včas na start, abych nebyl zase úplně na konci.


Podařilo se mi chytit fleka kousek za elite chlívkem, takže startovní pozice skvělá. Ve startovní listině byla spousta fakt zvučných jmén, jako třeba Filip Rydval, Jarda Kulhavý nebo legendární Adam Hansen, který drží rekord dvaceti dokončených Grand Tour v řadě. No a nechyběl ani loňský a předloňský vítěz Čeladné, Marek Rauchfuss, který se před startem netajil tím, že má zálusk na hattrick.

Moderátor nás upozorňoval, že na Pustevnách je asi 11 °C a docela tam fouká a doporučoval aspoň dlouhý rukáv, ale většina startovního pole, včetně mě, byla na slunci optimistická a zůstala v kombinaci „krátký/krátký“.


Tak jo, pojďme závodit. O půl jedné po startovním výstřelu jsme se dali do pohybu, první skoro 3 kilometry se jelo příjemným tempem za zaváděcím vozem. Až když jsme odbočili doprava na stoupání kolem Malé a Velké Stolové, se začalo závodit.

Moje výhoda? Znám to tady.

Poznal jsem to i podle toho, že se mi čelo ztratilo z dohledu a převalila se kolem mě lavina borců, kteří před závodem trénovali víc. Já jsem si ale takticky držel svoje tempo, protože vím, že Čeladná v tomhle dokáže být zrádná. Když přepálíš začátek, umřeš na Knížecí.


Když se podíváš na profil trasy, skoro to vypadá, že se jen vyjede na kopec, sjede se dolů a jsi v cíli. A vlastně to tak je, jediné delší stoupání je na Pustevny, resp. na Tanečnici. Jenomže než se po 14 kilometrech k tomuto stoupání dostaneš, máš v nohách bezmála 400 výškových metrů. Nějaké ty brdky tam jsou. Žádný složitý terén, vlastně jen kombinace lesních cest a asfaltu, pár stovek metrů po lesních stezkách a brod přes potok Bystrá, kde si můžeš opláchnout tretry. Ale síly ten úsek umí vzít.


No a pak přijde ta legendární Knížecí. Segment má 5,27 km, 399 výškových metrů a konstantní sklon. Kdo nepošetřil, tady se trápil. Já jsem pošetřil, k tomu jsem do sebe vymáčkl kofeinové SiSko, takže se mi nahoru jelo dobře a zvládl jsem na krásném asfaltovém koberci držet stabilní tempo. A taky předjet pár borců, kteří to v úvodní části přepískli.

Trvalo mi něco přes 28 minut, než se přede mnou vylouply chaty Libušín a Maměnka na Pustevnách. Umím to i rychleji, ale když je to pod půl hodiny, jsem spokojený. Teplota se tady držela kolem 10 °C, na léto docela klemra, turisti byli zabalení v bundách. Cítil jsem, že je chladněji, ale zima mi nebyla.

To je tak ubíjející makat vepředu a slyšet za sebou cvrkot ořechů.

Na Pustevnách byla i první občerstvovačka, jen jsem se za jízdy napil vody a jel dál. Stoupání ještě chvíli pokračovalo, ale už zase terénem, až pod vrchol Tanečnice na nejvyšší bod závodu (1068 m n.m.). A já věděl, že mě čeká několik zábavnějších úseků.

Nejtechničtější úsek závodu. Rychlý sešup z Tanečnice, klesání po kořenokamenité stezce, pak krátký, ale prudký výšlap Beskydskou horskou stezkou E3 na vrstevnici 1000 m n.m. a z ní pak lehce klesat technickým singletrailem se spoustou zákeřných šutrů.


Moje výhoda? Znám to tady. Vím, jak to jet, takový terén mám rád, takže to můžu švihat, co to dá. Konec této teorii udělali borci, kteří to tam neznali, nebo z nějakého jiného důvodu jeli raději opatrněji, a které jsem na tom singlu neměl jak předjet. Vlevo svah, vpravo sráz. Takže jsem musel jet taky opatrněji.

Nejzábavnější na tom singlu je jeho konec. Asi třicetimetrový „skluz“ tím srázem vpravo k lesní asfaltce vedoucí na Bařiny, před kterým spousta závodníků raději sleze z kola a seběhne ho po svých. Tady přišla moje chvíle, protože tady už místo na předjetí bylo.


Klesání na Bařiny je další rychlý asfaltový úsek a potom zase do terénu. Předjížděl jsem ty, kteří se vyšťavili na Knížecí, a to přidá na síle a sebevědomí. Chvilku dolů, kousek nahoru a potom ještě stoupání po lesní cestě kolem Mečové. Tady sklon v nejprudším místě atakuje 20 %, ale víš, že je to poslední stoupání, které stojí za řeč, a že za horizontem už bude dlouhé klesání skoro až do cíle.


Tak pojďme dolů, zpátky do Čeladné. Šotolinová cesta a levá pravoúhlá zatáčka, o které vím, že vynáší, mi přinesla další dva skalpy. Sjezdík pokračuje po lesní cestě, kde můžeš fičet full gas bez brzd, a který se v Podolánkách napojí na asfalt. Tady cesta sice pořád klesá, ale už jen velice mírně, musíš do toho pořádně dupat a nejhorší je jet tam sám.

A já jel sám. Takže jsem jen sledoval jak mě zezadu dojíždí skupinka soupeřů. Já jsem taky jednoho dojel, poznal jsem známého Jirku, rychlý pozdrav a už jsme jeli všichni ve vláčku. To je tak ubíjející makat vepředu a slyšet za sebou cvrkot ořechů. Ale nikdo dopředu nechtěl. Do cíle zbývalo rychlých 10 km.



Druhý bufet, nezastavujeme, máme zpoždění, jedeme dál. Po chvilce se za námi ozvalo hulákání „Pojďme na ty nohy borci!!!“ Nějaký rakeťák v dresu České spořitelny se kolem nás prohnal a začal ujíždět, což některé z té naší skupinky nakoplo a začala naháněčka. Po chvilce mi docvaklo, že je to kámoš René Šaffa, který měl už za sebou kratší 30 km trasu, na které si vyjel parádní nenáviděné 4. místo.


Skvělá pomoc. Ujížděním mě vyhecoval k tomu, abych ještě víc zamakal a snažil se ho dojet, už mi bylo jedno, co se děje za mnou. Nebyl důvod šetřit síly. Dojeli jsme na rozcestí u kaple Cyrila a Metoděje, kde se cesta, která vede na Malý Smrček, ještě naposledy zvedla, ale jak jsem byl rozjetý za Rendou, tak jsem půlku toho stoupání vyjel na nejtěžší převod na stojáka. Díky tomu jsem dojel i další skupinku.

Tohle stoupání mělo asi kilometr a bylo už fakt poslední. Po něm sjezd dolů k říčce Čeladence, přejet ji po úzké lávce, která byla široká tak akorát na řídítka a podél Čeladenky po pěšině až do cílového areálu, kde jsme se ještě pomotali mezi páskami… a konec.


Cílem jsem projel v čase 02:06:24. To je čas o 13 minut lepší, než před rokem a stačil na 90. místo. Startovalo nás 279, takže celkem spokojenost.

Markovi Rauchfussovi se podařilo vyjet si ten vysněný hattrick, vyhrál v čase 01:34:58 o třičtvrtě minuty před Filipem Rydvalem a třetí dojel David Friedel. Mezi ženami tady už tradičně excelovala Terka Tvarůžková, 10 minut za ní dojela Michaela Bojková a na třetím místě Anna Petrů.


Možná si říkáš co má znamenat ten nadpis. Vysvětlím. Já jsem v cíli při doplňování energie výborným gulášem jen v rychlosti proletěl online výsledky a potom šel pogratulovat vítězi Markovi Rauchfussovi. Přitom mi došlo, že jsem ve výsledcích nikde na předních pozicích nezahlédl jméno Jaroslav Kulhavý. „To musíš scrollovat hodně dolů“ poradil mi s typickým úsměvem „Ráfek“ mezi řečí, když jsem naznačil obavu, jestli si Jarda nevyrobil další zlomeninu klíční kosti, jak má občas ve zvyku.


Tak jsem scrolloval a našel jsem ho fakt až dole na 230. místě. Ty kokso, porazil jsem Kulhece!!! Trénink přinesl ovoce.

Samozřejmě to má jednoduché vysvětlení. Jarda totiž letos na Čeladné startoval bez ambic na výsledek a v podstatě jel jako doprovod svých obchodních partnerů, pro radost, bez závodění. Ale historie se neptá.


Tak taková byla Čeladná 2025. Organizace, počasí i atmosféra perfektní, ony tyhlety menší lokální závody většinou mají lepší atmosféru a větší účast, než ty velké seriálové. A příště? Příště to dám pod 2 hodiny. To je jasné .